nedeľa, 2. decembra 2007

Advent: Horúca žiara sviečky, alebo pohlcujúci oheň

Jeho Excelencia

Arthur J. Serratelli,

biskup z New Jersey, Paterson Diocese




Page Address:

http://www.patersondiocese.org/article.cfm?Web_ID=2408

Na záverečných stránkach Starého zákona, Malachiáš prorokoval, že Boh prichádzal zachrániť svojich verných. Jeho slová smerovali k ľuďom neverným zmluve. Ani už viac neverili, že sa Boh o nich stará. Stratili zmysel pre Boha.

Týmto hriešnym ľuďom, Malachiáš ohlásil, že Boh sa vráti súdiť. Vyrozumie ich, že neabsentuje. A dá im uvedomiť si, že jeho zmluva pretrváva. Napriek ľudskej nevernosti, Boh je verný. Malachiáš použil obraz pre blízky príchod Boha, ktorý vyvoláva strach a chvenie.

Prorok hovorí, Hľa, ja pošlem svojho anjela a pripraví predo mnou cestu. I zaraz príde do svojho chrámu Panovník, ktorého vy hľadáte, a anjel zmluvy, ktorého si žiadate. Hľa, príde, hovorí Pán zástupov - a ktože vydrží deň jeho príchodu, kto obstojí, keď sa zjaví? Veď on je ako roztápajúci oheň a ako zelina práčov. I sadne si a bude vytápať a čistiť striebro; a vyčistí synov Léviho. Prečistí ich ako zlato a striebro, takže budú prinášať Pánovi obety v spravodlivost (Mal 3:1-3). A tak veľmi neskorý starozákonný portrét Božieho záverečného aktu spásy, je obraz "ohňa rafinérie." Advent je časom aby sa jednotlivec pripravil na tento oheň.

Keď sa Boh zjavil Mojžišovi v podobe horiaceho kra, Vtedy si Mojžiš zakryl tvár, lebo sa bál pozrieť na Boha.…” (Ex 3:6). Inštinktívne, uhýbame sa pred ohňom. Vyvoláva v nás rešpekt. Separuje. Symbolizuje transcendenciu. Jemná žiara adventných sviečok proti veterným nociam je ale slabým zábleskom pohlcujúceho ohňa Božieho pristúpenia k človeku.

Každý advent krásne vlákna Handelovho Mesiáša opakujú chmúrne varovanie Malachiáša, "Kto môže zniesť deň jeho príchodu? Kto ostane stáť, keď príde?" Boh prichádza s ohňom rafinérie. Advent je z tohto dôvodu o niečom viac ako o vianočných dekoráciách a nákupoch. Je to čas prípravy pre príchod Boží. Je to čas kedy čelíme ohňu.

Starý zákon sa uzatvára Malachiášom. Ako jeho hlas tíchne, Nový zákon sa otvára Jánom Krstiteľom a jeho hlasným volaním po konverzii. Ján je posol, ktorý pripravuje cestu pred prichádzajúcim Bohom. Ján burcuje dav pre bezprostredný príchod Ježiša, ktorý je Boh. Hovorí davom, aby sa kajali pre Mesiáša, ktorý príde s ohňom (cf. Mt 3:11-12; Lk 3:9, 15-18). Krstiteľ vytvára svoju verziu Malachiášovho obrazu. Mesiáš prichádza s ohňom rafinérie.

Oheň rafinérie neničí. Zdokonaľuje. Čistí a separuje nečistoty striebra alebo zlata. S ohňom, rafinéria separuje alebo odstraňuje všetok odpad. Tiež pracuje na vytvarovaní materiálu na vec krásy. Oheň rafinérie je výstižným obrazom kňazstva Ježišovho. Boh prichádza ku nám v Ježišovi, ktorý je ohňom v našom strede, ktorý nás vedie k dokonalosti ako synov a dcéry Božie.

Keď pracovník rafinérie pracuje s ohňom, neustále dozerá na výsledok svojej práce. Keď je schopný vidieť svoj obraz v striebre, alebo zlate, jeho práca je hotová. Rovnako tak Kristus. Dozerá na nás ako rafinuje a čistí nás od našich hriechova nečistôt. Pozorne pracuje s nami kým nevidí svoj obraz v nás. Toto je dôvod prečo nás advent zalieva nádejou.

Nádej je čnosťou nových začiatkov. Nádej ponúka šancu byť novým. Nádej sa naťahuje za tým, čo je mimo nás. Preto advent, obdobie nádeje, začína nový liturgický rok. Ako sa sekulárny svet pripravuje na odchod starého roka, tak Cirkev otvára nový kalendár, ktorý nás usmerňuje smerom k parúzii.

Cez advent, pripravujeme sa oslavovať historický príchod Syna Božieho ako dieťaťa Márie narodeného v Bethleheme. Modlíme sa viac intenzívne. Postíme sa viac radostne. Plníme si svoje diel pre deň kedy Kristus opäť príde v sláve na konci času. Robíme tak s veľkou nádejou.

Kristus, ktorý dokonal našu spásu (cf. Rm 8:24-25) opäť príde. Stále, aj teraz, je prítomný medzi nami s ohňom rafinérie. Číta v nás pre deň, kedy naše hriechy budú odstránené a " keď sa on zjaví, budeme mu podobní, lebo ho budeme vidieť takého, aký je." (1 John 3:2). To je čo robí advent obdobím nádeje. .

Voľne preložil Peter Frišo

Satan z Illfurtu


Spísal Páter Sutter, farár vo Wickerschwihru: Prípad diabolskej posadnutosti dvoch chlapcov v nedávnej dobe., U LADISLAVA KUNCÍŘE : Praha, 1930. 159s.

