piatok, 21. septembra 2007

Motu proprio Sv. PIA X. - O Posvätnej Hudbe


Pri príležitosti hojnejšieho slávenia tradičnej, tzv. tridentskej liturgie a vedomí si stále benevolentnejších zásahov do súčasnej liturgie a používania hudby v liturgii bez širšieho uvedomovania si dôsledkov, ktorá často desakralizovaná hudba spojená s ďalšími nie vhodnými prejavmi prináša, pričom v tejto téme existuje skôr frivolnosť ako seriózna diskusia, rozhodli sme sa zaradiť výborné Motu proprio Inter Sollicitudines Sv. pápeža Pia X. na túto tému.

z 22. listopadu 1903.

I. – VŠEOBECNÉ ZÁSADY

1. Posvátná hudba jakožto nedílná (integrální) část slavné liturgie má s ní společný všeobecný cíl, totiž slávu Boží a posvěcení i vzdělání věřících. Přispívá k zvětšení krásy a lesku církevních obřadů, a jako její hlavní úkol je přiodívat vhodnou melodií liturgický text, jenž se předkládá mysli věřících, tak její vlastní účel je dodávati textu samému větší účinnosti, aby věřící takto byli snáze rozníceni ke zbožnosti a lépe se připravili na přijetí plodů milosti, které pocházejí ze slavení přesvatých tajemství.

2. Posvátná hudba musí tedy míti ve vynikajícím stupni vlastnosti, jež jsou vlastní liturgii, a to především posvátnost, správnost forem; odtud sám sebou vyplývá jiný její rys, totiž všeobecnost.

Musí být posvátná, a tedy prosta všeliké světskosti netoliko sama v sobě, nýbrž i ve způsobu, jakým bývá podávána od účinkujících.

Musí být pravým uměním, neboť není možno, aby jinak měla na ducha posluchačů onu působivost, které chce Církev dosíci, přijímajíc do své liturgie zvukové umění.

Ale musí býti zároveň všeobecná v tom smyslu, že třebas je dovoleno každému národu užívati při církevních skladbách oněch zvláštních forem, které jaksi tvoří odlišný ráz jeho vlastní hudby, přece mají být podřízeny hlavním rysům posvátné hudby takovým způsobem, aby nikdo z jiného národa při jejich poslouchání neměl nepříznivý dojem.

II. – DRUHY POSVÁTNÉ HUDBY

3. Tyto vlastnosti jsou v nejvyšším stupni v gregoriánském chorálu, který je proto vlastním zpěvem Církve, který zdědila po předcích, jejž žárlivě střežila po dlouhá staletí ve svých liturgických knihách, jejž jako svůj přímo předkládá věřícím, jejž výhradně předpisuje v některých částech liturgie a jejž nejnovější bádání tak šťastně přivedlo k jeho původní ryzosti a čistotě.

Z těchto důvodů byl gregoriánský zpěv vždycky pokládán za nejvyšší vzor posvátné hudby, a možno stanoviti vším právem tento všeobecný zákon: Chrámová skladba je tím posvátnější a liturgičtější, čím více se blíží svým rytmem, svou inspirací a svou lahodou gregoriánské melodii, a tím méně je hodna chrámu, čím více se vzdaluje od tohoto nejvyššího vzoru.

Starobylý, tradiční gregoriánský zpěv se má tedy hojně zavádět k bohoslužebným úkonům, a buďte všichni přesvědčeni, že žádný církevní úkon nepozbude na své slavnostnosti, i když nebude doprovázen jinou hudbou než jenom touto.

Obzvláště budiž bedlivě zaváděn gregoriánský zpěv mezi lid, aby věřící zase byli činněji účastni církevních obřadů, jak bývalo za starodávna.

4. Uvedené vlastnosti má také v nejvyšším stupni klasická polyfonie, zvláště římské školy, jež v 16. století dosáhla vrcholu své dokonalosti dílem Petra Aloise Palestriny, a i nadále tvořila skladby výtečné hodnoty liturgické i hudební. Klasická polyfonie se velmi blíží nejvyššímu vzoru veškeré posvátné hudby, a z toho důvodu zasloužila, aby spolu s gregoriánským zpěvem byla přibrána k nejslavnějším obřadům Církve, jako jsou obřady papežské. Třeba tedy, aby i ona byla hojně zaváděna do církevních obřadů, zvláště v nejpřednějších basilikách, v katedrálních chrámech, v kostelích seminářů a jiných církevních ústavů, kde nebývá nedostatek potřebných prostředků.

