štvrtok, 7. júna 2007

Pripomíname si - Sv. Pius X.




21. augusta si pripomíname jeho z najväčších pápežov katolíckej Cirkvi, sv. Pia X.


Tento svätý pápež sa narodil 2. júna 1835 ako Giuseppe Melchiorre Sarto v rodine poštára.Vysvätený bol 1858. 1884 ho pápež Lev XIII. menoval biskupom v Mantove. Tvrdo bojoval proti rozšírenej chudobe a antiklerikalizmu. Pápež ho menoval v roku 1893 kardinálom.


Po smrti Leva XIII. sa stáva pápežom a pri korunovácii prijíma meno Pius X. Pápež sa zasadil za časté prijímanie eucharistie veriacimi.


Reformoval cirkevnú hudbu, vyzdvihol v nej gregoriánsky chorál a vykázal sekulárnu hudbu z chrámov.



Bol verným mariánskym ctiteľom. Zahájil prípravu zákonníku kanonického práva, zreštukturalizoval kúriu, upravil breviár a kalendáre.



Predovšetkým však pápež bojoval ako lev proti modernizmu.



1907 Lamentabili - rukoveť modernistických bludov. Potom toho istého roku Pascendi Dominici Gregis.


Pápež tak v boji proti modernizmu nasledoval kroky pápežov Gregora XVI., bl. Pia IX. a Leva XIII.


Vytvoril akúsi tajnú službu Solitium pianum.


Počas jeho života bol liberalizmus na silnom vzostupe. Pápež začil niekoľko revolúcií a antikatolíckych búrok /Portugalsko, Španielsko, Ekvádor, Bolívia/. Varoval svoje ovečky a sám sa obával Antikristovej prítomnosti na zemi.


Zaujímavosťou je, že Pius X. prijal na audiencii parmskú princeznú Zitu Bourbonskú a požehnal manželstvu, ktoré potom uzavrela s rakúskym princom Karolom. Pius X. mu poslal požehnanie a prorocky povedal, že Karol bude cisárom. Takto sa dostali do kontaktu svútý pápež Pius X. a náš blahoslavený panovník cisár rakúsko-uhorský Karol I.



Dnes sa obaja tešia spolu v nebi!





DOKUMENTY:


Prísaha proti modernizmu



SACRORUM ANTISTITUM


Dané Jeho Svätosťou Piom X. 1.9.1910


Toto buď prísaha všetkých duchovných pastierov, spovedníkov, kazateľov a profesorov vo filozofických a teologických seminároch:


Ja, /meno/, si rozhodne osvojujem a uznávam jednu každú definíciu, ktorú stanovila a cyhlásila neomylne učiaca autorita Cirkvi, hlavne tie zásadné pravdy, ktoré sa priamo stavajú proti bludom súčasnej doby a predovšetkým vyznávam, že Boha, pôvod a koniec všetkých vecí, ide nepochybne poznať prirodzeným svetlo rozumu zo stvoreného sveta /Rim 1,19/, tj. viditeľného diela stvorenia, ako ide poznať príčinu podľa jej dôsledkov a že Jeho existenciu teda ide preukázať.


Za druhé prijímam a uznávam vonkajšie dôkazy zjavenia, tj. Božích skutkov a to hlavne zázraky a proroctvá, ako najistejšie znamenie Božského pôvodu kresťanského náboženstva a verím, že tieto dôkazy sú dobre uspôsobené k chápaniu vo všetkých krajoch a u všetkých ľudí i tých súčasných.


Za tretie rovnako pevnou vierou verím, že Cirkev, strážkyňu a učiteľku zjaveného slova, ustanovil osobne skutočný a historický Kristus, keď medzi nami žil a že bola zbudovaná na Petrovi, kniežati apoštolskej hierarchie a jeho nasledovníkoch pre dobu, po ktorú bude trvať čas.


Za štvrté uprímne držím, že doktrína viery nám bola predaná od apoštolov skrze pravoverných otcov v presne rovnakom významu a vždy s rovnakým zámerom. Preto úplne odvrhujem prekrútený kacírsky výklad, že dogmy sa vývíjajú a premieňajú od jedného zmyslu k druhému, odlišného od toho, ktorý Cirkev držala skôr. Odvrhujem tiež každý blud, podľa ktorého je namiesto Božského obdarovania , daného venom Neveste Kristovej, aby ho bedlivo strážila, dosadzovaný filozofický podvrh, alebo produkt ľudského vedomia, ktorý sa postupne rozvíjal ľudským úsilím a bude sa do nekonečna naďalej rozvíjať.


Za piate držím s istotou a úprimne vyznávam, že viera nie je slepým náboženským citom, prýštiacim z hlbokého podvedomia na popud srdca a emócie k mravnosti cvičenej vôle, ale je to skutočné intelektuálne dosiahnutie pravdy, prijaté prostredníctvom vypočutia vonkajšieho zdroja. Vzhľadom k tomuto dosiahnutiu a autorite nanajvýš pravdivého Boha veríme v pravdivosť toho, čo nám zjavil a potvrdil osobný Boh, náš Stvoriteľ a Pán.


K tomu naviac sa v náležitej úcte podrobujem a celým srdcom prichyľujem k zavrhnutiam, prehláseniam a všetkým predpisom obsiahnutým v encyklike Pascendi a dekréte Lamentabilii. zvlášť tým, ktoré sa týkajú toho, čo poznáme ako história dogiem.


Odmietam rovnako blud tých, ktorí hovoria, že viera držaná Cirkvou môže odporovať histórii a ža katolícke dogmy v tom zmysle, v ktorom sú dnes chápané, sú nezlučiteľné s realistickejším pohľadom na pôvod kresťanského náboženstva.


Rovnako zavrhujem a odmietam názor tých, ktorý hovoria, že dobre vzdelaný kresťan nadobúda dve osobnosti: jednu ako veriaci a druhú zároveň ako historik - akoby historikovi bolo dovolené domnievať sa veci, ktoré sa priečia viere veriaceho, alebo ustanovovať premisy, ktoré pokiaľ nenastane priame poprenie dogiem sú buď falošné, alebo pochybné.


Podobne zamietam také metódy posudzovania a výkladu Písma svätého, ktoré, odchyľujúc sa od tradície Cirkvi, analógie viery a noriem Apoštolskej stolice, do seba ponímajú chybné výklady racinalistov a bez obozretnosti alebo obmedzenia prijímajú ich ako jedinú a vrcholnú normu kritiky textov.


Ďalej odmietam názor tých, ktorí sa domnievajú, že profesor prednášajúci, alebo píšúci na historicko-teologickú tému by najprv mal odložiť všetku predpojatosť mienenú o nadprirodzenom pôvode katolíckej tradície, alebo o Božskom prísľube pomoci s večným uchovaním zjavenej pravdy a že po tomto odložení by mal vykládať spisy všetkých otcov výlučne podľa vedeckých zásad, za vylúčenia akejkoľvek posvätnej autority s rovnakou slobodou úsudku ako je bežná pri skúmaní všetkých obyčajných historických dokumentov.


