streda, 6. júna 2007

Mše Svatá na obětním stole ?



Erwin Reichart

Autor (*1954), absolvent filosofie a teologie v Augsburgu (Německo)a Fribourgu (Švýcarsko), od roku 1988 farář v Ebersbachu/Allgäu.


“Oltář k lidu” je považován za úžasný přínos pokoncilní doby. Kdo zpochybňuje obětní stůl, je okamžitě zařazen mezi odpůrce koncilu.V poslední době ale je patrný obrat v smýšlení. Podnět k tomu dal především sám kardinál Ratzinger hlubokými a přesvědčujícími důkazy ve své pozoruhodné knize “Der Geist der Liturgie”(Duch liturgie), takže otázku “obětního stolu” nelze už dnes jen tak smést ze stolu. Kardinál Ratzinger považuje tradiční postoj při Mši svaté za podstatný krok pro nový liturgický rozkvět. To je potvrzeno i v oficielním věstníku liturgických institutů Německa, Rakouska a Švýcarska, kde se můžeme o této otázce dočíst následující pozoruhodná slova: “ Při hlasitém pronášení modlitby má zaměření kněze zcela zvláštní význam. Zavedením předsednického křesla a mikrofonů se stalo to, že všechny texty se pronáší směrem k věřícím. Tím ale snad-no uniká z vědomí lidí, že každou modlitbou se zaměřujeme k Bohu.


Proto vědomé zaměření věřících ke kříži nebo k oltáři – např. při bohoslužbě slova a pobožnostech - může velmi přispět k opravdovosti při modlitbě jako takové, - a usnadnit tím věřícím, aby se modlili spolu s knězem.” (Gottesdienst 2001, Nr. 4,29)
Původ obětního stolu“Oltář pro lid” byl původně v klášterních kostelech mezi chrámovou lodí a chórem mnichů.


Na tomto oltáři, - který se také nazýval oltářem křížovým, - sloužil kněz Mši svatou pro lid, ovšem -jako obvykle – směrem k Pánu. (např. dnes v klášterním kostele Ottobeuern).Dnes se pod pojmem “oltář k lidu” rozumí výlučně oltář, na kterém kněz slouží Mši svatou obrácen směrem k lidu.Zavedení “Oltáře k lidu” (tj.obětních stolů) v pokoncilní době bylo zdůvodněno tím, že prý tomu tak bylo v prvních dobách Církve a že se k této praxi Církev opět vrací.


V r. 1987 prokázal ale liturgický odborník Klaus Gamber ve své studii “Směrem k Pánu”že oltáře k lidu jsou úplně něčím novým. Lze s naprostou jistotou prokázat, že ani ve východní - ani v západní Církvi se nikdy Mše svatá nesloužila “versus populum”, (čelem k lidu), ale při modlitbě všichni byli zaměřeni k východu (“ad Dominum”= k Pánu.) 2Oltář k lidu “zřejmě pochází od Martina Luthera, který v r. 1526 napsal: “při pravé Mši mezi správnými křesťany, by neměl již být oltář tak jako doposud, ale kněz by měl být stále otočen k lidu… to ale bude trvat nějakou dobu.”3 V této souvislosti je zajímavé, že v evangelické církvi oltáře k lidu téměř nebyly zavedeny, zato ale zrovna v katolické Církvi se jejich zavedení stalo takřka pravidlem.


Kolem r. 1800 na základě svých mylných teologických názorů prosazovali extremní osvícenští teologové zavedení oltáře k lidu.4Před II. Vatikánským koncilem byli v liturgickém hnutí mnozí zastánci a šiřitelé nového postavení kněze u oltáře (směrem k lidu) a to také už kolem roku 1930 při společných bohoslužbách praktikovali. 5 Celebrace “versus populum” ovšem až do II. Vat. koncilu nebyla dovolena, četní biskupové ji ale mlčky trpěli, (např. při bohoslužbách pro mládež.)V r. 1947 zdůraznil papež Pius XII. ve své významné liturgické ency-klice “Mediator Dei”, že se od pravé cesty odchyluje ten, kdo by chtěl oltáři dát starou formu menzy (stolu) (N. 49)Průkopnickou roli pro II. Vatikán. koncil a další liturgický vývoj sehrál světový eucharistický kongres v Mnichově, v r. 1960.6 “Oltář k lidu” nebyl oficiálním tématem při přednáškách.


Mnichovský farář a pozdější světící biskup Ernst Tewes pouze tvrdil, že oltář je středem společenství.7 Jestliže se tato myšlenka uplatní při stavbě a uspořádání kostela, neznamená to ještě v zásadě, jakým směrem se má kněz modlit. V praxi ale byl na světovém eucharistickém kongresu oltář k lidu prostě instalován před očima biskupů a věřících z celého světa jako liturgický pokrok. Po celém světě byly rozšířené oficiální publikace z kongresu, kde se ukazovali jistě zcela vědomě na mnoha celostránkových barevných fotogra-fiích biskupové, jak slouží Mši svatou čelem k lidu. 8

Neoprávněné odvolávání se na koncilPřesto že před II. Vatikánským koncilem byly patrné určité snahy o zavedení oltáře k lidu, sám Vatikánský koncil se o něm ani jednou nezmiňuje, v žádném rozhodnutí ho nedoporučuje ani nepředpisuje.Koncilní otcové dokonce nabádali k opatrnosti: “Konečně, ať se nezavádí žádné novoty, leda že by si to vyžadoval jistý nebo velmi pravděpodobný užitek Církve. (SC 23)


Vlivné skupiny ale rozšířily s velkým úspěchem zcela jiný dojem. Vytvořila se atmosféra, v níž oltář k lidu se stal přímo poznávací značkou a symbolem koncilu. Kdo se opovážil ještě nadále celebrovat na hlavním oltáři, upadl do podezření, že je odpůrcem koncilu a platil za nenapravitelného zpátečníka. Kdo vůbec čte všechny ty texty koncilu? I většina farářů věřila propagandě. Po celá desetiletí referovaly církevní noviny o tom, že tam a tam byl podle požadavků liturgické reformy umístěn a posvěcen oltář k lidu.Příklad, který se stal v r. 1997: Starý farář odešel do důchodu. Doposud sloužil Mši sv. u hlavního oltáře.


Farní novorománský kostel byl několik let předtím renovován. Po odchodu faráře byl postaven a po-svěcen moderní kamenný oltář k lidu. Byla vytrhána stará podlaha, od-straněny lavice pro děti a mřížka ke sv. přijímání. Tedy těžký zásah do prostorové harmonie stylově čistého a památného kostela.


To ovšem vy-volalo odpor věřících. Ve farním zpravodaji pak byla zveřejněna zpráva podepsaná farářem, předsedou farní rady a ekonomem farnosti: “Oltář k lidu je výrazem závěrů II. Vatikánského koncilu a nového liturgického pojetí, je to ale vlastně návrat ke křesťanské praxi prvních staletí. Od středověku se musel kněz postavit před oltář a obrátit se zády k lidu. Tím byla vytvořena dělící čára mezi knězem, a lidem. Bohoslužba ale není ně-co, co koná kněz odděleně od věřících za ně. … Věřící mají spolu s knězem mít účast na bohoslužbě a přinášet Bohu oběť Kristovu. To je možné jen, když kněz a obec věřících tvoří jedno společenství.”


Kdo by tu chtěl něco namítat proti oltáři k lidu? Přesto někteří farníci se s tím nespokojili a napsali stížnost biskupovi, aby jim v této věci nějak pomohl. Sekretář biskupa odpověděl: “je jistě pochopitelné, že pro mnohé členy farní obce bude potřeba nějaký čas, než si zvyknou na nový oltář, ale z teologického hlediska… to úplně odpovídá pokynům nového Misálu…”To poslední je jen poloviční pravda. Nebylo by správnější říci, že oltář k lidu nebyl ani z teologických, ani církevně právních, ani finančních důvodů (40.000 DM) nezbytně nutný?