NIHIL OBSTAT Antoní Stříž, censor

IMPRIMATUR, Pragae, die 2 Maii Nro. 5327, Dr. Antonius Podlaha, episcop. Paphiensis, vic. Generalis


Diablova tyranská moc

Zabudnite na Blattyho Exorcistu! Zabudnite na všetky horšie, či lepšie filmy o exorcizme, ktoré ste videli. Spomeňte si na to ako vyháňal diablov Kristus. Kniha o ktorej budem písať je reálne svedectvo o posadnutí satanom, strašné a vyzývajúce k pokániu a ľútostí hriechov, ktorých sme sa dopustili a ktoré nivočia našu dušu. V čase všeobecnej apostázy a viery šarlatánom od výmyslu sveta, dovoľujem si Vám pripomenúť hrozný príbeh, ktorý sa stal na konci 19. storočia v Alsaskom Illfurte, ktorý spísal páter Sutter a venoval ho Márii, nepoškvrnenej Matke Božej a slávnej víťazke nad satanom.

V čase vydania knihy sa jej dostalo obrovského ohlasu a ocenenia takmer po celej Európe a medzi biskupmi z mnohých krajín, my čerpáme z českého vydania.

Diabli sú zlí duchovia – osobné bytosti, duchovia bez tela, ktorí boli kedysi stvorení ako dobrí anjeli v stave posväcujúcej milosti a určení k veľkej sláve na nebesiach. Chceli však byť rovní Bohu a tak sa vzbúrili, stratili Ducha Svätého a milosť. Boli Bohom zavrhnutí bez možnosti pokánia. Sv. Tomáš Akvinský učí, že nám závidia, že máme raz zaujať ich miesta v nebi a tak sa usilujú strhnúť nás do pokušenia a do hriechu a odlúčiť nás časne i večne od Boha.

Satan je zväčša ľstivý a neukazuje sa priamo navonok. To však neplatí pri niektorých jeho brutálnych útokoch a posadnutiach.

Útoky sú zväčša výrazom jeho bezradnosti voči svätosti, ktoré vrcholia v jeho brutálnosti – ako poznáme z viacerých príkladov: Sv. páter Pius, Sv. Antonín, Sv. Terézia Avillská, apod. Druhý prípad je posadnutie – satan vchádza do ľudského tela a uplatňuje nad ním svoju tyranskú zlovôľu. Kým v kresťanských krajinách sa posadnutie vytrácalo (zažíva však renesanciu prenikaním pohanských kultov do Európy a rozmáhajúcim sa satanizmom a pôsobením Antikrista, ktoré rozpoznal už veľký Sv. Pius X.), mimo nich je posadnutie častejšie – predovšetkým v Afrike plnej primitívnych animistických a podobných kultov.


Ťažké posadnutie Depolda a Jozefa

Príkladom posadnutia je aj príbeh dvoch chlapcov z Illfurtu v Alsasku – Depolda a Jozefa Burnerovcov. Na jeseň 1864 „ochoreli“ chlapci podivnou chorobou – o rok neskôr sa plne prejavila abnormalita ich prípadu: „Ležiaci na chrbte točili sa v kruhu s neobyčajnou rýchlosťou… Potom sa dali s mohutnou vytrvalosťou do boja s posteľami – čo nazývali „mlátenie“ a konali tak bez únavy. Potom sa dostavili kŕče, šklbanie a hneď zas skleslosť, že ležali celé hodiny ako mŕtvi…Nohy sa im krútili a nikomu sa nepodarilo ich rozpliesť…prenasledovala ich príšerná bytosť s kačacím zobákom, s drapákmi na rukách a telom porasteným perím…Inokedy opäť za bolestného pichania a bodania v celom tele vyťahovali zo svojich šatov množstvo peria a morskej trávy, takže toho bola plná podlaha. Perie pokrývajúce nevysvetliteľným spôsobom ich telá, nebolo možné pre veľký zápach uschovať a muselo byť spálené.“ (s.16-17)

Diabli boli dvaja, staršieho Depolda posadli diabli Oribas a Ypes, vládca 71 légií, mladého Jozefa posadol Solalethiel.

Chlapci, ktorých diabol nazýva psami zažívajú preukrutné muky, ťažko posadnuté. Okolo celého prípadu sa rozbieha veľmi pozorné detailné dokazovanie, aby bolo nad akúkoľvek pochybnosť dokázané, že nejde o chorobu, ale o skutočné posadnutie.

V knihe sú nazhromaždené dôkazy v obrovskom množstve, spojené s obrovským množstvom svedkov, ktorí boli prítomní diablovho vyčíňania. Diabol neznášal všetko sväté a čisté – oslavu Boha, svätené predmety, relikvie, svätenú vodu, ruženec, krucifix, kňazské rúcha, praktizujúcich katolíkov, nado všetko nenávidel medailónik Sv. Benedikta (prípadne medailónik Zjavenia v La Salette) a škapuliar. Veľmi sa bál Matky Božej preblahoslavenej Panny Márie, ktorú nazýval „veľká dáma“ a voči ktorej si nič nedovolil. Medzi abnormálne úkazy patrili: výborný znalosť cudzích jazykov, rozhľad vo svetovej politike, podobne vo filozofii, levitácia, pľutie kačacieho peria, dávenie žltej peny, nadľudská sila, vedomosti o udalostiach v rôznej vzdialenosti ktorých nemohli byť chlapci prítomní, či dokonca vedomosti o budúcnosti. Chlapci boli mŕtvolne bledí a vychudnutí, hluchí a vôbec o sebe nevedeli.