Konečne prehlasujem, že sa úplne staviam proti bludu modernistov, že nie je nič Božské v posvätnej tradícii, alebo - čo je ešte horšie - hovoria, že je, avšak v panteistickom zmysle, čo by malo za dôsledok, že by neostalo nič len tento prostý a jednoduchý fakt, ktorý sa dá stavať na rovnakú úroveň s obyčajnými skutočnosťami histórie: totiž to, že skupina ľudí za pomoci vlastného úsilia, shopností a nadania v následných storočiach pokračovala v učení, ktoré zahájil Kristus a jeho apoštolovia.


Sľubujem, že budem verne, celkom a úprimne dodržiavať všetky tieto články, strážiť ich neporušené a v učení, reči, alebo písaní sa od nich neodchýlim.


To sľubujem, tak prisahám, k tomu mi pomáhaj Boh a toto je Písmo svútého ktorého sa rukou dotýkam.


Sv. pápež Pius X.






NOTRE CHARGE APOSTOLIQUE
Papež Pius X.


Ctihodní bratři! Pozdrav a apoštolské požehnání!


Náš apoštolský úřad Nám ukládá povinnost bdít nad čistotou víry a neporušitelnosti katolické kázně, aby věřící byli chráněni nebezpečí bludu a zla, zejména když blud a zlo se jim přednáší úchvatnou řečí, která zakrývá nejasnosti idejí a dvojakost výrazu, vroucím citem a krásnými slovy může roznítit srdce pro svůdnou a záhubnou věc. Takové bylo mnohdy učení hrdých filosofů XVIII. století, revoluce a liberalismu, které bylo již tak často odsouzeno. Ještě dnes jsou takové teorie Sillonu, které pod skvělou a ušlechtilou rouškou skrývají často nedostatek jasnosti, logiky a pravdy a z tohoto důvodu nemají nic společného s katolickým a francouzským duchem.


Dlouho jsme váhali, ctihodní bratři, veřejně a slavnostně projevit své mínění o Sillonu. Váš úsudek se musel připojit k Našemu, aby Nás k tomu přiměl. Neboť milujeme nebojácnou mládež, která se semkla pod vlajkou Sillonu, a považujeme ji v mnohém ohledu za hodnou chvály a obdivu. Milujeme její vůdce, radostně v nich uznáváme velkomyslné duše, povznesené nad obyčejné vášně a oživené nejšlechetnějším nadšením pro dobro. Viděli jste je, ctihodní bratři, proniknuté nejživějším citem lidského bratrství v čele těch, kteří pracují a strádají, aby je povznesli, opírajíce se ve své oddanosti o lásku k Ježíši Kristu a vzorně vykonávají náboženství.


Slavné dny Sillonu


Byly to dny po pamětihodné encyklice našeho předchůdce blahé paměti Lva XIII. o dělnické otázce. Církev, ústa své nejvyšší hlavy, rozlila všechnu něžnost svého mateřského srdce na nízké a malé a bylo zjevné, že svým přáním vyvolává stále větší počet zápasníků pro obnovu pořádku a spravedlnosti v naší rozvrácené společnosti. Nepřišli-li zakladatelé Sillonu v právě příznivém okamžiku, aby mladé a věřící zástupy získali do svých služeb a nadějí? A vskutku, Sillon pozvedl v pracujících třídách prapor Ježíše Krista, znamení spásy jednotlivců i národů; ukájel svoji sociální činnost zdrojem milosti, získával náboženství úcty i v málo příznivém okolí; zvykal nevědomé a bezbožné mluvit a slyšet o Bohu, a často se ozval v nepřátelských konferencích tváří v tvář protivníkům, podnícen otázkou nebo posměškem, aby hlasitě a hrdě vyznal svoji víru. To byly krásné dny Sillonu, to je jeho dobrá stránka, která odůvodňuje slova povzbuzení a chvály, jimiž episkopát a Svatá stolice nešetřily, dokud náboženská horlivost byla s to, aby skryla pravý charakter sillonistického hnutí.


Neboť, ctihodní bratři, musíme doznat, že naše naděje byly ve značné míře zklamány. Nadešel den, kdy zrakům jasně vidoucím bylo zřejmo, že Sillon sleduje tendence znepokojující. Sillon zbloudil! Mohlo to být jinak? Jeho zakladatelé, mladí, nadšení, plní sebedůvěry, nebyli dostatečně vyzbrojeni historickými vědomostmi, zdravou filosofií a posilující teologií, aby bez nebezpečenství čelili obtížným sociálním problémům, do nichž byli strženi svojí činností a zápalem srdce, a aby na půdě učení a poslušnosti se ochránili proti liberálním a protestantským vlivům.



Nechyběly rady, po radách následovala napomenutí. Avšak viděli jsme s bolestí, že výstrahy a kárání se smekají po jejich pohyblivých duších a neúčinkují. Poměry vyvrcholily tak, že bychom mlčením zanedbali svoji povinnost. Jsme povinni pravdou našim drahým ze Sillonu, které šlechetné nadšení svedlo na cestu tak nepravou, jako nebezpečnou. Jsme ji povinni velkému počtu seminaristů a kněží, které Sillon, třeba ne autoritě, ale přece řízení a vlivu jejich biskupů odňal; jsme ji konečně povinni církvi, v níž Sillon seje rozštěpení a její zájmy vydává v šanc.


Církevní autorita


Na prvním místě musí být přísně potrestáno, že Sillon si osobuje právo, vymanit se z církevního řízení a autority.


Vůdcové Sillonu skutečně předstírají , že se pohybují na půdě, která není půdou církve, že sledují jen zájmy časné, nikoliv duchovní, že sillonista je jednoduše katolíkem, který se věnuje věci pracujících tříd jako i demokratické myšlence, a ze své víry čerpá víru k tomu, čemu se věnoval, že při tom zůstává podroben všem společným pravidlům morálky, stejně tak jako řemeslníci, rolníci, národní hospodáři a katoličtí politikové a při tom není k církevní autoritě v žádném jiném poměru než oni.


Odpověď na tuto vytáčku je příliš snadná. Komu lze ve skutečnosti namluvit, že katoličtí sillonisté, kněží a seminaristé, kteří se do jejich řad dostali, mají při své sociální činnosti na zřeteli jenom časné zájmy pracujících tříd? Kdo by toto tvrdil, domníváme se, že by jim křivdil. Je pravdou, že vůdcové Sillonu se staví jako přesvědčivý idealisté, předstírajíce povznesení pracujících tříd v první řadě bystří lidské svědomí , že jejich sociální učení, filosofické a sociální zásady míří k tomu, aby společnost podle nového plánu byla opět zbudována, že mají zvláštní názory o lidské důstojnosti, svobodě, spravedlnosti a bratrství, a aby se omluvili ze svých socialistických snů, odvolávají se na evangelium, které podle svého způsobu vykládají, a (což je ještě horší) na Krista přetvořeného a znetvořeného. Ještě více: tato učení rozšiřují ve svých studijních kroužcích, vštěpují je svým druhům a projevují je ve všech svých dílech. Jsou tedy v pravdě učitelé sociální, občanské a náboženské morálky; a buď i jakékoliv změny v organizaci sillonského hnutí zaváděli, máme právo říci: že účel Sillonu jeho charakter, jeho akce vychází z oblasti morální, která je nejvlastnější oblastí církve, a že důsledkem toho se oddávají sillonisté bludu, domnívají-li se, že se pohybují na území, na jehož hranicích ustávají práva učící a pastýřské církevní autority.



