piatok, 19. decembra 2008

Sv. Augustín: Myšlienky z De Civitate Dei

Citované podľa vydania: Sanctus Aurelius Augustinus: De civitate Dei., SSV: Trnava, 1948
„Z pozemského štátu pochádzajú mnohí nepriatelia, proti ktorým treba brániť boží štát“.
s.27

„Dobrých utrpenie očistí a posilní, zlých však odsúdi tak, ako oheň očisťuje zlato a odstraňuje špinu“. s.31

„Judáš, tým, že sa obesil, nezmenšil svoju vinu, ale ju zväčšil, lebo zúfal nad božím milosrdenstvom. Nik sa nesmie dopustiť vlastného hriechu preto, aby sa vyhol cudziemu hriechu.“ s.39

„Okrem prípadov, keď alebo spravodlivé právo vôbec, alebo osobitne sám Boh, ktorý je prameňom všetkej spravodlivosti, rozkazuje zabíjať, každý človek, ktorý zbavuje života seba, alebo iného, dopúšťa sa vraždy.“ s.41

„... nemožno robiť jeden hriech, aby sme sa vyhli inému hriechu“. s.43

„…práve v pokojných časoch mnohí mravne upadli“. s.46

„Kto stavia túžbu po vláde nad slávu z čnosti, ten je schopný akéhokoľvek zla, to je tyran“. s.133

„… šťastie vladárovo nespočíva vo vonkajších úspechoch, ale v skutočnej čnosti“. s.134

„Ak Boh pozná poriadok vecí, to ešte nie je dôvod, že nič nie je v moci našej slobodnej vôle“. s.141

„Nijako nemožno o Bohu predpokladať, že by bol chcel nechať mimo zákonov svojej predvídavosti ľudské kráľovstvá a ich panovníkov ako aj poddaných“. s.145

„Kresťanských panovníkov voláme šťastnými ak vládnu spravodlivo, ak nemajú záľubu v rečiach, až do neba ich vychvaľujúcich a v kolenách až do prachu sa koriacich, ak sú si vedomí svojej ľudskosti, ak vykonávajú svoju moc na šírenie Božej cti a slávy, činiac ju slúžkou najvyššej božej velebnosti, ak sa boja Boha, milujú ho a ctia, ak milujú väčšmi ako to kráľovstvo, kde sa netreba obávať nijakých sokov, ak sa nepomstia a ľahko odpúšťajú, ak trestajú len pre obranu a ochranu štátu a nesýtia sa hnevom voči protivníkom, ak sú mierni nie pre beztrestnosť neprávosti, ale v nádeji na polepšenie života, ak musia niekedy niečo príkreho nariadiť príkrosť miernenia láskavou povoľnosťou a udeľovaním dobrodení, tým viac sa stránia rozkoší, čím sú prístupnejšie, ak radšej opanúvajú svoju žiadostivosť než cudzie národy a ak toto všetko konajú nie pre daromnú slávu, ale z lásky k večnému šťastiu a napokon, ak za svoje hriechy nezanedbávajú prinášať pravému Bohu obetu pokory, skrúšenosti a pokory“. s.159

„Pravý Boh je Bohom nie podľa presvedčenia, ale podľa prirodzenosti, celá príroda nie je bohom, nakoľko aj človek, aj dobytok, aj strom, aj kameň sú prirodzené a predsa ani jedno z nich nie je Bohom“. s.176

„Platón za najvyššie a opravdivé dobro pokladá Boha, preto tvrdí, že filozof je milovník Boha a pretože filozofia usiluje o šťastný život, jedine ten kto je v požívaní Boha blažený, kto Boha miluje“. s.222 Pozri Kolosanom 2, 8

„Zlo v diablovi nie je jeho podstatou, ale len odvrátením vôle od dobra a tým aj mocným svedectvom o jeho pôvodnej dobrote. Zlá vôľa diablov nemohla porušiť svetový boží poriadok, ale podľa úmyslov božích musí slúžiť dobrému a byť svetovému poriadku na ozdobu“. s.306

„Boží štát voláme to, čoho svedkom je sväté Písme, ktoré si všetky svoje odtiene ľudského ducha nepodrobilo náhodným hnutím ducha, ale svojou božskou autoritou podľa plánu najvyššej božskej Prozreteľnosti celkom vyniká nad všetky spisy všetkých národov“. s.308

„Občania svetského štátu dávajú prednosť svojim bohom pred Zakladateľom svätého štátu, lebo nevedia, že On je Bohom bohov, nie nepravých bohov, tj. bezbožných a pyšných, ktorí pozbavení jeho nemenného a všetkým spoločného svetla a preto uvedení do akejsi nedostatočnej moci, dosahujú akosi stratenú moc a vyžadujú božské pocty od svojich oklamaných poddaných“. s.308

„Boh nehovorí k človeku hlasom, ale hovorí pravdou, ak je niekto schopný počúvať mysľou a nie telom“. s.309

„Jediná neomylná cesta je sám Ježiš Kristus, Boh i človek súčasne“. s.309

„Zlo nie je bytosťou, ale strata dobra sa volá zlom“. s.315

„… aj zlá vôľa je svedectvom dobrej prirodzenosti. Boh, najlepší Stvoriteľ všetkých prirodzeností je rovnako spravodlivým usmerňovateľom zlej vôle“. s.322
„Boh je veľkým umelcom vo veľkých veciach, ale nie je menším v malých“. s.325

„Prameňom blaženosti pre anjelov, ako pre každú rozumnú bytosť môže byť jedine Boh. Každé odvrátenie sa od Boha je zas prameňom nešťastia“. s.339

„Dobro môže samostatne jestvovať, samotné zlo však nikdy“. s.345

„Keď opúšťa vôľa vyššiu vec a kloní sa k nižšej, stáva sa zlo vôľou nie preto, ako by zlom bolo to, k čomu sa kloní, ale preto, lebo sám príklon je prevrátený“. s.348

„Nakoľko si duša až zvrátene zamilovala slobodu a nepokladala za hodné slúžiť Bohu, niekďajšia poslušnosť tela jej vypovedala službu a poddaného služobníka neriadil viac jej rozum, prestala vládnuť nad telom /s.383/ čo by bola mohla, ak by zostala poddaná Bohu“. s.384

„Či filozofi poznali úmysly a moc božiu a proroci nie? Myslím, že skôr opak je pravdou“. s.386

II. zväzok

„Vonkajšiemu hriechu predchádza vnútorný pád…“. s.7

„Dopustili sa tak veľkého hriechu, že sa ním skazila ľudská prirodzenosť a hriech a nevyhnutnosť smrti prešla aj na ich potomkov. Kráľovstvo smrti zavládlo natoľko nad ľuďmi, že by zaslúženým trestom bolo zaviedlo všetkých do večnej smrti, keby niektorých nebola zachránila nezaslúžená milosť“. s.9

2štáty: „Jeden z ľudí, ktorí chcú žiť podľa tela, druhý zas z tých, čo chcú žiť podľa ducha, každý v pokoji svojho druhu. Keď dosahujú to, po čom túžia, žijú v pokoji svojho druhu“. s.9
„Apoštol preto volá tieto veci skutkami tela, aby naznačil, že sa to týka celého človeka, teda tela i duše“. s.10

„Veru sa mýlia tí, ktorí tvrdia, že všetko duševné zlo pochodí z tela“. s.10

„Nie porušiteľné telo urobilo dušu hriešnou, ale hriešna duša urobila telo porušiteľným“. s.11

„Keď žije človek podľa človeka a nie podľa Boha, podobá sa diablovi“. s.12

„Ak teda žije človek podľa pravdy, nežije podľa seba, ale podľa Boha“. s.12

„Chce byť blaženým aj vtedy, keď nežije tak, aby mohol byť blaženým. Čo však je klamlivejšie od takejto vôle?“ s.12

„Všetky telesné priestupky netreba pripisovať Stvoriteľovi telesnej prirodzenosti, lebo tá je v podstate dobrá. Avšak život podľa stvoreného dobra, keď sa opustí Stvoriteľ, ten už nie je dobrý“. s.13

„Záleží na tom, aká je ľudská vôľa, ak je prevrátená, budú aj hnutia prevrátené“. s.14

„Nik nie je zlý z prirodzenosti, ale ktokoľvek je zlý, zlý je pre hriech“. s.14

„Keď je vôľa dobrá, vtedy je aj láska dobrá. Láska dychtiaca za predmetom lásky je túžba, žiadosť. Keď už dosiahla predmet svojej lásky, to je radosť“. s.15

„Predmety lásky sú zlé, ak je zlá láska. A láska je zlá, keď je zlá vôľa“. s.15

„Veď bohumilý zármutok spôsobuje spôsobuje spásonosné pokánie a to netreba ľutovať! Zato svetský zármutok spôsobuje smrť“. s.15

„U nás podľa Písma a zdravej náuky občania svätého božieho štátu, žijúci podľa Boha, v životnom putovaní sa boja, túžia, žialia a radujú. A keďže majú pravú lásku, aj spomenuté hnutia majú v pravej miere“. s.16

„Dobro natoľko prevyšuje zlo, že hoci je zlo len dôkaz, ako najprozreteľnejšia spravodlivosť Stvoriteľa aj jeho môže použiť na dobro, predsa dobro môže byť aj bez zla, ako je práve najvyšší Boh, alebo ako jestvujú nad oblačným vzduchom nebeské stvorenia viditeľné aj neviditeľné. Zlo však ne môže existovať bez dobra, lebo prirodzenosť je dobrá“. s.21

„Rozhodnutie vôle je vtedy naozaj slobodné, keď neslúži nerestiam a hriechom“. s.21

„Potom ako pyšný anjel a preto závistlivý, pýchou sa odvrátil od Boha k sebe a akousi tyranskou nafúkanosťou zvolil si radšej mať poddaných ako byť poddaným, vypadol z duchovného raja…“. s.21