Diabli sa netajili svojimi názormi a odporom ku katolicizmu a katolíckym kňazom: „Židom, protestantom a hlavne slobodomurárom bol veľmi naklonený. ´To sú dobrí ľudia´, hovoril, ´takí by mali byť všetci ľudia: tí chcú pravú slobodu. Ušetria nášmu majstrovi mnoho práce a získavajú mu mnoho ľudí. Ale tí hnojári (katolíci) a tí čiernokabátnici (kňazi) mu narobia mnoho škody a olupujú ho o mnoho duší.´“ Kostol nazýval diabol hnojiskom, alebo chlievom. Nedokázali sa však pozerať na obraz pápeža. Bl. Pia IX. Ateistickí a protestantskí posmievači utekali však po hrôzostrašných stretnutiach s posadnutými chlapcami vystrašení preč, alebo sa po pozorovaní chlapcov obrátili.

Na inom mieste sa diabol vyjadril o osvietenskom racionalistovi pokrytcovi Voltairovi, ktorý nenávidel Cirkev: „Ó, toho sme skvele privítali. Išli sme mu naproti a držali sme ho pevne… bol prinútený ohnivou dierou vojsť do pekla.“

O pekle diabol hovoril takto: „Oheň pekelný je celkom iný ako sa domnievate. Nemôžete si o ňom urobiť žiadny pojem: je oveľa horúcejší a zžieravejší ako pôsobí strašné muky.“

Satan potvrdil tiež svoju blízkosť k zločinnej francúzskej revolúcii: „Nech žije „Liberté, Egalité, Fraternité“, to je priaznivý čas pre nás.“

Exorcizmus

Osud chlapcov bol hrozný. Pekelný duch ich sužoval ako mohol, celé dni v nich besnel a mlátil nimi, nedovolil im prijímať potravu, posypával ich všami. Už pohľad na nich vyvolával údes, telo sa im nenormálne skrúcalo, po stenách maľovali satanské netvory, celí opuchli, izba v ktorej bola sa zahrievala do neznesiteľných teplôt. Posadnutí útočili na iných. Biskupský úrad ktorému sa dostala žiadosť o verejný exorcizmus skúmal vec pozorne celé roky, aby sa nedopustil omylu. Biskup Raess bol sprvu veľmi skeptický, čo sa zmenilo až keď dostal správu ním ustanovenej komisie, ktorá jasne potvrdila posadnutie. Členmi komisie boli arcikňaz z Altkirchu, kanovník Lemaire, kanovník Strumpf zo Štrassburgu, Apolinár Freyburger z Ensinheimu a Mikuláš Sester z Mulhausenu. Záznamy o prípade spisoval aj profesor Lachemann z Kongregácie mariánskych bratov v St. Pilte.

Počiatkom roku 1869 začalo nové prešetrovanie v Saint-Charles v Schiltigheimu generálnym vikárom Rappom, superiorom Strumpfom a Eicherom, superiorom štrasburských jezuitov. Exorcizmom Depolda bol biskupom poverený P. Souquat s pomocou ďalších piatich kňazov. Postupne sa modlil litánie ku všetkým svätým a neskôr ďalšie modlitby rituálu. Prvá časť trvala 3 hodiny, na druhý deň po 2 a pol hodinách modlitby diabol zúril koľko vládal a podarilo sa ho vyhnať až za pomoci sochy Matky Božej Márie za slov: „Vidíš tu preblahoslavenú Pannu Máriu ? …Satan, teraz ti prikazuje svätá Matka Božia. Ona ťa núti odstúpiť.“ A vtedy bol satan vyhnaný z Depolda.

Jozefov exorcizmus bol ešte ťažší. Farár Brey žiadal biskupský úrad o splnomocnenie, nakoľko chlapec sa už blížil smrti. Posadnutý chlapec bol dovedený na Sv. omšu, pri ktorej musel byť spútaný. Pri stupňovitých modlitbách však sa však zúrivosťou uvoľni a tak si ho musel jeden z obzvlášť svätým životom žijúcich veriacich, pán Martinot priviazať k sebe. Satan príšerne štekal a krochkal, stíchol až medzi Sanctus a tak ostal až do konca Sv. omše. Páter Brey si po omši odetý rochetou a fialovou štólou kľakol na stupňoch oltára a začal s exorcizmom. Po dlhých hodinách bol vyhnaný pôsobením Panny Márie, pričom takmer zabil zničeného Jozefa. Prítomní pohnutí dojatím sa modlili Te Deum, loretánske litánie, Zdravas Kráľovná a iné modlitby prerývané plačom.

Generálny vikár Rapp neskôr poslal dopis v ktorom potvrdzuje posadnutosť chlapcov proti „rozumovaniu“ neveriacej „kritiky“, ktorá prípad odmietala apriórne bez toho, že by ho poznala len pre vlastnú nevieru. Nepriatelia Cirkvi sa už vtedy snažili pravdu ututlať a príbeh posadnutosti chlapcov z Illfurtu pokladajú samozrejme i dnes za taľafatku, napriek množstvu zrejmých a jasných nazhromaždených dôkazov, ktoré knižka pátra Suttera jasne pomenúva.

Záver knižky tvorí doplnok, ktorí ukazuje už v tej dobre hroznú situáciu v Afrike, kde je posadnutosť – za zvukov tamtamov a pomoci šamanizmu, okultizmu a podobných praktít – posadnutosť prítomná vo veľkom rozsahu. Čítanie tejto knihy je nielen zaujímavé, ale privádza nás hlavne k zamysleniu sa nad našou vlastnou hriešnosťou, našimi službami satanovi a nutnosťou pokánia a ľútosti za naše previnenia, pretože diabol a peklo nie sú výmysly ale reálna perspektíva pre tých, ktorí nežijú v súlade s Kristovým učením.

