nedeľa, 2. decembra 2007

Výklad nejdražší oběti Mše svaté (úryvky)


Martin z Kochemu (1634–1712)

Přeložil Dr. Karel Lev Řehák v roce 1896, vydání třetí u Ladislava Kuncíře v Praze, L.P. 1933

Nihil obstat

Dr. Otto Stanovský, censor

Imprimatur

Prel. Dr. Theoph. Opatrný

vicarius generalis

Nro 6258

Pragae, die 15.Maii 1923

I. O podstatě oběti Mše svaté.

1. Co znamenají slova „oběť“ a „sacrificium“?

Mše svatá nazývá se latinsky sacrificium. Tohoto slova nelze do češtiny úplně přeložiti. Nebo překládáme-li je slovem „oběť“, překlad ten není zcela případný, poněvadž slovo „obět“ vyjadřuje mnohem méně než latinské „sacrificium“. Položí-li kdo peníz na oltář, říká se tomu dárku již oběť. Ale oběť ta není ještě tolik, co „sacrificium“; neboť „sacrificium“ znamená zvláště slavné a významné odevzdání nějakého daru Bohu.

Sacrificium ve svém vlastním i plném smyslu znamená: zevnější, viditelný dar – jenž se jedině a výhradně Bohu přináší – a to rukama řádně posvěceného kněze - jenž dar ten tajemným způsobem posvěcuje k tomu účelu – aby tím byl uznán a uctěn Bůh, jakožto svrchovaný Pán. Sacrificium děje se tedy jen tehdy, když kněz na podaných jemu věcech něco koná; tedy na příklad, když v Starém Zákoně kněz darované zvíře zabil a spálil; anebo když v Novém Zákoně kněz přednesený chléb posvátnými slovy v Tělo Páně proměňuje, láme a požívá.

K tomuto úkonu kněze při daru odnáší se již i doslovný překlad slova sacrificium. Slovo to složeno jest totiž ze dvou slov: sacrum – svaté, a facere – konati; to jest dohromady: svatým čili posvěceným činiti, poněvadž právě člověk při sacrificiu nějakou věc, dar, z obecného užívání vyjímá a Bohu skrze kněze věnuje čili zasvěcuje. Kdyby se tedy s darem Bohu předneseným nic nestalo, není dar ten sacrificium, nýbrž toliko přednesením nebo podáním. Tak může někdo ke cti Boží na oltář položiti peníz; ale peníz ten není žádné sacrificium....

2. Jaký má původ sacrificium?

Svatý Tomáš Akvinský nás ujišťuje, že „jest přirozeným zákonem, Bohu svaté oběti přinášeti; to jest: že přirozenost člověka sama jej k tomu nutká, i bez výslovného nařízení a bez zvláštního napomínání“. Proto také přinášeli lidé Bohu svaté oběti již od počátku světa, jako Kain a Abel, Noe a Abraham a ostatní patriarchové a arciotcové. Ale Bohu oběti nepřinášeli toliko tito, světlem svaté víry osvícení; i pohané toliko světlem svého rozumu byli vedeni, přinášeli oběti svým domnělým bohům čili modlám, poněvadž je právě za bohy měli. ...

V pozdějších dobách nařídil Bůh Israelitům zvláštní zákony, aby mu každodenně, ale zejména o všech dnech svátečních, určité oběti přinášeli. Ale nepřikázal jim, aby mu beránky, ovce, telata, býky toliko předváděli, nýbrž také, aby tato zvířata skrze svěcené kněze za jistých modliteb a obřadů obětovali, to jest: aby je zabili, s kůže stáhli, krev jejich kolem oltáře rozlili, maso jejich na oltáři spálili a při tom aby na trouby troubili a žalmy pěli. To byli svaté oběti čili sacrificia, jimiž měli židé Bohu, jakožto nejvyššímu Pánu, náležitou poctu prokazovati a tak dosvědčovati, že On jest pravým a nejvyšším Pánem všech vécí.