„Stvorenie je totiž tak uspôsobené, že mu je užitočné, keď je poddaným, škodlivým zas, keď plní svoju vôľu a nie vôľu toho, kto ho stvoril“. s.23

„Sebe sa zas páči vtedy, keď opúšťa nemeniteľné dobro, ktoré by sa mu malo väčšmi páčiť ako sám sebe“. s.23
„Preto nás učí aj Sv. Písmo že v božom štáte a božiemu štátu, putujúcemu v tomto veku, sa najviac odporúča pokora, najväčšmi sa však pripomína v jeho kráľovi, ktorým je Kristus“. s.24
„Dvojaká láska utvorila dvojaký štát: pozemský štát láska sebecká až do pohrdnutia Bohom, nebeský štát láska k Bohu až do pohrdnutia sebou. Pozemský hľadá slávu v sebe, nebeský zas v Pánovi“. s.37

„V Kainovi vystupuje pozemský štát, v Ábelovi boží štát“. s.41

„V tajomnom zmysle ich voláme dvoma štátmi, totiž dvoma pospolitosťami ľudí, z ktorých jedna je určená naveky s Bohom kraľovať a druhá znášať večný trest s diablom“. s.43

„Štát svätých je totiž v nebesiach, hoci jeho občania sa rodia na zemi, v nich putuje, kým nepríde čas jeho kráľovstva, keď zhromaždí všetkých zmŕtvychvstalých v ich telách a potom im bude dané sľúbené kráľovstvo, v ktorom budú vládnuť bez skončenia časov so svojím Pánom a Kráľom všetkých vekov“. s.44

„A Izrael sa rozdelí na dvoje, totiž na ľud izraelský, nepriateľský Kristovi a na ľud, pridŕžajúci sa Krista, na Izraela patriaceho slúžke a Izraela patriaceho slobodnej“. s.128

„Konečne v hebrejskom národe niet už rozdelenia, ale bez rozdielu spojený spoločným bludom, rozpŕchol sa po celej zemi“. s.129

„Nič neosoží Starý zákon z hory Sinaj, plodiaci k otroctvu, len že vydáva svedectvo Novému zákonu“. s.129

„Kto sa teda v Cirkvi oddáva nezdravým a nesprávnym náhľadom napomenutý, aby vyznával zdravé a správne učenie, tvrdošijne odporuje a nechce zanechať skazonosné a smrtonosné náuky, ale ide ich ešte brániť, stáva sa bludárom a pokladajú sa za odpadlíkov z lona Cirkvi do radov nepriateľov, bojujúcich s Cirkvou. A tak aj so svojim zlom osožia pravým katolíckym členom Kristovým, kým Boh používa aj zlo na dobro a tým, čo ho milujú všetko slúži na dobro“. s.189

„Posledné prenasledovanie, ktoré začne sám Antikrist, prekazí sám Ježiš Kristus svojou prítomnosťou“. s.192

„Kresťanstvo sa neodťahuje od spoločnosti, ale poukazuje, že život v spoločnosti je plný všelijakých nepríjemností a trápení“. s.197

„Najväčším šťastím pre človeka je pokoj. Ale pokoj nemožno nájsť na tejto zemi, ale dokonalý pokoj bude možný iba na druhom svete, vo večnom živote“. s.197

„Boží štát sa neuzatvára pred svetským štátom, chce s ním žiť v spoločnosti. Ba je aj za udržanie pokoja v pozemskom štáte, lebo patrí k blahu pozemského štátu“. s.198

„Rímsky štát nebol skutočný štátom, lebo nebolo v ňom skutočnej na Bohu založenej spravodlivosti“. s.198

„Pokoj a spravodlivosť na zemi nie je dokonalá a Boží štát len na druhom svete očakáva dokonalý pokoj, ktorý bude večný. Bude súčasne najväčším dobrom, konečným cieľom spravolivých a dobrých“. s.198

„Cieľom nášho dobra je to, pre čo si žiadame iné veci a dobro si žiadame pre dobro samo“. s.199

„Niet totiž iného dôvodu na filozofovanie, okrem túžby po blaženosti. Len to, čo človeka blaží, je cieľom dobra a niet iného dôvodu na filozofovanie, len cieľ dobra“. s.202

„Večný život je najvyšším dobrom a večná smrť najväčším zlom“. s.206

„Vo viere musíme túžiť po svojom konečnom dobre, lebo tu ho ešte nevidíme“. s.206

„Nespravodlivosť oprotivnej strany núti múdreho viesť spravodlivú vojnu“. s.214

„Prirodzený poriadok vyžaduje slobodu človeka“. s.222

„Otroctvo je trestom za hriech… Čestnejšie je byť otrokom človeka ako otrokom žiadostivosti, ktorá sa stáva človekovi najhorším tyranom“. s.222

„… nemožno riadiť štát bez spravodlivosti“. s.226

„Kde niet skutočnej spravodlivosti, tam niet ani práva. Čo sa deje podľa práva, to sa isto deje spravodlivo. Čo sa nedeje spravodlivo, to sa nemôže diať podľa práva. Nemožno nazvať právom alebo za právo pokladať nespravodlivé nariadenia ľudí, hoci oni pokladajú za právo to, čo vyviera zo žriedla spravodlivosti a za falošné, čo niektorí prevrátení pokladajú za právo, totiž to, čo osoží mocnejšiemu. Kde niet ozajstnej spravodlivosti, tam nemôže byť ani spoločnosti ľudí, spojených súhlasným právom“. HLAVA XXI., kniha IX., s.227

„Spravodlivosť je čnosť, ktorá dáva každému, čo mu patrí“. s.227

„Ak človek neslúži Bohu, čo môže byť v ňom /s.227/ spravodlivého? Keď teda duch neslúži Bohu, ani nad telom nemôže spravodlivo vládnuť, ani ľudský rozum nad ľudskými chybami“. s.228

„Tvária sa akoby Boha uctievali, ale nerobia to, čím sa Boh uctieva“. s.231

„Spravodlivosť na tejto zemi je v tom, že Boh vládne nad poslušným človekom, duch nad telom, rozum nad vášňami, podrobí si ich, alebo proti nim bojuje a že prosíme Boha o milosť zásluh a odpustenie viny a ďakujeme za prijaté dobrá“. s.236

„… celá Cirkev je jeho telom…“. s.246

„Niet pochyby že apoštol / poznámka Pavol II Sol 2, 1-12/ hovorí o Antikristovi a že deň súdu nepríde dotiaľ, kým sa nezjaví Antikrist, ktorého volá odpadlíkom, pravda od dobrého Pána Boha“. s.266

„… Boh nikdy neprestal súdiť, od začiatku hriechu rozumnej bytosti“. s.268

„Keď prorok dodáva: Pamätajte na zákon Mojžiša, môjho sluhu, ktorý som mu dal na Horebe pre všetkého Izraela, ustanovenia a súdy /4,4/, je to poukaz, aby zákon chápali duchovne a aby porozumeli, že Kristus príde rozdeliť dobrých a zlých. Nie nadarmo vyčituje Kristus Židom: Keby ste Mojžišovi verili, aj mne by ste uverili, lebo o mne písal /Jn 5,46/. Židia chápali zákon telesne a len to ich mohlo priviesť ku takým uzáverom ako hovorí Písmo: Márny je, kto slúži Bohu, aký úžitok máme z toho, že sme zachovávali prikázania, a že sme chodili v smútku pred Pánom zástupov? /Mal 3,14/. Preto musí prorok predpovedať posledný súd a všetko, čo s ním súvisí, totiž odplatu dobrých a zlých, aby sa nezdalo, že naozaj lepšie sa vodí tým, ktorí Bohom pohŕdajú. Po poslednom súde sa ukáže na viditeľnej biede zlých a na viditeľnom šťastí dobrých, kto mal pravdu, kto robil múdrejšie, či ten, kto Bohu slúžil, alebo ten, kto si Boha nevšímal.“ s.281

/Kristus/ „príde a duchovne vyloží zákon, ktorý chápu Židia telesne…“. s.281

„Všetky časné tresty posiela Boh, buď za minulé hriechy, alebo za hriechy minulého života, alebo tiež aj preto, aby sa človek cvičil v cnosti“. s.305

„Ráz očisťujúceho trestu majú teda len časné tresty, či už v tomto živote, alebo po smrti, avšak večný trest už nikoho neočisťuje“. s.305

„… ťažkosť tohto života je len následkom hriechu, spáchaného v raji“. s.306

„Kým žijeme na zemi, nemôžeme byť nikdy istí svojim dobrom a svojou dokonalosťou, len potom, keď dôjdeme ta, kde už niet nijakého pokušenia“. s.306

„Omnoho viac je takých, ktorí keď dostali príkaz zákona, ak keď predtým podľahli nerestiam a stali sa priestupníkmi zákona…“. s.307

„Niektorí zas tvrdia a pripúšťajú, že zlí si zaslúžia trest za svoje zlo, ale vraj pri poslednom súde zvíťazí božie milosrdenstvo a na príhovor svätých všetci dosiahnu odpustenie. Lebo ak sa vraj svätí modlili a prosili za nich, keď im boli nepriateľmi, keď ich mučili a trápili, či by nemohli prosiť za nich, keď ich uvidia pokorených? A zas tí, čo hovoria, že aj zlí dôjdu milosrdentsva a po vytrpení trestu za určitý čas, aj keď veľmi dlhý, radi sa /s.308/ dovolávajú na slová žalmu: Či sa Boh zabudne zamilovať, alebo vo svojom hneve zadrží svoje milosrdenstvo? /Ž 76,10/ Všetci však, ktorí takto vravia, nevzťahujú už širokosť božieho milosrdenstva aj na diablov, ale len na ľudí. V podstate ide v takých mienkach vlastne o to, aby uspokojili svoje svedomie, aby si mohli nejako vzbudiť nádej a ospravedlnenie svojho zlého života. Chcú si nahovoriť, že Boh odpustí všetkým a teda aj im samým“. s.309

„A keďže večný život svätých bude bez konca, tak isto aj večný trest, pre tých, ktorých zastihne bude bez konca“. s.312

„… Cirkev sa nemodlí za zomrelých nevercov a bezbožníkov“. s.312

štvrtok, 4. decembra 2008

Jednota vůkol, aneb kterak Jáel odložila své kladivo a mléko lidského srdce bylo stlučeno v máslo a podáváno na zlatém podnose (1. část)


prebraté z www.tedeum.cz

Napísal Ronald Knox, v čase napísania bol ešte protestantom

Satirická esej Reunion all Round bývalého anglikánského duchovního a spisovatele detektivek Ronalda Knoxe pochází ještě z doby před jeho konverzí na katolickou víru, k níž došlo v roce 1917. Stojí za pozornost, že tehdy byla seminaristům v Římě doporučována jakožto nejen vtipná, ale také výstižná kritika ekumenického a mezináboženského úsilí, případně modernismu a biblické kritiky. Esej byla od té doby publikována ještě několikrát. V nedávném americkém vydání si dokonce vysloužila i vysvětlující předmluvu, z níž se čtenář dozví, že její obsah je dobově podmíněn a rozhodně ji nelze vztahovat na dnešní ekumenismus a mezináboženský dialog... čili jakákoli podobnost je jen čistě náhodná. Ostatně, posuďte sami.