Kdyby jejich učení bylo prosté všeho bludu, bylo již velmi vážným výpadem proti katolické disciplíně, že se tak tvrdošíjně vzpírají řízení těch, jímž bylo z nebes uloženo jednotlivce i sdružení vést po cestách pravdy a dobra. Avšak zlo spočívá mnohem hlouběji; již jsme to řekli: Sillon stržen falešně chápanou láskou k slabým, uvízl v bludu.


Různost stavu


Je faktem, že si Sillon vytkl úkol povznést a obrodit pracující třídy. Avšak na tomto území jsou zásady křesťanského učení pevně stanoveny a dějiny křesťanské civilizace jsou svědkem jejich blahodárné působnosti. Náš předchůdce blahé paměti je obnovil svými projevy, které katolíci, zabývající se sociální otázkou, musí studovat a mít stále na zřeteli. Náš předchůdce zřetelně určil, že povinností křesťanské demokracie je „udržet různost stavů, která je zajisté vlastností dobře spořádaného státu, a pro lidskou společnost žádat formu a charakter, jaký ji dal Bůh - Stvořitel.“ (Disperes tueatur ordines, sane proprios bene constitutae civitatis eam demum humano convictui velit formam atgue indolem esse, qualem Deus auctor indidit. Encyklika „Graves de Communi“).


Svrchovanost lidu



Na pranýř postavil „onen druh demokracie, která se stupňuje až ke zvrácenosti, přiznává ve společnosti suverenitu lidu a snaží se po stlačení a rovnosti všech stavů“, současně předepsal Lev XIII. katolíkům akční program, jediný program, který je s to, aby společnost opět postavil na křesťanské a věčné základy a na nich je udržoval. Co však činili vůdcové Sillonu? Přijali nejen program a učení od programu a učení Lva XIII. odlišné (to by bylo od laiků již velice odvážné, kdyby chtějíce řídit sociální činnost v církvi, byli v rozporu se suverénním papežem), nýbrž zřejmě odmítli Lvem XIII. naznačený program a přijali jiný, jemu zcela odporující. Ba ještě více: odvrhli Lvem XIII. do podvědomí uvedené učení o podstatných základních zásadách společnosti, přenášejíce autoritu na lid nebo ji úplně potlačují a pokládají za cíl hodný snahy, uskutečnit rovnost všech vrstev. Touží tedy, v opaku ke katolickému učení, po odsouzeném ideálu.


Základy křesťanské společnosti


Víme velmi dobře, že si namlouvají lidskou důstojnost a příliš opovrhovaný stav pracujících tříd pozvednout, pracovní podmínky, poměr mezi kapitálem a námezdními dělníky spravedlivě a úplně uspořádat, konečně na zemi více spravedlnosti a lásky k bližnímu uplatnit a prohloubenými a účinnými opatřenímiv lidské společnosti pokrok podporovat. Zajisté nekáráme tyto snahy, které ve všech bodech by byly výtečné, kdyby sillonisté nezapomněli, že pokrok bytosti spočívá v tom, že své přirozené schopnosti posiluje novou energii a jejich osvědčení vyžaduje v rámci a dle zákonů své přirozenosti a že naproti tomu člověk neprospívá ba naopak, do záhuby spěje, když své podstatné orgány zraňuje a jejich rámec jejich činností ničí.To oni chtějí s lidskou společností. Jejich snem je změnit přirozené a starobylé základy a předkládat vyhlídku na společnost budoucnosti, která je zbudována na jiných základech, které se odvažují prohlašovat užitečnějšími a blahodárnějšími než základy, na nichž spočívá nynější křesťanská společnost.


Věru, ctihodní bratři, v těchto dobách sociální a duchovní anarchie, kdy každý prohlašuje sebe učitelem a zákonodárcem, je nutno připomenout, že občanská společnost nebude zbudována jinak, než jak ji zbudoval Bůh. Nelze zbudovat společnost, nepoloží-li církev k tomu základní kámen a nebude-li řídit pracovníky. Věru, civilizaci nemusíme teprve vynalézat, ani budovat novou společnost v oblacích. Byla a existuje jako křesťanská civilizace, jako katolická společnost. Jedná se jen o to, bez porušení jejích přirozených a božských základů obnovit a ji znovuzřídit proti stále a znovu oživujícím útokům nezdravé utopie revoluce bezbožnosti: omnia instaurare in Christo (všechno obnovit v Kristu).



A aby nám nebylo vytýkáno, že usuzujeme sumárně a s nespravedlivou přísností o sociálních teoriích Sillonu, chceme zde ukázat hlavní body.


Sociální teorie Sillonu


Sillon se šlechetnou péčí usiluje o lidskou důstojnost. Avšak této důstojnosti rozumí po způsobu jistých filosofů, s nimiž církev nemůže v žádném případě souhlasit.
Prvním základním rysem lidské důstojnosti je svoboda, míněná v tom smyslu, že každý člověk, vyjma ve věcech náboženských, je svobodný.


Z tohoto základního principu uzavírá Sillon takto: Dnes je lid pod vládou nějaké autority, která je od něho odlišná. Musí se tedy z této vlády vymanit: proto politická emancipace. Je závislý na „zaměstnavateli“, kteří mu zadržují jeho pracovní prostředky, vykořisťují, potlačují a pokořují ho. Musí tedy jejich jho se sebe setřást: proto hospodářská emancipace. Konečně je ovládán třídou, která se jmenuje řídící, která zajišťuje její duševní vývoj převahou v řízení lidských záležitostí. Musí se tedy tohoto panství zbavit: duchovní emancipace. Vyrovnání stavů v tomto trojím směru nastolí mezi lidmi rovnost, a tato rovnost, je ta pravá lidská spravedlnost. Politická a sociální organizace, založená na tomto dvojím základě svobody a rovnosti, k nimž se brzy přidruží bratrství, je tím, co nazývají demokracií. Nicméně svoboda a rovnost tvoří takřka jen její negativní stránku. Co vlastně pozitivně demokracii dotváří, je co největší účast každého jednotlivce na státní vládě. Ta obsahuje trojí živel: politický, hospodářský a morální.


Nejprve co se týče politiky, neodstraňuje Sillon autoritu. Naopak považuje ji za nutnou, avšak chce ji dělit, anebo lépe řečeno, rozmnožit a utvářet tak, aby každý občan byl jaksi králem. Ovšem autorita vychází od Boha, avšak spočívá v první řadě v lidu a šíří se od něho dál hlasováním, volbou, nebo ještě lépe, zvolením, neztrácí však proto lid a nestává se na něm nezávislou. Stává se vnější, avšak jen podle vnějšího zdání. Ve skutečnosti je vnitřní, poněvadž je autoritou, se kterou byla učiněna vzájemná dohoda.


Vzhledem k souhlasným poměrům bude stejný postup i v hospodářském uspořádání. Bude-li určité třídě odňato poskytovat práci dojde k situaci, kdy si bude každý dělník sám sobě zaměstnavatelem. Tento hospodářský ideál a jeho uskutečnění není – tak se ujišťuje – ideálem socialismu, nýbrž je systémem, při němž spolupůsobí různí činitelé, kteří jsou dost rozmanití, aby vyvolali užitek přinášející konkurenci a zaručili nezávislost dělníků tak, že nebudou závislými na žádném ze zúčastněných činitelů.