5. Církev vždycky uznávala a podporovala pokrok v umění, připouštějíc k bohoslužbě všechno, co dobrého a krásného dovedl člověk vynalézt během staletí, dbajíc ovšem vždy liturgických zákonů. Proto i moderní hudba je připouštěna do chrámu, poněvadž i ona vytváří skladby takové hodnoty, rozvahy a vážnosti, že nikterak nejsou nedůstojné liturgických úkonů.

Ježto však moderní hudba se dala hlavně do služeb světských, bude třeba s větší bedlivostí přihlížeti k tomu, aby hudební skladby moderního slohu, které se připouštějí do chrámu, neobsahovaly nic světského, nepřipomínaly divadelní motivy a nebyly vytvořeny na způsob světských kusů ani ve svých vnějších formách.

6. Mezi rozličnými druhy moderní hudby nejméně vhodný k doprovodu bohoslužebných úkonů je sloh divadelní, jenž byl v minulém století v nejvyšším rozmachu, zvláště v Itálii. Tento sloh svou povahou je největší protivou gregoriánského zpěvu a klasické polyfonie, a tudíž protivou nejdůležitějšího zákona každé dobré posvátné hudby. Mimo to vnitřní stavba, rytmus a tak zvaná konvenčnost tohoto slohu odpovídají jen velmi špatně požadavkům pravé liturgické hudby.

III. – LITURGICKÝ TEXT

7. Vlastní jazyk římské Církve je latina; je tudíž zakázáno při slavných liturgických úkonech zpívat něco řečí lidovou; tím více tedy, zpívat lidovou řečí proměnlivé neb obecné části mše nebo officia.

8. Ježto pro každý liturgický úkon jsou určeny texty, které lze přednášet v hudebním zpracování, a rovněž pořad, v němž se mají přednášet, není dovoleno ani převraceti tento pořad, ani zaměňovati předepsané texty libovolnými jinými, nebo vynechávati je zcela neb i jen částečně, jestliže liturgické rubriky nedovolují nahradit varhanami některé verše, zatím co tyto verše jsou na kůru prostě odrecitovány. Podle zvyku římské Církve je dovoleno při slavné mši zpívat pouze vložku (motetto) k nejsv. Svátosti po Benedictus. Je také dovoleno, když se dozpívá předepsané mešní offertorium, ve zbývajícím čase přednést krátkou vložku na slova Církví schválená.

9. Liturgický text má být zpíván, jak je v knihách, bez pozměňování nebo přehazování slov, bez nenáležitých opakování, bez kouskování slabik, a naslouchajícím věřícím vždy srozumitelně.

IV. – VNĚJŠÍ FORMA POSVÁTNÝCH SKLADEB

10. Jednotlivé části mše a officia mají zachovati také hudebně ono pojetí a onu formu, kterou jim dala církevní tradice a která je dosti dobře vyjádřena v gregoriánském zpěvu. Rozdílný je tedy způsob skladby introitu, graduale, antifony, žalmu, hymnu, Gloria in excelsis atd.

11. V jednotlivostech ať se zachovávají tato pravidla:

a) Mešní Kyrie, Gloria, Credo atd. mají zachovat jednotu skladby, vlastní jejich textu. Není tedy dovoleno skládati je v samostatné kusy tak, aby každý z těchto kusů tvořil uzavřenou hudební skladbu, která by se mohla od ostatního oddělit a nahradit jinou.

b) Při zpívaných nešporách mají být pravidelně zachovávány předpisy biskupského ceremoniálu, který předpisuje gregoriánský chorál pro žalmování a připouští figurální hudbu pro verše Gloria Patri a pro hymnus.

Při větších slavnostech bude však dovoleno střídati gregoriánský zpěv s tak zvanými falsibordony nebo s verši podobným způsobem vhodně složenými.

Někdy bude možno také dovolit, aby jednotlivé žalmy se přednášely vícehlase, jen když je v takových skladbách zachována vlastní forma žalmování, to jest, když skladba, vytvořená na motivy nové nebo na motivy vzaté z gregoriánského zpěvu nebo podle něho napodobené, činí dojem žalmu, střídavě přednášeného.

Jsou tedy navždy vyloučeny a zakázány tak zvané koncertní žalmy.

c) V církevních hymnech budiž zachována tradiční forma hymnu. Není tudíž dovoleno skládat na př. Tantum ergo takovým způsobem, že by první sloka byla romance, kavatina, adagio, a Gemitori pak allegro.