Dnes se všeobecně uznává, že odlišnosti, které kdysi rozdělovaly křesťanská vyznání (např. zda je biřmování nutně obřadem Církve), již déle nepředstavují žádnou překážku jednoty a lásky mezi křesťany, ba právě naopak, čím více jich nacházíme, tím více křesťanský lid získává zásluh za to, kolik jich je schopen opakovaně strávit a ve všeobecném slavení se tvářit, jako kdyby vůbec nikdy neexistovaly.

Bez překonávání překážek není pokroku; a tak se dnes všichni shodujeme, že Satan, jenž byl dalek záměru způsobit lidské rase nějakou škodu, tím, že do světa vnesl hřích, je nám nejvýše nakloněn a netouží po ničem jiném než my sami, to jest, mít pár pořádných hříchů, jejichž přemáháním můžeme dosáhnout nepřehlédnutelného a vzrušujícího druhu ctnosti, místo toho, abychom věčně chřadli v onom bezúhonném stavu nevinnosti, který je tak nezáslužně vlastní andělům.

Podobně jsou všechny hereze a rozkoly nejhlubším předpokladem křesťanské jednoty, přičemž byly jistě zamýšleny jakožto povyražení, které má okořenit církvi putující její fádní pouť, a to na stejném principu, jakým malý kamínek ve voleti podporuje zažívání drůbeže. Proto není pro správně nastavenou mysl více povznášející podívané než pohled na dva bratry vyznavače, z nichž jeden ve svém srdci praví: „Velká je Artemis Efesanů!“[1] a druhý: „Baale, vyslyš nás!“[2], přičemž oba své niterné úmysly vyjadřují společným krédem, když otevřeně svými rty vyznávají, že upřímnost je tou nejlepší cestou.

Jak vyhovět adventistům

Domnívám se tudíž, že za několik let zcela zmizí rozdělení křesťanů na různé frakce a nad civilizovaným světem zavládne jedna velká Sjednocená protestantská církev. Nepopírám, že se během dosahování cíle mohou vyskytnout určité těžkosti; např. Pátí monarchisté[3] nemusí do schématu zapadnout, pokud ovšem všichni neuznáme za článek víry, že vbrzku nastane soudný den, což by na druhou stranu vrhlo nepřípustný stín na většinu z našich potěšení a vedlo ke snížení důvěry v proces změny.

Střízlivou úvahou dojdeme bezpochyby ke zjištění, že se musíme zbavit svých úzkoprsých podivností vyplývajících z ducha sektářské výjimečnosti a vyjít vstříc druhé straně. Za příklad může posloužit postoj k adventistům sedmého dne, kdy se jako sváteční den Církve zavede vedle neděle také sobota; a tak budeme mít dva sedmé dny místo jednoho a tudíž i více příležitostí ležet v posteli až do poledne, přejídat se nebo si vyjet někam na výlet.

Symporodoxní církev

V této souvislosti vzniká jistá pochybnost, zda církve Ruska a Řecka, jež se povýšeně označují za ortodoxní, mohou mít nějakou účast v Církvi budoucnosti. Nutno přiznat, že jejich název zní našim uším nemile až odpudivě; neboť jak může člověk vydávat své názory za ortodoxní, aniž by tím zároveň nenaznačoval, že přesvědčení druhých lidí je méně pravdivé než to jeho? Tak by tomu být nemělo; nové pojmenování nechávám jejich vlastnímu uvážení, za sebe jim místo stávajícího označení navrhuji „symporodoxní“[4], čímž se nenaznačuje nic jiného, než že shledávají svou nauku užitečnou.

Náš starý spor ohledně klauzule Filioque[5] jistě zmizí, pokud se shodneme na následujícím: tradice podává, že když apoštolové poprvé tvořili Krédo, nevyznávali ho společně, nýbrž každý z nich něčím přispěl (Petr například prosadil „Věřím v Boha“), a stejně tak v nové Církvi nebude nikdo nucen recitovat celé Krédo, ale pouze ty části, které se mu budou zamlouvat, přičemž lze předpokládat, že s trochou štěstí bude větší náboženská obec schopna takto odříkat postupně celé Vyznání víry.

K tomuto ujednání však nemůže dojít bez jistého příslibu východních církví, že si i ony zametou před vlastním prahem: např. přeloží liturgii do současného lidového jazyka, nebo se přinejmenším zaručí, že nebude alespoň tři sta let zastaralý; vzdají se všeho toho mumlání, pohupování, uklánění, zavírání a otevírání dveří, líbání, rozkládání rukama atp.; pověsí všechny ikony výše na zeď, aby se snížilo nebezpečí úrazu během bohoslužby; a pokud se nemohou vzdát svého příšerného zlozvyku manipulace s ohněm na Boží hod velikonoční, alespoň zajistí, aby byl používán toliko za účelem osvícení.

Mohamed – protestant

Naši předci označovali Mohameda titulem „falešný prorok“. Modernější a střídmější posudek nám již nedovoluje tvrdit, že se ve svých výrocích dopouštěl nemírností.

Na jeho adresu musí být řečeno, že to byl dobrý a zdravý protestant, jehož střet s tehdejší upadlou Církví se týkal zejména pohanské marialatrie[6] a přemrštěně úzkoprsých názorů na manželství; v tom všem si zaslouží naše pochopení a obdiv, vždyť se v mnoha ohledech jednalo o předchůdce reformace.

Dále nelze popřít, že mohamedáni uznávají historickou pravdivost událostí, na nichž údajně stojí, či přinejmenším do druhé poloviny minulého století stálo křesťanství. Je pravdou, že tyto události dosud dostatečně teologicky nezpochybnili, jak je naším zvykem, a vykazují jistou nechuť hlásit se k základním článkům naší víry.

Jsou to však nepřekonatelné překážky? Zavřete na týden pohromadě pět křesťanských a pět mohamedánských teologů, nechť spolu o sporných bodech diskutují, ať křesťané mohou svým méně osvíceným bratřím vysvětlit, co ono učení ve skutečnosti vyjadřuje, a velmi by mne překvapilo, kdyby mohamedáni nebyli na konci týdne připraveni přijmout Atanášovo vyznání víry v tom smyslu, jak je chápou někteří naši nejvýše postavení církevní představitelé.

Dva klobouky

Služby v našich kostelech (nebo mešitách) by se měly vyznačovat duchem pohostinnosti. Nelze však jednoduše od křesťanských mužů očekávat, aby si, tak jako muslimové, při vstupu do budovy zouvali boty; nicméně si můžeme předsevzít, že ke dveřím položíme bytelnou rohožku, aby si je alespoň důkladně vytřeli; a bylo by zajisté velmi vtipné umístit na rohožku nápis Salve na znamení toho, že na bohoslužbě vítáme všechny, bez ohledu na jejich přesvědčení.

Vzájemnost od nás na druhou stranu vyžaduje nezatěžovat svědomí orientálců zbytečným jařmem, např. smekáním turbanu: snad by s sebou mohli v ruce nosit druhý klobouk (doporučuje se hedvábný), aby, když usednou do lavice, nebyli ochuzeni o podstatnou náležitost modlitby.

Směrem k magnetickému pólu

Mohamedáni mají podivný zvyk: při modlitbě v určitou denní hodinu vytahují malé koberečky a klekají si na ně s tváří obrácenou k východu. Je zcela zřejmé, že každý křesťanský muž by raději zemřel, než aby byl při takových praktikách spatřen na veřejnosti. Proto bude nutné tento obyčej zakázat, a to zejména ve větších městech, kde by mohl narušovat veřejnou dopravu.

Pokud ovšem bude někdo cítit niternou nutnost tento pochybný zvyk zachovávat, pak by se s ním mělo jednat vstřícně. Dovolme mu, nechť s sebou nosí malou stoličku, na které by si mohl v jakékoli méně zalidněné oblasti pod širou oblohou v klidu zameditovat. To však není vše: mohamedáni během svých zbožných praktik tvrdošíjně trvají na obrácení směrem k východu, to jest směrem, odkud vychází slunce; směrem k počátku všech věcí, zkrátka, směrem ke skličující vzpomínce na minulost.

To není (díky Bohu) v Evropě náš případ; pokud by přece jenom někdo chtěl z nějakého neznámého důvodu upřednostnit při modlitbě jednu světovou stranu, pak by to měl být zcela jistě západ, ona říše zacházejícího slunce, vznešená vyhlídka vzdálené budoucnosti, jež podle všeho bude dobou nesmírného štěstí, výkvětem ctností a blahobytu. V otázce směrování bychom tedy měli provést jistou, říkejme tomu okcidentaci[7]; a obracet se ne k Mekce, nýbrž směrem k Chicagu.