Když tedy žádost po oběti v přirozenosti lidské tak hluboko jest zakořeněna, že všichni národové vedle modliteb, zpěvů, almužen, skutků kajících a ostatní bohoslužby i své oběti měli, jimiž by Bohu nejvyššímu, nebo i svým bohům vymyšleným patŕičnou čest prokazovali, zdálo se rovněž přirozeným a potřebným, aby také Kristus Pán Církvi své, čili svým pravým věřícím, oběť ustanovil, kterou by Bohu patřičnou poctu způsobem viditelným prokazovali a poddanost svou zjevně osvědčovali. ...

Abychom však na první počátek oběti Nového Zákona přišli, musíme dobře uvážiti, že Bůh, vida kterak při počátku světa, pro opovážlivost i pýchu prvních rodičů, bylo by celé jejich potomstvo do věčného zahynutí upadnouti muselo, ve svém neskonalém milosrdenství pohnouti se dal, aby tak hroznou bídu, ze hříchu vzešlou, opět odčinil. I měla se náprava ta státi takovým způsobem, aby byla netoliko kleslému člověčenstvu k prospěchu, ale i Bohu samému ke cti.

Aby Bůh svrchovaný, od tvorů uražený, opět důstojně byl usmířen, třeba bylo oběti takové, jež by měla neskonalou cenu a spracednosti Boží vyhověti mohla. Poněvadž však mezi lidmi nebylo nikoho, jenž b byl mohl oběť takovou přinésti, ježto všichni pro odboj prvních rodičů urážkou božské Velebnosti vinni byli, vymyslila nebeská Láska onen vznešený způsob vykoupení, jenž i samy serafíny úžasem i podivením naplnil.

Bylo totiž v radě nejsvětější Trojice uneseno, aby jednorozený Syn Boží člověkem se stal, a jsa lidské přirozenosti účasten, jakožto bratr náš provinění naše na se vzal. Dále aby jakožto kněz za všecko lidstvo přinesl oběť, kterou by i za nás zadost učinil, i nám zásluhy pro nebe získal. ...

Kněz nejvznešenější důstojnosti byl tedy nalezen; avšak měl také nalezen býti i dar obětní stejné s ním ceny. Ale mezi tvory daru takového nebylo a nemohl tedy ani nalezen býti, poněvadž jakýkoli tvor na tomto světě stojí hluboko pod důstojností onoho Kněze nejvznešenějšího. I nemohl tedy nijaký jiný dar obětní nalezen býti, leč člověčenství, jež Syn Boží na se vzal. ... I přijal břímě vykoupení našeho na sebe a slíbil, že sama sebe Boží spravedlosti v oběť přinese.

3. O oběti Ježíše Krista.

... I přinesl Kristus Pán tuto oběť svou poslušností, v které se nebeskému Otci věnoval po celý život pozemský a v které i skonal krvavou smrtí na kříži. Touto jeho obětí byla vina lidstva usmířena; a proto byly i předobrazné oběti Starého Zákona zároveň na vždy zrušeny. ...

Aby však vykoupené člověčenstvo až do skonání časů nebylo bez obětí; a aby Církev jeho měla oběť ze všech možných nejvzácnější; a také aby měl příležitost, výkupné, jež jednou pro vždy na kříži vydobyl, jednotlivcům přivlastňovati, zvěčnil Kristus Pán svou krvavou oběť tím způsobem, že v předvečer svého umučení ustanovil nekrvavou oběť Mše svaté. O tom nás poučuje Církev svatá katolická, jež na slavném obecném sněmu Tridentském prohlásila: „A ač tento náš Bůh a Pán ráčil se jednou na oltáři kříže přebolestnou smrtí svou nebeskému Otci obětoval, aby tak vykoupení věčné zjednal, nemělo přece kněžství jeho jeho smrtí zaniknouti. Proto zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje.; aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela; abychom tak až do konce časů na lásku jeho pamatovali a také spásonosnou moc její si přivlastňovali, na odpuštění těch hříchů, jimiž denně sa proviňujeme. ...“

Církev svatá velí nám tedy věřiti, že Kristus Pán při poslední večeři netoliko chléb a víno ve své pravé Tělo a ve svou pravou Krev proměnil, ale že také obé Otci svému nebeskému obětoval a tak oběť Nového Zákona ustanovil a i osobně vykonal. ...

4. Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena.

... Tato oběť samojediná jest tou obětí, jež ani nehodností ani zlomyslností obětujících nemůže poskvrněna býti. Nebo v Novém Zákoně přináší Ježíš Kristus dar obětní sám: kněží jsou toliko sluhy jeho, kteříž jemu při konání této viditelné oběti úst i rukou svých propůjčují. Poněvadž totiž Kristus Pán, sedící nyní po pravici svého nebeského Otce, neviditelný; oběť pak, aby ji lidé viděli a rozuměti mohli, viditelnou býti musí, používá ke konání oběti své služeb kněží. ...

Jest nyní otázka, kdy Kristus Pán tuto oběť chleba a vína ustanovil i sám obětoval?

Na to odpovídám, že učinil tak, jak naše svatá Církev učí, při poslední večeři; nebo na žádném jiném místě v Písmě svatém o takové oběti zmínka se neděje. Při poslední večeři však stalo se všecko, co se při oběti vyžaduje. Tu proměnil Ježíš Kristus, jakožto nejvyšší Kněz, chléb a víno ve své přesvaté Tělo obětní a ve svou přesvatou Krev obětní a věnoval obé svému nebeskému Otci, aby ho jakožto nejvyššího Pána všech věcí uctil a se Jemu klaněl. ...

A tak seznáváme, že při poslední večeři stalo se ke cti Boží vydání Těla Páně, jež jako umírající bylo představeno; a že se tedy skutečně oběť konala. ...

5. O stáří křesťanských obětí a jejich názvech.

Že také svatí apoštolové tuto oběť Nového Zákona konali, dokáži nejprve ze slov Písma svatého.

Tak píše svatý Pavel: „Mámeť oltář, z něhož nemají moci jísti, kteříž stánku slouží“, totiž židé. Oltář určen jest k obětování. Jestliže tedy křesťané za časů svatého Pavla oltář k obětování měli, museli míti také obéť, kterou by na oltáři tom přinášeli. A mluví-li svatý apoštol o tom, že židé moci nemají, z oltáře toho „jísti“, musíme z toho souditi, že na místě tomto nemluví o tom, jak bychom k oběti na kříži přistupovali, ale že mluví o oběti, jež požívána býti může; tedy o oběti nekrvavé, jakou Kristus Pán při poslední večeři ustanovil. ...

Svatý apoštol Ondřej se vyjádřil dle výpovědi životopisce svého k soudci svému Aegeovi: „Obětuji denně Bohu všemohoucímu a pravému, nikoliv masa býkův a krve kozlů, ale neposkvrněného Beránka Božího na oltáři.“ ...

Svatí Otcové řecké i římské Církve dávali oběti Nového Zákona od nejstarších dob rozličná jména. Nazývali ji Eucharistia, to jest: děkování; liturgia, anebo agenda, to jest: jednání; synaxis anebo kolekta, to jest: shromáždění; také ji nazývali stůl Páně, oltář Páně, večeře Páně, obětování, oběť.

Mimo tyto názvy měla oběť Nového Zákona v naší svaté římské Církvi katolické již od nejstarších dob jméno „Mše“. Slova toho užíval dle podání již papež Pius L.P. 142. po Kristu. Svatý Ambrož slova „Mše“ výslovně užívá, když píše: Zůstal jsem ve svém úřadu, počal jsem Mši svatou sloužiti, a obětuje se Bohu, prosil jsem, aby nám ku pomoci přispěti ráčil.“

XI. Mše svatá je nejznamenitější obětí zápalnou.

Od počátku světa až do časů Pána Ježíše obětovány byly Bohu všemohoucímu nesčíselné oběti zápalné, jež mu dle svědectví Písma svatého příjemné byly. ...