Nešporní antifony mají být přednášeny pravidelně svou vlastní gregoriánskou melodií. Kdyby se však v některém jednotlivém případě zpívaly vícehlase, nikdy nesmějí mít formu koncertní melodie, ani rozsah moteta nebo kantáty.

V. – ZPĚVÁCI

12. Kromě melodií, které příslušejí celebrantovi u oltáře a přisluhujícím a které mají být vždy v gregoriánském zpěvu bez jakéhokoli doprovodu, všechen ostatní liturgický zpěv přísluší sboru kleriků, a proto kostelní zpěváci, i když jsou to lidé světští, zastupují vlastně církevní sbor. Proto hudební skladby, jež přednášejí, mají aspoň z největší části zachovávat ráz hudby sborové.

Tím se nerozumí, že je úplně vyloučen sólový hlas. Nesmí však nikdy převládat při posvátných úkonech tak, že by většina liturgického textu byla provedena tímto způsobem; spíše má mít ráz prostého naznačení nebo melodického náběhu a býti těsně připjat k ostatní sborové skladbě.

13. Z téže zásady plyne, že zpěváci mají v kostele pravý liturgický úřad, a že osoby ženské, jsouce nezpůsobilé k takovému úřadu, nemohou být připuštěny k účinkování v chóru nebo v hudebním sboru. Chce-li se tedy použít hlasů sopránových neb altových, buďtež k tomu vzati chlapci, podle prastarého obyčeje Církve.

14. Konečně ať se nepřipouštějí k účinkování v kostelním sboru než osoby osvědčené zbožnosti a počestného života, které svým skromným a zbožným chováním při liturgických úkonech se ukazují hodny svatého úřadu, který vykonávají. Bude také vhodné, aby zpěváci, když zpívají v kostele, si oblékli církevní oděv (talár) a rochetu; a jestliže místo, kde se zpívá, je vystaveno zrakům lidu, bude vhodné, aby byli zakryti mřížovím.

VI. – VARHANY A NÁSTROJE

15. Ačkoli vlastní církevní hudba je hudba čistě vokální, přece je dovolena také hudba s průvodem varhan. V některém jednotlivém případě, v náležitých mezích a s příslušnými ohledy, bude možno také připustit jiné nástroje, ale nikdy bez zvláštního povolení ordinářova, podle předpisu biskupského ceremoniálu.

16. Ježto zpěv má vždy převládat, proto varhany nebo jiné nástroje jej mají prostě podpírat, a nikdy ho nepotlačovat.

17. Není dovoleno předesílati zpěvu dlouhé předehry nebo přerušovati jej kusy meziher.

18. Hra na varhany při doprovodech zpěvu, v předehrách, mezihrách a podobně, má se řídit nejen vlastním rázem tohoto nástroje, nýbrž má obsahovat všechny vlastnosti, jež má pravá posvátná hudba a jež byly shora uvedeny.

19. Je zakázáno užívat v kostele klavíru, jakož i nástrojů hřmotných nebo rozmarných, jako bubnu, bubínku, činelů, zvonků a podobně.

20. Je přísně zakázáno tak zvaným hudebním kapelám hráti v kostele; jen v některém zvláštním případě, dá-li k tomu ordinář souhlas, bude dovoleno připustit omezený, rozumný a prostoru přiměřený výbor dechových nástrojů, je-li ovšem skladba i doprovod psán ve slohu vážném, vhodném a vesměs podobném doprovodu varhan.

21. Při slavnostech mimo chrám smí biskup připustit hudební kapelu, nehrají-li se však nikterak kusy světské. Bylo by žádoucno, aby se při takových příležitostech hudební výkony omezily na doprovod nějaké duchovní písně latinské nebo lidové, přednášené zpěváky nebo zbožnými družinami, jež se účastní průvodu.

VII. – DÉLKA LITURGICKÉ HUDBY

22. Není dovoleno, aby kněz u oltáře musil pro zpěv nebo hru čekat déle než vyžaduje liturgický obřad. Podle církevních předpisů Sanctus při mši sv. má být dozpíváno před pozdvihováním, a proto také celebrant má mít v této věci ohled na zpěváky.

23. Všeobecně se musí odsoudit jako nejhorší zlořád, aby při církevních úkonech liturgie byla podružnou a takřka podřízenou hudbě, neboť hudba je pouze část liturgie a její pokorná služebnice.