Mravní život


Nyní je hlavní věcí živel mravní poněvadž autorita, jak jsme viděli, je velice omezena, je potřebí jiné moci, která by ji nahradila a tvořila stálou protiváhu osobnímu egoismu. Tímto novým principem, touto mocí je láska k stavovskému a veřejnému blahu t.j. k účelu stavů a společnosti.




Představte si společnost, v níž v duši každého jednotlivce vedle vrozené lásky k vlastnímu blahu a blahu rodinnému by panovala i láska k blahu stavu a k blahu veřejnému, kde by se oba tyto city lásky v nitru každého člověka tak podřaďovaly, že vyšší cit by vždy měl přednost před citem skrovnějším: nemohla-li by tato společnost takměř postrádat autority a nepředstavovala-li by ideál lidské důstojnosti, když každý občan by měl v sobě charakter krále a každý dělník charakter zaměstnavatele? Odňato úzkému okruhu svých zájmů, povzneseno do sfér zájmů stavu, ba ještě výše až do sfér celého národa a konečně do nejvyšších sfér humanity – program Sillonu se totiž nezastavuje na hranicích vlasti, nýbrž prostírá se nade všemi lidmi až k hranicím země – zda toto lidské srdce, roznícené láskou k společnému blahu, neobjímalo by všechny příslušníky téhož stavu, všech spoluobčanů i všech lidí? Zde se zjevuje velikost a ideální lidská ušlechtilost uskutečněná slavnou trilogií: volností, rovností, bratrstvím.


Nuže, tyto tři živly: politický, hospodářský a mravní jsou si vzájemně podřízeny. Ve skutečnosti nemůže být žádná politická demokracie, nemá-li ve velké míře společné styčné body s hospodářskou demokracií: na druhé straně zase není ani jedna ani druhá možná, nekotví-li v takovém duševním stavu, kdy je svědomí upoutáno na zodpovědnost a mravní sílu. Předpokládejme tento duševní stav, který je podroben zodpovědnosti svědomí a vlivu mravní síly, odloučí se od něho přirozeně hospodářská demokracie, když od mravní síly přikročí k činu. A na stejné cestě najde z korporativní vládní formy své východisko politická demokracie: je-li politická a hospodářská demokracie jejími nositelkami, zřídí si ve vědomí lidu neochvějný trůn.


To je krátký přehled teorie, lze říci snu Sillonu. Na něm spočívá jeho učení a to, co nazývá demokratickou výchovou lidu: totiž svědomí a občanskou zodpovědnost každého jednotlivce stupňovat až do nejvyšší míry, odkud pak vzejde hospodářská a politická demokracie a právě tak i vláda spravedlnosti, volnosti, rovnosti a bratrství.
Tento krátký nástin, ctihodní bratři, nám jasně ukazuje, jak velice jsme byliv právu říci, že Sillon staví učení proti učení, že svoji společnost buduje na teorii, která odporuje katolické pravdě, že falšuje podstatné a základní pojmy, kterými se řídí sociální styky celé společnosti. Tento rozpor se přiostří ještě dalšími úvahami.


Autorita a poslušnost


Sillon skládá státní autoritu v první řadě na lid, odkud pak přechází na vladaře, ale tak, že v lidu stále setrvává. Již Lev XIII. zamítl toto učení v celé jeho formě ve své encyklice o politické moci „Diuturnum illud“. Praví se tam: „Veliký počet modernistů kráčí ve šlépějí těch, kteří v posledním století si dali jméno filosofů a prohlašují, že veškerá moc vychází z lidu, že tudíž ti, kteří moc ve společnosti vykonávají, nevykonávají ji jako vlastní autoritu, nýbrž jako autoritu od lidu na ně přenesenou a s podmínkou, že jim může být z vůle lidu opět odňata. Zcela opačný je názor katolický, který právo vlády odvozuje od Boha jako přirozeného a nutného původu.




„Bezpochyby, že i Siollon tuto autoritu, kterou v první řadě skládá na lid, považuje za autoritu původu božského, avšak tak, „že vystupuje zdola do výšky, kdežto v organizaci církve moc přichází shůry a sestupuje dolů.“ (Marc Sangnier, Doscours de Rouen, 1907). Nehledě na to, že je přenášení moci zdola nahoru nepřirozené, odsoudil Lev XIII. také tento pokus smířit katolické učení s filosofickým bludem. Neboť pokračuje dále: „Jest důležito oproti tomu podotknouti: ti, kdož stojí včele státní vlády, mohou ovšem v určitých případech býti zvoleni vůlí a rozhodnutím lidu, aniž by to bylo v odporu s učením katolické církve. Avšak ustanoví-li se vladař volbou, nepřináší naň volba autoritu vlády, nepřináší na něho moc, nýbrž určuje jen osobu, která ji má užívati.“


Ostatně, zůstává-li lid majitelem moci, co bude z autority? Jen stín a bajka! Neboť pak není zákona v pravém slova smyslu, není více poslušnosti. Sillon přiznal, že skutečně ve jménu lidské důstojnosti žádá trojí emancipaci: politickou, hospodářskou a duchovní. Budoucí stát, k němuž pracuje, nebude mít ani pánů, ani služebníků. Jeho občané budou vesměs svobodní a soudruzi, všichni králové. Pořádek, zákon byl by atentátem na svobodu. Podřízením se nějaké autoritě by bylo snížením člověka, poslušnost, jeho znehodnocením. Neukazuje-li nám, ctihodní bratři, podání církve, neukazují-li nám sociální styky nejmožněji dokonalé společnosti, že každá společnost se skládá od přirozenosti z tvorů nezávislých a nestejných, potřebuje autority, která by její činnost řídila ke společnému blahu a která by jí ukládala zákony? A jsou-li ve společnosti lidé zkažení, a takoví budou vždycky, nebude třeba autority tím silnější, čím egoismus zlých se jeví nebezpečnějším?


Může-li dále také, bez zásadního omylu v pojmu svobody, být i jen stínem oprávněnosti tvrzeno, že autorita se svobodou je neslučitelná? Lze učit, že poslušnost odporuje důstojnosti? Neměl sv. apoštol Pavel na zřeteli lidskou společnost ve všech možných stadiích vývoje, když věřícím kázal, že každý musí být podroben autoritě? Zdalipak může poslušnost lidem, pokud jsou legitimními náměstky Boha, povinná, tj. v základě poslušnost Bohu povinná, člověka snižovat? Či odporuje lidské přirozenosti náboženská pospolitost, která je zbudována na základě poslušnosti? Byli-li svatí, kteří mezi lidmi byli nejposlušnější, otroky a lidmi zrůdnými? Můžeme si myslit nějaký společenský stav, kde by Ježíš Kristus, kdyby opět sestoupil na zemi , nebyl příkladem poslušnosti, a zda by opět neřekl: „Dávejte, co jest císařovo, císaři, co jest Božího, Bohu“?


