piatok, 11. januára 2008

Zdál se mi sen: hudba Řehoře Velikého a Palestriny se vrátila.


Starší rozhovor s maestrom Domenicom Bartoluccim uverejňujeme v rámci záujmu o posvätnú hudbu a v protiklade s moderným bohužiaľ i liturgickým mainstreamom

prebraté z http://blog.sdh.cz/?a=1&id=166
originál podľa http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/7615

Zdál se mi sen: hudba Řehoře Velikého a Palestriny se vrátila.
Sandro Magister, Kategorie: Mezi kultem a kulturou


Exklusivní rozhovor s mistrem Domenicem Bartoluccim.

Kdo zardousil gregoriánský chorál a polyfonii – a proč. A jak je opět probudit k životu. Benedikt XVI.? To je Napoleon bez generálů.
Podle www.chiesa přeložil LuNo

Řím, 21. července 2006.

Koncert, který v Sixtinské kapli řídil na konci června mistr Domenico Bartolucci za přítomnosti Benedikta XVI. a k jeho poctě, se nesporně stal přelomovým okamžikem v debatě o úloze, kterou má a bude mít v katolické liturgii hudba.
Tento přelomový okamžik je ale zatím jen symbolický.
Autoritativně byl vytyčen nový směr vývoje: „Autentická obnova posvátné hudby může postupovat pouze ve šlépějích velké tradice minulosti, tj. gregoriánského chorálu a posvátné polyfonie,“ řekl Benedikt XVI. při zmíněné příležitosti. Řekl to papež, jehož „veliká láska k liturgii, a tedy i k posvátné hudbě, je všeobecně známa,“ jak zdůraznil Bartolucci ve své úvodní zdravici.

Ale vypadá to, že cíl je ještě hodně daleko. Bartolucci ve svých devadesáti letech nejlépe pocítil na vlastní kůži rány, které utržila posvátná hudba během posledních padesáti let. Tento vynikající interpret gregoriánského chorálu a Palestrinovy polyfonie se stal zároveň obětí jejich téměř naprostého zničení.
Když kurie Jana Pavla II. naplánovala a uskutečnila odvolání Bartolucciho z místa ředitele papežského sixtinského sboru (Capella Sistina), měl Bartolucci na své straně pouze tehdejšího kardinála Josepha Ratzingera.

Nyní, se zvolením Razingera papežem, vzniká reálná naděje, že příběh dramaticky obrátí a gregoriánskému chorálu i polyfonii bude navráceno ústřední místo v církevní hudbě. Ale ani Benedikt XVI., ani Bartolucci nejsou tak naivní, aby si neuvědomovali, jak nesmírné obtíže je při tom čekají.

Aby Církev mohla opět začít čerpat z velkolepé pokladnice své posvátné hudby, k tomu je totiž nejprve třeba vyvinout nesmírné úsilí o opětovné vzdělání, a to ještě spíš na poli liturgie než hudby. Jasně to vyplývá z Bartolucciho rozhovoru s „L’espresso“, č. 29, 2006, jehož úplný překlad dále uvádíme.
Bartolucci v něm mimo jiné říká:
“Jsem od přírody optimistou, ale posuzuji situaci realisticky a mám za to, že Napoleon bez generálů toho moc nedokáže.“

To, že Benedikt XVI. je v tomto smyslu „Napoleonem bez generálů“ bylo zjevné například z vigilie, které předsedal, a mše, kterou celebroval, ve Valencii 8.–9. července, a které byly připraveny Papežskou radou pro rodinu a Španělskou biskupskou konferencí. Vigilie se otrocky řídila pravidly televizních show, včetně předavačů darů, hostů, komiků, zpěváků i tanečníků.
Mešní zpěvy pak reprezentovaly onen „populární“ styl, jehož invaze nastala za pontifikátu Jana Pavla II.: styl, který Bartolucci bez servítků popisuje a hodnotí v následujícím rozhovoru.