Výklad nejdražší oběti Mše svaté (úryvky)


Martin z Kochemu (1634–1712)

Přeložil Dr. Karel Lev Řehák v roce 1896, vydání třetí u Ladislava Kuncíře v Praze, L.P. 1933

Nihil obstat

Dr. Otto Stanovský, censor

Imprimatur

Prel. Dr. Theoph. Opatrný

vicarius generalis

Nro 6258

Pragae, die 15.Maii 1923

I. O podstatě oběti Mše svaté.

1. Co znamenají slova „oběť“ a „sacrificium“?

Mše svatá nazývá se latinsky sacrificium. Tohoto slova nelze do češtiny úplně přeložiti. Nebo překládáme-li je slovem „oběť“, překlad ten není zcela případný, poněvadž slovo „obět“ vyjadřuje mnohem méně než latinské „sacrificium“. Položí-li kdo peníz na oltář, říká se tomu dárku již oběť. Ale oběť ta není ještě tolik, co „sacrificium“; neboť „sacrificium“ znamená zvláště slavné a významné odevzdání nějakého daru Bohu.

Sacrificium ve svém vlastním i plném smyslu znamená: zevnější, viditelný dar – jenž se jedině a výhradně Bohu přináší – a to rukama řádně posvěceného kněze - jenž dar ten tajemným způsobem posvěcuje k tomu účelu – aby tím byl uznán a uctěn Bůh, jakožto svrchovaný Pán. Sacrificium děje se tedy jen tehdy, když kněz na podaných jemu věcech něco koná; tedy na příklad, když v Starém Zákoně kněz darované zvíře zabil a spálil; anebo když v Novém Zákoně kněz přednesený chléb posvátnými slovy v Tělo Páně proměňuje, láme a požívá.

K tomuto úkonu kněze při daru odnáší se již i doslovný překlad slova sacrificium. Slovo to složeno jest totiž ze dvou slov: sacrum – svaté, a facere – konati; to jest dohromady: svatým čili posvěceným činiti, poněvadž právě člověk při sacrificiu nějakou věc, dar, z obecného užívání vyjímá a Bohu skrze kněze věnuje čili zasvěcuje. Kdyby se tedy s darem Bohu předneseným nic nestalo, není dar ten sacrificium, nýbrž toliko přednesením nebo podáním. Tak může někdo ke cti Boží na oltář položiti peníz; ale peníz ten není žádné sacrificium....

2. Jaký má původ sacrificium?

Svatý Tomáš Akvinský nás ujišťuje, že „jest přirozeným zákonem, Bohu svaté oběti přinášeti; to jest: že přirozenost člověka sama jej k tomu nutká, i bez výslovného nařízení a bez zvláštního napomínání“. Proto také přinášeli lidé Bohu svaté oběti již od počátku světa, jako Kain a Abel, Noe a Abraham a ostatní patriarchové a arciotcové. Ale Bohu oběti nepřinášeli toliko tito, světlem svaté víry osvícení; i pohané toliko světlem svého rozumu byli vedeni, přinášeli oběti svým domnělým bohům čili modlám, poněvadž je právě za bohy měli. ...

V pozdějších dobách nařídil Bůh Israelitům zvláštní zákony, aby mu každodenně, ale zejména o všech dnech svátečních, určité oběti přinášeli. Ale nepřikázal jim, aby mu beránky, ovce, telata, býky toliko předváděli, nýbrž také, aby tato zvířata skrze svěcené kněze za jistých modliteb a obřadů obětovali, to jest: aby je zabili, s kůže stáhli, krev jejich kolem oltáře rozlili, maso jejich na oltáři spálili a při tom aby na trouby troubili a žalmy pěli. To byli svaté oběti čili sacrificia, jimiž měli židé Bohu, jakožto nejvyššímu Pánu, náležitou poctu prokazovati a tak dosvědčovati, že On jest pravým a nejvyšším Pánem všech vécí.

Když tedy žádost po oběti v přirozenosti lidské tak hluboko jest zakořeněna, že všichni národové vedle modliteb, zpěvů, almužen, skutků kajících a ostatní bohoslužby i své oběti měli, jimiž by Bohu nejvyššímu, nebo i svým bohům vymyšleným patŕičnou čest prokazovali, zdálo se rovněž přirozeným a potřebným, aby také Kristus Pán Církvi své, čili svým pravým věřícím, oběť ustanovil, kterou by Bohu patřičnou poctu způsobem viditelným prokazovali a poddanost svou zjevně osvědčovali. ...

Abychom však na první počátek oběti Nového Zákona přišli, musíme dobře uvážiti, že Bůh, vida kterak při počátku světa, pro opovážlivost i pýchu prvních rodičů, bylo by celé jejich potomstvo do věčného zahynutí upadnouti muselo, ve svém neskonalém milosrdenství pohnouti se dal, aby tak hroznou bídu, ze hříchu vzešlou, opět odčinil. I měla se náprava ta státi takovým způsobem, aby byla netoliko kleslému člověčenstvu k prospěchu, ale i Bohu samému ke cti.

Aby Bůh svrchovaný, od tvorů uražený, opět důstojně byl usmířen, třeba bylo oběti takové, jež by měla neskonalou cenu a spracednosti Boží vyhověti mohla. Poněvadž však mezi lidmi nebylo nikoho, jenž b byl mohl oběť takovou přinésti, ježto všichni pro odboj prvních rodičů urážkou božské Velebnosti vinni byli, vymyslila nebeská Láska onen vznešený způsob vykoupení, jenž i samy serafíny úžasem i podivením naplnil.

Bylo totiž v radě nejsvětější Trojice uneseno, aby jednorozený Syn Boží člověkem se stal, a jsa lidské přirozenosti účasten, jakožto bratr náš provinění naše na se vzal. Dále aby jakožto kněz za všecko lidstvo přinesl oběť, kterou by i za nás zadost učinil, i nám zásluhy pro nebe získal. ...