VIII. – ZVLÁŠTNÍ OPATŘENÍ

24. Aby bylo přesně vykonáno všechno, co zde bylo stanoveno, biskupové, jestliže tak už neučinili, nechť zřídí ve svých diecésích zvláštní komisi z osob opravdu povolaných pro věci posvátné hudby, a jí způsobem, jejž uznají za nejvhodnější, ať je svěřen úkol bdíti nad hudbou, která se provádí v jejich chrámech. Nechť dbají nejen o to, aby hudba byla v sobě dobrá, ale aby také odpovídala silám zpěváků a byla vždy dobře prováděna.

25. V seminářích kleriků a v církevních ústavech nechť podle tridentských předpisů všichni bedlivě a s láskou pěstují tradiční gregoriánský zpěv, a představení nešetřte v této věci povzbuzováním i pochvalou svým podřízeným jinochům. Taktéž, kde je to možné, budiž pečováno o zřízení pěvecké školy (schola cantorum) mezi kleriky, která by prováděla posvátnou polyfonii a dobrou liturgickou hudbu.

26. Při řádných hodinách liturgie, morálky a církevního práva, které se dávají studujícím theologie, nebudiž opomíjeno dotýkati se věcí, jež se zvláště vztahují k základům a zákonům posvátné hudby, a tato nauka nechť je doplňována zvláštními přednáškami o estetice posvátného umění, aby klerici nevycházeli ze semináře, postrádajíce všech těchto poznatků, které jsou nutné k úplnému církevnímu vzdělání.

27. Budiž pečováno, aspoň u hlavních chrámů, o obnovu starých Pěveckých škol, jak to bylo s nejlepším zdarem již uskutečněno na velmi četných místech. Horlivému kněžstvu není nesnadné zavésti takové školy i při menších a venkovských kostelích, ba nalezne v nich velmi snadnou pomoc, jak shromáždit k sobě mládež i dospělé s vlastním užitkem a vzděláním lidu.

28. Budiž dbáno, aby všemožně byly udržovány a zvelebovány vyšší školy posvátné hudby, kde již existují, a aby byly zakládány, kde dosud nejsou. Je velmi důležité, aby se Církev sama starala o vyučení svých ředitelů kůru, varhaníků i zpěváků, podle zásad posvátného umění.

IX. – ZÁVĚR

Nakonec nabádáme ředitele kůru, zpěváky, osoby duchovní, představené seminářů, ústavů a řeholních řádů, faráře a správce chrámů, kanovníky kolegiátní a sídelní, a především biskupy, aby napomáhali se vší horlivostí těmto moudrým opravám, po nichž se dlouhý čas toužilo a jichž se všichni svorně dovolávali, aby nepadlo opovržení na církevní autoritu samu, která je mnohokrát předložila a nyní je znovu vštěpuje.

Dáno z našeho apoštolského paláce ve Vatikáně, v den panny a mučednice sv. Cecilie, 22. listopadu 1903, prvního roku našeho pontifikátu.

Pius P. P. X.

Převzato z knihy: Dr ANTONÍN ČALA O.P.: DUCHOVNÍ HUDBA, OLOMOUC 1946, DOMINIKÁNSKÁ EDICE KRYSTAL V OLOMOUCI. Kniha má samozřejmě imprimatur.

nedeľa, 16. septembra 2007

Pamiatka šľachetnosti


Nikto sa nepozastavuje nad tým, že na rozdiel od napr. Adolfa Hitlera je postava Napoleona opradená akýmsi pátosom obdivuhodna, romantiky, ba až šarmu. Pritom ide o človeka, ktorého šialená mánia dobývania a vládnutia priniesla Európe mnoho sĺz a utrpenia. Ako prototyp odvekej francúzskej obsessie, zjednotiť pod nadvládou galského kapúna celý kontinent, je Napoleon uctievaný aj mnohými nevedomými katolíkmi. Proti gustu žiaden dišputát, sú ľudia, ktorým by príkoria pod francúzskou čižmou nevadili, naopak, pod nemeckou, americkou, maďarskou, etc...už áno, hoci by sa jednalo v princípe o to isté.

Rád by som však rozpovedal v krátkosti príbeh istého muža, ktorý si za Napoleona vytrpel obrovské poníženie, pripomínajúce v niektorých aspektoch poníženie Toho, koho nástupcom na Zemi sa tento muž stal. Snáď sa niektorým zasneným katolíkom otvoria oči a pri fľaši Napoleona im prebehnú mysľou aj tieto udalosti...