Sillon, který hlásá takové učení a svým vnitřním životem je v praxi uvádí, seje tedy mezi vaší katolickou mládeží bludné a neblahé pojmy o autoritě, svobodě a poslušnosti. Připravuje, jak praví, éru rovnosti, která by byla zároveň érou lepší spravedlnosti. Také má každou nerovnost stavu za nespravedlnost, nebo alespoň menší spravedlnost. Ta zásada, která rozhodně odporuje přirozenosti věci, podněcuje žárlivost a nespravedlnost a převrací společenský pořádek. Jediná demokracie prý založí vládu úplné spravedlnosti. Cožpak to není nespravedlné oproti jiným vládním formám, které se takto sesazují na stupeň vlády nemohoucnosti? Ostatně i zde Sillon odporuje učení Lva XIII. Mohl se ve zmíněné encyklice o politické moci dočíst, že při šetření spravedlnosti není národům zakázáno udělit si vládní formu, která nejlépe odpovídá jejich charakteru, zřízením a zvykům zděděných od předků. Encyklika zde naráží na známou vládní trojí formu. Předpokládá tedy, že se spravedlnost snese s každou z nich. A nepotvrzuje-li encyklika o dělnické otázce jasné a zřetelné možnosti, uplatnit spravedlnost ve stávajících organizacích společnosti a udává k tomu prostředky? Ovšem, Lev XIII. nechtěl mluvit o nějaké spravedlnosti, nýbrž o dokonalé spravedlnosti. Učil, že spravedlnost se srovnává se známou trojí formou vlády, že v té věci demokracie se netěší žádnému zvláštnímu privilegiu. Sillonisté, kteří tvrdí opak, se buď zdráhají slyšet církev, nebo si o spravedlnosti a rovnosti tvoří názor, který není katolický.


Bratrství


Tak tomu je i s pojmem bratrství, jehož základ kladou v lásce ke všemu blahu, anebo proti všem filosofům a všem náboženstvím, v jednoduchém pojmu lidskosti, pojímají do této lásky a stejné shovívavosti všechny lidi se všemi jejich bolestmi jak duševními, tak morálními, fyzickými i časnými.




Katolické učení však hlásá, že první povinnost lásky k bližnímu nespočívá v trpění bludných přesvědčení, byť by byla i sebe upřímnější, ani v teoretickém nebo praktickém indiferentismu proti bludům a neřestem, v nichž vidíme tonout své bratry, nýbrž v horlivosti pro mravní a duševní nápravu, zrovna tak jako v horlivosti pro jejich hmotné blaho. Totéž katolické učení nás také učí, že pramenem lásky k bližnímu je láska k Bohu, společnému Otci a společnému cíli celé lidské společnosti a láskak Ježíši Kristu, jehož jsme údy, takže pomoci nešťastnému je právě tolik, jako bychom činili dobře samému Ježíši Kristu. Každá jiná láska je jen předstírání nebo neplodný a pomíjející cit. Ctihodní bratři, není jiného bratrství, než křesťanské lásky k bližnímu, která láskou k Bohu a Synu jeho Ježíši Kristu, našemu Vykupiteli, všechny lidi objímá, aby všem pomáhala a všechny k téže víře a k témuž nebeskému štěstí přivedla. Kdyby demokracie rozlišovala bratrství od takto pochopené lásky k bližnímu, byla by daleka každého pokroku a znamenala by pro civilizaci neblahý krok nazpět. Neboť chcete-li, jak si také z celého srdce přejeme, dospět k nejvyšší metě štěstí lidské společnosti a každého člena jejího bratrství, nebo jak se také říká, všeobecnou solidaritou, pak je nutná jednota duchů v pravdě, jednota vůle v morálce, jednota srdcí v lásce k Bohu a jeho Synu Ježíši Kristu. Této jednoty však lze dosíci jedině katolickou láskou k bližnímu, která je zároveň s to, aby vedla národy na cestě pokroku k ideálu civilizace.


Lidská důstojnost


Sillon konečně prohlašuje, když falšuje sociální pojmy, bludnou ideu o lidské důstojnosti. Podle něho by člověk začal být teprve pravým člověkem, hodným tohoto jména, od onoho dne, kdy nabyl silné a nezávislé svědomí tak, že by mohl postrádat nad sebou pána, a byl schopen sebe sama poslouchat, mohl by na sebe vzít nejtěžší zodpovědnost, aniž by se provinil proti povinnosti. To jsou holedbavá slova, jimiž se podněcuje lidská domýšlivost, jakýsi sen, který člověka strhuje bez světla, bez vůdce a bez pomoci, na cestu blouznění, kdy v očekávání velikého dne, který mu má přinést plné svědomí, bude pohlcen bludem a vášní. A kdy nastane tento velký den? Nezmění-li se lidská přirozenost (a to není v moci Sillonu), nastane vůbec někdy?




Neměli-li svatí, kteří lidskou důstojnost přivedli až k jejímu vrcholu, lidskou důstojnost? A co malí tohoto světa, kteří nemohou tak vysoko stoupat, kteří se spokojují skromně v postavení, kde je Prozřetelnost určila, plní pokorně, poslušně a v křesťanské trpělivosti své povinnosti, nejsou-li oni hodni jména člověka, jako takoví, které jednoho dne Pán pozvedne z temna, aby je postavil v nebi mezi knížata svého lidu?



Končíme své úvahy o bludech Sillonu; netvrdíme, že jsme vyčerpali plně předmět, neboť bychom vás museli upozornit na stejně falešné a nebezpečné bludy, např. na způsob nazírání na disciplinární moc církve. Záleží nyní na tom, poznat vliv těchto bludů na praktický postoj Sillonu a na jeho sociální činnost.


Duch a metoda Sillonu


Učení Sillonu se neomezuje na území filosofické abstrakce. Učí mu katolickou mládež anebo ještě více, pokouší se uvést je v život. Sillon pokládá za jádro plodu státu budoucího, zobrazuje ho také jak jen možno věrně. Ve skutečnosti není v Sillonu žádné podřízenosti (hierarchie). Zvolený, který jej řídí, je vyvolen z množství pro své vlastnosti tj. protože se uplatnil svojí mravní autoritou a ctnostmi. Volně se do Sillonu vchází a volně vychází. Studie se tam konají bez učitele, nejvýš s rádcem. Studijní kroužky jsou v pravdě duševní spoluprací, kde každý současně je učitelem i žákem.Volné soudružství panuje mezi členy a pojí úplně jejich duše; odtud pospolitost Sillonu. Nazvali ji „přátelstvím“. Kněz, který do Sillonu vstupuje, snižuje vznešenou důstojnost svého úřadu a podivnou změnou rolí činí ze sebe žáka, staví se na úroveň svých mladých přátel a není ničím než soudruhem.


V těchto demokratických zvycích a teoriích o ideálním státu, které jsou jim základem, poznáte, ctihodní bratři, tajnou příčinu disciplinárních poklesků, které jste tak často museli Sillonu vytýkat. Není divu, že jste u vůdců a u takto vzdělaných soudruhů, ať to byli seminaristé či kněží, nenalezli úcty, učenlivosti a poslušnosti, kterou jsou povinni vašim osobám a vaší autoritě, že na jejich straně pozorujete tichý odpor a že jste s politováním museli vidět, že se nesillonského díla úplně vzdalovali a byli-li k poslušnosti donucováni, jen neradi se mu věnovali. Vy jste minulostí, oni jsou průkopníky budoucí civilizace; vy reprezentujete hierarchii, sociální rozdíly, autoritu a poslušnost, zastaralé instituce, kdežto jejich duch, naplněný jinými ideály, nemůže se jim přizpůsobit! Jako důkaz tohoto duševního stavu známe bolestné události, nad nimiž bychom téměř slzeli, a přes svoji shovívavost se nemůžeme ubránit projevu spravedlivé nevole. A dále, vašim katolickým mladíkům se vštěpuje nedůvěra k církvi, jejich matce; učí, že se jí po 19 století nepodařilo zřídit ve světě společnost na správných základech, že neporozuměla sociálním pojmům autority, svobody, rovnosti, bratrství a lidské důstojnosti, že velicí biskupové a panovníci, kteří utvořili Francii a tak slavně jí panovali, nedovedli dát lidu ani pravou spravedlnost, ani pravé štěstí, poněvadž neměli ideál Sillonu.


