utorok, 22. apríla 2008

Rodina, manželstvo a kresťanská výchova dnes I.


napísal P. Franz Schmidberger

Významný švýcarský prelát P. Robert Mäder konstatoval již před šedesáti lety v útlé knížečce Živ buď Ježíš Král: „Neštěstí světa má svůj původ v rodině. Rodina, naše nejpřednější bašta, je ztracena. Rodina přestala být křesťanská, zesvětštěla.“1) Co by řekl dnes, tváří tvář bídě a utrpení, které postihly manželství, rodinu a společnost, nepřátelství v rodinách a astronomickému počtu rozvodů? V USA dosahuje rozvodovost 50 %.

V Německu to není o mnoho méně. V Estonsku se rozvádí 76 % všech manželství, to znamená, že ze čtyř vydrží pouze jedno. Trpí tím na prvním místě děti, které si z toho velmi často odnášejí duševní újmy.

Rodinu ale postihlo ještě další zlo: prostředky všeho druhu zabraňující početí (pilulky, nitroděložní tělíska, sterilizace atd.) spolu s potraty, kterých se ročně na celém světě vykoná padesát milionů, což je v průměru sto třicet sedm tisíc brutálně zavražděných dětí denně. Na druhé straně máme umělé oplodňování a manipulaci s nenarozeným životem. V jednotlivých zemích, především v Evropě, jsou již právně uznány svazky osob stejného pohlaví.

29. prosince 2005 zveřejnila Nadace Konrada Adenauera studii, ve které stojí, že německé domácnosti se staly nejmenšími v celé Evropě. Většina Němců žije v současnosti bez dětí. 37 % Němců je svobodných, 34 % žije ve dvou, pouze ve 29 % domácností žijí více než dvě osoby s tím, že v porodnosti připadá na jednu německou ženu v průměru 1,2 dítě. 52 % manželských párů je bezdětných nebo již nebydlí se svými dětmi. Stále více mladých manželských párů nemá žádné děti, ve 20 % domácnostech vychovává dítě pouze jeden rodič a 38 % manželství končí rozvodem. Velmi přesně to vystihl papež Jan Pavel II. ve své posynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Europa ze dne 28. června 2003: „Mezi tolika aspekty, zmíněnými z velké části také na synodu, bych chtěl připomenout ztrátu paměti a křesťanského dědictví, doprovázenou jakýmsi praktickým agnosticismem a náboženskou lhostejností. Proto mnozí Evropané působí dojmem, že žijí bez duchovního zázemí jako dědicové, kteří promrhali odkaz, jejž jim historie předala. […] Tuto ztrátu paměti doprovází jakýsi strach čelit budoucnosti. Vykreslovaný obraz blízké budoucnosti bývá často vybledlý a nejistý. Budoucnosti se víc bojíme, než po ní toužíme. Znepokojujícím znamením tohoto strachu je mimo jiné vnitřní prázdnota, jež svírá mnoho osob, a ztráta smyslu života. Mezi výrazy a plody této existenciální úzkosti je třeba zvláště zařadit dramatické snížení porodnosti, úbytek povolání ke kněžství a zasvěcenému životu a neochotu, ne-li přímo odmítnutí učinit definitivní životní rozhodnutí, a to i v manželství. […] Jsme svědky rozšířené roztříštěnosti existence; převládá pocit osamocení; množí se rozdělení a rozpory. Mezi jinými příznaky tohoto stavu věcí zná dnešní Evropa těžký problém rodinných krizí a selhání samého pojetí rodiny.“2)

Více a více se na rodinu nahlíží jako na přežitek, její místo nahrazují jiné alternativní životní styly: „single“ život, život v bytě s několika přáteli, soužití „na hromádce“, homo-svazky.

Manželství jako základ rodiny

Manželství jako základ rodiny s sebou nese tři předpoklady: vůli mít potomstvo, slib celoživotní věrnosti mezi mužem a ženou a nakonec svátost manželství, která zprostředkovává manželům milosti ke splnění prvních dvou předpokladů, především vzájemnou věrnost, vzájemné posvěcování, přijetí Bohem darovaných dětí a jejich křesťanskou výchovu.

Prvním a nejvyšším cílem manželství je potomstvo. Manželé jsou povoláni ke spoluúčasti na Božím díle stvoření. Jsou povoláni, aby ve spolupráci s Bohem darovali život skutečným ctitelům pravého Boha a udělali z nich dědice nebes.