Zde je tedy ono paličské interview, vedené a zaznamenané odborníkem na klasickou hudbu „L‘ espressa“ Riccardem Lenzim:
„Kantor byl tehdy něco jako kněz“
Rozhovor s Domenicem Bartoluccim

Mistře Bartolucci, vašich koncertů se zúčastnilo ne méně než šest papežů. Který z nich se podle vás v hudbě po odborné stránce vyznal nejlépe?
Ten poslední – Benedikt XVI. Hraje na klavír, má hluboké porozumění pro Mozarta, miluje liturgii Církve, a v důsledku toho klade velký důraz i na hudbu. Pius XII. měl také hudbu velmi rád a často hrával na housle. Sixtinská kaple pak za mnoho vděčí Janu XXIII. V roce 1959 mi dal povolení, abych obnovil Capellu Sistinu, která byla bohužel (částečně kvůli nemoci jejího předchozího ředitele Lorenza Perosiho) ve špatném stavu. Neměla již stabilní členy, hudební archiv ani zkušebnu. Takže jsme zkušebnu sehnali, falzetyaty propustili, ustanovili jsme složení sboru a náhrady (finanční pozn. př.) pro jeho členy a nakonec se ukázala i možnost založit dětský sbor. Pak přišel Pavel VI., ale ten vůbec neměl hudební sluch a netuším, do jaké míry byl vůbec schopen hudbu ocenit.

Byl Perosi tak říkajíc obnovitelem italského oratoria?
Perosi byl autentickým hudebníkem, člověkem zcela pohlceným hudbou. Měl to štěstí, že řídil Capellu Sistinu právě v době motu proprio o posvátné hudbě, které správně usilovalo o její očištění od teatrálnosti, do které zabředla. Byl by býval mohl dát nový impuls církevní hudbě, bohužel mu však chybělo odpovídající porozumění pro polyfonii palestrinovské tradice a tradici Capelly Sistiny. Kromě toho také svěřil řízení gregoriánského chorálu svému zástupci! Jeho liturgické skladby se často vyznačovaly povrchním ceciliánským stylem, dost vzdáleným od dokonalé jednoty slova a hudby.

Perosi napodoboval Pucciniho…
Ale Puccini byl inteligentní člověk. A jeho fugy jsou nesrovnatelně lepší než Perosiho.

Nebyl Perosi v určitém smyslu vlastně heroldem současné vulgarizace posvátné hudby?
Přesně vzato nikoliv. Dnešní módou v kostelích jsou písničky inspirované popem a drnčení kytar, na vině jsou však především oni pseudo-intelektuálové, kteří zosnovali současnou degeneraci liturgie a tím i hudby, s pohrdáním smetajíce dědictví minulosti s představou, že to bude kdovíjak přínosné pro lid. Pokud se hudební umění nenavrátí ke své velikosti, místo aby bylo výrazem přizpůsobení či jakýmsi vedlejším produktem čehosi, nemá smysl se ptát na jeho funkci v Církvi. Já jsem sice proti kytarám, ale stejně tak proti povrchnosti ceciliánského hudebního hnutí – vždyť je to prakticky totéž. Naším mottem musí být: vraťme se ke gregoriánskému chorálu a k palestrinovské polyfonii, a odtud pokračujme dále!

Co by měl Benedikt XVI. podniknout, aby se mu ve světě diskoték a iPodů podařilo uskutečnit jeho plán?
Velkolepý repertoár sakrální hudby, který se nám zachoval z minulosti, se skládá ze mší, offertorií, responsorií – dříve neexistovalo nic takového jako liturgie bez hudby. Dnes pro tento repertoár není v nové liturgii místo, což je i důvodem nesouladu, který nemá smysl zastírat. Je to jako kdybyste chtěli po Michelangelovi, aby namaloval Poslední soud na poštovní známku! Řekněte mi, prosím vás, jak je dnes vůbec možné provést Credo, nebo třeba jenom Gloria. Nejprve bychom se museli vrátit, alespoň při slavnostních mších a o svátcích, k liturgii, která poskytuje hudbě prostor, který jí náleží, a která se vyjadřuje univerzálním jazykem Církve - latinou. V Capelle Sistině jsem byl schopen udržet tradiční repertoár pouze díky koncertům. Jen pomyslete – Palestrinova Missa Papae Marcelli se u sv. Petra nezpívala od dob Jana XXIII.! Milostivě nám povolili provést ji na Palestrinovo výročí, a to si ji ještě přáli bez Creda – jenže tentokrát jsem odmítl ustoupit, takže se mše se zpívala celá.