Zde vane vánek revoluce. Proto můžeme učinit závěr, že je-li sociální učení Sillonu bludné, je jeho duch nebezpečný a jeho výchova neblahá.


Co si máme myslet o činnosti Sillonu v církvi? Jeho katolicismus je tak málo snášenlivý, že ten, kdo se k jeho hnutí nepřipojí, je v jeho očích takřka vnitřním nepřítelem katolicismu a vůbec nerozumí evangeliu a Ježíši Kristu! Domníváme se, že musíme u této části setrvat, poněvadž je to právě katolická horlivost Sillonu, která mu až do poslední doby přinášela uznání, zmužilost a souhlas. Avšak vzhledem k jeho slovům i činům musíme říci, že Sillon ve svém učení a ve svém konání nevyhovuje požadavkům katolické církve.


Katolicismus a vládní forma


Předně se jeho katolicismus snáší jen s demokratickou vládní formou, kterou považuje pro církev za nejprospěšnější, ano v jisté míře jakoby s ní srostlou: dělá tedy své náboženství závislé, na jisté politické straně. Připomněli jsme již, že církev vždy ponechává národům samým, aby si zvolily vládu, která nejlépe vyhovuje jejich názorům a zájmům. Stejně jako Naši předchůdcové, zdůrazňujeme i My, že je bludem a nebezpečím, činit katolicismus zásadně závislým na určité vládní formě. Tento blud a toto nebezpečí je tím větší, spojuje-li se náboženství s demokracií, jejíž učení je bludné. Tak tomu je při Sillonu, který svými činy ve prospěch určité vládní formy církev ohrožuje, katolíky rozštěpuje, mládež, kněze a seminaristy katolické činnosti odcizuje a živoucí síly části národa porušuje.


Církev a politika


Vizte, ctihodní bratři, ten úžasný rozpor! Právě že náboženství má stát nade všemi stranami, právě této zásady se dovolávaje, zdržuje se Sillon obhajování napadené církve. Zajisté, že církev do politické arény nesestoupila: byla tam zavlečena, aby ji znetvořili a oloupili. Není-li povinností katolíka užít politických zbraní, které má po ruce, k její obraně, k odtržení politických přehmatů a zaručit, aby činnost politiky v církvi se omezila na to, čím je politika církvi povinna? Leč při pohledu na znásilněnou církev často jsme s bolestí viděli, že Sillon založil ruce, neměl-li z obrany prospěch: vidíme, že hájí program, který nijak neprozrazuje katolíky.Tomu však nevadí, že titíž mužové v prudkém politickém sporu vyzývavě svoji víru vyznávají. Co lze říci jiného, než že v sillonistech jsou dva lidé: jednotlivec – katolík a sillonista, muž veřejné činnosti – neutrál.


Přestal se jmenovat katolický


Byly doby, kdy Sillon jako takový byl výhradně katolickým. Znal jen jednu mravní moc, katolickou a hlasitě prohlašoval, že demokracie bude buď katolická nebo nebude vůbec. Pak přišel čas revise Sillonu. Ponechal každému jeho náboženství nebo jeho filosofii. Přestal se jmenovat katolickým a formuli: „demokracie bude katolickou“ nahradil formulí jinou: „demokracie nebude katolickou,“ ne více než protižidovskou nebo protibuddhistickou. To byla doba plus grand Sillonu. Ke zřizování budoucího „města“ povolal dělníky všech náboženství a všech sekt. Uložili jim jen přijmout společný sociální ideál, ctít všechna náboženská přesvědčení a přispět mravní silou. „Zajisté – praví se – ředitelé Sillonu kladli náboženskou víru nade vše.




Avšak mohou odejmout druhým právo čerpat mravní sílu tam, kde mohou? Na druhé straně také chtějí, aby druzí uznávali jejich právo, čerpat svoji sílu v katolické církvi. Požadují tedy ode všech, kdo chtějí nynější společnost přeměnit ve smyslu demokracie, aby se vzájemně neodsuzovali pro rozličné filosofické nebo náboženské přesvědčení, nýbrž aby postupovali ruku v ruce ne vzdáním se přesvědčení nýbrž pokusem, na poli praktické skutečnosti, dokázat správnost svého osobního přesvědčení. Snad se na tomto poli duchovního zápasu dá dosíci jednoty mezi různými náboženskými a filosofickými přesvědčeními.“ (Marc Sangnier, Discours de Ruen, 1907). A současně prohlašovali (jak se to však mělo splnit?) že mají katolický Sillon bude duší velikého kosmopolitického Sillonu.


Najednou zmizelo jméno „plus grand Sillon“ a utvořila se nová organizace beze změny ducha a jádra, „aby zavedla pořádek v práci a různé síly organisovala k činu. Sillon však zůstává duší a duchem, který vniká do skupin a vzpružuje k činnosti.“ A všechny nové skupiny, které se zdánlivě staly samostatnými: katolíci, protestanté, svobodní zednáři, se žádají, aby se chopily díla. „Soudruzi katoličtí budou ve zvláštních organisacích pracovati na vzájemném vyučování a výchově. Protestantští a volnomyšlenkářští demokraté budou činiti totéž. Všichni: katolíci, protestanté a volnomyšlenkáři, budou usilovati o to, aby vyzbrojili mládež nikoli k bratrovražednému boji, nýbrž k velkodušnému zápasu na poli sociálních a občanských ctností.“ (Marc Sangnier, Paris, Mai, 1910).


Interkonfesijní jednota


Toto prohlášení a tato nová organizace Sillonu zavdaly podnět k vážným rozvahám. Máme zde tedy interkonfesijní, katolíky založenou jednotu, usilující o reformu civilizace, která je především katolickým dílem, neboť žádná pravá civilizace bez mravní civilizace a žádná pravá moderní civilizace bez pravého náboženství, nemůže být. To je dokázanou pravdou a dějinnou skutečností.


A noví sillonisté nebudou moci předstírat, že jenom pracují na poli „praktické skutečnosti“, kde různost vyznání nepadá na váhu. Jejich vůdce pociťuje vliv přesvědčení ducha na výsledek činu tak dobře, že je poznal bez rozdílu náboženství, jemuž náleží, „aby na poli praktické skutečnosti dokázali správnost svého osobního přesvědčení.“ A právem, neboť praktická skutečnost na sebe bere charakter náboženského přesvědčení, jako údy těla přijímají formu je oduševňujícího principu.