Druhým účelem manželství, který je podřízen předchozímu, je vzájemná láska mezi manžely. Papež Pius XI. napsal v encyklice Casti connubii z 31. prosince 1930 o tomto druhém cíli: „Toto vzájemné vnitřní utváření manželů, toto vytrvalé úsilí navzájem si pomáhat k dokonalosti, velmi oprávněně v jistém smyslu, jak učí Katechismus římský, se může nazvat také prvotní příčinou a důvodem manželství, chápe-li se arci manželství nikoli v přesnějším smyslu jako zřízení k řádnému zplození a výchově potomstva, nýbrž ve smyslu širším, jako společenství, pospolitost všeho života.“4)

Jinými slovy, manželé mají také za úkol vést se vzájemně ke křesťanské dokonalosti a pomáhat jeden druhému v dosažení nebe.

Dobrou přípravou na manželství je v první řadě promyšlený výběr budoucího partnera. Spojení, ve kterém mají partneři rozdílné vyznání nebo zcela jiné náboženství, je velmi problematické. Neboť pokud se partneři neshodnou v těch nejzákladnějších otázkách, které se týkají jejich nejpodstatnějšího lidství, jak potom mohou dosáhnout vzájemného naplnění a dokonalosti? Když se manželé nemohou společně modlit, chodit ke svátostem, v neděli na mši svatou, když nejsou jednotní ve výchově dětí, v morálce ohledně manželství, jak potom může takové manželství fungovat? Proto by měli katolíci s úmyslem založit rodinu volit především katolického partnera. Pouze za tohoto předpokladu může spojení vydržet celý život, podporováno společnou modlitbou, společným přijímáním svátostí, účastí na mši svaté a společnou výchovou dětí v křesťanském duchu.

V manželství představuje manžel stvořitele – princip, který dává, manželka představuje stvoření – princip, který dostává. V křesťanském manželství představuje muž Krista, žena představuje Církev. Svatý Pavel to vyjadřuje následovně: „Toto tajemství je velké tajemství, pravím to ve vztahu ke Kristu a k Církvi.“5) Této dalekosáhlé hluboké symboliky by si měli být manželé vždy vědomi, zvláště tehdy, kdy jejich manželství ohrožují hádky a nesváry. Myšlenka na to, že mezi Kristem a Církví neexistuje žádný svár, by měla pomoci překonat nejednotnost.

Tajemství manželství je tak hluboce vepsáno do lidské přirozenosti a člověk je v něm natolik zakořeněn, že se také sám Kristus, který přišel na svět, aby zde vše obnovil, chtěl narodit do rodiny – do malé rodiny v Betlémě a Nazaretu. Nezapomeňme také, že svůj první zázrak učinil na svatbě v Káni, kde proměnil vodu ve víno, jako později při poslední večeři proměnil víno ve svou krev.

Tím pozvedl manželství na svátost; to znamená, že povolal manžele nejen k tomu, aby udíleli stříbrné požehnání stvoření, nýbrž aby spolupůsobili při udílení zlatého požehnání řádu vykoupení.

RODINA A VÝCHOVA

1. Hojnost dětí

Děti jsou Božími dary. Rodiče mají žít normálním manželským životem, ovšem existuje několik málo okolností, kdy je vhodné omezit manželské povinnosti na neplodné období manželky.

Papež Pius XII. ve svém proslovu k porodním asistentkám ze dne 29. října 1951 vypočítává čtyři důvody, kdy je povoleno tzv. přirozené plánování rodičovství:

a) Zdravotní důvody: manželka je nemocná nebo tak přetížená, že by její psychická rovnováha byla dalším dítětem ohrožena.

b) Eugenické důvody: pravděpodobně by se narodily tělesně a duševně postižené děti.

c) Ekonomické důvody: otec není schopen v případě narození dalšího dítěte řádně uživit rodinu.

d) Sociální důvody: byt je například tak malý, že přivedení dalšího dítěte na svět není s ohledem na ostatní možné.