Kněz nejvznešenější důstojnosti byl tedy nalezen; avšak měl také nalezen býti i dar obětní stejné s ním ceny. Ale mezi tvory daru takového nebylo a nemohl tedy ani nalezen býti, poněvadž jakýkoli tvor na tomto světě stojí hluboko pod důstojností onoho Kněze nejvznešenějšího. I nemohl tedy nijaký jiný dar obětní nalezen býti, leč člověčenství, jež Syn Boží na se vzal. ... I přijal břímě vykoupení našeho na sebe a slíbil, že sama sebe Boží spravedlosti v oběť přinese.

3. O oběti Ježíše Krista.

... I přinesl Kristus Pán tuto oběť svou poslušností, v které se nebeskému Otci věnoval po celý život pozemský a v které i skonal krvavou smrtí na kříži. Touto jeho obětí byla vina lidstva usmířena; a proto byly i předobrazné oběti Starého Zákona zároveň na vždy zrušeny. ...

Aby však vykoupené člověčenstvo až do skonání časů nebylo bez obětí; a aby Církev jeho měla oběť ze všech možných nejvzácnější; a také aby měl příležitost, výkupné, jež jednou pro vždy na kříži vydobyl, jednotlivcům přivlastňovati, zvěčnil Kristus Pán svou krvavou oběť tím způsobem, že v předvečer svého umučení ustanovil nekrvavou oběť Mše svaté. O tom nás poučuje Církev svatá katolická, jež na slavném obecném sněmu Tridentském prohlásila: „A ač tento náš Bůh a Pán ráčil se jednou na oltáři kříže přebolestnou smrtí svou nebeskému Otci obětoval, aby tak vykoupení věčné zjednal, nemělo přece kněžství jeho jeho smrtí zaniknouti. Proto zanechal při poslední večeři, v noci, v které vydán byl, své milované choti, Církvi katolické, oběť viditelnou, jaké si lidská přirozenost vyžaduje.; aby nám tak stále na oči stavěl onu krvavou oběť, jež jednou na kříži vykonána býti musela; abychom tak až do konce časů na lásku jeho pamatovali a také spásonosnou moc její si přivlastňovali, na odpuštění těch hříchů, jimiž denně sa proviňujeme. ...“

Církev svatá velí nám tedy věřiti, že Kristus Pán při poslední večeři netoliko chléb a víno ve své pravé Tělo a ve svou pravou Krev proměnil, ale že také obé Otci svému nebeskému obětoval a tak oběť Nového Zákona ustanovil a i osobně vykonal. ...

4. Kterak byla oběť Nového Zákona předpověděna i ustanovena.

... Tato oběť samojediná jest tou obětí, jež ani nehodností ani zlomyslností obětujících nemůže poskvrněna býti. Nebo v Novém Zákoně přináší Ježíš Kristus dar obětní sám: kněží jsou toliko sluhy jeho, kteříž jemu při konání této viditelné oběti úst i rukou svých propůjčují. Poněvadž totiž Kristus Pán, sedící nyní po pravici svého nebeského Otce, neviditelný; oběť pak, aby ji lidé viděli a rozuměti mohli, viditelnou býti musí, používá ke konání oběti své služeb kněží. ...

Jest nyní otázka, kdy Kristus Pán tuto oběť chleba a vína ustanovil i sám obětoval?

Na to odpovídám, že učinil tak, jak naše svatá Církev učí, při poslední večeři; nebo na žádném jiném místě v Písmě svatém o takové oběti zmínka se neděje. Při poslední večeři však stalo se všecko, co se při oběti vyžaduje. Tu proměnil Ježíš Kristus, jakožto nejvyšší Kněz, chléb a víno ve své přesvaté Tělo obětní a ve svou přesvatou Krev obětní a věnoval obé svému nebeskému Otci, aby ho jakožto nejvyššího Pána všech věcí uctil a se Jemu klaněl. ...

A tak seznáváme, že při poslední večeři stalo se ke cti Boží vydání Těla Páně, jež jako umírající bylo představeno; a že se tedy skutečně oběť konala. ...

5. O stáří křesťanských obětí a jejich názvech.

Že také svatí apoštolové tuto oběť Nového Zákona konali, dokáži nejprve ze slov Písma svatého.

Tak píše svatý Pavel: „Mámeť oltář, z něhož nemají moci jísti, kteříž stánku slouží“, totiž židé. Oltář určen jest k obětování. Jestliže tedy křesťané za časů svatého Pavla oltář k obětování měli, museli míti také obéť, kterou by na oltáři tom přinášeli. A mluví-li svatý apoštol o tom, že židé moci nemají, z oltáře toho „jísti“, musíme z toho souditi, že na místě tomto nemluví o tom, jak bychom k oběti na kříži přistupovali, ale že mluví o oběti, jež požívána býti může; tedy o oběti nekrvavé, jakou Kristus Pán při poslední večeři ustanovil. ...

Svatý apoštol Ondřej se vyjádřil dle výpovědi životopisce svého k soudci svému Aegeovi: „Obětuji denně Bohu všemohoucímu a pravému, nikoliv masa býkův a krve kozlů, ale neposkvrněného Beránka Božího na oltáři.“ ...

Svatí Otcové řecké i římské Církve dávali oběti Nového Zákona od nejstarších dob rozličná jména. Nazývali ji Eucharistia, to jest: děkování; liturgia, anebo agenda, to jest: jednání; synaxis anebo kolekta, to jest: shromáždění; také ji nazývali stůl Páně, oltář Páně, večeře Páně, obětování, oběť.