Duch našeho náboženského kompromisu si žádá, aby takovýto pobožný člověk s sebou nosil kompas, a když nadejde čas jeho pověrečných rituálů, natočil se neprodleně směrem k magnetickému pólu.

Muezzinův nový pokřik

V mohamedánských zemích vládne ještě jiný obyčej, a to o tak pochybných kvalitách, že na něj bez opravdu vážných důvodů nemůžeme nikdy přistoupit; mám na mysli zvyk, kdy jsou lidé ráno probouzeni hulákáním chlapíka z vrcholku minaretu, které má připomenout, že (pokud mě paměť nemýlí) Alláh je velký. Pro nás, jež jsme přivyklí západním standardům vkusu, je jen těžko představitelné, že by tito muezzini, jak se jim říká, mohli veřejně pronášet tak kontroverzní tvrzení. To nesmíme připustit; vždyť je zřejmé, že by to mohlo způsobit vážný otřes svědomí u ateistů či agnostiků, kteří by se náhodou nacházeli na doslech.

Nicméně se lze uvedenou tradicí obohatit; vždyť kdo by si nepřál, když se v neděli převaluje o deváté hodině ranní v posteli, nějaký méně hlučný způsob, jak budit několik zbožných žen, než je halasné řinčení zvonů, které vyzvánějí, jako kdyby bylo celé město v plamenech?

Nebylo by skvělé umístit na naše kostelní věže muezziny, kteří by však neprovolávali žádné provokativní věty, nýbrž něco vhodnějšího, kupříkladu: „Ranní ptáče dál doskáče,“ nebo by mohli zpívat na jednoduchý nápěv: „Brzy do postele a brzy vstát, pak budeš, občane, krásný a zdráv“?

Řešení otázky asasínů

Existuje pár skupin mohamedánů, kteří by nám mohli působit potíže; jako jsou například tančící dervišové, kteří považují tanec za nedílnou součást náboženského obřadu. Měli bychom jim velmi jemně vysvětlit, že cvičení duše je jedna věc a cvičení nohou věc druhá. Bylo by vůbec vhodné zakázat jim veškeré tance, s výjimkou ruských; pokud se budou věnovat pouze těmto, pak jejich tanec brzo ztratí veškerou spojitost s náboženstvím, ba dokonce i s morálkou.

Jsou zde ještě asasíni, kteří věří, že je správné a dovolené zabíjet lidi kvůli náboženským různicím, což nedávno velmi nemile uplatnili na jistém Pařížanovi. Přesto by neměli být považováni za nepřátele, nýbrž za mýlící se bratry: to jest, měli by být připuštěni do plnosti společenství s tím, že je při každé příležitosti budeme upozorňovat na nedostatky v jejich doktríně, a to prostřednictvím kázání, připomínajíce jim, že praktikování vražd má pro pachatele často nebezpečné následky, jako je například krevní msta, a že (pokročíme-li o stupínek výš) kdekoli se podobné praktiky rozšířily, vyvolaly jistou všeobecnou nejistotu ohledně trvání života, přičemž udržení veřejného pokoje a pořádku je za těchto podmínek mnohem těžší, než je jinak běžné. Zakrátko svou věrouku zcela jistě sami přehodnotí.

Pivo a vepřové

Na cestě ke sjednocení stále zůstává jedna překážka, která, přiznávám, vypadá na první pohled zcela nepřekonatelně; mohamedáni totiž považují za hříšné a nečisté pojídat maso prasat a pít kvašené nápoje. A přestože naši občané jsou připraveni obětovat pro věc všeobjímajícího míru cokoli, dvou věcí se nikdy nevzdají, jmenovitě vepřového a piva. Podobné praktické problémy znamenají pro tak věcný národ, jako je ten náš, mnohem více než nějaké abstraktní teorie či duchovní poučky. Ale dokonce i zde existuje zlatá střední cesta, kterou si dovoluji předložit k úvaze všem těm, jimž leží nejvyšší dobro náboženství na srdci.

Vždyť je přeci možné přidat do kanonického práva, hned za rubriky pojednávající o pátečních a jiných postech, následující vsuvku: „... a za žádných okolností není dovoleno pojídat slaninu, šunku, jaternice nebo vepřové a pít jakýkoli druh kvašeného nápoje. Pokud místní farář zjistí, že někdo uvedené nařízení porušuje, nechť ho, jakožto zatvrzelého hříšníka a prohnilého úda Církve, předvede před odpovědného ordináře.“

To zcela jistě uchlácholí svědomí našich východních bratří, neboť seznají, jaké je smýšlení Církve v dané věci; a my, na druhou stranu, nepocítíme při konzumaci prasete vůbec žádné skrupule a dále budeme po všechny dny roku pojídat naše řízky se stejným odhodláním, jak to činíme již nyní o pátcích: zkrátka, nikdo nedojde na svém životním stylu újmy, snad jen s výjimkou několika málo opovrženíhodných zpátečníků, kteří se pyšně snaží rozmnožit své zásluhy před zraky nebe dodržováním těch nebo oněch předpisů, které na nás uvalili zakladatelé naší Církve, místo toho, aby se spokojili s duchovním půstem, jenž je daleko více milejší Bohu a mnohem lépe podporuje trávení.

Desatero bez mýtů

Zmíněné nařízení pochopitelně zmenší třecí plochy i s jinými náboženskými směry, zejména s prastarým židovským národem. I když je otázkou, zda tento projev připravenosti obětovat vše ve prospěch jednoty zcela uspokojí jeho trucovité předsudky.

Nicméně ani v tomto případě bych nelámal nad vzájemným sblížením hůl. Osobně však nesouhlasím s návrhem doktora Medového přivést židy blíže křesťanským pozicím, vysvětlujíce jim (jak neochvějně dokázali naši moderní teologové), že Zákon neobdržel Mojžíš od Hospodina na hoře Sinaj, nýbrž že ho sesmolil nějaký nevzdělanec, který neměl během babylónského zajetí patrně nic lepšího na práci: z čehož vyplývá, že se nemusíme podřizovat skrupulím, které se v návalu deprese zrodily v hlavě nějakého podivína. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že jeho návrh tak trochu zavání propagandou, která by měla být našemu osvícenému věku cizí; dal by se dokonce zneužít k prohlášení, že nějaký náboženský názor může být lepší než jiný.

Pokračování příště.

Převzato z Reunion all Round, Society of SS.Peter and Paul 1914.

Přeložil a poznámkami opatřil Isnard Kievit.



[1] Skut 19, 28.
[2] 1 Král 18, 26.
[3] Fifth Monarchists nebo také Fifth Monarchy Men – anglická judaizující milenaristická sekta z dob vlády Olivera Cromwella.
[4] Z řeckého sympatheia – „sympatie“, „náklonnost“.
[5] Viz Franciszek Rostafiński, Krátký přehled sporu o „filioque“, Te Deum 3/2008.
[6] Marialatrie – urážlivé označení úcty k Panně Marii, kterým protestanti naznačují, že katolíci vzdávají Nejsvětější Panně bohopoctu.
[7] Od latinského slova occidens – „západ“.

streda, 5. novembra 2008

Hillaire Belloc: Nové pohanstvo

článok prevzatý z TE DEUM


Pohanstvím nazýváme nepřítomnost křesťanského zjevení. Proto rozlišujeme mezi pohanstvím a různými herezemi; a ze stejného důvodu přisuzujeme pojmenování „křesťanský“ i nedokonalým a naukově pokřiveným křesťanům, kteří mají jen část katolické pravdy a obvykle k ní přidávají nauky, které katolické pravdě odporují. Ačkoli může být označení „křesťanský“ mnohdy obsahově neurčité, ne-li přímo zavádějící, přesto jistým způsobem vystihuje rozdíl mezi společností, životem nebo literaturou, jejichž ráz můžeme obecně označit za křesťanský, a těmi, kterým je křesťanská nauka zcela cizí. Neboť v křesťanských společnostech a jejich členech stále přetrvávají některé prvky katolicismu. Ale když se vytratí i jeho poslední střípky, pak lze daný stav nazvat „nekřesťanským“.


Dnes musí být každému jasné, že s útokem na víru a Církev za reformace, jež ke vzpouře a následnému odštěpení od křesťanstva svedla mnohé, započal proces, který u odpadlíků nemůže skončit jinak než pouze naprostou ztrátou veškerého katolického učení a mravů. Těchto „výdobytků“ jsme v současnosti svědky. Trvalo to dlouho, ale nakonec se dílo podařilo. Stačí se podívat kolem a uvidíme, jak se v kdysi křesťanském světě stále více a více rozšiřují oblasti, kde křesťanský duch upadá či naprosto mizí. „Rozšiřujícími se oblastmi“ mám na mysli zejména oblast morálky, ale také oblasti fyzické, geopolitické. Dnes existují celé zástupy lidí, kteří jsou zcela pohanští, a dále se sdružují do větších skupin. Je to stejné, jako když zamrzá hladina rybníka. Zprvu vznikají malá ledová políčka, ta se postupně spojují, až nakonec na hladině vytvoří jednu souvislou plochu ledu. V moderním světě existuje nepřeberné množství literatury, a to jak filosofické či historické, tak zejména beletrie, která tvoří pohanskou koalici, korpus protikřesťanského vlivu. Nejde pouze o to, že její autoři popírají vtělení a vzkříšení nebo tuto nauku přehlížejí. Problém spočívá zejména v tom, že odporují zděděnému křesťanskému morálnímu řádu, k němuž tíhli lidé ještě dlouho poté, co se nadobro vzdali nauky samotné.


Nové pohanství je svým vlastním světem. Tváří se důležitě, a zcela jistě usiluje proniknout co nejvíce institucí a hrát stále významnější roli v životě moderní společnosti. Je nadmíru důležité, abychom byli schopni správně a včas rozpoznat jeho možné následky. Jinak se může stát, že sami jeho vlivu do jisté míry podlehneme a naše děti již budou téměř, ne-li zcela, v jeho zajetí. Zmíněný vliv je již zcela zřejmý v tisku, jazyce, zákonech, architektuře a zvycích naší doby...