Papež dále uvádí: „Když oproti tomu po rozumném a poctivém zvážení neexistují osobní nebo z vnějších okolností vyplývající závažné důvody, pak snaha vyhnout se v jejich spojení plození a zároveň dále plně uspokojovat vlastní tělesnost, může být pouze důsledkem falešného chápání hodnoty života a plodem motivů cizích zdravým etickým principům.“

Jinými slovy: Mimo tyto papežem uvedené čtyři důvody se nemohou manželé vědomě omezit na neplodné dny, aniž by tím nezatížili své svědomí.

Žádný manželský pár by se neměl obávat darovat život čtyřem, pěti nebo šesti dětem. Děti jsou bohatstvím rodiny a lidstva. V Německu se následkem nedostatku dětí úplně rozpadá sociální stát. Průměrem 1,2 narozených dětí se Německo řadí na konec světové tabulky. O nic lépe to nevypadá ani ve Španělsku a v Itálii. Žijeme v nejbohatších zemích světa, ale zároveň i v těch nejchudších na děti, v nejnepřátelštějších k dětem, když pomlčíme o špatné manželské morálce. Ale statistiky říkají, že na každou ženu musí připadat alespoň 2,1 dětí, aby se počet obyvatel udržel na stálé úrovni. To znamená, že vymíráme, ano, celý křesťanský Západ vymírá. Toho jsou si muslimové dobře vědomi a používají svou hojnost dětí jako prostředek k dobytí našich zemí. Jeden muslim kdysi prohlásil: „Přemůžeme křesťany těhotenstvím.“

Jeden početní příklad by měl ukázat, jaký má hojnost dětí dlouhodobý důsledek. Ovšem ve skutečnosti se takovéto početní příklady nevyskytují, nicméně mají značnou výpovědní hodnotu. Představme si, že jedna rodina má dnes dvě děti a tyto děti budou mít každé také dvě děti a tak dále. Počítáme-li jednu generaci na třicet let, tak budou mít výchozí manželé po 150 letech 64 potomků v poslední generaci. Vezměme nyní ne dvě, ale tři děti. Tak bude mít výchozí manželský pár po 150 letech v poslední generaci ne dvakrát nebo třikrát více potomků, ale přesně 729. Když vezmeme čtyři děti, tak bude mít poslední generace po 150 letech 4096 potomků. Čím dále v čase budeme postupovat, tím více se budou nůžky otevírat.

Velké rodiny jsou zpravidla velmi plodné. To znamená: Děti z velkých rodin mívají sami často velké rodiny. Z velkých rodin pochází – což je naprosto přirozené – také mnoho duchovních povolání. Je přeci přirozené, že z velké rodiny Bůh povolává jedno nebo dvě z dětí k duchovnímu stavu, do své služby. Určité materiální omezení, ohledy na ostatní mezi sourozenci a jejich vzájemná podpora vytvářejí dobrý přirozený základ pro působení milosti. Je to také zvláštní odměna pro rodiče za jejich dobrosrdečnost.

Ve své promluvě k italským mnohodětným rodinám ze dne 20. ledna 1958 uvedl papež Pius XII. toto: „Také navenek je spořádaná rodina vnímána jako cosi svatého. Svátost křtu pro ni neznamená mimořádnou záležitost, ale spíše pravidelnou událost, která je pro Pána radostí a znovu a znovu obnovuje jeho milost. Slavnostní procesí ke křestnímu prameni ještě neskončila a již začínají v kráse stejného lesku biřmování a první svatá přijímání. Nejmladší ze sourozenců si ve svých milých vzpomínkách sotva stačil odložit bílé šatičky a již vidí rozkvétat svatební závoj na prvorozené dceři, opět se u paty oltáře shromažďují rodiče, sourozenci a noví příbuzní. Následují, jako jedno jaro za druhým, nové sňatky, nové křty, nové Bílé neděle a tak Bůh neustále tyto šťastné lidi navštěvuje a zaplavuje je svými milostmi. Stejně tak se k početným rodinám sklání Boží Prozřetelnost, což mohou mnozí rodiče, především ti chudí, dosvědčit. V Prozřetelnost doufají zvláště tehdy, kdy je veškeré lidské snažení nedostatečné. Dobře odůvodněná a ne planá důvěra! Prozřetelnost není ani tak, abychom se vyjádřili lidskými termíny a slovy, součtem mimořádných zásahů Boží dobroty, ale spíše výsledkem harmonie běžného života, tedy působením nekonečné Stvořitelovy moudrosti, jeho dobroty a všemohoucnosti.“
2. Výchova