Neměly se v takovém překrásném a stylově čistém kostele zvážit alespoň ohledy památkového rázu?Je to jako tlak! Zřejmě za každou cenu je do vzácných, stylově či-stých kostelů i kaplí dáván oltář k lidu, - i když je oltářní prostor příliš malý a kněz s ministranty se v něm sotva mohou pohnout. Někde se ani nerozpakují uříznout menzu původního hlavního oltáře.Nemělo by se přehlédnout, že iniciativa k zavedení lidového oltáře zpravidla nikdy nevyšla od lidu.

Jak to vypadá z právního hlediska po II. Vat. koncilu?

Jak bylo řečeno, II. Vatikánský koncil se k lidovému oltáři nijak nevyjádřil. V roce 1964 však římská kongregace v instrukci “Inter Oecumenici” vydala pro stavby nových kostelů pokyn: “Hlavní oltář má stát volně, tak, aby se dal bez obtíží obejít a aby se na něm dala sloužit Mše čelem k lidu (N.262).


V oficiálním úvodu k novému misálu je to pak řečeno oslabeným způsobem: “Kostel má mít zpravidla jeden a to volně stojící oltář, aby se na něm mohla sloužit Mše svatá tváří k lidu.”9Nový oltář má tedy stát zpravidla volně; ale i na volně stojícím oltáři může kněz sloužit Mši směrem k lidu nebo směrem k Pánu.Ostatně sám papež v tomto ohledu dává zřetelné znamení. Ani ve své kapli, ani v Castel Gandolfo nemá oltář k lidu. S biskupy z celého světa a s nesčetnými jinými vysokými hosty slaví denně Mši sv. směrem k Pánu.


Nejen z uměleckého hlediska ale i z teologických důvodů je velmi pochybné, zda se do starých kostelů mají instalovat nové oltáře k lidu, neboť v oltářním prostoru, má stát pouze jeden oltář. Oltář je symbolem jednoho Pána, Ježíše Krista!Významné je také to, že reformátoři pokoncilní liturgie považovali celebraci Mše sv. versus populum dokonce za výjimku. Tak v rubrikách nového misálu, např. při proměňování se stanoví: “Kněz se poněkud skloní, (mimo případy, kdy je otočen k lidu).”10V praxi to ale vypadá tak, že kněz, který se opováží celebrovat směrem k Pánu, nebo odstraní oltář k lidu, pocítí z vyšších míst neslýchaný tlak.11 Kdyby naopak zpochybňoval veřejně nějaké důležité dogma, našel by spíše pochopení nebo by se to přešlo mlčením.

Ale neslavil sám Pán Ježíš poslední večeři směrem k lidu?Při Poslední večeři nebyl přítomen žádný lid, nýbrž pouze apoštolové.Kromě toho Pán Ježíš ustanovil Mši svatou při židovské velikonoční hostině, takže po vnější stránce nelze zřetelně udělat dělící čáru mezi velikonoční hostinou a Mší svatou.Především nesmíme zapomenout, že Poslední večeři nesmíme posuzovat izolovaně, samu o sobě. Slova “Toto je moje Tělo”, které se za vás vydává”, Ježíš příští den na kříži skutečně učinil.


My jsme tedy při Mši svaté nejen ve večeřadle, nýbrž i na vrcholku Golgoty, před křížem Ježíše Krista.Kardinál Ratzinger k tomu píše: “K této analýze vnějšího vzhledu hostiny je ovšem nutno dodat, že Eucharistie křesťanů se vůbec nedá dostatečně definovat pojmem hostina. PÁN totiž to “Nové” křesťanského kultu ustanovil sice v rámci židovské (velikonoční) hostiny, ale jen to “Nové” nařídil opakovat a nikoliv hostinu jako takovou.”12Ale i kdyby Mše sv. byla prostým napodobením Poslední večeře, neměl by kněz sedadlo naproti ostatním, přítomným hostům. Neboť antický zasedací pořádek při hostině byl zcela jiný.


Ve starověku byl společenský ráz hostiny zdůrazněn… právě opačnou zásadou, totiž tím, že všichni přítomní hosté, včetně předsedajícího, seděli na jedné straně sto-lu.” 13 V prvních křesťanských dobách tedy předsedající při hostině ne-měl nikoho proti sobě, ale všichni seděli nebo leželi na téže straně stolu, který měl tvar podkovy (nebo sigma).Nadto je nutno si ještě uvědomit, že kněz při Mši sv. nepředstavuje Ježíše jako nějaký herec. Kněz sice jedná “in persona Christi”, ale nedělá herce. Kristus přináší skrze kněze modlitby a oběť věřících nebeskému Otci. Kněz je “Kristovým nástrojem.”


Kněz je zrovna tak jako ostatní věřící ubohým hříšníkem, který s nimi společně hledí ke Kristu a hledá u Něho pomoc! Ústředním bodem pro věřící i pro kněze není on sám kněz, nýbrž Kristus – přítomný pod způsobami chleba a vína.“Liturgie je buďto dílem Božím nebo prostě neexistuje”, napsal jednou kardinál Ratzinger.14 A biskup Kurt Koch z Basileje k tomu do-dává: “Pro… liturgické chápání má zásadní význam to, že vlastním subjektem Eucharistie a vlastním celebrantem je Zmrtvýchvstalý a Oslavený Kristus.”15Nový katechismus katolické Církve učí: Při slavení svaté


Liturgie je celé shromáždění “liturgem” každý podle své vlastní funkce. (č. 1188) Podle katolického chápání tedy není kněz žádným protějškem k lidu, nýbrž různé vykonávání jediného kněžství Ježíše Krista.Když kněz stojí za oltářem směrem k lidu, jako by hrál roli Krista, za-clání tím právě pohledu na Krista. Kněz tedy musí jako ubohý člověk ustoupit do pozadí, aby Kristus byl zřetelně v popředí. Pro kněze musí platit slovo sv. Jana Křtitele: “Já se musím menšit…”Čím více je kněz u oltáře dominantní, tím méně při Mši sv. prozařuje Kristus.


Velká konvertitka a básnířka Gertruda Le Fort jednou řekla: Kněz u oltáře nemá svou tvář.Jeho osoba ustupuje do pozadí také tím, že se zahaluje mešním rouchem. Na jeho zádech byl téměř vždy vyšit kříž, který zřetelně po-ukazoval na vlastního celebranta: Krista -Ukřižovaného.Biskup Kamphaus z Limburgu řekl o kněžském dnu v Augsburgu 30. 5. 1997 na téma “služba kněze” toto: “Bereme-li vážně to, co děláme jako kněží, pak nesmíme být nic víc, než abychom se stali průhlednými pro Krista a byli průchodní stanicí na cestě k Němu. Potom musíme lidi zcela a bez výhrad předat - Kristu právě tam, kde máme s nimi co nejvíce do činění.


V liturgii a při udělování svátostí jsou lidé předáváni do vlastnictví Kristu. Liturgie (kněze) je nejenom anebo na prvním místě vzájemné společenství, nýbrž naopak vnitřní ústup do pozadí, odevzdání, vědomý postoj s určitým odstupem - liturgické slavení působení Božího na nás.–” Jak daleko je to vše vzdáleno od dnešní liturgické reality! Právě oltář k lidu vhání kněze do takového chybného postoje.