Na zrození nového pohanství měly podíl dvě síly, které se vzájemně sbližují: žádostivost a předtucha konce. To, že jedna z oněch sil, tedy důraz na smysly, souvisí s uvolněním morálních omezení jdoucích ruku v ruce s popřením víry, snad již dnes nikdo nezpochybňuje, otázkou však zůstává, zda zmíněné uvolnění, které vedlo k úpadku zdrženlivosti a nárůstu svévole zvané „sebevyjádření“, má dobrý, či špatný dopad na jednotlivce i celou společnost. V životech většiny pohanských novopohanů křesťanské schéma stále přežívá, ať již jako vzpomínka na společenskou atmosféru nebo jako odmítaná zkušenost. Bez omezení nemůže pochopitelně existovat žádná společnost, avšak omezení zavedená křesťanskou morálkou byla náročná a početná, přičemž část z nich je pro ty, kteří opustili křesťanské učení, nepochopitelná, neboť zmíněná morálka je plodem daného učení.


A nejedná se pouze o oblast sexuality (která je obvykle zmiňována na prvním místě), ale rovněž o estetické kánony, společenské chování, vnímání krásy v poezii, próze nebo sochařství. Tam všude propukla vzpoura. K průlomu došlo v literárních postupech nutných pro srozumitelnost prózy, v měření veršů, rytmice většiny básní; v povinnostech vůči starším, ve vztazích mezi rodičem a dítětem, v úctě k právu na majetek a dalších a dalších oblastech života. Svévole v chování a s tím související rozšířená svévole v jazyce se takto staly znamením nového pohanství.


Abychom pochopili, k čemu vlastně dochází, je nutné vedle popisované negativní síly, tj. odmítání – křesťanství, zmínit také sílu pozitivní, a tou je přijímání – filosofie, již můžeme nazvat monistickou, fatalistickou, deterministickou či jakýmkoli jiným jménem označujícím myšlení, které buďto popírá existenci svobodné uvědomělé vůle, nebo ve světě předpokládá přítomnost pouze jediné takovéto vůle [např. osud – pozn. překl.].


Moderní kořeny zmíněných názorů lze najít v Kalvínově učení, přestože většina z těch, kteří padli za oběť jeho vlivu, se k němu už nebude hlásit, ať již proto, že ho nikdy nečetli (respektive nečetli o něm nic ve svých oblíbených novinách), nebo, což bývá velmi časté, je Kalvín v jejich hlavách jaksi nejasně spojen s nějakým zájmem o teologii, tedy oborem, který věda již dávno údajně roztrhala na kusy. Jistá nechuť možná pramení z toho, že se jedná o Francouze, ale to nebývá příliš často zdůrazňováno, takže význam jeho původu patrně nehraje větší roli. Kalvín je přesto pramenem onoho nového pocitu osudovosti. Avšak za Kalvínovým fatalistickým názorem stojí samozřejmě jiná idea, která je stará jako svět. Jedná se o pokušení, jemuž lidský duch podléhá již od prvních dob, či alespoň od těch dob, z nichž máme zmínky zachycující jeho zážitky a výklady světa. Pro mysl v takovémto rozpoložení se všechny věci stávají od příčiny k následku součástí daného, nezměnitelného děje.


Přímým důsledkem této filosofie, přestože to její oběti vášnivě popírají, je setření rozdílu mezi dobrem a zlem. Naše činy nezávisejí na naší vlastní vůli; ti, kteří si myslí, že pocházejí z aktu vůle, podléhají klamu; lidský čin, počínaje tím, co bylo nazýváno nejušlechtilejší sebeobětí, a nejpodlejším obchodním podvodem konče, je neodvratným výsledkem sil, jež člověk nemůže nikterak ovlivnit – čili, jak skvěle napsal Jonathan Swift ve svém mistrovském díle Pohádka o kádi: „Zhruba tři dny před stvořením světa bylo dáno, že se můj nos potká s tímto sloupem pouličního osvětlení.“


Nehledejme však u vyznavačů zmíněného kréda nějakou logiku; málokdo se jim totiž vyrovná v projevech mravního rozhořčení, zvláště když pranýřují mravní poklesky věřících; a jelikož k jejich krédu patří i popírání lidského rozumu či přinejmenším popírání jeho významu jakožto nástroje k poznávání pravdy, tak rozpornost v jejich vzplanutí jim nikterak zvlášť nevadí, vždyť rozporné či nelogické není čímsi odsouzeníhodným a směšným, je to naopak slovo „logický“, jež z jejich úst zaznívá jako cosi absurdního a prázdného.


Zmíněný determinační rys nás v našem rozboru nového pohanství přivádí k praktickým úvahám. A to je: Novopohanství postupně buduje svou vlastní společnost, jež se bude, oproti tomu, co kdysi bývalo křesťanstvem, vyznačovat dvěma novými rysy. Tyto dva rysy jsou již dnes patrné a postupně získávají vliv v sobě vlastních oblastech – jednou z nich je oblast práva, tj. donucovací zákony, druhou je postavení ve státě, tj. správa společnosti.


V první oblasti, tj. pozitivního práva, nové pohanství již začalo zavádět, a nemůže ani jinak, stále více a více omezujících zákonů. Je samozřejmě paradoxní, že se z nálady, která původně vznikla jako odpor proti omezování, zrodilo restriktivní zákonodárství, ale fakta hovoří sama za sebe – vše se odehrává před našimi zraky. Popření svobodné vůle nutně vede k zpochybnění významu slova „svoboda“. V křesťanské společnosti jste mohli svobodně dělat celou řadu věcí, za některé vám hrozil na základě křesťanského práva trest, za jiné vás žádný stát ani jakákoli jiná autorita potrestat nemohly, nicméně se protivily náladě společnosti, v níž jste žili. Nové pohanství však od trestání směřuje k utahování smyčky; omezováním činnosti, zaváděním donucovacích prostředků. Tato mechanická síť pomalu postupuje všemi oblastmi života a nátlakem, jemuž nelze uniknout, spoutává své poddané. Tam, kde nové pohanství udává tón společnosti, musí ze své přirozenosti také nevyhnutelně znovu zavádět stav otroctví, který díky křesťanské morálce postupně mizel. Pokud otroctví uspěje, stane se tak s tichým souhlasem těch, kteří budou zotročeni, neboť dají přednost dostatku a jistotám otroctví před svobodou, zodpovědností, nejistotou a možností nedostatku. Dosud se nacházíme v přechodném období, kde vládne nelogická, a tudíž pomíjející směs starého a nového.


Ve společnostech, kde nové pohanství ovládne myšlení lidí, dojde k postupnému omezování obecných svobod i svobody jednotlivce. Proto tvrdím, že debata o novém pohanství není pouze nějakým akademickým přemítáním, nýbrž má, jak jsem již uvedl, bezprostřední praktický význam. Pokud nové pohanství přijmeme, pak se musíme také připravit na následky, které sebou nese; pokud se nám tyto následky protiví a nehodláme se s nimi smířit, pak je naší povinností rázně proti novému pohanství vystupovat.


I zde, ostatně stejně jako i v jiných otázkách, jsem na kordy s těmi pokrokáři, kteří z náboženství dělají soukromou věc (žádný katolík nesmí přehlížet společenský význam náboženství), přičemž nám tvrdí, že jde pouze o osobní posvěcení a spásu jednotlivých duší, což prý nemá žádnou souvislost s politikou. Právě naopak, zájem náboženství o politiku je nevyhnutelný. Ne proto, že by křesťanské učení a morálka zavrhovaly některý z klasických způsobů vlády – demokracii, aristokracii či monarchii, případně nějaké jejich spojení –, nýbrž proto, že zavrhují takové jevy ve společnosti, které odporují křesťanským společenským výdobytkům, neboť ve své podstatě vycházejí z popření svobodné vůle.


Boj o pravou nauku v teologii je také vždy bojem za zachování pevných společenských jistot (institucí, obyčejů), které z pravé nauky vyplývají; není nic rozumově zavrženíhodnějšího než postoj těch, kteří si myslí, že když se nauka vyjadřuje abstraktními pojmy, tak nemá žádné praktické použití, nepřináší žádné skutečné plody do skutečného světa skutečných lidí. Právě naopak, rozdíly v nauce jsou zdrojem všech politických a společenských rozdílů; a proto je boj za pravou nauku či proti ní tím nejvlastnějším zápasem o život.


Přesvědčení o vlastní pohanské starobylosti se vine jako nit celým novým hnutím. U některých učenců je to patrné již na první pohled, u většiny ostatních až na druhý, třetí, čtvrtý či pátý, nicméně ho nalezneme všude. Vládne všeobecné povědomí, že lidé byli kdysi volní od jařma křesťanských povinností, které ústí do rozšířeného mínění, že se v oněch dobách žilo lépe, neboť vše bylo rozumnější a zaměřené k věcem, kterými si mohou být lidé jisti a které si lze ověřit, jako jsou zdraví těla, hmotný blahobyt, rozkoš a další. Zaměřit život opět k těmto cílům, učinit člověka znovu spokojeného se sebou samým a zacházet s časnými dobry jakožto s dobry nejvyššími, to je mottem nového pohanství.

Za nejdůležitější v této souvislosti považuji zdůraznit, že všechny výchozí předpoklady toho všeho jsou falešné. Nové pohanství se liší, a musí se značně lišit od starého; jeho důsledky pro lidský život budou zcela jiné; podle všeho daleko, daleko horší.


Důvodem je, že zkušenost nelze nadobro vymazat. Nemůžete člověka nebo společnost odříznout od minulosti; a křesťanský svět kdysi zakusil víru. Když odchází od víry a vrací se zpět k pohanství, tak nedělá tu samou věc, nevzbuzuje ty samé pocity, neprochází stejným procesem, nezakouší stejné vjemy, jak tomu bylo u starého pohanství, které směřovalo k víře. Jedna věc je jít z Arktidy směrem k civilizovaným oblastem Evropy, a věc jiná jít z civilizovaných oblastí Evropy na sever k Arktidě. A to ne kvůli tomu, že se vracíte na místo, z něhož jste vyšli, nýbrž proto, že během cesty zažíváte zcela odlišné pocity.