Mimo tyto názvy měla oběť Nového Zákona v naší svaté římské Církvi katolické již od nejstarších dob jméno „Mše“. Slova toho užíval dle podání již papež Pius L.P. 142. po Kristu. Svatý Ambrož slova „Mše“ výslovně užívá, když píše: Zůstal jsem ve svém úřadu, počal jsem Mši svatou sloužiti, a obětuje se Bohu, prosil jsem, aby nám ku pomoci přispěti ráčil.“

XI. Mše svatá je nejznamenitější obětí zápalnou.

Od počátku světa až do časů Pána Ježíše obětovány byly Bohu všemohoucímu nesčíselné oběti zápalné, jež mu dle svědectví Písma svatého příjemné byly. ...

A přece prokazovali těmito svými drahými obětmi Bohu všemohoucímu čest jen nepatrnou a zasluhovali si jimi toliko nepatrné odměny, jak se o tom svatý Pavel v epištole k Židům na více místech zmiňuje. ... Z toho můžeš seznati, jak ubozí byli tehdejší židé a jak šťastni jsme my katoličtí křesťané. Nebo Spasitel náš dal nám takovou oběť zápalnou, že, ač téměř nic nestojí a snadno obětována býti může, přece jest Boží velebnosti nejpříjemnější, nebi nejradostnější a očistci nejutěšenější.

Kdyby byl někdo veškeré krvavé oběti, jež od počátku světa až do časů Pána Ježíše obětovány byly, vlastní rukou a za nejvyšší nábožnosti vykonal, a tedy všecka ta zvířata sám obětoval, zabil a spálil, byl by těmito tisíci tisíců obětí bezpochyby Bohu velikou službu prokázal. A přece by tato jeho služba ani porovnána býti nemohla s onou službou, jež se Boží velebnosti děje jediným obětováním zápalné oběti křesťanské. Bože můj! Kdo může tomu uvěřiti? Jak je něco takového možné! A přece tomu uvěříš a poznáš, že to možno jest, když ti zkrátka řeknu: Touto zápalnou obětí jest oběť Mše svaté!

Jak ti již povědomo, jest sacrificium zevnější, viditelný dar, jenž jedině a výhradně Bohu bývá obětován a od kněze , řádně vysvěceného, na uznání nejvyšší vlády Boha nade všemi tvory jemu bývá zasvěcen. Svatý Tomáš Akvinský praví: „Touto obétí zápalnou osvědčujeme, že Bůh jest prvním počátkem všeho stvoření a posledním cílem vší blaženosti, i nejvyšším vládcem všech věcí. Jemu pŕinášíme na znamení své povinné poddanosti a uctivosti něco viditelného, abychom obětováním tohoto viditelného předmětu označili oběť vnitřní, v které duše naše sama v oběť se přináší Bohu, jenž jest počátkem jejího stvoření a cílem její blaženosti.“ Toť krátký výklad toho, čím oběť zápalná jest. Lidem neučeným zdá se asi výklad tento těžký a temný; ale stane se jim srozumitelnějším, budou-li bedlivěji sledovati to, co dále vykládám.

Tuto obeť zápalnou vyhradil Bůh samému sobě: a proto nikdy nedovolil, aby jinému obětována byla. Tak praví ústy proroka Isaiáše: „Jáj sem Hospodin, toť jest jméno mé! Slávy své nikomu nedám ani chvály své rytinám.“ Jestliže Bůh již v Starém Zákoně zakázal, aby někomu jinému oběť zápalná obětována byla, z toho snadno usoudíš, že naše oběť zápalná, totiž Mše svatá, nesmí býti obětována žádnému tvoru, ani Matce Boží ne, ani žádnému svatému. Dovolil sice Bůh , abychom jeho milé světce chválili, milovali, uctívali, vzývali, jím na počest kadidlo zapalovali, světla rozsvěcovali a jim rozličné zevnější i vnitřní služby konali; ale nikdy nám nedovolil, abychom jim obětovali svou oběť zápalnou, totiž Mši svatou.

A nyní poukáži k podstatě i způsobu oběti zápalné v Zákoně Starém, abychom tím snáze chápali, jak vznešená jest naše oběť zápalná. Při zápalných obětech (celopalech) židovských bylo všechno maso ohněm stráveno. Při jiných obětech tak nebylo, nýbrž spálená byla toliko část obětí, kdežto ostatek rozdělen byl mezi kněze a obětující a byl požit. Při oběti zápalné bylo proto všecko spáleno, aby bylo naznačeno, že bohu všecko náleží a proto i všecko k službě i cti jeho obětováno býti má. Právé tak mohl by Bůh dle své spravedlnosti žádati, aby mu každý člověk život svůj obětoval, jak poručil Abrahámovi, aby mu syna svého Izáka zabil i obětoval. Bůh se však uspokojil tím, když jen ochotnou poslušnost Abrahámovu byl spatřil. V Starém zákoně Bůh také přikázal, aby mu všichni prvorozenci obétováni byli, udávaje příčinu: „Neboť mé jest to všecko“, uspokojil se však tím, když matky dítky své jen do chrámů přinesly a tam darem je vykoupily.

Tam musel mu od panenské matky Marie obétován býti také jeho jednorozený Syn. A ač ho Matka jeho pěti loty stříbra vykoupila, nespokojil se Bůh tím přece, ale chtěl , aby ho Matka pozdéji i k umučení i k zabití vydala, aby touto drahocennou smrtí všecky lidi osvobodil od té povinnosti, aby Bohu životy své v oběť zápalnou obětovali. V příčině té píše svatý Pavel: „Poněvadž jeden za všecky zemřel, tedy všickni (v něm) zemřeli a za všecky umřel Kristus.“ Život Pána Ježíše však byl neskonale šlechetnější nežli život všech lidí pospolu; a proto byla také smrt jeho před očima Božíma neskonale záslužnější a milejší, než by mu byla bývala smrt všech lidí. Poněvadž pak Pán Ježíš bývá ve všech Mších svatých Bohu v oběť přinášen, nabývá Bůh Otec již z každé jednotlivé Mše svaté více cti i služby, než kdyby k jeho cti všichni lidé byli jakožto oběti zabiti, jemu přednešeni a spáleni.