14. augusta 1742 sa v meste Cesena, ktoré sa nachádza v rámci dnešného Talianska v regióne Emilia-Romagna, narodil Gróf Luigi Barnabà Niccolò Maria Chiaramonti. Ako šestnásťročný si vybral duchovnú dráhu – vstúpil do benediktínskeho kláštora Santa Maria del Monte pri Cesene. Vyštudoval filosofiu a teológiu a následne učil ako profesor týchto vied na benediktínskych seminároch v Parme a Ríme. Vtedajší pápež Pius VI., rodinný priateľ, ho ustanovil za opáta kláštora San Callisto v Ríme. Jeho kariéra napredovala, keď bol Piom VI. vysvätený za biskupa Tivoli a v roku 1782 sa stal biskupom Imoly. V roku 1786 nasledovalo vymenovanie za kardinála.

O tri roky sa v mene osvietenských „hodnôt“ začal nebývalý teror zvaný „Veľká francúzska revolúcia“. Po krvavom vystriedaní jednotlivých revolučných vĺn, frakcií a zoskupení začalo Francúzsko napádať aj svojich susedov a medzi prvotné ciele útokov patrilo aj Rakúsko a Pápežský štát, zaberajúci stred Apeninského polostrova. Kardinál Chiaramonti ako človek jemných, uhladených spôsobov a zároveň mimoriadne zbožný, varoval v roku 1796, keď napadli francúzske vojská Pápežský štát, miestny ľud pred krvilačnosťou a pomstychtivosťou. Zašiel až tak ďaleko, že v snahe ukončiť odporné plienenie mesta Lugo v ravennskej provincii sa hodil k nohám francúzskeho generála Augereau-a, aby tak pre zúbožených mešťanov vyprosil milosť. To sa písal rok 1797.

Niekoľko mesiacov pred tým, než sa stal Napoléon vo Francúzsku Prvým Konzulom s neobmedzenou mocou, umiera 29. augusta 1799 pápež Pius VI. „Posledný“, ako ho posmešne častovali vtedajší „osvietenci“. Po jeho smrti začalo Konkláve, ktoré sa zišlo v Opátstve San Giorgio Maggiore v Benátkach, s voľbou nového pápeža. Meno nového pápeža sa však katolícky svet dozvedel až 14. marca 1800. Voľba znela: kardinál Chiaramonti. Skromný muž sa najprv rozhodnutie Konkláve zdráhal prijať, ale neskôr sa voľbe podvolil. V Ríme ho čakalo búrlivé a frenetické prijatie pospolitým ľuďom. Keďže mal povesť ľudomila, bola jeho osobnosť predmetom úcty už za života.

Napoléon Bonaparte vpadol na Apeniny dva mesiace po tom, čo sa stál kardinál Chiaramonti, zvoliac si meno Pius VII., pápežom. Napoléonovo ťaženie bolo korunované vojenským úspechom. S výnimkou Benátska, ktoré Rakúsko úspešne ubránilo, prišli Habsburgovci o všetky svoje italské územia. Tzv. Lunévillskym „mierom“ v roku 1801 obnovil Napoléon formálne Pápežský štát, no samozrejme, v zmenšených rozmeroch. Pápež Pius VII. sa podvolil nátlaku a podpísal s Napoléonom Konkordát, v ktorom uznal dve veľmi bolestivé skutočnosti – zosadenie francúzskeho duchovenstva (kompletný episkopát bol vymenený; novými biskupmi, ktorých právo menovať si uzurpoval Napoléon, sa stali jeho verní nohsledi) a sekularizáciu (t. j. zosvetštenie – etatizáciu – zoštátnenie) cirkevného majetku vo Francúzsku a na podmanených územiach, čo bola okrem Švajčiarska aj veľká časť Itálie a Nizozemsko. Katolicizmus prestal byť vo Francúzsku oficiálnym štátnym náboženstvom. Tento konkordát mal platiť do roku 1905.