Kdyby nové pohanství někdy ovládlo celý svět, nebo převládlo v některé oblasti či společnosti, nikdy nebude tím, čím bylo pohanství staré. Bude jiné, bude to zkomolenina.


Staré pohanství bylo naprosto tradiční; vlastně vyjma tradice žádné jiné kořeny nemělo. Hluboká úcta k vlastní minulosti a moudrosti předků a hrdost, to byl pravý duch starého pohanství; proto vytvořilo tak pevné základy, na nichž byla postavena katolická církev, ačkoli to byl také důvod, proč se tak dlouho a odhodlaně bránilo růstu katolické církve. Nové pohanství je ale už ve své samotné podstatě pohrdáním tradicí a předky. Možná nemá úctu k ničemu, avšak nejméně ji rozhodně projevuje k duchu „naši otcové nám říkali“.


Staré pohanství uctívalo lidské věci, ale byly to nejvznešenější lidské věci, zejména rozum a smysl pro krásu. Právě zde dosáhlo výšin, srovnatelných toliko s tím, čeho rozum či schopnost tvořit krásná díla dosáhly v průběhu křesťanských staletí.

Nové pohanství ale pohrdá rozumem a holedbá se tím, že útočí na krásu. Obdařuje nás domýšlivou disharmonickou hudbou, odpudivou architekturou, mazanicemi, které se vydávají za obrazy, posmívá se logickým postupům v myšlení, vlastně už samotné slovo „logický“ považuje za nejapný vtip.


Povaha starého pohanství byla taková, že se, když nastal správný čas, otevřelo autoritě katolické církve. Mělo alespoň uši k slyšení a oči k vidění; avšak nové pohanství nejenže své smysly uzavírá, ono je nechává záměrně zakrnět, aby dosáhlo stavu, kdy zde nebudou žádné uši k slyšení, žádné oči k vidění.

Jednomu se neustále ostřil zrak a zlepšoval sluch; druhé upadá do stavu, kdy společnost, kterou proniká, bude slepá a hluchá, dokonce i k nejobyčejnějším přirozeným radostem života a světským pravdám – nebude je schopna pochopit.


Staré pohanství mělo velký smysl pro nadpřirozeno. Jeho náboženství se často zaměřovalo na špatné předměty a vždy na předměty nedokonalé, bylo však vášnivé a pevné; veškerá poezie starého pohanství je jím prodchnuta, byť jí mnohdy schází naděje. Dokonce i u těch básníků, kteří se náboženství protivili, jako je např. Lucretius, nacházíme jasný náboženský smysl pro důstojnost a řád. Z nového pohanství čpí povrchnost, namlouvá si, že se zbavilo veškerého zla i dobra v tom, co považuje za staré pověry a bláhové snění.


V tom se naprosto mýlí. A tím také svou úvahu skončím. Lidé nežijí příliš dlouho bez bohů; ale když bohové nového pohanství přijdou, tak nebudou pouze nedokonalí, jako byli bohové Řecka, nebo falešní; budou zlí. Rozsudek lze vynést již nyní: Nové pohanství, které bláhově očekává uspokojení, se, aniž zpozoruje jak, zvrhne v satanismus.


Uverejnené v časopise TE DEUM 4/2008

Převzato z Essays of a Catholic, The Macmillan Company, New York 1931. Zkráceno.

Přeložil Isnard Kievit.

piatok, 24. októbra 2008

Joseph-Marie gróf de Maistre : Papežové a občanská svoboda



Svrchovaný velekněz je přirozenou hlavou, nejmocnějším podněcovatelem, veliký Demiurgos světové civilisace; jeho síly v tomto oboru nemají mezí leda v zaslepenosti nebo zlé vůli vladařů. Papežové neméně se zasloužili o lidstvo odklizováním poroby a otroctví, proti nimž bez oddechu bojovali, a jež potlačí neomylně bez otřesů, bez roztržek a bez nebezpečí všude, kde sej im to dovolí. Zvláštní směšno zachvátilo lidstvo v minulém století (osmnáctém). Soudilo o všem podle abstraktních pravidel, nedbajíc skušenosti; a toto směšno je tím pozoruhodnější, že totéž století nepřestalo zároveň řváti proti všem filosofům, kteří začali abstraktními principy, místo aby je hledali ve zkušenosti.

Rousseau počína svou Společenskou Smlouvu touto zvučnou větou: Člověk se rodí svoboden, a všude jest v okovech. To se mu opravdu podařilo!

Co tím chce říct? Jistotně nemluví o tom, co je každému zřejmo, protože v téže větě tvrdí, že VŠUDE jest člověk v okovech. V okovech! Hleďme ho, básníka! Běží tedy o právo; ale to bylo třeba dokázati, protože skutečnost je jiná.

Člověk se rodí svoboden! Jaké to bláznivé tvrzení, když přece opak jest pravdou. Ve všech dobách a na všech místech, až do založení křesťanství, ba i tehdy, když toto Náboženství vniklo již dostatečně do srdcí, otroctví bylo vždy považováno za vládní nezbytnost a za normální politický stav národů, v republikách i v monarchiích, a žádnému filosofu nevstoupilo na mysl, aby otroctví odsuzoval, nevyskytl se ani jeden zákonodárce, aby na ně útočil základními zákony ústavními nebo příležitostnými.

Jeden z nejhlubších filosofů starověku, Aristoteles, šel až, jak každý ví, tak daleko, že řekl: Jsou lidé, kteří se rodí otroky, a nic není pravdivějšího. Vím, že v našem století byl tupen za toto tvrzení; ale lépe by bylo bývalo, kdyby se přičinilo a pochopilo ho, místo aby ho posuzovalo. Jeho věta jest založena na celé historii, jež jest pokusnou politikou, a na samé povaze člověka, který historii způsobil. Kdo dostatečně studoval tuto smutnou povahu, ví, že člověk povšechně, ponechán-li jest sám sobě, jest příliš zlý, než aby byl svoboden.

Nechť každý skomá človéka ve svém vlastním srdci, a pozná, že všude, kde občanská svoboda budenáležeti každému, nebude již čím, bez nějakého zvláštního zásahu, bez něčí pomoci, spravovati lidí jako národní těleso. Odtud pochází, že otroctví bylo vždy přirozeným stavem převeliké části lidského rodu, a to až do založení křesťanství; a protože všeobecný zdravý smysl cítil nezbytnost tohto stavu věcí, nikdy se nikdo proti němu nepostavil ani zákonem ani slovem.

Jeden básník latinský vložil strašnou myšlenku do úst Cesarových: Humanum paucis vivit genus (LUCAN Phars). Rod lidský jest učiněn pro několik lidí!

Tato myšlenka se ovšem jeví ve smyslu, který jí dává básník, machiavelskou a urážlivou, ale zaujme lis e k ní pravé věcné stanovisko, jest velmi správná. Všude velmi velký počet byl veden malým počtem; neboť bez jisté více nebo méně silné aristokracie, svrchovanost není již dosti svrchovaností.

Počet svobodníků ve starověku byl mnohem menší než počet otroků. Atheny měly 40.000 otroků a 20.000 občanů (LARCHER, Sur Hérodote, liv. I., note 258). V Římě, v němž se čítalo ke konci republiky asi 1.200 000 obyvatelů, bylo sotva 2.000 vlastníků. Vix esse duo millia hominum qui rem habeant. (CIC.de Officiis, II, 21). Už to dokazuje nesmíné množství otroků. Jeden pán jich měl někdy k své službě i několik tisíc (JUVEN.Sat. III, 140).

Stalo se jednou, že jich bylo v jednom domě 400 popraveno; bylť v Římě strašný zákon: byl-li některý římský občan zabit ve svém domě, všichni otroci, kteří bydleli pod toutéž střechou, byli vydáni na smrt (TACIT. Ann.XIV, 43). Řeči, jež o takových případech byly konány v senátě, jsou zvláště zajímavé.

A když přišlo na přetřes, zda otrokům dáti zvláštní znamení, senát to zavrhl, a to ze strachu, aby jim neořišlo na mysl spočítat se (ADAMS Roman Antiquities in-8, London, p.35 et seqq).

Jiní národové poskytli by skoro tytéž příklady, ale jest zbytečno se o tom šířiti. Bylo by bez užitku dlouze dokazovati, co každý ví, že celý svět až do doby křesťanství hemžil se otroky, a že moudřítento obyčej nikdy nehanili. Této věty nelze zviklati. Ale konečně božský zákon se objevil na zemi. Ihned zmocnil se srdce člověkova a změnil je způsobem takovým, aby vyvolal trvalým obdiv každého opravdového pozorovatele. Náboženství jalo se zvláště bez únavy pracovati o zrušení otroctví; toho se žádné druhé náboženství, žádný zákonodárce, žádný filosof nikdy neodvážil, o tom se nikomu ani nesnilo. Křesťanství, jež působilo božsky, už proto působilo pozvolna; neboť všechno legitimní podnikání, ať je jakéhokoli druhu, děje se vždy způsobem neznatelným. Všude, kde se setkávate s hlukem, křikem, nerozvážností, pustošením, atd., můžete býti jisti, že tam jedná zločin nebo šílenství.

Náboženství tedy ustavičně utkává se bojem s otroctvím, zasahujíc hned zde, hned tam, tím nebo ním způsobem, nikdy se však neznavujíc; a panovníci, cítíce, aniž byli ještě s to, aby si z toho vydali počet, že kněžství jim ulehčuje část jejich břemene a jejich obav, neznatelně mu ustupovali, propujčujíce se jeho blahodárním hlediskům.