Co se má říci o společenství, v němž mladí katolíci s jinověrci a nevěrci všeho druhu jsou k takovému dílu spojeni? Není to desetkrát nebezpečnější než nějaká neutrální jednota? Co se má říct této výzvě ke všem jinověrcům a nevěrcům, aby dokazovali přednosti svého přesvědčení na poli sociálním jako v nějakém apologetickém zápase, jakoby toto zápolení netrvalo již devatenáct století při méně nebezpečných podmínkách pro víru a věřící a zcela v rámci katolické církve? Co se má říci této úctě katolíka ke všem bludům a zvláštní výzvě katolíka ke všem disidentům, aby upevnili své přesvědčení studiem a z něho čerpali vždy bohatší zdroje nových sil? Co se má soudit o sjednocení, v němž všechna náboženství, ano i Volná myšlenka se může hlasitě a libovolně uplatnit? Neboť sillonisté, kteří na veřejných přednáškách, a při jiných příležitostech, hrdě svoji osobní víru zdůrazňují, nepomýšlejí zajisté zavřít ústa jiným a nebrání protestantům vyznávat protestantismus, skeptikům skepticismus. Co si lze konečně myslit o katolíku, který vstupuje do studijního kroužku a nechává svůj katolicismus přede dveřmi, aby nepoděsil své soudruhy, kteří „sní o nezištné sociální činnosti, projevují nevůli nad tím, aby se stali sluhy vítězství zájmu, sdružení nebo samotného přesvědčení, ať je jakékoliv“? To je vyznání víry nového demokratického výboru pro sociální činnost, který zdědil nejdůležitější úlohy bývalé organizace, a který – jak se praví – „odstranil veškerou dvojakost většího (plus grand) Sillonu v reakcionářských a antiklerikálních kruzích“ je přístupný všem, „kdo si váží mravních a náboženských sil a jsou přesvědčeni, že pravá sociální emancipace není možná bez velikodušného kvasu idealismu“.



Opravdu, veškerá dvojakost byla úplně odstraněna: sociální snahy Sillonu nejsou již katolickými, sillonista jako takový nepracuje pro některou stranu; a „církev“, praví se, „nemůže si činit žádné nároky na sympatie, získané svojí činností.“


Církev a sociální činnost


Opravdu, je to zvláštní domýšlivost. Obávali se, že církev má sobeckým způsobem prospěch ze sociální činnosti Sillonu. Jakoby všechno, co církvi prospívá, neprospívalo také lidstvu.


Pamětihodná zvrácenost pojmů: církev má získat ze sociálního hnutí, jakoby největší národohospodáři neuznali a nedokázali, že sociální hnutí, má-li být vážným a plodným, musí získat církví. Ještě zvláštnější, právě tak zarážející jako zarmucující je opovážlivost a lehkomyslnost lidí, kteří se nazývají katolíky, kteří sní o přeměně společnosti za takových okolností mimo katolickou církev, o zřízení „říše spravedlnosti a lásky“ s pomocí lidí přišlých ze všech stran bez náboženství nebo bez víry, jen když zapomenou na to, co je dělí: náboženské a filosofické přesvědčení a zdůrazňují to, co je pojí: velkodušný idealismus a mravní síly, které čerpají tam, „kde mohou“. Uvážíme-li, co bylo zapotřebí síly, moudrosti a nadpřirozených ctností ke zřízení křesťanského „města“, vzpomeneme-li na utrpení milionů mučedníků, na osvícení církevních Otců a církevních učitelů, na oddanost všech hrdinů lásky, na mocnou, s nebe pocházející hierarchii, na proudy božské milosti – to vše zřízeno, spojeno a proniknuto životem a duchem Ježíše Krista, moudrostí Boží, Slovem, jenž tělem učiněno jest – pomyslíme-li na to vše, žasneme, když vidíme jak se noví kněží pokoušejí zlepšit všechno to v Sillonu na základě mlhavého idealismu a občanských ctností. Čeho dosáhnou? Jaký bude výsledek této společné práce? Fantastická spousta slov, v níž v pestré směsici a ve svůdném zmatku budou se skvít hesla svobody, spravedlnosti, bratrství, lásky, rovnosti, povznesení lidstva, a to vše vybudováno na falešně chápaném pojmu lidské důstojnosti. Byla by to hřmotná agitace, neužitečná touženému cíli, ale prospěšná méně utopistickým pobuřovačům lidu. Ano, právem můžeme říci, že Sillon obrátil svůj zrak k přeludu a socialismu.



Obáváme se, že bude dokonce ještě hůře. Výsledkem této práce, poživatelkou tohoto kosmopolitického sociálního hnutí může být jenom demokracie, která není katolická, ani protestantská, ani židovská; náboženství (a takovým chce sillonismus být, jak jeho vůdcové tvrdili), které je všeobecnější než katolické a které všechny lidi (kteří se stali bratry a soudruhy) spojuje „v říši Boha“: „Nepracuje se pro církev, pracuje se pro lidstvo!“


Hnutí odpadové


A nyní, ctihodní bratři, ptejme se zarmouceni, co se stalo s katolicismem Sillonu? Ten, který kdysi opravňoval k nejkrásnějším nadějím, ta jasná a prudká bystřina byla ve svém proudu zachycena moderními nepřáteli církve, stala se jen ubohým přítokem velikého odpadového hnutí, které je organisováno ve všech zemích, aby byla zbudována univerzální církev bez dogmat a bez hierarchie, bez zákona ducha a bez uzdy vášní, a která pod rouškou svobody a lidské důstojnosti by zavedla v celém světě – kdyby zvítězila – zákonité panství lsti a násilí, potlačování slabých, všech těch, kdo strádají a pracují.


Známe příliš dobře ony temné dílny, v nichž bylo vypracováno zkázonosné učení, které ovšem nezmate ty, kdo jasně vidí. Vůdcové Sillonu se mu nedovedli ubránit: jejich nadměrná citlivost, dobrota srdce a s ní částečně filosofický mysticismus, je svedly k evangeliu, v němž se domnívali, že vidí pravé evangelium Spasitelovo do té míry, že se odvažovali s našim Pánem Ježíšem Kristem jednat s bezohlednou důvěrností a že pro příbuznost svého ideálu s revolucí se nebáli rouhavě přirovnávat evangelium k revoluci, což nemůže být omluveno předstíráním, jako by to bylo vybočením z rozčilené improvisace.


Znehodnocení evangelia


Chceme, ctihodní bratři, vaši pozornost obrátit na toto znetvoření evangelia a svatého charakteru našeho Pána Ježíše Krista, Boha a člověka zároveň, jak je znetvořil Sillon a jiní. Jakmile se zavadí o sociální otázku, je v jistých kruzích mravem, nejprve vyřadit božství Ježíše Krista a mluvit pak jen o jeho svrchované spanilomyslnosti, o jeho smilování se nad všemi lidskými nedostatky, o jeho důtklivém vybízení k lásce k bližnímu a bratrství. Zajisté, že nás




Ježíš miloval láskou bezmeznou a nekonečnou a sestoupil na zemi, aby trpěl a zemřel, aby všichni lidé ve spravedlnosti a lásce kolem něho shromážděni, oduševněli týmiž city vzájemné lásky, ve štěstí a v pokoji žili. Avšak uskutečnění tohoto časného a věčného štěstí podmínil tím, aby každý žil ctnostně a dal se poučovati Petrem a jeho nástupci. A byť i byl Ježíš oproti zbloudilým a hříšníkům dobrotivým, nešetřil přece jejich bludných názorů, třeba že byly poctivě míněny: miloval všechny, aby je poučil, obrátil a zachránil. Volal-li k sobě nuzné a strádající, nečinil tak, aby jim hlásal závist fanatické rovnosti. Pozvedal-li nízkých, nečinil tak, aby jim vštěpoval cit neodvislé a poslouchat se zdráhající důstojnosti. Překypovalo-li srdce jeho vlídností k duším dobré vůle, dovedl je ozbrojiti svatým rozhořčením proti prznitelům stánku Božího, proti nešťastníkům, kteří dávali malým pohoršení, proti mocným, kteří lid těžkými břemeny utiskovali, nehnuvše ani prstem pro jeho povznesení.