Kardinál Ratzinger ve své knize “Sůl země” píše: “Myslím, že zde vznikl určitý druh klerikalismu… knězi je přisuzována velká důležitost, kněz musí všechno šikovně udělat , umět všechno správně předvádět. On je vlastním středem veškerého liturgického slavení.” (s. 187)Z toho lze pochopit, proč jsou dnes stále více snahy utvářet bohoslužbu a dávat jí různá témata.: Kněz, anebo jeho spolupracovníci musí věřícím stále něco nabízet, jinak by byla Mše nezajímavá. Když kněz při bohoslužbě vystupuje jako cosi důležitého, ale při tom nic nenabízí, Mše působí jako cosi bezcenného. Proto mnozí věřící chodí dnes do kostela jen tehdy, když se něco “děje”.
Směr modlitbyAle vždyť v bazilice sv. Petra v Římě a v jiných římských bazilikách je přece z dávných dob oltář k lidu?Zde jde o nedorozumění! Hned od prvních dob křesťanství platila zásada, že při modlitbě se kněz s věřícími obrátil k východu. “Modlit-ba směrem k východu je tradicí od začátku a je to základní výraz křesťanského jednotného pohledu na vesmír a dějiny , syntéza jedinečné události v dějinách spásy a životní pouti vpřed k Pánu , který jednou při-jde.”(srv. Ratzinger:Duch Liturgie)

Bazilika sv. Petra a několik jiných kostelů byly oproti církevním pravidlům ze stavebně technických důvodů postaveny směrem k západu. Zaměření k východu při modlitbě bylo pro křesťany tak důležité, že se při modlitbě obraceli k východu, i když bazilika byla postavena směrem k západu: Při modlitbě se tedy obrátili k východu tj. směrem k východu baziliky. Zpočátku to tak dělali všichni shromáždění věřící, později věřící se postavili pouze stranou a když pak během Mše hleděli k oltáři, bylo to chybně vysvětlováno jako celebrace tváří k lidu.16Je úplně samozřejmé, že člověk je při řeči obrácen k tomu, s kým hovoří. Z toho logicky plyne, že člověk, který se modlí, neobrací se k spolubližním, nýbrž např.směrem ke svatyni, kříži, atd., které věřící člověk dává do vztahu s Bohem.Mohamedáni staví svoje modlitebny –mešity důsledně směrem k městu Mekka. Žid se při modlitbě obrací k svatému městu Jeruzalému, v samotném Jeruzalémě pak k nejsvětějšímu stánku v chrámě, místu zvláštní přítomnosti Boží. 17 V synagoze se rabín obrací při bohoslužbě společně s věřícími k schráně s tórou, “která zastupuje ztracenou archu úmluvy (chrámu).”

Kardinál Ratzinger poukazuje na to, že křesťané převzali s na-prostou samozřejmostí židovský způsob zaměření při modlitbě s tím, že na místo chrámu nastoupil jako střed Zmrtvýchvstalý Pán, Ježíš Kristus, který je nyní pro nás lidi novým Chrámem18: “Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej znovu vystavím … On ale myslel chrám svého těla” (Jn 2,19-21) Vycházející slunce na východě bylo vzato jako symbol Zmrtvýchvstalého Krista.Kromě toho ale zaměření při modlitbě bylo společné židům i křesťanům.


Přitom je patrná silná spojitost se symbolikou slunce.” Máme dochovanou zprávu, v níž Philo z Alexandrie popisuje způsoby modlitby jednoho společenství “asketicko–filosoficky orientovaných židů v Egyptě, kteří na přelomu noci, když se začne rozednívat, stojí všichni tváří a celým tělem směrem k východu a když vidí, že slunce začíná vycházet, pozvedají ruce k nebi a prosí o nový dobrý den, pravdu a jasné poznání.”19U křesťanů má v této souvislosti východ zcela zvláštní význam.. Pokud je to jen trochu možné, bývá kostel vždy orientován na východ, takže věřící se modlí tímto směrem. Na křesťanských hřbitovech jsou ještě dnes zesnulí pohřbíváni směrem k východu. Při nálezech hrobů z dávných dob se dá snadno poznat, zda to byl křesťan podle toho, zda byl zesnulý zaměřen k východu.

Směr k východu – jeho význam pro nás křesťany

Zkoumáme-li Písmo sv. k tomuto tématu, zjistíme ze Starého Zákona plynulý přechod k Zákonu Novému .…Ráj se nacházel podle knihy Genesis na východě.…Svatostánek chrámu směřoval k východu.…V žalmu 67,34 zní verš: Zpívejte Bohu, který vystupuje nad nebesa, směrem k východu (ad orientem)…


V knize Ezechiel 11,23 se praví: Hospodinova sláva vystoupila ze středu města vzhůru; na hoře ve východní části města zůstala stát.…Zachariáš po narození sv. Jana Křtitele naplněn Duchem Svatým hovoří o Ježíšovi jako o světle vycházejícím na východě … “oriens ex alto” (Lk. 1,78). Toto světlo je Ježíš sám, sám se také nazývá “Světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.(J 8,12).


V Janově evangeliu je Spasitel popsán slovy: “V Něm byl život a ten život byl světlem lidí.To Světlo svítí ve tmě … pravé Světlo, které každého člověka osvěcuje, přišlo na svět” (J 1,4-10)Vánoční svátky neleží jen tak pro nic za nic hned po slunovratu. Je to den, kdy slunce opět získává moc nad temnotou. V tento den slavili Římané svátek “sol invictus” – svátek nepřemožitelného boha slunce. Vánoce se slaví v tento den, protože Kristus je pravým neporazitelným Bohem života.


Podle nových vědeckých poznatků všechno nasvědčuje tomu, že vánoce byly na tento den stanoveny nejen ze symbolických a taktických důvodů, ale že se v těchto dnech Kristus skutečně narodil. Dle toho tedy Bůh sám použil symboliku slunce, aby zdůraznil význam Ježíše Krista, našeho Pána.To vše je ještě více zdůrazněno, když si uvědomíme, že mudrci, viděli jeho hvězdu na východě (in oriente) (Mt. 2,2).Jistě také není náhoda, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých při východu slunce a přemohl tmu smrti.


U evangelisty Marka čteme: “Brzy ráno, když vyšlo slunce”... (Mk. 16,2) u Matouše: “po sobotě když začínal první den týdnu” (Mt. 28,1) a u sv. Lukáše: “Prvního dne po sobotě, časně zrána” (Lk. 24, 1). Bůh se stal člověkem a proto používá právě při této rozhodující události symbolickou řeč tvorstva a zesiluje tak hlásání radostné zvěsti o Zmrtvýchvstání Pána.


Každý, kdo spolu-slaví velikonoční liturgii s celým srdcem, zažije ještě dnes, jak vycházející slunce mohutně podtrhuje událost Zmrtvýchvstání.Vycházející slunce - a tím Východ,- je prastarým symbolem pro označení života, Krista, Boha” zatímco západ je symbolem zániku, tem-noty, smrti, ďábla, démonů.21Staré chrámy měly proto na východě okno, které pak v gotice do-stalo často obrovské rozměry. (např. klášter Hauterive ve Švýcarsku). Slunce má věřícím každé ráno připomínat Krista, pravé Slunce, který zničil smrt.


Naopak na západní straně byly ve mnohých starých chrámech a katedrálách scény o zahánění démonů.Kdykoliv pozvedá kněz při Mši sv., při proměňování svatou Hostii, tehdy pro všechny přítomné věřící v kostele vyšel Kristus, pravé Slunce.Takové chápání symbolů se dostalo i do různých jazyků: v angličtině Easter – east = východ. Neděle = Sonntag, nebo v angličtině sunday – den slunce, je dnem Zmrtvýchvstání.Když někam jdeme, tak se podle něčeho o r i e n t u j e m e - (slovo orient znamená východ) tj.řídíme se podle východu.