Konečně roku 1167 papež Alexandr III. Prohlásil jménem koncilu, že všichni křesťané mají být prosti otroctví. Tímto zákonem vepsal se v paméť všech národů, právě tak jako pro jeho úsilí, aby podepřel svobodu Itálie, stalo se jeho jméno vzácným Italům. Na základě tohto zákona dlouho potom Ludvík Haštěřivý prohlásil, že všichni nevolníci, kde ještě po Francii zůstali, mají býti osvobozeni ... A přece lidé nenastupovali než po stupních a velmi nesnadno ve své „právo přirozené“.


Z knihy Les Papaes et la Papauté

Prebrané z: Archy, ve Staré Říši na Moravě 1946 (prekladateľ neuvedený)

piatok, 26. septembra 2008

Evelyn Waugh: Moja konverzia



Narodil som sa v Anglicku roku 1903 so silným dedičným sklonom k anglikánskej cirkvi. Môj rodokmeň mal na každej vetve anglikánskych duchovných. Môj otec bol takzvaný „zdravý cirkevník“, to znamená, že pravidelne chodieval do kostola a žil príkladným životom. Nezaujímal sa ani o teológiu ani o politiku... Bol však puntičkárom vo svojich náboženských povinnostiach.

Keď som mal desť rokov, napísal som dlhú a nudnú báseň o očistci podľa vzoru diela Hiawatha. Na prekvapenie rodičov prejavil som úmysel stať sa duchovným. Oduševnenie, ktoré moji spolužiaci venovali vtáčim vajíčkam alebo hrám s lokomotívou, ja som obrátil na cirkevné záležitosti... Podľa toho ma poslali do školy, ktorá vynikala najsilnejším cirkevným duchom. Keď som mal 16 rokov, formálne som upovedomil duchovného školy, že niet Boha. Vo veku 26 rokov som bol prijatý do katolíckej Cirkvi. To čo som neskoršie skúsil, iba potvrdilo moje rozhodnutie.

Požiadali ma aby som opísal svoje blúdenia.

Najprv aspoň slovíčko o mojej včasnej religiozite. Nemôžem poprieť skutočnosť tohto predčasného oduševnenia, ale to bola zväčša záľuba, „koníček“, tak ako vtáčie vajíčka alebo hračky mojich spolužiakov. Príťažlivosť k tomu bola čiastočne zdedená, čiastočne estetická. Mnohí sa cítia priťahovaní na túto životnú cestu. V mojom prípade to sprevádzala puberta. Moji čitatelia mimo Anglicka si musia uvedomiť, že estetická príťažlivosť anglikánskej cirkvi je jedinečná a zvláštna na týchto ostrovoch. Inde prvý záujem o katolícku Cirkev sa rodí v obrazotvornosti konvertitu pri pohľade na krásu jej bohoslužieb, ktoré sú v kontraste s pošmúrnosťou a jednoduchosťou protestantských cirkví. V Anglicku je to práve naopak. Stredoveké katedrály a kostoly, bohaté obrady okolo monarchie, historické tituly miest ako Canterbury a York, spoločenská organizácia vidieckých farností, tradičná kultúra Oxfordu a Cambridgea, liturgia zostavená na vrchole rozkvetu anglického prozaického štýlu – to všetko patrí anglikánskej cirkvi, zatiaľ čo katolíci sa schádzajú v moderných kostoloch, často úbohého štýlu, a medzi nimi pracujú zväčša jednoduchí írski misionári.

Na plytkosť mojej včasnej nábožnosti poukazuje ľahkosť s akou som ju zanechal. Nájdu sa pravda nespočetní katolíci, ktorí aspoň na určitú dobu stratia vieru, ale to sa vždy stáva po urputnom boji, zvyčajne po mravnom boji. Ja som zhodil svoju zdedenú vieru tak ľahko, ako keby to bol býval kabát, z ktorého som vyrástol. Stalo sa to v nasledujúcich okolnostiach: Počas prvej svetovej vojny mnohí univerzitní hodnostári hlásili sa patrioticky do škôl nahradiť mladých profesorov, aby sa mohli uvoľniť pre vojsko. Do našej školy prišiel vedúci oxfordský teológ, terajší biskup. Tento učený a nábožný muž urobil zo mňa neúmyselne ateistu. Cez vyučovanie náboženstva vysvetľoval triede, že ani jedna kniha Biblie nebola napísaná predpokladanými autormi. Ďalej nás vyzýval špekulovať o Kristovej prirodzenosti, ako sa to robilo vo štvrtom storočí. Keď odstránil zdedené zásady mojej viery, necítil som sa už vôbec pri sile nasledovať ho vo vyšších letoch logiky, ktorou sa usiloval zmieriť svoj vlastný skepticizmus so svojou pozíciou duchovného.

V tom istom čase som čítal Popeho Esej o človeku. Poznámky ma viedli k Leibnitzovi. Pustil som sa do polovičatého čítania a štúdia metafyziky bez toho, že by ma niekto viedol. Dosť som pokročil na to, aby som sa dal popliesť ohľadom prirodzenosti poznania. Najjednoduchšie sa mi pozdávalo zrieknuť sa hľadania a usúdiť, že človek je neschopný akéhokoľvek poznania. Nemal som pochybnosti o tom, že som bol puntičkárom a nudným človekom, ale myslím, že keby som bol býval katolíckym chlapcom v katolíckej škole, medzi rehoľníkmi, bol by som našiel nejakého trpezlivého človeka, ktorý by bol preskúmal spolu so mnou moje nezrelé domnienky. Keby som bol býval posilňovaný sviatosťami, bol by som si vysoko cenil svoju vieru a nebol by som ju tak rozmarne stratil. V mojej škole ma správne pokladali za žiaka, ktorý prechádzal „ normálnou fázou“ ako všetci šikovní chlapci; preto ma nechali, aby som si sám našiel cestu domov.

Ďalších desať rokov môjho života je materiálom, vhodnejším pre románospiscu než pre esejistu. Tí, čo čítali moje diela, zaiste chápu svet, do ktorého som sa vrhol s toľkým nadšením. Ďesať rokov prežitých v tomto svete mi stačilo dokázať, že život tam alebo kdekoľvek inde je nepochopiteľný a neznesiteľný bez Boha. Uzáver bol samozrejmý. Teraz sa natíska otázka: Prečo Rím? Katolík, ktorý stratí svoju vieru a znova zacíti jej potrebu, nevyhnutne sa vracia do Cirkvi, ktorú opustil. Prečo som to ja neurobil?

Myslím, že v týchto veciach majú Európania trošku výhodu, zvlášť pred Američanmi. Podľa môjho chápania je možné, aby človek vyrástol v Spojených štátoch bez toho, že by si uvedomil jedinečnú pozíciu Cirkvi. Na katolíkov sa díva ako na jednu z viacerých podivuhodných spoločností, z ktorých sa každá domáha, aby aj on patril do nej. Pre Európana je to nemožné. Anglicko bolo katolícke 900 rokov, protestantské za 300 rokov a konečne agnostické za jedno storočie. Katolícka štruktúra je ešte vždy skrytá v každej fáze anglického života; história, topografia, zákony, archeológia všade prezrádzajú katolícke začiatky. Ak cestujete kdekoľvek na svete, všade odhaľujete miestny, dočasný charakter bludov a schiziem a všeobecný charakter Cirkvi. Bolo mi celkom jasné, že nijaké kacírstvo alebo schizma nemôžu mať pravdu a Cirkev nemať pravdu. Bolo možné, že všetci sa mýlili a celé kresťanské zjavenie bolo podvodníctvom, alebo zle pochopené. Ale ak je kresťanské zjavenie pravdivé, vtedy Cirkev bola založená Kristom a všetky iné spoločenstvá sú len natoľko dobré, nakoľko si zachránili niečo z trosiek veľkej schizmy a z reformácie. Toto uvažovanie sa mi zdalo také jasné, že nepripúšťalo diskusiu. Ostávalo mi iba preskúmať historické a filozofické základy, aby sa dalo predpokladať, že kresťanské zjavenie je pravdivé. Mal som veľké šťastie, že som sa zoznámil a múdrym a svätým kňazom, ktorý si dal na tom záležať, aby mi to dokázal. Takto som bol prijatý do Cirkvi s pevným rozumovým presvedčením, ale bez veľkej citovosti.

Odvtedy bol môj život neustálou radostnou objaviteľskou cestou po obrovskom teritóriu, v ktorom som sa slobodne pohyboval. Počul som, že niektorí konvertiti v neskoršom živote sa vraj pozerajú nazad dosť zamyslene na horlivosť svojich prvých mesiacov viery. So mnou je to celkom opačne. S údivom sa pozerám na opovážlivosť, s akou som sa pokladal za schopného vstúpiť do Cirkvi a obdivoval som dôveru kňaza, ktorý videl možnosť rastu v takej vysušenej duši.

Z času na čas sa priatelia mimo Cirkvi prichádzajú so mnou poradiť. Niektorými črtami katolicizmu sa cítia byť priťahovaní, inými zase odpudzovaní, alebo uvádzaní do pomykova. Z vlastnej skúsenosti im môžem povedať len toto: „ Poďte dnu! Zvonku nemôžete vidieť, čo je Cirkev. Akokoľvek ste učení v teológii, to čo viete, sa nedá vôbec prirovnať k poznatkom toho najjednoduchšieho skutočného člena spoločenstva svätých.“

Preklad: Štefan Senčík SJ

štvrtok, 21. augusta 2008

Nad mou Říší slunce zapadá I.


Znáte to: na břehu moře stojí Filip II. Španělský, žhavé slunce se kutálí po obloze a kousíček od Jeho katolického veličenstva uctivě naslouchá malé a příští Apoštolské veličenstvo Rudolf II. Starý praktik a říše rozmnožitel Filip plavně máchá rukou k obzorům a dí nad hošíkovou plavou hlavou: „Nad mou Říší slunce nezapadá.“ A malý Rudi spokojeně naslouchá. To se nám to bude vládnout, říká si, to bude bašta, to bude povládnutíčko: strejda tady, já tam a slunce se bude pořád kulit kolem té naší Říše a ne a ne zapadnout. S hrdostí kroutí habsburský svůj ret, vysouvá ho, až je skroucený k bradě jak barokní kartuše, až vlaje v západním větru jak plachtoví karavel a mává na pozdrav tomu nekonečnému impériu.