Byl právě tak silný jako spanilomyslný: napomínal, varoval, trestal, věda a uče nás, že bázeň jest počátek moudrosti, a že mnohdy musí býti odňat úd, aby ostatní tělo bylo zachráněno. Konečně nesliboval příští společnosti vlády ideální rovnosti, z níž všechno utrpení bude odstraněno, nýbrž svým učením a svým příkladem naznačil cestu k možnému štěstí na zemi a k dokonalému štěstí na nebi: královskou cestu svatého kříže. Tj. učení, které ukazuje nám v Pánu našem Ježíši Kristu něco jiného, než humanismus bez podstaty a bez autority.


Povinnosti kléru.


Vy, však ctihodní bratři, pokračujte v díle Spasitele lidstva, napodobujíce jeho mírnost i jeho sílu. Sestupte dolů ke všem nedostatkům: žádná bolest neunikniž vaší péči, k žádné žalobě nebuďtež lhostejni! Avšak hlásejte velkým i malým jejich povinnost: vaší věcí je tvořiti svědomí lidu a veřejné moci. Otázka sociální byla by velmi blízka svému rozřešení, kdy jedni jako druzí, jsouce méně osobivými v hájení svých zájmových práv, své povinnosti důkladněji plnili.


Ještě více: poněvadž v zájmovém konfliktu a zejména v boji s nepoctivými silami ctnost člověka, ba ani sama jeho svatost nepostačuje, aby mu zajistila denní chléb, a sociální ústrojí tak má býti zařízeno, aby přirozeným chodem svým ochromovalo snahy zlých a zajišťovalo každé poctivé vůli správný podíl na časném štěstí, přejeme si vřele, abyste se organisování společnosti k účelu tomu činně účastnili. A za tím účelem, co vaši kněží věnují se horlivě posvěcení duší, obraně církve a dílům lásky k bližnímu v užším smyslu, vyvolíte některé z nich, kteří jsou přičinliví a moudrého ducha, doktory theologie a filosofie, kteří úplně ovládají dějiny staré a nové civilisace a zaměstnáte je méně vysokým, za to však tím praktičtějším studiem sociální vědy, abyste je v příhodnou dobu postavili v čelo svého díla katolické akce.


Varujte se frází a nesplnitelných slibů!


Avšak tito kněží nechť se nedají ošáliti zmatkem novodobých mínění a oslniti falešnou demokracií; nechť nevypůjčují si výmluvnosti nejhorších nepřátel církve a lidu, frázovité řeči plné právě tak zvučných, jako neproveditelných slibů. Nechť jsou přesvědčeni, že sociální otázka a sociální věda nepovstaly teprve včera.


Církev a stát


Za všech dob církev a stát v šťastném dorozumění utvořily k tomuto účelu prospěšná zařízení.


Církev, která nikdy kompromitujícím spojenectví, nezradila blaha lidu, nepotřebuje zříkati se minulosti a postačí ji za spolupůsobení všech, kteří vážně chtějí pracovati na sociální obnově, kteří revolucí zničený organismus chtějí zase oživiti v křesťanském duchu, přizpůsobiti ji poměrům daným materielním vývojem dnešní společnosti: neboť praví přátelé lidu nejsou ani revolucionáři, ani novotáři, ale nositelé tradic.


Vůdcové světští postoupí své místo biskupům.


Přejeme si, aby k tomuto, vaší pastýřské horlivosti hodnému dílu, poctivě a účinně přispěla mládež Sillonu, jsouc daleka veškerého odporu a prosta svého bludu ve přiměřeném pořádku a podřízenosti. Obracejíce se tedy k vůdcům Sillonu s důvěrou otce mluvícího ke svým dětem, žádáme na nich, aby ke svému nejlepšímu prospěchu a k nejlepšímu prospěchu církve a Francie vám postoupili své místo.



Rozumíme zajisté velikosti této oběti, které na nich vyžadujeme; leč víme, že jsou dosti šlechetní, aby ji přinesli a již předem udělujeme jim za to ve jménu Pána našeho Ježíše Krista, jehož nehodným náměstkem jsme, své požehnání.


Organisace budiž provedena dle diecesí pod vedením biskupů.


Co se týká členů Sillonu, chceme, aby sestoupili dle diecesí a pod vedením dotyčných biskupů a pracovali současně jak na křesťanské a katolické obnově lidu, tak na zlepšení jeho stavu. Tyto diecesní skupiny budou prozatím vzájemně neodvislé.


Organisace přijmou jméno ‘katolický’.



Aby jasně osvědčily, že jsou úplně prosty bludu minulosti, přijmou jméno katolický Sillon a každý člen k svému titulu sillonista připojí katolický. Rozumí se samou sebou, že každému sillonistovi jest volno ponechati si své politické přesvědčení, je-li toto prosto všeho, co se protiví katolickému učení.


Odpor organisací proti biskupům.


Budou-li se, ctihodní bratři, některé skupiny zpěčovati za těchto podmínek se vám podrobiti, považujte to beze všeho za odpor, podříditi se vašemu řízení, po té muselo by se vyšetřiti, zda se uchýlily na území čistě politické nebo národohospodářské, či setrvávají-li ve svých dřívějších bludech. V prvém případě je zřejmé, že se jimi nebudete zabývati více než jinými věřícími; v případě druhém učiníte vhodná opatření, opatrně, avšak rozhodně.


Kněží a organisace


Kněží budou se skupin dissidentů úplně vzdalovat a omezí se na to, udílet pomoc svého sv. úřadu členům jednotlivě a vštěpovat jim ve zpovědnici všeobecné předpisy morálky o učení a životosprávě. Co se týká skupin katolických, budou je kněží a seminaristé podporovati a věnují jim svoji přízeň, nepřistoupí však jako členové: neboť sluší se, aby kněžský stav stál nad laickým sdružením, byť by tato byla sebe prospěšnější a vedená nejlepším duchem.


To jsou praktická opatření, jimiž jsme se domnívali zesílit tento oběžník o Sillonu a sillonistech. Prosíme Pána z hloubi duše, aby těmto mužům a jinochům učinil pochopitelnými závažné důvody, které je přivodily; nechť popřeje jim učenlivosti srdce a dodá jim odvahy, aby ukázali církvi ryzost své katolické horlivosti a nechť vám, ctihodní bratři, jímž nyní náležejí, propůjčí city pravé otcovské lásky k nim.


V této naději a k dosažení tohoto toužebného výsledku udělujeme vám všem, jakož i vašemu kléru a vašemu lidu, apoštolské požehnání.


Dáno v Římě u sv. Petra dne 25. srpna 1910, v osmém roce Našeho Pontifikátu.


Pius X., papež
(Dle českého překladu v „Rádci duchovním“ r. XVIII. č. 1, str. 80 nn.)