Je to náhoda, že jsme dnes v Církvi ztratili orientaci?Liturgie není nic vedlejšího. Ona zrcadlí, jaký je náš náboženský život. “Mše sv. je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života”, učí koncil (LG 11).Církevní otcové hovoří jednomyslně o Kristu jako o “pravém Slunci”. 23Velký západní církevní otec sv. Ambrož(+397) to vysvětluje ve své knize o křestní liturgii “ Píše v ní: “Vstoupil jsi sem, aby ses setkal s nepřítelem a jemu do očí prohlásil, že se ho zříkáš. (obrácen k západu).Pak ses obrátil k východu, neboť kdo se odřekl ďábla, obrací se ke Kristu a zamíří svůj zrak přímo na Něho.”24Vycházející slunce, východ, je tedy podstatný symbol pro zmrtvýchvstalého Krista k němuž křesťan od okamžiku křtu přiklonil.V Písmu sv. bývá tento symbol ještě dále rozveden. O příchodu Syna člověka praví Kristus: “Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, tak tomu bude s příchodem Syna člověka.” Mt. 24,27)


Po Nanebevstoupení řekl anděl: “Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde tak, jak jste ho viděli do nebe odcházet.”… (Sk. ap. 1, 11)Ježíš vjel do Jeruzaléma o květné neděli východní branou (zlatou branou).Zlatou branou vjel v roce 628 zcela jistě císař Herakleios se znovuzískanými relikviemi sv. Kříže, které Peršané 14 let před tím uloupili v Jeruzalémě. Křižáčtí rytíři otevírali východní zlatou bránu jen pro prů-vod o Květné neděli a na svátek Povýšení svatého Kříže.. Podle jedné staré legendy přijde Mesiáš na konci věků skrze tuto bránu.25 Proto muslimové tuto bránu pro všechny případy zazdili.V knize Ezechiela čteme prorocká slova: “Pak mě anděl přivedl k bráně směřující na východ, a hle, od východu přicházela sláva Boha Izraele… Tu jsem padl na tvář a nádhera Boží vešla do chrámu skrze bránu, která ležela na východě.” (Ez 43,1-4)V chrámě stříkl velekněz krev na příkrov – směrem na východ (Lev 16, 13 f).


Přečtěme si, co k tomu píše Origenes (+253/254): “Že nejvyšší velekněz stříkne krev směrem na východ, má hluboký význam! Smíření přichází z Východu, neboť odtud přijde muž, jehož jméno je Východ, Prostředník mezi Bohem a lidmi. Tím na tebe přechází i povinnost vždy hledět k východu, kde vychází Slunce Spravedlnosti, kde se tobě neustále rodí nové světlo, abys nikdy nemusel chodit ve stínu. Potom tě poslední den nepřekvapí ve stínu.”26Když se křesťan při modlitbě obrací na východ, dává tím najevo, že od východu očekává Zachránce. Je to touha po konečném vykoupení při druhém Kristově příchodu na konci světa. Při každé Mši svaté vyjadřujeme tuto touhu najevo slovy: “Tvou smrt, Pane, zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na Tvůj příchod čekáme, dokud nepřijdeš ve slá-vě!” A ve třetí eucharistické modlitbě se kněz modlí: “Vyznáváme jeho spásné utrpení, jeho slavné zmrtvýchvstání a nanebevstoupení…a očekáváme jeho příchod.”


Ježíš nás učí modlit se k jeho Otci: “Přijď království Tvé”.Není třeba zdůrazňovat, že očekávání Ježíše Krista je tím základním postojem křesťanské víry. Mělo by stačit jen několik citací z Písma svatého: “…Buďte jako lidé, kteří čekají na návrat svého Pána”. (Lk. 12,35) “Přijď Pane Ježíši!” (1 Kor. 16 22 a Zj. 22,20f)“Bděte tedy, neboť nevíte, kdy váš Pán přijde!” (Mt 24, 42 ..).Přesně toto se vyjadřuje při modlitbě obrácené k východu.Podívejme se ještě na výklady svatých otců, kteří mají pro výklad Písma svatého rozhodující roli.Tertulián: hovoří ve své apologetice (c16) v r. 197 s naprostou samozřejmostí o tom, že se “křesťané modlí ve směru k vycházejícímu slunci.”Velký západní církevní otec sv. Augustin říká: “Když povstáváme k modlitbě, obracíme se na východ, odkud se zdvihají nebesa.”


Sv. Augustin si je zcela jasně vědom, že takové gesto není nedůležité.

Píše totiž dál: Obracíme se k Východu “nikoliv proto, jako by tam byl Bůh a opustil jiné prostory …, nýbrž že duch má být vybídnut, aby se obrátil k vyš-ší přirozenosti, totiž k Bohu..”27Je dost pravděpodobné a má to své důvody, že kněz při zvolání “Vzhůru srdce” “Sursum corda”! vlastně vyzývá, že se všichni mají obrátit k východu. V jedné staré vzácné orientální liturgii k tomu jáhen do-slovně vybízí. V koptské Liturgii sv. Basila volá: “Přistupte mužové, stůjte tu v bázni a hleďte k Východu!”


A v egyptské liturgii sv. Marka výzva zní:” Pohleďte k Východu!”28Obzvlášť krásně tuto myšlenku vyjadřuje poslední západní církevní otec - sv. Jan Damašský: ” Při svém Nanebevstoupení vystupoval Pán k východu a tak se mu apoštolové klaněli, a tak ON opět přijde, jak Ho viděli odcházet do nebe, jak to sám Pán říká: “Jako blesk vychází od východu a svítí až na západ, tak tomu bude při příchodu syna Člověka. Protože HO očekáváme, modlíme se směrem k Východu. To je nepsaná tradice apoštolů.”29…Jestliže to tedy je nepsaná tradice apoštolů, (pro to svědčí i další fakta), pak bychom měli mít celebraci směrem k Pánu největší úctu.

Oběť směrem k PÁNU

Mše svatá není jen modlitba, nýbrž je to také přinesení a zpřítomnění Oběti Ježíše Krista na kříži. Při Mši svaté je vykupitelská Oběť Kristova přítomná a pro nás účinná.30 Kristus je obětním darem a také jediným skutečným knězem, všichni ostatní, kteří při křesťanské bohoslužbě za-stávají nějaký úřad, jsou jen orgány (nástroje) a ti také nepřinášejí žádnou vlastní oběť, nýbrž mohou jen vždy znovu nabídnout jedinečnou Oběť Kristovu Božímu Majestátu, kterou On kdysi přinesl a kterou skrze své služebníky znovu přináší.”31 Kněz tedy vystupuje s Obětí Kristovou před Boha, nikoliv před shromážděné společenství věřících.Kromě toho mají se všichni věřící společně s knězem zaměřit na tuto Oběť a nechat se do ní vtáhnout. V jedné písni k obětování se zpívá: …Pohleď na nás milostivě zde na zemi, kteří se k Tobě blížíme s pokorou, přijmi nás jako Kristovy bratry k jeho Oběti. (GL 480)V žádném náboženství nepřinášeli lidé oběť k spolubližním, nýbrž Bohu nebo tomu, co považovali za Boha.Také v Jeruzalémském chrámu stál obětující kněz před “stolem Páně (Mal. 1,12).


Luther popřel obětní charakter Mše sv. Proto mohl snadno být pro od-stranění celebrace k Pánu.32Není jistě žádná náhoda, že zavedení oltáře k lidu neslo s sebou ztrátu víry v obětní charakter Mše sv..Kdo již nevěří v obětní charakter Mše sv., ten nesnese bohoslužbu u hlavního oltáře.Mše svatá se dnes nezřídka chápe jako společná hostina. Kněz, který ještě celebruje k Pánu, bývá s posměchem kritizován, že se obrací zády k lidu – že je tedy vůči společenství nepřátelský.Bez teologie oběti je Mše jedním z mnoha shromáždění věřících, vzpomínkovou slavností jako mnoho jiných. Podstata Mše svaté spočívá v oběti.33Potlačení nebo popření obětního charakteru Mše sv. není také mezi katolickými teology nic nového. To požadovali extremní osvícenští teologové již před 200 lety. Také oni již byli pro to, aby kněz stál za obětním stolem s tváří k lidu.”34

Filosofické pozadí a jeho důsledky

Nekřesťanské nauky mnoha osvícenců 18. a 19. století jsou dnes vysoce aktuální a způsobují v Církvi nesmírné obtíže. Představy o Bohu mnohých osvícenců byly stejné jako u deistů. Obzvláště zednáři zastávají dnes deistické názory. Podle učení deistů Bůh sice svět stvořil, ale již se o člověka nestará. Člověk je zcela samostatný a je to na něm, aby vzal své štěstí skrze “osvícení” do svých rukou. Modlitby a oběti ve vlastním slova smyslu nemají cenu, 35 neboť smysl bohoslužby spatřují pouze v poučování a vzdělávání věřících.”36Z bohoslužby se tedy stává služba člověku a z teologie antropologie. To je právě jádrem našich dnešních problémů v liturgii a v Církvi všeobecně. Pro moderního člověka je příliš obtížné věřit, že Bůh v tomto světě působí a že nám skrze modlitby a Mši sv. pomáhá. Jako kdysi osvícenečtí teologové, tak i dnes znovu vidí mnoho křesťanů v bohoslužbě spíše něco jako určitý pořad k povznesení člověka. Taková bohoslužba snad může posilovat vztahy mezi lidmi navzájem, ale sotva vztah s Bohem.