Spojené Kráľovstvo, ktoré podpísalo s Napoléonom mierové dohody v roku 1802 však vyhlásilo Francúzsku vojnu už o rok neskôr. Zámienkou Britov boli nedorozumenia medzi Parížom a Londýnom v otázke ostrova Malta. To bol začiatok tzv. Napoléonskych vojen. To však nebolo zďaleka všetko. Napoléon si zavolal koncom roka 1804 pápeža Pia VII. do Paríža, aby mu asistoval pri korunovácii za Cisára. Napoléon si triumfálne posadil cisársku korunu na svoju hlavu. Za svojho poddaného vyhlásil Napoléon pokoreného Pia VII. v roku 1806. Bola to drzosť, ktorá postavila úplne na hlavu stredoveký rámec teórie dvoch mečov, podľa ktorej pápeži ako námestníci Kristovi disponovali duchovnou i svetskou mocou a len po ich pomazaní sa mohol stať konkrétny muž panovníkom – cisárom stredovekej Svätej ríše rímskej. Ešte pred tým prijal 26. mája 1805 v milánskom dóme železnú korunu Langobardov ako znak hodnosti kráľa Itálie.

Napoléonov tlak voči pápežovi kulminoval v ďalšom období. Po Piovi požadoval, aby jasne odsúdil režimy jeho nepriateľov. Pius VII. však rigorózne trval na neutralite, nedržiac stranu nikomu.

Keď 21. júna 1807 uzatváral Napoléon prímerie s Ruskom, bola kedysi najmocnejšia ríša kresťanského Západu - Nemecká Ríša v troskách a všetky európske krajiny, až na Švédsko, Spojené Kráľovstvo a Osmanskú Ríšu boli Napoléonom pokorené, alebo si ich k sebe pripútal rôznymi zmluvami. V roku 1808 zaviala nad Rímom opäť francúzska trikolóra. Vrchol slávy však prišiel až o rok...

Po tom, čo Napoléon bezohľadne obsadil Pápežský štát, odhodlal sa Pius VII. k exkomunikácii spupného cisára. Odpoveď nenechala na seba dlho čakať. Pius VII. bol zajatý francúzskymi vojskami a v reťaziach odvedený do Savony, ležiacej v Ligurii. Stalo sa tak 6. júla 1809. Po troch rokoch odvliekli Francúzi Svätého otca do Fontainebleau. Pius si aj vo väzení uchoval jasnú myseľ, držiac sa svojich zásad, z ktorých nebol ochotný ustúpiť. Istý čas dokonca držal aj protestnú hladovku.

Ďalšie udalosti sú už dôverne známe – v Európe došlo k sformovaniu širokej protinapoléonovskej koalície, ktorej najvýznamnejšími členmi bolo Prusko, Rakúsko, Rusko a Spojené Kráľovstvo Veľkej Británie. Napoléon si vylámal zuby na svojom „slávnom“ ruskom ťažení, ktoré skončilo pre Francúzov totálnym fiaskom. Zo 612 tisícovej Grande Armée sa vrátilo domov len niečo cez 40 tisíc vojakov.

Po „bitke národov“ pri saskom Leipzig-u roku 1813 bol Napoléon uvrhnutý do vyhnanstva na toskánsky ostrov Elba. Piovi VII. bolo konečne po rokoch potupy dovolené vrátiť sa do Ríma. Triumfálnemu návratu 24. mája 1814 skandovali v dojímavej jednote Katolíci vedno s (hlavne nemeckými) Protestantmi.

1. marca roku 1815 sa Napoléon vrátil na francúzsky cisársky trón. Pius bol nútený utiecť do Janova. Po krátkej sérii vojenských víťazstiev napadol Napoléon 18. júna pri Waterloo neďaleko Brusselu britskú armádu, ktorej velil Vojvoda Wellington. Britom však prišili na pomoc spojenci – Maršal Blücher na čele pruskej armády, ďalej armáda Nizozemska, vojvodstva (budúceho kráľovstva) Hannoverského a niekoľko menších nemeckých spojencov. Waterloo vošlo do dejín ako miesto definitívnej porážky Napoléona. Preňho nasledovalo už len vyhnanstvo na britskom ostrove Svätej Heleny.

Nasledovný Kongres veľmocí (Pruska, Rakúska, Ruska a Spojeného Kráľovstva), ktorý sa konal vo Viedni odovzdal Piovi opätovnú moc nad Cirkevným štátom. Hlavnú zásluhu mal na tom Ercole Consalvi, hlavný vyjednávač Jeho Svätosti a priateľ slávneho nemeckého vzdelanca a štátnika, Wilhelma von Humboldta. V roku 1815 reštauroval Pius VII. aj jesuitský rád.

