streda, 6. júna 2007

Kresťanské umenie


Jacques Maritain

Slovy „křesťanské umění“ nerozumíme umění církevní , umění, určené předmětem, účelem, jistými pravidly a jež je toliko zvláštním a vznešeným užitím umění. Míníme křesťanské umění ve smyslu umění, které v sobě chová charakter křesťanství. V tomto smyslu křesťanské umění není určitým druhem umění, neříká se umění křesťanské, jako se říká umění malířské nebo básnické, gotické nebo byzantské; mladý muž si neřekne, chci se věnovat křesťanskému umění, jako by si řekl, chci se věnovati zemědělství; není školy, kde se křesťanskému umění učí.


Křesťanské umění je určeno námětem, v němž je nalézáme, a duchem, z něhož pochází. Říká se křesťanské umění nebo umění křesťana, jako se říká umění včely nebo člověka. Je to umění vykoupeného lidstva. Je zasazeno do křesťanské duše na břehu živých vod, pod nebem božských ctností, uprostřed vanu sedmera darů Ducha Svatého. Je přirozeno, že nese křesťanské ovoce.

Přísluší mu vše, světské jako duchovní. Je doma i tam, kde se rozpíná průmysl a lidská radost. V symfonii nebo v baletu, ve filmu nebo v románu, v obraze krajiny nebo v zátiší, v textu kašpárkového divadla nebo opery, v tom všem se může jeviti stejně jako v chrámových oknech nebo sochách.

Avšak, řekne se, není toto křesťanské umění mythus? Lze se vůbec dobrati jeho smyslu? Není umění svým kořenem pohanské a spojeno s hříchem ? - Právě tak jako je člověk hříšníkem od narození. Ale milost opravuje pokaženou přirozenost. Neříkejte, že křesťanské umění je nemožné. Řekněte, že je těžké, dvojnásobně těžké, nebo spíše zdvojmocněně těžké, neboť těžko je býti umělcem a velmi těžko býti křesťanem, a protože celková obtíž není jednoduše součtem, nýbrž součinem těchto dvou znásobených těžkostí: jednáť se o to usmířiti dvoje absolutno.


Řeknete, že tato těžkost se stává bolestnou, když celá doba žije vzdálena Krista, neboť umělec závisí mnoho na duchu doby. Chyběla však kdy na zemi odvaha?
Připojte, že všude, kde umění, ať egyptské, řecké nebo čínské, doznalo jistého stupně velikosti a čistoty, je již křesťanské, křesťanské nadějí, protože každé zazáření ducha je slibem a symbolem božských rovnovah Evangelia.

Inspirace není pouze mythologický přívěšek, existuje inspirace skutečná, která nepochází od Mus, nýbrž od živého Boha; zvláštní pohyb přirozeného řádu, kterým první Inteligence dává, když je jí libo, umělci tvůrčího hnutí, povýšené nad míru rozumu a jež užívá – zvyšujíc je ještě – všech rozumových sil umění, jejichž vznětu se může ostatně člověk svobodně oddati nebo jejich rozmach zrušiti. Tato inspirace, pocházející od Boha, stvořitele přírody, je jako obraz inspirace nadpřirozené. Aby vzešlo umění, které by bylo křesťanské nejen nadějí, nýbrž skutečným stavem, opravdu osvobozené milostí, je třeba, aby jeho nejtajnější původ byl spjat s první i druhou inspirací.

Chcete-li vytvořiti křesťanské dílo, buďte křesťanem a hleďte vytvořiti dílo krásné, v němž dáte celé srdce; nechtějte „tvořiti křesťansky“.

Nepokoušejte se o nesmyslný záměr rozlišiti v sobě umělce a křesťana. Jsou jedno, jste-li skutečným křesťanem a není-li vaše umění odděleno od vaší duše nějakým estetickým systémem. K dílu užijte jediné umělce; právě proto, že jsou jedno, dílo bude celičké od prvého jako do druhého.

Neoddělujte svého umění od své víry. Ale nechte rozděleno, co je rozděleno. Nepokoušejte se násilím směšovati to, co život tak dobře sjednocuje. Kdybyste učinili ze své estetiky článek víry, zkazili byste si víru. Kdybyste ze své zbožnosti učinili pravidlo uměleckých činů, nebo kdybyste se starali o to, abyste na ní založili způsob svého umění, zkazili byste je.

Celá umělcova duše zasahuje a řídí jeho dílo, ale má je zasahovati a říditi toliko způsobem uměleckým. V tom umění nesnese dělení. Nepřipouští, aby jakýkoli cizí živel se k němu připojoval a vplétal do provádění díla svůj pořádek; zkroťte je a učiní vše, co budete chtíti. Užijte násilí a neučiní ničeho dobrého. Křesťanské dílo chce umělce volného.