A přece prokazovali těmito svými drahými obětmi Bohu všemohoucímu čest jen nepatrnou a zasluhovali si jimi toliko nepatrné odměny, jak se o tom svatý Pavel v epištole k Židům na více místech zmiňuje. ... Z toho můžeš seznati, jak ubozí byli tehdejší židé a jak šťastni jsme my katoličtí křesťané. Nebo Spasitel náš dal nám takovou oběť zápalnou, že, ač téměř nic nestojí a snadno obětována býti může, přece jest Boží velebnosti nejpříjemnější, nebi nejradostnější a očistci nejutěšenější.

Kdyby byl někdo veškeré krvavé oběti, jež od počátku světa až do časů Pána Ježíše obětovány byly, vlastní rukou a za nejvyšší nábožnosti vykonal, a tedy všecka ta zvířata sám obětoval, zabil a spálil, byl by těmito tisíci tisíců obětí bezpochyby Bohu velikou službu prokázal. A přece by tato jeho služba ani porovnána býti nemohla s onou službou, jež se Boží velebnosti děje jediným obětováním zápalné oběti křesťanské. Bože můj! Kdo může tomu uvěřiti? Jak je něco takového možné! A přece tomu uvěříš a poznáš, že to možno jest, když ti zkrátka řeknu: Touto zápalnou obětí jest oběť Mše svaté!

Jak ti již povědomo, jest sacrificium zevnější, viditelný dar, jenž jedině a výhradně Bohu bývá obětován a od kněze , řádně vysvěceného, na uznání nejvyšší vlády Boha nade všemi tvory jemu bývá zasvěcen. Svatý Tomáš Akvinský praví: „Touto obétí zápalnou osvědčujeme, že Bůh jest prvním počátkem všeho stvoření a posledním cílem vší blaženosti, i nejvyšším vládcem všech věcí. Jemu pŕinášíme na znamení své povinné poddanosti a uctivosti něco viditelného, abychom obětováním tohoto viditelného předmětu označili oběť vnitřní, v které duše naše sama v oběť se přináší Bohu, jenž jest počátkem jejího stvoření a cílem její blaženosti.“ Toť krátký výklad toho, čím oběť zápalná jest. Lidem neučeným zdá se asi výklad tento těžký a temný; ale stane se jim srozumitelnějším, budou-li bedlivěji sledovati to, co dále vykládám.

Tuto obeť zápalnou vyhradil Bůh samému sobě: a proto nikdy nedovolil, aby jinému obětována byla. Tak praví ústy proroka Isaiáše: „Jáj sem Hospodin, toť jest jméno mé! Slávy své nikomu nedám ani chvály své rytinám.“ Jestliže Bůh již v Starém Zákoně zakázal, aby někomu jinému oběť zápalná obětována byla, z toho snadno usoudíš, že naše oběť zápalná, totiž Mše svatá, nesmí býti obětována žádnému tvoru, ani Matce Boží ne, ani žádnému svatému. Dovolil sice Bůh , abychom jeho milé světce chválili, milovali, uctívali, vzývali, jím na počest kadidlo zapalovali, světla rozsvěcovali a jim rozličné zevnější i vnitřní služby konali; ale nikdy nám nedovolil, abychom jim obětovali svou oběť zápalnou, totiž Mši svatou.

A nyní poukáži k podstatě i způsobu oběti zápalné v Zákoně Starém, abychom tím snáze chápali, jak vznešená jest naše oběť zápalná. Při zápalných obětech (celopalech) židovských bylo všechno maso ohněm stráveno. Při jiných obětech tak nebylo, nýbrž spálená byla toliko část obětí, kdežto ostatek rozdělen byl mezi kněze a obětující a byl požit. Při oběti zápalné bylo proto všecko spáleno, aby bylo naznačeno, že bohu všecko náleží a proto i všecko k službě i cti jeho obětováno býti má. Právé tak mohl by Bůh dle své spravedlnosti žádati, aby mu každý člověk život svůj obětoval, jak poručil Abrahámovi, aby mu syna svého Izáka zabil i obětoval. Bůh se však uspokojil tím, když jen ochotnou poslušnost Abrahámovu byl spatřil. V Starém zákoně Bůh také přikázal, aby mu všichni prvorozenci obétováni byli, udávaje příčinu: „Neboť mé jest to všecko“, uspokojil se však tím, když matky dítky své jen do chrámů přinesly a tam darem je vykoupily.