Myslíte si, že věřící lid by se měl účastnit zpěvu gregoriánského chorálu při liturgii?
Ohledně interpretace gregoriánského chorálu je třeba rozlišovat. Část repertoáru, např. introity nebo offertoria, je extrémně náročná na interpretaci, takže ji lze svěřit pouze skutečným umělcům. Vedle toho existuje repertoár, který zpívá lid: mám na mysli třeba Missu De Angelis, procesionální zpěvy či hymny. Naslouchat, jak celé shromáždění zpívá Te Deum, Magnificat, či litanie – tj. hudbu, kterou si lidé přizpůsobili a přijali za vlastní, mi dříve působilo velké pohnutí. Dnes však i z těchto zpěvů zbylo jen pramálo. Gregoriánský chorál byl navíc znetvořen rytmickými a estetickými teoriemi solesmeských benediktinů. Chorál se zrodil v drsné době, a měl by být mužný a silný, ne jako ty jeho dnešní sladké a líbivé adaptace.

Nepřipadá vám, že hudební tradice minulosti se pomalu vytrácejí?
Pokud zde není kontinuita, která by je udržovala, tak jsou odsouzeny k zapomnění; to dá rozum. A současná liturgie jim rozhodně nijak neholduje… Jsem od přírody optimistou, ale posuzuji situaci realisticky a mám za to, že Napoleon bez generálů toho moc nedokáže. Dnešní heslo zní: „běžte k lidem a dělejte, co jim na očích vidíte,“ ale to jsou jen prázdné řeči! Takhle budeme za chvíli oslavovat sami sebe, a tajemství a krása Boží se nám vytratí. To, čeho jsme ve skutečnosti svědky, je úpadek Západu. Jeden africký biskup mi kdysi řekl: „Doufáme, že koncil neodstraní latinu z liturgie – jinak v mé zemi nastane babylón jazyků“.


Nebyl Jan Pavel II. v těchto věcech poněkud přizpůsobivý?
Navzdory mnoha apelům se během jeho pontifikátu krize pouze prohloubila. Někdy i samotné papežské celebrace přispívaly k upevnění tohoto nového stylu s tancem a hopsáním za zvuku tamtamů. Jednou jsem dokonce odešel se slovy: „zavolejte mě zpátky, až ten tyjátr skončí.“ Jistě chápete, že když takhle vypadá příklad, který přichází od sv. Petra, jsou apely a stížnosti málo platné. Já jsem proti tomu protestoval vždy. A i když mě vyrazili pod záminkou, že jsem dovršil osmdesátku, nelituji toho, jak jsem se zachoval.

Co to kdysi znamenalo, být zpěvákem v Capelle Sistině?
Ten prostor a jeho sbor tvořili jednotu, právě tak jako tvořily jednotu liturgie a hudba. Hudba nebyla pouhou ozdůbkou, nýbrž vdechovala liturgickému textu život, a kantor byl tehdy vlastně něco jako kněz.

Je ale dneska možné komponovat ve stylu gregoriánského chorálu?
Především by to vyžadovalo znovuobjevit ducha solidnosti. Církev však udělala pravý opak: dala přednost primitivním, popem inspirovaným popěvkům, které jdou dobře do ucha. Chtěla se zalíbit lidu, a teď vidíme, k čemu to vedlo. Ale tohle není umění. Velkým uměním je vyjádřit velký obsah střídmými prostředky.

Nevidíte dnes žádné skladatele, kteří by byli schopni takovou tradici vzkřísit?
To není věc schopností – tady prostě chybí potřebná atmosféra. Není to chyba hudebníků, ale toho, co se po nich žádá.

Vždyť ale mniši ze Santo Domingo de Silos prodali miliony cédéček gregoriánského chorálu; a je tu také Třetí symfonie Henryka Goreckého, se svými středověkými názvuky…
To jsou konzumní fenomény, které mě příliš nezajímají.

Ale existují přece i respektovaní skladatelé, kteří postavili víru na přední místo, jako Pärt nebo Pendrecki…
Ti ale nemají smysl pro liturgii. Mozart byl také velikán, přesto ale pochybuji, že jeho sakrální hudbě se daří v katedrále úplně nejlépe. Gregoriánský chorál a Palestrina se však s liturgií snoubí dokonale.

Z toho, co psal Mozart, na nás jistě nedýchá nějaký hluboký náboženský cit. A přesto: v „et incarnatus est“ jeho Mše C-moll, ta sopránová partie ve dřevech dokonale vyjadřuje tajemství Vtělení…
Nezapomínejte, že Mozartův otec byl ředitelem kůru, takže chtě-nechtě nasál mnoho z ducha Církve. V takových případech se vždy najde něco velmi konkrétního, většinou v dětství, co tuto duchovní hloubku vysvětluje. Pomyslete na Verdiho, který měl jako malý za svého prvního učitele hudby kněze a hrával na varhany při mších.