Proto také praví jistý zbožný učitel života duchovního: „Mše svatá jest ze všech skutků nábožnosti a bohomyslnosti skutkem nejznamenitějším.“ A tak dí právem; neboť při Mši svaté osvědčujeme ani ne tak slovy, jako spíše skutkem, že Bůh toho hoden jest, aby přijal oběti života našeho. I máme tuto nejsvětější oběť přinášeti s takovým úmyslem, jaký v době starozákonné kněz židovský při své oběti zápalné vyslovoval, když asi říkal: „Jako toto zvíře Bohu ke cti zabíjím, tak mohl by také Hospodin , jakožto Pán náš , kdyby chtěl, zničiti nás vesměs. Neboť hoden jest toho, abychom život svůj vydávali k jeho cti, což zabitím tohto zvířete obětního osvědčuji. A tak objevuji se zde před Tebou, ó Pane! Abych ti v oběť přinesl život tohto zvířete, místo abych obětoval život svůj.“

Podobně vyjadřuje se také učený kněz Sanchéz, řka: „Při Mši svaté konáme Bohu službu tolik důstojnou, že mu na celém světě nemůže žádná větší i milejší prokázána býti. Neboť Mší svatou osvědčujeme, kterak velebnost Boha je tak veliká, že hoden jest, aby uctíván byl obétí takovou, v které by mu nebyly přinášeny životy telat, ani krev kozlů, nýbrž život nejdrahocennější a Krev nejsvětější samotného jeho jednorozeného Syna.“ ...

Poslyš dále, kterak se vyslovuje Marchantius, když praví: „ ... Bohu trojjedinému, jenž jest Pánem života i smrti, obětujeme život i smrt Ježíše Krista jakožto každodenní poplatek Církve na zemi bojující, a to za spolupůsobení a v přítomnosti Církve v nebi vítězící. ...“

Této nejvyšší cti, které se Bohu dostává zápalnou obětí křesťanskou Mší svatou, nedostává se mu ani od lidí, ani od andělů, nýbrž od samého Krista Pána. ... Ačkoliv mohou andělé i lidé pro poctu Boží mnoho činiti, jest přece všecko toto proti poctě, kterou Kristus Pán Bohu prokazuje, skoro jako pouhé nic.

Poněvadž se Syn Boží v moc naší odevzdává, takže ho můžeme jakožto nevinného Beránka způsobem duchovním také nejsvětější Trojici Boží jakožto pravou oběť zápalnou obětovati, můžeme také skrze něho nejsvětější Trojici tak velikou poctu i službu prokazovati, jaká nevystihlé velebnosti Boží náleží. Kdyby nám byl Kristus Pán této oběti zápalné, totiž Mše svaté, nezanechal, museli bychom proti Bohu po všechny časy největšími dlužníky zůstávati a také v dluzích svých umírati.

Advent


















(Latinsky ad-venio).

Advent je obdobím začínajúcim nedeľou najbližšou sviatku Sv. Ondreja Apoštola (30. november) trvajúcim 4 týždne.

V Cirkvi sa adventom začína liturgický rok. Advent je pôstnym obdobím v ktorom sa veriaci

  • pripravujú dôstojne osláviť sviatok Pánovho príchodu a vtelenia Slova
  • pripravujú svoje duše, aby sa stali vhodným príbytkom Spasiteľa prijatého v Eucharistii
  • a pripravujú sa tiež na Pánov posledný príchod, kedy príde a bude súdiť živých i mŕtvych


Symbolika

Cirkev v breviároch vyzýva k velebeniu "Pán Kráľa, ktorý prichádza", "Pána, ktorý je blízko", "Jeho, ktorého sláva bude čoskoro uzretá". Ako čítanie pre prvú adventné nokturno predpisuje kapitolu z proroka Izaiáša, ktorý hovorí v ostrých pojmoch o nevďačnosti Izraela, vyvolených detí, ktoré opustili a zabudli na svojho Otca; o Mužovi bolestí zasiahnutom hriechmi svojho ľudu; opisuje utrpenie a smrť prichádzajúceho Spasiteľa a jeho konečnú slávu; oznamuje zhromaždenie pohanov na Posvätnom vrchu.

V druhom nokturne čítania troch nedieľ sú vzaté z ôsmej homílie Sv. pápeža Leva I. (440-461) o pôste a almužnách ako príprave na príchod Pána a na druhú nedeľu z komentára Sv. Jeronýma na Izaiáša (Iz, 11:1), ktorý v tomto texte interpretuje Blahoslavenú Pannu Máriu ako "konár mimo korene rodu Jesse". V hymnoch tohto obdobia nájdeme modlitby pre príchod Krista, Stvoriteľa sveta ako Vykupiteľa, kombinované s modlitbou k blížiacemu sa súdu nad svetom a ochranou pred nepriateľmi. Podobné idei sú vyjadrené v antiphónach pre Magnificat v posledných 7 dňoch pred Vigíliou Narodenia.