Na rozdiel od neférového, priam sprostého a hanebného prístupu (o vás bez vás), ktorý Francúzi uplatnili o vyše sto rokov neskôr voči Nemecku, Rakúsku, Maďarsku, Bulharsku a Osmanskej ríši vo Versailles, Saint-Germain, Trianone, Neuilly-sur-Seine a Sèvres, víťazné mocnosti protinapoléonovskej koalície prizvali francúzskych zástupcov do rokovaní (v zostave: Charles Maurice de Talleyrand - Alphonse de Lamartine - François-René de Chateaubriand - Marie-Joseph Motier, Marquis de La Fayette a Jean Anthelme Brillat-Savarin) a poskytli im na rozdiel od potomkov ich francúzskych náprotivkov viac než len podradnú úlohu štatistov. Zároveň sa tu ukázala dobrota Piovho srdca, keď tento viackrát orodoval u Britov v prospech Napoléona. Zasadzoval sa za zmiernenie utrpenia počas jeho afrického vyhnanstva. Neváhal poskytnúť, teraz už prenasledovanej rodine bývalého francúzskeho mocnára, azyl v Ríme. Dojímavo zabezpečil starostlivosť o Napoléonovu matku Laetitiu, ale aj o ďalších členov jeho rodiny.

Po týchto udalostiach sa venoval Pius VII. rozsiahlej obnove Cirkvi a náboženského života. Zomrel 20. augusta 1823 v Ríme. Pochovaný je v Capella Clementina, v krypte Svätopeterského dómu.

nedeľa, 9. septembra 2007

Istota


Kresťanskí muži by nemali podliehať v boji panike z trojakého dôvodu:

z teologického, pretože presne vedia čo ich čaká v boji, či v pokoji - telo (smrť a vzkriesenie na konci vekov) a dušu (večný život);

z estetického, pretože pohľad na vydeseného bojovníka a nízku smrť je zahanbujúci a

zo strategického, pretože panika v boji vedie k chaosu a porážke.

Žiadny boj nie je definitívne stratený, ak víťazstvo nie je z tohoto sveta. Zúfalstvo z porážky časnej nie je namieste u tých, čo si majú byť istí triumfom v Nekonečne.

Ešte demoralizujúcejšie a dodajme, že aj naivnejšie, by však pôsobil defétizmus v prípade keď ide o strach z nepriateľa, ktorý vrhá obrovský tieň na stenu Sveta len vďaka malosti a úbohosti lampášika svojej trpazličej idey, držanej veľmi nízučko pri zemi. Svetielko z bahenných plynov hédonizmu, sprostej nenažranosti a absencie akýchkoľvek ideálov, držané a blikotajúce v rovine rozkroku, tu svieti, aj z pohľadu ľudských dejín a nieto ešte Večnosti, tak krátko, že jeho veľkohubo hlásané úspechy a sebaistota, by mali budiť skôr zhovievavý úsmev ako paniku. Víťazstvo liberálnej demokracie, založenej na pritakávaní najnižším pudom zvieraťa v človeku (lebo to je jej pravá podstata, vyjavovaná postupne, zbavovaním sa kompromisov so silami minulosti) je niečo tak krátkodobé a efemérne, že skôr než k žiaľu, je k radosti tento stav, v ktorom sa v plnej priezračnosti vystrkujú duchovia zpoza oponky a ukazujú svoju pravú tvár. Veď kto by ešte dnes napríklad spájal slovo Holandsko s kakaom a tulipánmi, keď nás hneď napadnú pedofili, imigranti a rozklad. No nie je to nádherný pocit vidieť jasne a nezastrene? A aká to radosť pre hospodára, ktorý raz bude musieť pucovať tento chliev, vidieť ako sa plevy samé zhromažďujú na jednu kopu a šetria tak prácu a namahu pri ich vyhľadávaní po kútoch neosvetlených.

Mnohí zúfalci však nevidia za hnojové hory, neveria, že slnko vychádza každý deň a že čaro súmraku netrvá večne. A, že každé zacvrlikanie hmyzu, ktoré pôsobilo údesne v tme bude k smiechu pod paľbou lúčov nového dňa a ukaže sa, že na potkany stačí aj dobre rozparádená babka s metlou, tak sú vo svojej podstate zbabelé a úbohé. To všetko im znie ako hudba z vesmíru, vzdialená a nereálna. V skutočnosti však netreba byť ani fantastom ani jasnovidcom, aby sme nahliadli a dovideli na neslávne konce demo-liberálneho kultúrneho impéria. V jeho triumfe je ukrytý jeho zánik a jeho rozmach sa má k rakovine ako k rodnej sestre.