Tolik dějepisná čítanka a její obrázky. Ten s Filipem a Rudim jsem poprvé viděl v Kalouskem ilustrovaných quasi-komiksových Dějinách národa českého, které po mně pořád žádala vrátit paní knihovnice v místní knihovně. Mně se tehdy líbily takové barokní punčocháče, co přes ně hopsala pouzdra s rapírem. Líbily se mi Filipovy a Rudiho pláštěnky, srandovní kalhoty rozkrájené jako pomeranč, barety šejdrem a krajky z Bruselu. Současnost mi připadala banální.


Leč Filipovo Španělsko, metr, jímž jsem leccos onehdá měřil, smrsklo se do podoby trpasličí. Španělské sluníčko se kutálí jen takový kousíček. Nad Atlantikem zamává a jde dál do Říše svobody. Co však je horší, k soumraku se blíží už i to smrsklé Španělsko, samo vykazujíc všechny znaky rychlé degenerace.Kde a kdy to vzalo však ten špatný konec, musí se jeden pořád ptát, patře na obludnost a ubohost španělské současnosti. Jak se to semlelo, že národ sv. Hermenegilda a sv. Isidora Sevillského považuje za svou rozkoš největší váleti se v moderní močůvce, když ještě před sedmdesáti lety budil dojem Fénixe z popele znovusebeuplácávajícího?


Názory se různí. Pro ty, kdo křičí až tehdy, když jim rudý komisař krade hodinky a znásilňuje dceru a ve všem, co tomu předcházelo, vidí rajskou zahradu demokracie, započala tragedie až tehdy, když se ve Španělích ujal moci socialistický předseda vlády Zapatero. Ten vystřídal svého „konzervativního“ soupeře Aznara, jenž se zkompromitoval svým pro-americkým patolízalstvím a vysláním španělských vojáků do krajně nepopulární války v Iráku. Co naplat, že v domácí politice zastával relativně konzervativní postoje, když je poskvrnil servilním přitakáváním báchorce o ZHN v Iráku. Tím hůř. A to není samozřejmě problém tzv. „pravice“ jenom ve Španělsku. Osvobozující pro skutečné konzervativce může být poznání, že tzv. „pravice“ má k po staletí prověřené pravicovosti dál než k soudruhům, se kterými se teď přetahuje o krajáč sádla.


To platí již o jejich vztahu k pravicovosti anglosaského typu a tím spíš to platí o vztahu k španělské politické tradici, která je té albionské na hony vzdálená. Takže, když ukážeme souboj lidovců a socialistů na Pyrenejském poloostrově jako střet dvou kohoutů z téhož liberálního smetiště, nebudeme asi daleko od pravdy. Odpověď na otázku po původu současného marasmu ve Španělsku se z tohoto úhlu pohledu posouvá do doby mnohem vzdálenější, do doby, kdy se tam současný demo-liberální systém etabloval.


Křivopřísežník


Malost současného Španělska se vyjímá jen na pozadí jeho gigantických dějin. Bez nich bychom řadili tento stát mezi středně velké, prosperující zemičky, jakých je v Evropě do tuctu. S Ferdinandem III. Kastilským, Cortézem, Cervantesem, Pizarem, Filipem II. za zády však působí španělská realita dneška úděsně. V roce 1895, po fiasku španělské armády na Kubě, se zdálo tehdejší mládeži, že Španělsko kleslo na dno. Šťastné doby optimismu! Jak byli tito ohniví hoši z generace 1895 vzdáleni od pojmu toho, co se nazývá dnem.


Poslední člověk, který přinutil svět vůbec se Španělskem zabývat v jiné rovině, než jsou kupříkladu prasečinky Penelope Cruz a její povedené rodiny, byl generál Franco. Ať je hodnocení jeho osoby jakékoliv, a ať jsou vřídla levicově-liberálních slin jakkoliv hluboká a bohatá, jeho osobní velikost je nepopiratelná. Po něm už ve Španělsku skončila éra mužů a nastala éra šašků a deviantů.


Tragédie Francova života spočívala v neschopnosti připustit fakt, že není zakladatelem nové španělské velikosti, ale pouhým posledním výhonkem odumírající rostliny, jejíž květy se proplétaly evropskými dějinami celá staletí a teď zacházejí na úbytě. Kola neúprosného vývoje rozdrtila jeho sny na prach. Franco je dalším exemplářem do sbírky potvrzující moc okolností nad sebevětší vnitřní silou jedince. Čeho Bůh nedopustí, nestane se, sic by se sebevětší génius rozkrájel. Politik není umělec a stát není umělecké dílo, ale organický útvar, jenž si žádá života ke své existenci. Toho se mu může dostat jen od živých. Nutně proto musí hledat tvůrce státu svého následníka, který bude oživovat svým duchem korály institucí navršené do státního atolu, když už zde tvůrce nebude. Nenalezne-li ho, vbrzku se dílo jeho odporoučí v zapomnění.


V případě Franca a jeho díla padl los a volba na Dona Juana Carlose, syna tehdejšího exilového pretendenta španělského trůnu Dona Juana de Borbón y Battenberg, hraběte Barcelonského. Již tatík kandidátův dával tušit, jakým asi způsobem bude naloženo se Španělskem. Notorický liberální kverulant, který do umdlení omílal svou mantru: „Chci být králem všech Španělů,“ čímž naznačoval, že je mu v podstatě jedno, jací ti Španělé jsou, hlavně, že jsou občany jeho státu. Přístup vpravdě liberální. Jelikož slýcháváme totéž moudro před každou volbou prezidenta od Kordiller až po Pamír, nebude zatěžko rozpoznat v něm duševní impotenci, dnes tak hojně žádanou na těchto kandidátech. To se samozřejmě nemohlo líbit Francovi a tak odložil tatíka bokem do jeho liberální almárky a sáhl po jeho mladším vydání, které si psalo za Juana ještě Carlose.


Psal se rok 1968, všude hrály kytary a voněly halucinogenní květy a 15. ledna se Franco definitivně rozhodl pro mladého Juana Carlose. Otec Don Juan se kupodivu docela neliberálně urazil a na určitou dobu přestal se svým vykutáleným synkem vycházet. To však Juana Carlose nezmátlo a šel cílevědomě za svým snem – stát se španělským králem. Jenže bylo zde malinké „jenže“, které spočívalo ve Francově nedůvěře a to „jenže“ se jmenovalo „přísaha na Movimiento“ tj. přísaha na principy frankistického hnutí zaručující jejich kontinuitu po Francově smrti. Franco byl hodně mazaný, ale jeho mazanost se vždy snažila pohybovat v rozmezí vojenské cti. Pravděpodobnost, že by se šlechtic a princ dopustil veřejně přísahy, kterou nemíní dodržet, mu připadala minimální. I mistr tesař se však utne.


A tak se dostáváme k základnímu kameni současného španělského marasmu, který jest, jako ostatně vše zakládající na tomto světě, povahy metafyzické.


Dnes již sotva kdo věří tomu, čemu se zhusta věřívalo v dobách minulých, že vládce státu a národa, Bohem mocí obdařený, může svým chováním uvalit na svou vlast pohromu a dopuštění, na čemž nic nemění relativní (ale vskutku jen relativní) nevinnost mas jemu svěřených. Církev svatá trestala však interdiktem celé národy za nepravosti jejich vládců, vědouc, že komu dal Bůh moc, tomu nadělil odpovědnost strašnou, ze které bude mu dlužno skládati účty. Odpovědnost ta spočívá ve vedení lidu k spáse. Vládce, jenž žije ve stavu smrtelného hříchu, táhne svůj lid do Pekla s sebou. A i když zajisté nemá moci stáhnout všechny, jeho příklad je erbovním znamením národa, hanbou a potupou celého státu. Bude souzen, až se čas naplní, a jeho národ s ním. Stát a národ jako živý organismus citlivě reaguje na své zahnívající tkáně, sněť se pomalu rozmáhá, plížíc se stezkami neviditelnými, až zasahuje morek kostí a národ uhnívá jako celek. Jak neuvěřitelné pro polykače denních zpráv, a přitom se na to díváme v přímém přenosu. Což není právě Španělsko živoucím, nebo spíš umírajícím důkazem oné magické změny? Kam se podělo to katolické Španělsko, jež tu ještě před čtyřiceti lety bylo? Kde jsou všechny ty plné kostely, poutě, vlajky, procesí? Řeknete, že je to tak všude, jenže Španělsko nebylo to co „všude“. A zde s politováním nutno konstatovat, že ve Španělsku jsou na tom hůř než v mnoha zemích nekatolických, že nejsou již schopni toho, co schizmatici pod Uralem – namlátit holemi demonstraci deviantů, naopak, stavějí ji na piedestal, z něhož shazují svého zachránce před bolševismem. Španělsko se rozkládá Evropě před očima.


Nepochybně jednou z příčin čistě lokálních, doplňujících a vylepšujících vliv pandemonia univerzálního, je fakt, že Juan Carlos je křivopřísežník. Přísahal na krucifix, přísahal Bohu Všemohoucímu, že bude zachovávat dílo protibolševické a protizednářské politiky Francova Španělska, a už při té přísaze věděl, že lže. I kdyby skutečně věřil tomu, že touto nejapnou lstí přinese svému lidu světský blahobyt, je neskonale ohavné zatahovat do svých časných čachrů Boží velebnost a nakládat s ní jako s pouhým nástrojem své machiavelské taškařice. Dokonce se nechal ubezpečit svým právním poradcem Fernandézem Mirandou, že přísaha se dá právními kličkami obejít a bude následně možná „demokratizace“ země. Věděl tedy přesně, co se od něho bude žádat...

Uverejnené v časopise TE DEUM 2/2008 (www.tedeum.cz)