V nich Cirkev volá Božskú Múdrosť, aby nás učila rozvážnosti; V omšiach je úmysel Cirkvi vyjadrený Epištolami a Evanjeliami. V Epištole vyzýva veriacich, od kedy je Spasiteľov príchod blízko, aby odvrhli temnotu a odeli sa brnením svetla, hodili čestne ako za jasného dňa a obliekli si Krista; ukazuje, že národy sú volané modliť sa k menu Pánovmu; žiada ich aby sa tešili v blízkosti Pánovej, napomína ich, aby obstáli pred Pánovým súdom, keď sa vráti a budú viditeľné tajomstvá skryté v ľudských srdciach. V Evanjeliách Cirkev hovorí o Pánovi prichádzajúcim v sláve; v ktorom a skrze ktorého sa splnili proroctvá; o večnom putovaní medzi Židmi; o hlase na púšti, "Pripravte cestu Pánovi". Cirkev v Liturgii nás prenáša späť do času pred vteleným Syna Božieho.

Cardinal Wiseman hovorí: „ Nie sme úsečne vyzývaný k zisku z blahoslavenej udalosti, ale aby sme si denne povzdychli s otcami:, "Zošlite nám rosu nebesá a nech nám oblaky dajú Spravodlivého: nech sa zem otvorí a vzíde Vykupiteľ." Kolekta troch zo štyroch adventných nedieľ začína slovami, "Pane, pozdvihni svoju silu a príď".

Historický pôvod

Nedá sa presne zistiť, kedy bol advent uvedený medzi cirkevné sviatky. Príprava pre sviatok narodenia Pána nebola zaužívaná skôr ako samotný sviatok narodenia a nie sú dôkazy, že by tak bolo pred 4. storočím, kedy podľa Duchesneho [Christian Worship (London, 1904), 260], bol sviatok celebrovaný celou Cirkvou, niektorými okolo 25 decembra, inými 6 januára. O určitej príprave čítame v dokumentoch synody v Zaragóze z roku 380, ktorej štvrtý kánon predpisuje, že od 17. decembra po Epiphániu by mal každý navštevovať kostol. Advent sa spomína v dvoch homíliách Sv. Maxima biskupa z Turína (415-466), nazvanej "In Adventu Domini", ale nevzťahuje sa na špeciálnu časovú periódu. Názov môže byť prídavkom opisovateľa textu.

Dodnes však niektoré homílie, predovšetkým Sv. Cézareja, biskupa z Arles (502-542), v ktorých nachádzame spomienku na prípravu pred Kristovým narodeninám; nepredstavujú však záväzné pravidlo. Synoda (581) v Mâcon, v Galii, v ôsmom kánone prikazuje od 11. novembra po sviatok narodenia vykonávať obetu podľa pôstneho rítu v pondelok, stredu a piatok. Gelasiovo Sacramentárium spomína päť nedieľ; neskôr redukovaných na štyri pápežom Sv. Gregorom VII. (1073-85). Zbierka homílií pápeža Sv. Gregora Veľkého (590-604) začína kázňou pre adventnú nedeľu. V roku 650 advent bol slávený v Španielsku päť nedieľ. Vo východných cirkvách nenájdeme dokument, ktorý by sa vzťahoval na slávenie adventu skorší ako z 8. storočia. Sv. Teodor (+ 826), ktorý hovoril o sviatkoch, ktoré sa na východe všeobecne slávili ho nespomína.

Podľa encyklopédie New Advent


Nech je pre nás príkladom Sv. Ján Krstiteľ, ktorý pripravoval Kristov prvý príchod a vzorne ho očakával v zbožnosti a askéze, ako píše Sv. Písmo:

V tých dňoch vystúpil Ján Krstiteľ a hlásal v judejskej púšti:"Robte pokánie, lebo sa priblížilo nebeské kráľovstvo.

To o ňom povedal prorok Izaiáš:


„Hlas volajúceho na púšti:
»Pripravte cestu Pánovi,
vyrovnajte mu chodníky!«“

Ján nosil odev z ťavej srsti a okolo bedier kožený opasok. Potravou mu boli kobylky a lesný med."

Vtedy prichádzal k nemu Jeruzalem a celá Judea i celé okolie Jordánu. 6­6Jánov krst spočíval v ponorení do vody a bol znakom duchovného očistenia. Pokrstení vyznávali svoje hriechy, čím uznali, že sú hriešni, a prejavili potrebu očistiť si svedomie i túžbu po novom živote. Jánov krst bol iba výrazom pokánia a prípravou na sviatostný krst, ktorý ustanoví Kristus. Vyznávali svoje hriechy a dávali sa mu krstiť v rieke Jordán.

Keď videl, že aj mnohí farizeji a saduceji prichádzajú k nemu na krst, povedal im: „Hadie plemeno, kto vám ukázal, ako uniknúť budúcemu hnevu!? Prinášajte teda ovocie hodné pokánia! Nenazdávajte sa, že si môžete povedať: »Naším otcom je Abrahám!« - lebo vravím vám: Boh môže Abrahámovi vzbudiť deti aj z týchto kameňov. Sekera je už priložená na korene stromov. A každý strom, ktorý neprináša dobré ovocie, vytnú a hodia do ohňa. Ja vás krstím vodou na pokánie, ale ten, čo príde po mne, je mocnejší, ako som ja. Ja nie som hoden nosiť mu obuv. On vás bude krstiť Duchom Svätým a ohňom. V ruke má vejačku, vyčistí si humno, pšenicu si zhromaždí do sýpky, ale plevy spáli v neuhasiteľnom ohni.“

Nech je advent teda pre nás obdobie očistenia a pokánia, plnenia pokynov, ktoré nám dáva veľký svätec, obdobím odovzdania sa Kristovi a jeho spasiteľnej láske. Aby sme mohli s radosťou osláviť sviatok jeho narodenia, kedy spása prišla na tento svet a "Ľud kráčajúci v temnotách uzrel veľké svetlo." A predovšetkým aby sme boli pripravený, keď sa Kristus opäť vráti a oddelí plevel od zrna a obstáli sme pre jeho prísnym a spravodlivým súdom.