Lidské dítě je po narození odkázáno na pomoc okolí ve větší míře než ostatní živočichové, a to nejen v tom, co se týče potravy, oblečení a péče o tělo – dítě potřebuje především milující oporu dalších rozumných stvoření, která jsou pro něj duševní výzvou a tím ho stimulují a podporují. To bylo potvrzeno jedním odporným experimentem, ve kterém dali do jakési místnosti kojence a starali se o ně pouze materiálně. Tedy postarali se o výživu, ošacení, čistotu atd., ale neprokázali dětem žádnou náklonnost, žádný úsměv, žádnou lásku, žádné slovo, absolutně nic. Po nějaké době většina z kojenců zemřela. Člověk je tedy v základě odkázán na společenství a především na své bližní.

To bych chtěl ukázat ještě na jednom příkladu. Před zhruba sto lety unesli vlci dvě malé děti. Po letech byly tyto děti opět nalezeny. Vyly podobně jako vlci a samozřejmě neuměly žádné slovo. Mladší z dětí zemřelo krátce po jejich osvobození, druhé dítě se nikdy mluvit nenaučilo. Dítě potřebuje živý kontakt s dalšími lidmi, jinak není schopno plně se vyvinout ve zdravého člověka. Tato podpora ze strany rodičů, zvláště ze strany matky, začíná zrozením. Matka musí své dítě přijmout, musí se radovat ze svého mateřství a stejně jako Nejsvětější Panna vyřkla své fiat Boží vůli, musí svou připravenost vyjádřit i tehdy, když se v první okamžik může další dítě zdát být jen přítěží.

Mladá matka by měla jako křesťanka co nejdříve svěřit dítě, které nosí pod svým srdcem, do péče Bohu, Bohu je obětovat a prosit ho, aby na dítěti naplnil svou vůli. Přijímá obtíže těhotenství stejně jako porodní bolesti. Také zde bych uvedl příklad: Při jednomu pokusu dali ovci, která měla těsně před vrhem, utišující prostředky. Po vrhu však ovce mláďata nepřijala. Porodní bolesti pravděpodobně vyvolávají mateřský instinkt nebo jej při nejmenším podporují, což ovšem neznamená, že by měl být každý utěšující prostředek zakázán. Avšak mělo by se s ním zacházet obezřetně, neboť Bůh naší pramáti Evě po jejím pádu určil mj. za trest rodit děti v bolestech (Genesis 3, 16).

Matka by měla pamatovat na to, aby dítě co nejdříve po porodu přinesla ke křestnímu prameni. V dnešní době to musí být rodinám neustále opakováno, neboť příliš často čekají, až se sejdou všichni strýčkové a tety, aby se mohla konat správná rodinná oslava. To ale samo o sobě není obsahem a cílem křtu. Smyslem je přivést dítě k Bohu, učinit z pohana křesťana, z hříšníka spravedlivého – toto malé stvoření se stane chrámem Ducha Svatého, údem těla Kristova, dědicem nebes. Dokonce i dnes hrozí dětská úmrtnost, a proto rodiče, kvůli jejichž nezodpovědnosti nebude jim svěřené dítě nikdy patřit na Boží Trojici, ponesou strašný úděl!

Děti vyžadují čas, bezpečí, teplo domova a lásku. A láska se nevyjadřuje jen city, ale daleko více v postojem, který ti druzí zaujmou: „To je dobře, že tu jsi!“ Je to přijetí druhého jako člověka, přijetí v lásce, vyjádření náklonnosti k němu, prokázání dobrodiní a vlídnosti.

Když děti vyrůstají, má pro ně důležitý význam kontakt s přírodou, s květinami, stromy, zvířaty, horami a jezery, díly našeho Stvořitele. Dnešní doba, která je ve znamení techniky a strojů, studeného prospěchářského myšlení nevidí ani zákony přírody a její krásu, ani za ní stojící Boží moudrost. Modernímu člověku chybí úžas a pohled, jeho duše je chudá a zmrzačená.