Tím se zabraňuje Božímu působení a krize víry je ještě větší.Avšak již osvícenečtí teologové před 200 lety byli ve svých věroučných problémech konsekventní: Jestliže Bůh oběti a modlitby ignoruje a člověk je odkázán sám na sebe, pak obracet se k BOHU nemá cenu a musí se zavést oltář k lidu. 37Zabýváme-li se hlouběji liturgickými názory osvíceneckých teologů, pak se právem zhrozíme, jak obsáhle jsou dnes jejich ideje uskutečněny.Je to jako znamení pro naši osvícenou dobu, že se již kněz při bohoslužbě neobrací k Bohu, nýbrž k lidem. V mnoha případech se zdá již deistická ideologie úplně pronikla do bohoslužby. “Jsem přesvědčen, že církevní krize, kterou dnes prožíváme, dalekosáhle spočívá na rozpadu liturgie, která mezitím už bývá dokonce koncipována tak, …že už vůbec nezáleží na tom, zda Bůh je a zda nás oslovuje a vyslyší…Tak věřící slaví už jen sami pro sebe.”38V bohoslužbě se v první řadě obracíme k Bohu a teprve na konci Mše Sv. jsme vyzváni, abychom se obrátili k lidem: “Ite missa est!” –(“ Jděte, jste posláni”). Z obrácení k BOHU jsme získali sílu, abychom se ve všedním dni obrátili k lidem.


Místo toho se dnes stále více přenáší společenské aktivity do Mše svaté. Pro mnohé křesťany Mše svatá už nemá cenu, ne-mají-li zážitek společenstvíMnozí téměř nevidí ve svátostech prostředek Boží milosti, ale jen jakési zkrášlení jistých životních okamžiků. Pomysleme jen na mnohá první svatá přijímání nebo svatební mše.


Bohoslužby jsou tím směrem uspořádány: společný scénář, povznesení, nálada, zkušenosti, společenství, vytváření společného vědomí na určité téma atd., to je to hlavní. Mše sv. se stává pouhým působivým rámcem pro jisté příležitosti.. Každý farář by o tom mohl podat zprávy jak velmi je dnes např. před svatbou vystaven tlaku, aby místo náboženských písní byly hrány a zpívány i nějaké světské oblíbené písně. Náboženská píseň je přece modlitba a obrací se k Bohu, světská píseň byla složena, aby se obracela na člověka a jeho city. Hudební dirigent si myslí, že když se píseň nese “táhle” nebo “s citem”, že se hodí pro bohoslužbu.Mše sv. má být připravena co nejkrásněji, ale Bůh musí zůstat je-jím ústředním bodem.Dokonce chrámové koncerty mají podle církevních předpisů být bohoslužbou. “Naše kostely jsou místem bohoslužby a úcty k Bohu. Proto smí být při koncertech provedeny pouze duchovní skladby (tedy např. žádné symfonie, sólové koncerty, komorní díla nebo profánní pí-sně) …Potlesk se nemá konat. … Co největší pečlivost je třeba věnovat úctě k Nejsvětější Svátosti.


Proto nemají účinkující pokud možno zaujímat místo v oltářním prostoru.”39Živá farní obec je dnes hodnocena dle toho, jak aktivní je při svaté Liturgii. Venku ve světě skoro jako by křesťané vůbec neexistovali! Kde jsou kdysi tak četní křesťanští učitelé, lékaři, novináři, soudci, otcové a matky?Kdyby byla zůstala celebrace směrem k Pánu nezměněna, nebyl by možný tak snadno chybný vývoj. U hlavního oltáře není knězi tak snadno možné aktivně zasahovat a moderovat. Již ze zcela praktických důvodů by nemohl žádný farář usadit děti při prvním svatém přijímání na stoličky kolem oltáře nebo o Zeleném čtvrtku rozmístit v chrámu stoly, na nichž pak věřící v krásném kruhu přijímají od přisluhujících pomocníků svaté přijímání. Pokud je to tak důležité, abychom vzájemně prožívali společenství, pak je i do budoucna oltář k lidu “osamocený v oltářním prostoru osamělý neuspokojivé řešení a vyžaduje to “vylepšení”.V této souvislosti je zajímavá myšlenka velkého francouzského básníka


Antoine de Saint Exuperyho: “Jsme-li všichni spojeni v bratrské lásce prostřednictvím společného cíle, který leží mimo nás, teprve potom dýcháme svobodně a pak si uvědomujeme, že láska nespočívá v tom, abychom se dívali jeden na druhého, nýbrž v tom, abychom hleděli stejným směrem..”40Tam, kde se již dříve zdánlivě celebrovalo směrem k lidu – jako např. v chrámu sv. Petra v Římě – stály na oltáři veliké svícny a veliký kříž a bránily pohledu mezi knězem a lidem. Bylo to všem naprosto jasným znamením, že ústředním bodem je Kristus; od Něj přichází veškeré požehnání – nikoliv od šikovnosti kněze a jeho spolupracovníků!

Společenství putující Církve

Společenství při Mši sv. je důležité. Ale rozhodující je, co to je za společenství. To není žádné společenství samo pro sebe nebo kvůli sobě samému, jak je tomu při jakékoliv společenské slavnosti. Je to společenství na prvním místě s Kristem, On nás sjednocuje a vytváří z nás společenství. ”Communio” přeloženo znamená společenství a to právě společenství s Kristem a z toho pak jako důsledek také s Jeho Tělem tj. s Církví.Dalo by se tedy říci: My směřujeme ke Kristu tím, že jej přijímá-me do svého středu. Ve svatém přijímání se nám skutečně dostává společenství s Kristem. Ale toto společenství je jaksi svátostným způsobem skryté.. Teologové říkají: Je tu již skutečné společenství a přesto ještě ne plně ! (“Již ano a přesto ještě ne”) Společenství s Ježíšem Kristem bude plně dovršeno až při jeho druhém příchodu.


Toto společenství tedy není něco statického, ale jako na cestě k Pánu a setkání s Ním - je to putující společenství.V třetí eucharistické modlitbě Nového misálu se modlíme: Chraň svou Církev na cestě časem..” II. Vat. Koncil právě tuto myšlenku ob-zvláště zdůrazňuje tím, že často hovoří o “Církvi putující” (LG 48 ..).


Liturgická konstituce učí: “V pozemské liturgii máme už předem podíl na oné nebeské .. k níž putujeme”. (SC 8)Tuto důležitou teologickou zásadu uplatňovali ve všech staletích ve všech chrámových stavbách. Chrámy jsou nejen nasměrovány na Východ, nýbrž jsou “putujícími chrámy,” (plující chrámové lodi) tzn. Chrámová stavba, oltářní prostor, lavice, jsou tak uspořádány, aby vyjadřovaly myšlenku, že bohoslužebné společenství s knězem na přídi lodi putuje směrem k Pánu. Hovoří se také často o chrámové lodi. Loď (chrám) pu-tuje k Východu, vstříc přicházejícímu Pánu.