A přece nebude křesťanské, neponese ve své kráse vnitřní odlesk jasu milosti, když nebude vycházeti ze srdce ovládaného milostí. Neboť síla umění, která je zasahuje a bezprostředně řídí, předpokládá usměrnění záliby vzhledem ke kráse díla. A je-li krása díla křesťanská, tedy proto, že záliba umělcova se usměrnila k takové kráse a že v duši umělcově je přítomen Kristus láskou.


Kvalita díla je tu výtrysk lásky, z níž pochází a která uvádí v pohyb hodnotu umění jako nástroj. Tak umění je křesťanské vnitřním povýšením a byla to láska, jež způsobila tento vzestup.
Z toho následuje, že dílo bude právě trou měrou křesťanské, jakou bude láska živá. V tom se nemylme, je tu třeba vlastní skutečnosti lásky, rozjímání v lásce. Křesťanské dílo žádá umělce po lidské stránce svatého.

Chce ho ovládati láskou. Ať potom činí, co mu, libo. Kde dílo vydává tˇon ne zcela čistě křesťanský, je to proto, že k čistotě lásky něco chybělo. Umění vyžaduje mnoho klidu, říkal Fra. Angelico, a chceme-li malovati věci, vztahující se ke Kristu, musíme s Kristem žíti; jsou to jediná slova, jež od něho máme a jak málo systematická …

Bylo by přece marné hledati techniku nebo styl nebo soubor úravidel nebo způsob provedení, které by byly vlastní křesťanskému umění. Umění, které klíčí a roste v křesťanském lidstvu, může jich připustiti do nekonečna. Ale tyto umělecké formy budou všechny míti rodinný rys a všechny se budou podstatně lišiti od uměleckých forem ne křesťanských; tak se horská květina liší od květeny z roviny. Pohleďte na liturgii, to je vyšší a vynikající vzor forem křesťanského umění; sám Boží Duch ji utvářil, aby v ní mohl nalézti zalíbení.

A přece ani ona není nezaměnitelná, podrobuje se postupu času, věčnost v ní mládne. A maronitská nebo pravoslavná liturgie není liturgie římská; mnoho příbytků je v nebesích. Nic není krásnějšího než velká mše: zpomalený tanec před archou, vznešenější než postup hvězdných armád. Tu církev neusiluje o krásu, ani o dekorativní motivy, ani se nesnaží dojímati srdce. Jejím úmyslem je toliko velebiti Spasitele a spojiti se s N m a z tohoto milostného zbožňování se rozlévá krása nadbytkem.

Krásné věci jsou vzácné. Jak výminečné podmínky bude třeba předpokládati, aby civilisace sloučila umění a kontemplaci a to v týchž lidech! Pod tíhou přirozenosti, která vždy klade odpor a tak často klesá, křesťanství všude rozlilo svou mízu, v umění i v lidech, ale nezdařilo se mu, mimo středověk - a za jakých nesnází a jak neúplně – utvořiti si vlastní umění jako vlastní svět a nedivíme se tomu. Klasické umění stvořilo mnoho křesťanských děl a podivuhodných. Lze však říci, že tato umělecká forma v sobě sama má původní chut křesťanského podnebí? Je to forma zrozená jinde a přenesená.

Jestliže uprostřed nevýslovných katastrof vyvolaných moderním světem má přijít byť sebe kratší okamžik čistého křesťanského jara, Květná neděle církve, krátké hosana ubohé země synů Davidových, je dovoleno s živým vzletem intelektu i duše očekávati nové vzklíčení umění vpravdě křesťanského k radosti lidí i andělů. Zdá se, že toto umění se již ohlašuje v individuálním úsilí několika umělců, několika básníků, kteří po sobě následují po půl století a z nichž několik patří k největším. Zvláště se nepokoušejme předčasně a úsilím o směr je osvoboditi a odloučiti od velkého hnutí současného umění. Neosvobodí se a nevnutí se, leč když spontanně vytryskne za obecného jara umění a svatosti ve světě.

Křesťanství neusnadňuje umění. Bere mu mnoho snadných prostředků, uzavírá jeho dráhu na mnohých místech, ale jen proto, aby zvýšilo jeho úroveň. Tím, že mu činí prospěšné nesnáze, zvyšuje jeho vnitřní obsah, dává mu poznati skrytou krásu, která je líbeznější než světlo a dává mu to, čeho je umělci nejvíce zapotřebí, jednoduchost, smír bázně a lásky, nevinnost, jež činí hmotu lidem poslušnou a bratrskou.

Z knihy „Art et Scholestique“ přeložil L.Z.D.
AKORD, ročník I., 1928, str. 294-297