Velkým obohacením pro dítě je, když může mít své vlastní zvíře, ať už je to králík, koza, ovce nebo křeček. Znamená to, že dítě musí zvíře každý den pravidelně krmit, ne jen jednou týdně na dalších šest dní dopředu nebo podle nálady a chuti. Pravidelně musí uklízet stáj nebo chlívek a udržovat je v čistotě. Tím se dítě učí pravidelnosti a pořádku, učí se myslet na povinnosti, vede se k ctnostem trpělivosti a vytrvalosti.

Práce je při formování dětí nenahraditelná, jelikož hraje důležitou úlohu v lidském životě. Vyžaduje plánování a prozíravost, námahu a cílevědomost, obětavost a nasazení, píli a vytrvalost. Práce je znamenitá fyzická a duševní terapie.

Děti musí být vychovány k smyslu pro povinnost. Také zde uvedu příklad: Když byla v roce 1982 založena škola Dona Bosca v Brilon Waldu, dostalo každé dítě malý záhonek, o který se muselo starat. Bylo poučné podívat se na tyto záhonky jako na obraz dětské duše: jedny záhonky byly udržované a osazené, druhé opuštěné. Každé dítě přestavělo záhonek podle své vlastní fantazie a možností. Když dítě opouštělo školu, mělo předat svůj záhonek dalšímu dítěti. Za tím stála myšlenka předávání něčeho rozpracovaného, lidské tradice a dědictví.

Tak se děti učí právu a povinnostem a jejich vzájemným souvislostem. Dnešní člověk zná jen práva, požadavky, nároky. Nemyslí na povinnosti, na nasazení se pro druhého, na službu druhému. Práva ale vyplývají z povinností, a ne naopak! Pokud dnešní egoista nedostane to, co chce, vezme si to násilím sám, a možná, že i požene své rodiče před soud.

Dítěti se také musí vštípit smysl pro čest, úctu k sobě samému i druhým. Vzhledem k tomu, že rodiče jsou zástupci Boží autority, neměly by je děti oslovovat křestními jmény. Takový zvyk těžce podkopává rodičovskou vážnost. Děti by se na rodiče měly obracet oslovením „tati“ a „mami“ nebo „otče“ a „matko“. To samé platí i pro zetě a snachu ve vztahu k tchánovi a tchyni.

Ve výchově musí být laskavost a přísnost harmonicky vyvážené. Pokud je dítě neposlušné, umíněné a drzé, pokud sousedovi rozbilo okno, musí být potrestáno. Dítě intuitivně cítí nápravný rozměr trestu, pokud je spravedlivý. Trest musí vést především k dobru dítěte, nesmí vycházet z afektu, nesmí být nespoutaným výbuchem hněvu jednoho z rodičů. Musí být ve spravedlivé míře. Přehnaná tvrdost zanechává škody na duši dítěte. Ovšem dnešní nebezpečí spočívá v antiautoritativní, změkčilé a liberální výchově, která dětem vše povolí, vše nechá projít, nikdy nevolá k odpovědnosti a tím člověka činí neschopným pro křesťanský životní zápas.

Také Písmo svaté zdůrazňuje potřebu trestat děti, protože i po křtu v nich zůstávají neuspořádané sklony, které musí být překonány a přemoženy. Zde několik příkladů z Knihy Sírachovcovy:

„Máš syny? Vychovávej je a od mládí ohýbej jejich šíji. Máš dcery? Pečuj o jejich bezúhonnost a nebuď k nim málo náročný.“6)

„Kdo miluje svého syna, má na něho stále připraveny důtky, aby z něj měl nakonec radost. Kdo kárá svého syna, bude mít z něho prospěch a mezi známými se jím bude chlubit.“7)

A ještě nakonec verš z Knihy přísloví:

„Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“8)

Nemluvíme zde o týrání dětí, ale o odměně a trestu, které si člověk zaslouží po dobrém nebo zlém činu. Děti mají velmi vyvinutý smysl pro spravedlnost, na který musí rodiče vhodně reagovat. Kdo tedy splní svému dítěti všechna přání, vše mu dovolí, vzdá se rodičovské autority nebo dítě rozmazluje, ten své děti nemá rád. Jeho výchova bude mít katastrofální následky, neboť vychovává tyrany a egoisty, lidi, kteří vidí jen samy sebe, kteří nikdy neustoupí, nikdy neodpustí, nikdy svá přání nepotlačí, jedním slovem lidi neschopné pro společnost.