Všichni přítomní, kněz i vě-řící jsou obráceni stejným směrem putování: “Ježíš Kristus je náš cíl – symbolizován Východem, obrazem, křížem a svatostánkem v němž je přítomen.Bazilika sv. Pavla před hradbami v Římě má v prostřední lodi 40 sloupů. 40 sloupů znamená 40 let, v nichž židovský Boží lid putoval pouští a po mnoha útrapách dosáhl zaslíbené Země: Je tu symbolizována cesta Církve těžkostmi časů ke konečnému vykoupení spáse. V oltářním prostoru v apsidě je pak na obrovské mozaice znázorněn Kristus, který přijímá věřící na konci cesty. V mnoha starokřesťanských chrámech je znázorněn v apsidě Kristus, který při bohoslužbě přijímá přítomné věřící.V každé putující kostelní lodi stojí kněz jako Mojžíš v čele průvodu věřících a všichni jdou obrazně vstříc přicházejícímu Pánu vstříc a vzhlíží k Němu.A když kněz při proměňování pozvedá do výšky svatou Hostii, je tu již skutečně Kristus a uskutečňuje se tu tajemně – ale skutečně to, co se plně uskuteční při druhém příchodu Kristově. “Proto je každá Mše svatá znamením přicházející slávy.” (GL 365)“Eucharistie je… zapojení do nebeské liturgie… Oltář je zároveň místem otevřených protržených nebes: neuzavírá chrámový prostor, ale otevírá k nebeské liturgii.” 41 Nádherná gotická okna nebo překrásné barokní hlavní oltáře s velikým Kristem a portréty svatých nad oltářem jsou takřka pohledem do nebes, kam shromážděné společenství věřících směřuje.


Když tedy slaví kněz v putující Církvi Mši svatou směrem k lidu, je celá symbolická řeč liturgie v chrámovém prostoru narušena a postavena na hlavu.Proto oltáře k lidu působí v chrámových lodích jako zábrana oltářního prostoru. Oltářní prostor za oltářním stolem je jakoby odříznut a bez vztahu k chrámové lodi.Lidé to přirozeně pociťují. Proto se někdy snaží, aby ty stoly byly co nejmenší a co nejméně rušily. Takový oltář ale přirozeně potom nemá ten význam oltáře a často působí tak nedůležitě, jako by šlo o nějaký stolek z bistra.Ve velmi vlivném časopise věnovaném liturgii (“Gottesdienst”)-se v posledních letech hledá intenzivně řešení. Vzniká vědomí, že oltář k lidu dělá dojem výčepního pultu nebo jakési přepážky a “kněz stojí současně ve frontálním postoji ke společenství.” 42


Kupodivu se tam otevřeně říká: “Když se změnil směr celebrace, změnil se i původní postoj společenství zaměřeného kupředu k cíli v postavení proti sobě: celebrant a proti němu shromážděná obec. Dnešní publikum tu jako k nějakému hledišti, místo aby prožilo společenství u oltáře.”Jeden autor je toho názoru, že člověk nemůže konat slavnost proti prázdnému prostoru . Jiný se právem domnívá, že celebrace směrem k Pánu (ad Dominum) v jednotlivých starých stavbách byla smysluplnější, než mnohá náhradní řešení.


Cituje při tom velikého liturgického odborníka A. Jungmana:” Je nutno odmítnout zásadu, že oltář se musí změnit za každou cenu a to tam kde je prostor celkově zaměřen k hlavnímu oltáři ve starém pojetí.”


Při tak mnoha dobrých úsudcích by člověk čekal, že se nakonec musíme vrátit k osvědčené dvoutisícileté tradici apoštolů. Jenže oltář k lidu je zřejmě tak velké superdogma, že ten časopis jen předkládá nové další návrhy, jak řešit chrámový prostor, které zasahují do uspořádaní chrámového prostoru mnohem brutálněji. Jako je tomu již dlouho v mnoha protestantských kostelech, tak je tomu nyní i v nádherných katolických chrámech, že oltářní stoly stojí uprostřed chrámové lodi a tím je nyní je naprosto rozrušena a úplně zničena harmonie mezi prostorem, vnitřním zařízením a liturgií.Chrám je ve svém celku umělecké dílo a proto je naprosto nepřípustné v tak podstatné věci přistavovat něco nového, což navíc od základu zakládá vnáší do církevní stavby nový koncept. Oltář je ten nejdůležitější bod, který dává smysl chrámu, nejdůležitější prostorový bod, tzn. jeho místo a jeho tvar jsou konstitutivní pro strukturu celého prostoru. Pokud mu odeberme jeho místo zničíme strukturu celého prostoru, celý prostor ztratí svůj smysl a všechno je zničeno.


Italský architekt Porthogesi řekl v jednom interview:: “ Kostely, které byly inspirovány debatami po II. Vat koncilu mne velice iritují. Koncil jistě přispěl k tomu, že se kult přiblížil křesťanskému společenství. Ovšem interpretace, které z toho vyvodili pro stavby kostelů vedly k zesvětštění kostelů. Kostely již nejsou chápány jako posvátný prostor, nýbrž jako místo pro shromaždění farní obce. Myslím si ale, že v kostele musí být dodrženy oba dva požadavky. Jen si všimněme, jak byly konci-povány křesťanské basiliky, jak v nich je spojen obojí účel. Podstatným je pro ně eschatologický charakter a ten je vyjádřen od vchodu až k oltáři. Mnohé moderní kostely jsou naproti tomu navrženy jako shromažďovací místo, aby se lidé mohli shromáždit kolem oltáře, jako by se tam mělo odehrávat nějaké show.


Myšlenka transcedence, chápání chrámu jako lodě, jako cesty k Bohu je ztracena. Ukazují se ale červánky nové ho pojetí a snahy, které tíhnou k překonání této zkratové pokoncilní interpretace.Basilika ve Vezelay v Burgundsku je jedním z vrcholů románské architektury. V ní jsou vytvořeny symboly cesty a světla v úžasné harmonii. Z jednoho bodu uprostřed nartexu (vstupní haly) není vidět jediného ok-na. Každým krokem se stupňuje světlo až do chóru, který je zalit do zářícího světla.Na středním pilíři středního portálu ve vstupní hale je velká socha sv. Jan Křtitele jehož životním úkolem bylo přivést lidi ke Kristu.


V době střídání ročních období (24. 6.), září slunce skrze okna chrámové lodi přesně na podlahu střední lodi. Skvrny světla putují potom jakoby ukazatelé od západu k východu směrem k oltářnímu prostoru. Věřící je ze stínu smrti veden ke světlu přicházejícímu z výsosti na zářícím východě - (chvalozpěv Zachariášův Lk 1,68-79) Dnes je bohužel cesta světla zatarasena velkým oltářním stolem –na oltářním ostrově.

V Církvi dnes prožíváme málo elánu, jít kupředu, jít k východu. Vypadá to tak, že Církev místo aby více působila navenek, zabývá se více sama sebou. Stojí si sama v cestě. Stále v Církvi kroužíme sami kolem sebe. Celibát, svěcení žen, mít právo spolurozhodovat atd.,… to jsou stereotypní požadavky na představené Církve. Široce se přehlíží, že Pán, který se blíží a jednou přijde jako soudce věků, má na nás požadavky a je roz-hodující, abychom v životě víry postupovali kupředu. Příznačné je, že mnozí sytí a blahobytní křesťané již dnes sotva očekávají zmrtvýchvstalého a přicházejícího Krista.


Jsou často jen zaměřeni na pomíjející svět (symbol západu). Životně důležité zaměření na věčný život (symbol východu) se stalo v kázání a praxi Církve okrajovou otázkou. Potěšitelným zábleskem naděje je, že se problém obecně dostává stále více do povědomí. Tak stojí v časopise pro pastoraci (“Anzeiger”): “Nemálo kazatelů má dnes sklon křesťanské radostné poselství vykládat - ve smyslu osvícenství - jako praktickou životní pomoc a zanedbávají vykládat teologické fundamentální poselství. 50Oltář k lidu je jakoby znamením pro tuto těžkou vnitrocírkevní krizi.