Necítíte se poněkud opuštěn, bez dědiců?
Nikdo jiný už nezbývá. Myslím, že jsem posledním ředitelem Capelly Sistiny.

Ale v Lipsku u sv. Tomáše působí šestnáctý kantor od dob Bachových…
V Německu, na poli protestantismu, si potomci autora Braniborských koncertů žárlivě střeží svoji identitu. Verdi správně poznamenal, že Němci jsou věrnými potomky Bacha, zatímco Italové degenerovanými potomky Palestriny.

Když jsme u Verdiho: velkolepá duchovní hudba nemusí být vždy použitelná pro liturgii…
Ovšemže. Verdiho Requiem nelze považovat za skladbu vhodnou pro liturgii, ale pomyslete, s jakou silou zprostředkovává smysl textu! Beethoven také: jen si poslechněte úvod Creda. Je to něco naprosto odlišného od ceciliánského hnutí. Jedná se o mistrovské kusy duchovní hudby, které mají náležité místo v koncertních síních.

Bruckner byl také velmi inspirovaný…
Bruckner má jednu chybu, a to zdlouhavost. Jeho Mše pro dechy je dost únavná.

Měl Mahler pravdu, když o něm řekl, že je to napůl Bůh a napůl hlupáček?
To je pravda. Má některé vynikající momenty, jako například mistrovství, s nímž psal pro smyčce. Pak to ale začal přehánět, no a potom…

A Mahlera máte rád?
Ten je jako Bruckner. Několik nádherných momentů, ale dost se opakuje. Po chvíli dostane člověk chuť jej okřiknout: „Dost, to stačí, už je nám to jasné!“

Podle Ratzingera existuje jednak hudba jako masový fenomén, populární hudba, která se poměřuje svojí tržní hodnotou. A jednak hudba intelektuální vzdělanců, která je věnována nepočetné elitě…
To je hudba moderních autorů od Schönberga dál. Posvátná hudba se ale musí řídit duchem gregoriánského chorálu a respektovat liturgii. Kantor není v kostele jako umělec, nýbrž jako kazatel, jako ten, kdo káže skrze svůj zpěv.

Závidíte někdy východním církvím?
Ty neprovedly žádné změny, a udělaly dobře. Katolická církev zavrhla sama sebe a svoji specifickou tvářnost – asi jako ženy, které podstoupí plastickou operaci: stanou se nepoznatelnými a občas se dostaví i vážné následky.

K hudbě vás přivedl váš otec?
Otec byl dělníkem v cihelně v Borgo San Lorenzo, ve florentské provincii. Miloval chrámový zpěv. A miloval také romantiku Verdiho a Donizettiho. V té době však zpíval každý: farmáři, když přikrývali víno, ševci, když zpracovávali kůži. Na náměstích hrály kapely, na svátky přijeli z Florencie kapelníci, a místní divadlo mělo dvě operní sezóny za rok. To všechno je dávno pryč.

V Itálii stát zastavil financování orchestrů a divadel…
Udělal dobře. Tahle tělesa mají příliš mnoho „mrtvé váhy“. Vezměte si třeba administrativní úředníky – nejdřív to bylo čtyři-pět lidí, teď je jich dvacet nebo pětadvacet.

V čem mohou být Palestrina, Lasso či Victoria aktuální?
Právě svým uměním vyjádřit velký obsah střídmými prostředky. Palestrina je „otec zakladatel“, který jako první pochopil, co to obnáší, tvořit hudbu. Nahlédl nutnost kontrapunktické práce svázané s textem, na rozdíl od složitosti a všech těch pravidel vlámské školy.

Pro filosofa Schopenhauera je hudba vrcholem všeho umění, bezprostřední zpředmětnění Vůle. Mohla by být definována pro katolíky jako bezprostřední výraz Boha, jako Slovo?
Hudba je Umění s velkým U. Socha potřebuje mramor, a architektura budovu. Hudbu však vidíte jen očima ducha, vstupuje přímo do vás. A Církev má zásluhu na tom, že ji ve svých kantoriích zkultivovala, že jí dala gramatiku a syntaxi. Hudba je duše světa, která se stala uměním. Zcela nepochybně disponuje člověka k tomu, aby objevil a přijal krásu Boží. To je důvod, proč je nyní více než kdy jindy třeba, aby ji Církev dokázala opět objevit.

24. června, v den koncertu v Sixtinské kapli, dirigovaného mistrem Bartoluccim k poctě Benedikta XVI. a v jeho přítomnosti.