Tam musel mu od panenské matky Marie obétován býti také jeho jednorozený Syn. A ač ho Matka jeho pěti loty stříbra vykoupila, nespokojil se Bůh tím přece, ale chtěl , aby ho Matka pozdéji i k umučení i k zabití vydala, aby touto drahocennou smrtí všecky lidi osvobodil od té povinnosti, aby Bohu životy své v oběť zápalnou obětovali. V příčině té píše svatý Pavel: „Poněvadž jeden za všecky zemřel, tedy všickni (v něm) zemřeli a za všecky umřel Kristus.“ Život Pána Ježíše však byl neskonale šlechetnější nežli život všech lidí pospolu; a proto byla také smrt jeho před očima Božíma neskonale záslužnější a milejší, než by mu byla bývala smrt všech lidí. Poněvadž pak Pán Ježíš bývá ve všech Mších svatých Bohu v oběť přinášen, nabývá Bůh Otec již z každé jednotlivé Mše svaté více cti i služby, než kdyby k jeho cti všichni lidé byli jakožto oběti zabiti, jemu přednešeni a spáleni.

Proto také praví jistý zbožný učitel života duchovního: „Mše svatá jest ze všech skutků nábožnosti a bohomyslnosti skutkem nejznamenitějším.“ A tak dí právem; neboť při Mši svaté osvědčujeme ani ne tak slovy, jako spíše skutkem, že Bůh toho hoden jest, aby přijal oběti života našeho. I máme tuto nejsvětější oběť přinášeti s takovým úmyslem, jaký v době starozákonné kněz židovský při své oběti zápalné vyslovoval, když asi říkal: „Jako toto zvíře Bohu ke cti zabíjím, tak mohl by také Hospodin , jakožto Pán náš , kdyby chtěl, zničiti nás vesměs. Neboť hoden jest toho, abychom život svůj vydávali k jeho cti, což zabitím tohto zvířete obětního osvědčuji. A tak objevuji se zde před Tebou, ó Pane! Abych ti v oběť přinesl život tohto zvířete, místo abych obětoval život svůj.“

Podobně vyjadřuje se také učený kněz Sanchéz, řka: „Při Mši svaté konáme Bohu službu tolik důstojnou, že mu na celém světě nemůže žádná větší i milejší prokázána býti. Neboť Mší svatou osvědčujeme, kterak velebnost Boha je tak veliká, že hoden jest, aby uctíván byl obétí takovou, v které by mu nebyly přinášeny životy telat, ani krev kozlů, nýbrž život nejdrahocennější a Krev nejsvětější samotného jeho jednorozeného Syna.“ ...

Poslyš dále, kterak se vyslovuje Marchantius, když praví: „ ... Bohu trojjedinému, jenž jest Pánem života i smrti, obětujeme život i smrt Ježíše Krista jakožto každodenní poplatek Církve na zemi bojující, a to za spolupůsobení a v přítomnosti Církve v nebi vítězící. ...“

Této nejvyšší cti, které se Bohu dostává zápalnou obětí křesťanskou Mší svatou, nedostává se mu ani od lidí, ani od andělů, nýbrž od samého Krista Pána. ... Ačkoliv mohou andělé i lidé pro poctu Boží mnoho činiti, jest přece všecko toto proti poctě, kterou Kristus Pán Bohu prokazuje, skoro jako pouhé nic.

Poněvadž se Syn Boží v moc naší odevzdává, takže ho můžeme jakožto nevinného Beránka způsobem duchovním také nejsvětější Trojici Boží jakožto pravou oběť zápalnou obětovati, můžeme také skrze něho nejsvětější Trojici tak velikou poctu i službu prokazovati, jaká nevystihlé velebnosti Boží náleží. Kdyby nám byl Kristus Pán této oběti zápalné, totiž Mše svaté, nezanechal, museli bychom proti Bohu po všechny časy největšími dlužníky zůstávati a také v dluzích svých umírati.