Ještě několik sociologických a psychologických argumentů


Po proměňování volá kněz “Mysterium fidei” (Tajemství víry).


To, že se při Mši odehrává zázrak, který přesahuje náš rozum, jakoby se pro nás lidi muselo stát na lidovém oltářním stole viditelným, jinak bychom tomu na dlouho jen stěží věřili. O této zkušenosti nás poučuje přísloví: “Sejde z očí, sejde z mysli.” Oltář k lidu instalovaný pokud možno co nejblíže k lidem odvádí věřící velmi lehce od toho, aby si uvědomili, - že jde o Mysterium - Tajemství. To co je otevřeně vystaveno očím všech věří-cích, ztrácí svůj tajemný charakter a stává se snadno něčím všedním a obyčejným.


Mnozí si dnes uvědomují nastalý problém. Tak napsal bývalý evangelický pastor ,spoluzakladatel komunity v Taizé a pozdější katolický kněz, člen mezinárodní vatikánské teologické komise Max Thurian, v r. 1996 v oficiálním vatikánském deníku “L´Osservatore Romano”: “Velký problém dnešní liturgie (nezájem o bohoslužby, nuda, chybějící živá účast) spočívá v tom, že Mše svatá ztratila svůj charakter mystéria, které podporuje smysl pro adoraci. Jsme svědky inflace slov, vysvětlivek, komentářů, příliš dlouhých a špatně připravených kázání, která sotva dávají prostor k zamyšlení nad slavením Mystéria. … Ukázalo se, jak důležité je uvědomit si závažnost mystéria."


Z perspektivy tohoto nově objeveného pohledu na mystérium (Tajemství) a adoraci hraje zcela velikou a mimo-řádnou roli architektura a vnitřní uspořádání chrámů. Nezávisle na architektonickém uspořádání kostelů musí se vždy dbát dvou hledisek, která se vzájemně doplňují: dialogický charakter bohoslužby slova tváří v tvář a kontemplativní zaměření Eucharistické liturgie. Často se stává, že celá Mše svatá se odehrává jako nějaká promluva a dialog, v němž už není žádné místo pro adoraci, kontemplaci a ticho. Stálý postoj celebranta “tváří v tvář” k věřícím uzavírá společenství věřících samo do sebe …


Nejnaléhavějším úkolem, který dnes připadá liturgii Církve je: všechno uspořádat tak, aby se umožnila a podpořila co nejvíce kontemplativní adorace Boha, který se svému lidu zjevuje ve slově Božím a ve sváto-stech. Toto jeho naléhavé přání můžeme považovat za jeho závěť, neboť několik dnů nato 15. srpna 1996 zemřel.Když kněz stojí za oltářem směrem k lidu, pak to velmi snadno působí, jakoby nehovořil s Bohem, ale s lidmi. Anebo vzniká podvědomě dojem, že tu kdosi jako prodavač něco předvádí přihlížejícím divákům, nebo jim něco nabízí. Příznačné je, co tvrdí, oblíbený italský herec Alber-to Sordi: “Dnes je všechno jinak… kněz je obrácen k věřícím, jakoby stál před svým publikem … kdo ví, snad jsem je já přivedl na tuto ideu?” (30 dnů , 2000 č. 1,50).


Skutečně kněz za obětním stolem je lehce sváděn k tomu, aby do jisté míry stále krátkými kázáními během Mše oslovoval věřící a něco vysvětloval. Tak tomu je na mnoha místech.. “Kdo je vystaven ke konfrontaci se společenstvím, cítí se samočinně vyzýván k tomu, aby něco řekl. Protože se na něj obrací pohledy všech s jistým očekáváním, je pro něj ticho nesnesitelné, protože má pocit,že zůstává přítomným něco dlužen.52 Bohoslužba se dnes nezřídka jeví jako nudná vyučovací hodina s nekončící záplavou slov..Kněz by se měl někdy ptát sám sebe, zda chce svou modlitbou něco říci shromážděným věřícím anebo opravdu Bohu?


Který kněz za oltářem k lidu se někdy nepřistihl, že zabloudí pohledem k lidem a svým pohledem někoho hledá mezi přítomnými, anebo se zlobí nad tím či oním “rušitelem” (jak tomu je často u dětí), a nechá se tak odvádět od modlitby?To ale platí i obráceně. Lidé bezděky pozorují kněze se všemi jeho zvláštnostmi.


Psychoanalytik a profesor sociologie Alfred Lorenz bez obalu a aniž by někoho chtěl šetřit nevybíravě poukázal na tento chybný vývoj: “Za prázdným oltářním stolem stojí kněz, který se v tomto kontextu svým posvátným oděvem vyjímá absurdně, neboť už nevede v symbolickém od-stupu jako zástupce před věřícími mystický dialog s transcendentní Bytostí, ale figuruje tu jako partner při dialogu se společenstvím… Nic z toho, co kněz koná nebo nekoná, nezůstane divákovi skryto. Úplně opačně, než je tomu v diskrétnosti východní liturgie, která posvátné dění skrývá, převálcovala nová liturgie zevšedněním svátostného dění dokonce protestantskou střízlivost. "


To co divák názorně vidí, se podobá spíše a více předvádění kuchařských receptů v televizi, než liturgickým formám reformovaných protestantských církví. Lidé vidí, jak muž okázale láme křehkou hostii, jak si ji zasouvá do úst. Člověk vidí ne vždy zrovna pěkné soukromé zvláštnosti žvýkání, polykání suchého chleba, techniku čistění kalicha a více či méně šikovné nebo více či méně nešikovné jeho vytírá-ní..


Zkrátka: "Reforma úplně rozbila umělecké dílo “Rituálu”, a tím liturgii úplně zideologizovala: jako nějaké poučné vystoupení s didakticky kurikulárně členěnými texty.” Osoba kněze se všemi jeho zvláštnostmi a liturgickými svévolnostmi dnes vystoupila nezřídka tak velmi do popředí, že někteří věřící ho už při bohoslužbě nemohou vystát, a druzí ho právě šíleně zbožňují a vyhledávají.Často lidé už v duchovním nehledají kněze, nýbrž člověka s jeho osobními zvláštními schopnostmi a vyzařováním. To vede k tomu,že celebrant je pak důležitější než samotná Mše svatá. Společenství s míst-ním farářem je pak pro některé věřící tak důležité, že při jeho nepřítomnosti raději slaví bohoslužbu slova než Mši svatou s cizím knězem. Celá řada věřících dnes nejde na Mši svatou jen proto, že ji slouží starý nebo cizí kněz.


Oltář k lidu k tomu přispěl svým dílem.. Staví kněze příliš do ústředního postavení.Záhadou zůstává, proč byl oltář k lidu zaveden právě v době ekumenismu. Oltář k lidu nás totiž vůbec nespojuje s jinými konfesemi nýbrž nás od nich právě odděluje. Nejen většina protestantských církví ale především východní církve neznají naprosto žádný stůl, či oltář k lidu.Dříve kněží s velikou pečlivostí dbali na to, aby se při bohoslužbě neotáčeli zády ke svatostánku. Dnes v mnoha kostelech slouží kněz Mši svatou zády ke svatostánku. Postupně si na to kněží zvykli a téměř nikdo si už přitom nic nemyslí. Mnozí kněží si dokonce dávají sedes přímo před svatostánek. Někde je sedes dokonce výš než než obětní stůl jako by nyní právě oni byli hodni úcty. Jak máme v takovém stavu věcí věřit, že Kristus je skutečně ve způsobě chleba ve svatostánku přítomen a že je pro nás ten “Nejsvětější”, když se k němu trvale obracíme zády?