Po všetky časy, čo ľudstvo pamätá a máme dobrý dôvod sa domnievať, že ešte aj v tých kam pamäť nesiaha, sa vedelo, či aspoň tušilo, že ľudské pudy a vášne pôsobia deštruktívne na osoby, rodiny a spoločnosti. A to nielen vtedy ak sú nehatané, ale aj vo forme ujarmenej a kultivovanej. Nejedná sa tu len o etickú stránku veci. Z praktických dôvodov sa vedelo, že sexuálne poblúznenie znižuje obranyschopnosť a triezvy úsudok; že hlad vháňa človeka do šialenstva, v ktorom je schopný čohokoľvek; že zúrivosť otca dokáže vyhubiť celú rodinu, náčelníkova celý kmeň; že lenivosť prináša v konečnom dôsledku smrť a slabosť; atď. atď. Príklady by sa dali vŕšiť a vŕšiť až do úmoru a nič by tak nepobavilo človeka minulosti ako práve toto sumarizovanie, ktoré by mu pripadalo banálne a zbytočné, pretože to predsa vedeli všetci, aj vtedy keď sa podľa toho neriadili. Konečným efektom takýchto podľahnutí bol zánik. Jedinca aj spoločnosti. To bola hrozba, ktorá formovala. To bola červená niť vinúca sa zákonníkmi po tisícročia. Ešte aj starý Rím v čase rozkladu, si potrpel na ospevovanie starých cností. Len dnešná liberálna pakultúra im nie a nie prísť na chuť.

A čo vlastne chce, táto pakultúrka, opýtal by sa udivene atavistický predosvietenský hulvát, ak by sa tu odrazu zmaterializoval? Chce zdochnúť ?

Všetko nasvedčuje tomu, že áno. Každopádne pre to všetko aj robí. Pestuje si zdegenerovaných zbabelcov, neschopných nielen že si plniť svoje povinnosti, ale ani brániť svoje práva. Chová sexuálne vyčerpané individuá, trpiace obsesiou ukájať svoje pudy za každú cenu aj v prípade, že následkom je totálny úbytok energie a vôle, prípadne smrť. Podporuje hédonistickú žravosť a nenásytnosť v pomere k potravinám aj veciam, povzbuduje k lenivosti a povaľačstvu, otupuje bojové reflexy a ospevuje perveznosť, abnormalitu a nervovú predráždenosť ako vrcholy poézie a krásy. Je zbytočné pokračovať. Všetci vieme, kde nás tlačí topánka.

Že liberálna demokracia speje k zániku míľovými krokmi je očividné. Očakávať od najmladšej a zároveň najzdegenerovanejšej európskej generácie, že pôjde za ňu krvácať je zároveň neskonale naivné. Úpadková moc si vypestovala vlastných ľahostajných hrobárov. Každý kto im zabezpečí možnosť mať mobil prisatý k uchu čo najdlhšie bude pre nich poloboh. K tomu mnoho tej najprimitívnejšej zábavy, ktorá na seba dnes zobrala názov „kultúrne vyžitie“, čo je presné a už je raj na svete. Kto by tu ešte rozprával o nejakom odriekaní? Snáď len bankové úradnícke kopyto o sporení a následnom splácaní hypoték, jediného to bremena, ktoré liberálna demokracia s obzvláštnou láskou kladie na svoje ovečky. Pre ich najvyššie dobro samozrejme. S takýmto ľudským materiálom sa nedá dosiahnuť nič. Treba len vyliezť na skalu a pozerať sa na prichádzajúce vlny, ktoré ich zaplavia.

Keď vody opadnú ( a ony opadnú, pretože kobylky potrebujú pole, ak nie je, odtiahnu) a dvere archy sa otvoria, naše deti, tvrdšie a zocelenejšie ako my, zostúpia do dolín, odpracú smeti a začnú stavať chrámy z kameňov. Pri ich masívnych múroch, s okienkami pripomínajúcimi strielne, sa budú válať zvyšky komického sklobetónu.

Nie je nutné hneď fantazírovať o konci sveta. Civilizácie stúpajú a klesajú ako koníky na kolotoči a čas keď sa kolotoč zastaví pozná len Boh. Každé uvažovanie o prežití a budúcnosti má zmysel len v rovine tejto nevedomosti. Kým anjeli netrúbia záverečnú, je zbytočné hádzať flintu do žita.