Mnozí si to uvědomují a odsouvají proto svatostánek na stranu.Je to ale neuspokojující, když se odstraňuje na stranu ten, který je právě Nejsvětější. Dlouhou dobu se s velikou úctou dbalo o to, aby se nikdo neotáčel k Nejsvětějšímu zády. Proč to dnes již neplatí? Pokud jde o oltář k lidu, podcenila se veliká síla symbolu.. Symboly nejsou žádné vedlejší věci. Naráží na naše smysly na každém kroku. Pomysleme jen na reklamu.Slovo “úcta” nějak vymizelo z chování lidí.


Dnes si mnozí liturgičtí odborníci více uvědomují, jak málo se dbalo toho, aby se při změnách postupovalo s velkou obezřetností. Právě v liturgii tkví staletími ověřená zkušenost.Ona lehce vznikne nesmyslná novátorská vášeň a přímo rozkladné klima.


Velmi moudře k tomu po-znamenává velký teolog sv. Tomáš Akvinský: “Při zavádění nových věcí, musí být naprosto zřejmé, že to přinese užitek a teprve potom se to může odchýlit od dosavadního právního stavu, který doposud se jevil dlouhou dobu jako přiměřený.” (S.th.1-2 q.97 a. 2 Resp.)Již velký řecký filosof Platon ukázal, jak zná lidskou psychiku, když napsal: “Změna je ze všech věcí to nejzhoubnější, leda, že by se jednalo o něco, co je chybné. (Zákony 797 d.9)Koncilní otcové proto stanovili, že tradiční rity “tam, kde je to nutné, mají být obezřetně přezkoušeny”. ( SC 4) Je zvláštní, že v německém překladu právě toto rozhodující slovo “opatrně” (lat. “caute”) chybí. (LThK 12, 17)


Výhled do budoucna

Směr modlitby při Mši svaté jistě není ze všeho to nejdůležitější. Nesmíme si ani myslet, že s odstraněním oltáře k lidu by se vyřešily všechny problémy současné Církve.Ale oltář k lidu je jakoby symbolem a ohniskem pro krizové jevy v dnešní Církvi. Nejen v liturgii ale v celém křesťanském životě musíme se znovu obrátit k Pánu, První přikázání musí znovu zaujmout v teologii a praxi první místo. Když se všichni křesťané ve svém životě plně a zcela za-měří k Bohu, dojde k novému jaru Církve. Při tom ale hraje správné sla-vení svaté Liturgie rozhodující roli. Neboť liturgie je “vrcholem, k ně-muž se zaměřuje všechna aktivita Církve a současně je zdrojem, z něhož proudí všechna její síla” (SC 10)


Druhý nejvyšší muž v Církvi kardinál Ratzinger radí: ” Proto by se mělo znovu přistoupit k apoštolské tradici při stavbě nových chrámů a zaměřovat je k východu. Totéž by se mělo bezpodmínečně stát i v liturgii, kde je to jen možné…. Tam, kde společné obrácení kněze a věřících k východu není možné, může sloužit kříž jako vnitřní znamení východu.- víry. Kříž by měl stát uprostřed na oltáři a měl by být společným bodem, k ně-muž by hleděl kněz i modlící se věřící. .Jako skutečně absurdní jev posledních desetiletí považuji to, že kříž se staví na stranu , aby byl uvolněn pohled na kněze. Kříž je rušícím momentem při Eucharistii? Je kněz důležitější než Pán? Tento omyl by se měl co nejrychleji opravit."


Jde to bez zvláštních přestaveb. PÁN je ústředním bodem. !Kardinál Ratzinger zmiňuje velmi vzdělaného a bohužel předčasně zesnulého monsignora DDr. Klause Gambera, odborníka, který “v této hodině nouze by se mohl stát “otcem” nového rozkvětu.55 Gamber napsal již v r. 1986 ve své dopisu: “Obrat v chápání Mše a Eucharistie nastane, až se vrátí celebrace na dosavadní hlavní oltář, totiž až se stane Mše úkonem adorace tj. úcty k Bohu a projevem díků za jeho dobrodiní a mystického zpřítomnění oběti kříže našeho Pána. (DT 26.6. 1986,9).


Nedávno se kardinál Ratzinger sešel s vedoucími liturgickými pracovníky z německy mluvících oblastí (Německo, Rakousko, Švýcarsko). Všichni se shodli v tom, že v katolických bohoslužbách se vytratilo to podstatné. Je třeba uvažovat “o prozíravé reformě reformy.”V současné době je patrné, že přece jen je jakoby na obzoru změna smýšlení dobrým směrem a to dává důvod k naději."


(Der Fels č. 7 – 12/2OO1)překlad z něm J. V.

Poznámky:


1. -2 Klaus Gamber, “Směrem k Pánu”, Regensburg 1987, 7, a 193 tt. 244 Albert Vierbach, Liturgické názory Vituse Antona Wintera, Mnichov 1929, 1495 Vgl. Gamber6 Hg. Josef kardinál Wendel, Statio Orbis, Eucharistický světový kongres 1960 v Mnichově, sv. I s. 107 a na oblau sv. II. , který cituje Figaro Paris: “Můžeme říci, že světový eucharistický kongres “sehrál rozhodující roli byl pro nastávající koncil.”7 Ernst Tewes, Budování společenství při oltáři: ebd. Sv. I. 1358 ebd. Sv. I. Foto č. 12 a č. 369 Římský misál, Všeobecný úvod, 26210 Římský misál, s. 472 a 48411 Nedělní vydání augsburských diecézních novin 5/6 2. 1994 “Špatné řešení oltáře”, “Církev jako muzeum” a ze dne 2. 3. 1994 Dopisy “Předkoncilní ideje”12 Joseph Kardinál Ratzinger: Der Geist der Liturgie, Freiburg 2000, 6813 ebd s. 67 a Gamber s 3614 tamtéž Ein neues Lied fur den Herrn, (Nová píseň pro Pána Christusgalube und Liturgie in Gegenwart, Freiburg 1995, s. 171a15 Kurt Koch, Eucharistie als Quelle und Hohepunkt des kirchliche Lebens in Anzeiger fur die Seelsorge Eucharistie jako pramen a nejvyšší bod křesťanského života16 Ratzinger, 65 ff. obzvláště 6917 Moshe Hayoun, Naše modlitby odříkáváme směrem k Jeruzalému, in: DT, 13.5. 1989, 1718 Ratzinger , 4119 Dorothea Forstner, Nový lexikon křesťanské symboliky, Innsbruck 1991, 34521 Heinrich a Margarete Schmidt, zapomenuté obrazná řeč křesťanského umění. Mnichov 1982, 331f23 ebd. 34624 Ambrozius (+397), Kniha o mysteriích, in: Brevier, LI, 6, 13525 vgl. Erhard Gorys, Svatá Země, Du Mont Kunst – Průvodce, 11226 Origenes, Z výkladu ke knize Leviticus,in Brevier LI , 2, 12627 Augustin, De sermone in monte II 18 (PL 34, 1277)28 Klaus Gamber, Tzv. oltář k lidu z pohledu v dějin liturgie e a sociologie. Una Voce korenspondence, s. 1974, 1, 23, ff29 Jan Damašský Ode fide orthodoxia IV. 12 (citace z Dolger, Sol salutis 176,f)30 vgl. Katechismus katolické Církve, Nr. 1356-138131 Josef Andreas Jungmann, Liturgická slavnost, Regensburg 1961, 30ff.32 Gamber, 56,ff33 Theodor Schnitzler, Co znamená mše, Freibourg, 1976, 3634 Vierbach, 14935 vgl. ebd. 45 ff. a 79 ff.36 ebd. 15 ff. a 14837 ebd. 14938 Josef Ratzinger, Z mého života, Stuttgart 1998, 17439 úřední věstník diecéze Augsburg, 1988, 528 f. (na základě římské kongregace pro bohoslužby o pořádání koncertů v kostelech40 Antoine de Saint Exupery, Slova jako hvězdy, Freiburg 1984, 10041 Ratzinger s. 20042 Bohoslužba , 1999. č. 8, 60 popř. 1998