Rodiče vychovávají své děti podle Božích příkazů. Vychovávají je pro Boha. Jsou zástupci Boha a musí je tedy vychovávat podle jeho vůle a pořádku. Děti nejsou neomezeným vlastnictvím rodičů. Rodiče si nemohou ze svých dětí dělat kamarády na hraní a již vůbec ne své hračky! To neodpovídá Božímu pořádku.

Dětí musí být vychovávány a posilovány pro křesťanský život. Musí být na tento život připraveny. Ten obsahuje mnohonásobné výzvy: práci, námahu, úspěch i neúspěch, chválu i pokárání, štěstí i neštěstí, radost i slzy. V každém případě je křesťanský život boj, ve kterém se člověk musí osvědčit a vést ke spáse svou duši. Pro tento boj musí být děti a mládež vyzbrojeni.

Mají-li děti poslouchat, pak musí být již od nejútlejšího věku vedeny k úctě k rodičovské autoritě: „Tatínek to řekl, proto to musíš udělat.“ S tím, jak děti vyrůstají, musí být tento jednoduchý autoritativní argument podepřen rozumným důvodem: „Musíš udělat to a to, protože je to dobré, protože je to Bohu milé a pro bližní potřebné, protože ti to přibližuje cíl.“ Čím je dítě mladší, tím více působí autoritativní argument, čím je starší, tak argument rozumový – oba dva však patří nerozlučně do celkového procesu výchovy.

Každý dobrý pedagog chápe význam důslednosti ve výchově: život je důsledný, někdy je ve své důslednosti velmi tvrdý. Dítě se musí naučit nést důsledky svých skutků. Když spáchá něco špatného a po trestu pláče, je pro něj velmi škodlivé, je-li hned zahrnuto polibky a objetími. Když urazí matku nebo otce, musí poprosit o prominutí, dříve než je mu prokázána plnost rodičovské lásky. Shrnuto a podtrženo: To dobré si vždy zaslouží odměnu, alespoň slovy chvály, to špatné musí být potrestáno, alespoň pokáráním.

Výchova se musí soustředit na celého člověka, to znamená člověka, jak se nám jeví, jako společenskou bytost s vlastním tělem a duší a také s padlou přirozeností po prvotním hříchu. Je důležité vychovávat tělo pomocí tělesných cvičení a posilování, skrze práci a vhodný sport.

Daleko důležitější je však duše se svými jednotlivými mohutnostmi – rozumem, vůlí a světem emocí. Rozum dítěte čeká na osvícení, formování a na vývoj. Čtení, psaní, počítání a učení se nazpaměť, to vše je součástí výchovy. Ještě důležitější je formování vůle ke statečnosti, vytrvalosti a charakteru k upřímnosti a poctivosti, k píli a námaze.

Člověk, a zvláště dítě, není žádnou uzavřenou monádou, jak kdysi Leibnitz nazval člověka, ale společenskou bytostí, kterou společnost také spoluutváří, a tudíž by měla ve společnosti vyrůstat. Proto je pro děti důležitá a vhodná škola. Dítě potřebuje kamarády, se kterými si může hrát, přátele, v jejichž společnosti odkryje své schopnosti, se kterými může ledacos podnikat a u kterých také může narazit na odpor a nepochopení, kdy musí uplatnit „hoblík, pilník a dláto“9), aby bylo schopno zvládnout budoucí život, ve kterém ne vždy jde všechno zlehka.

Od prvotního hříchu našich prarodičů Adama a Evy je lidský rozum zatemněn, vůle netíhne k dobrému, ale příliš často směřuje ke zlému, duševní schopnosti jsou oslabeny, panuje v nás trojnásobná žádostivost rozumu, vůle a mysli.

Skrze křest se člověk znovu narodí pro nadpřirozený život, rány dědičného hříchu se zmenší, ale úplně nezmizí. S touto padlou lidskou přirozeností máme ve výchově každý den co do činění. Pouze skrze spásu a milost spásy se po opravdovém křesťanském životě uzavírají rány na duši. Proto křesťanská výchova potřebuje nadpřirozené prostředky: modlitba za dítě a s dítětem, oběť rodičů, zvláště matky, povolání dítěte k duchu této oběti. V našich rodinách musí být naprostou přirozeností neustále dětem opakovat: „Děláš to a to z lásky k Ježíši; přinášíš tuto malou oběť pro radost našeho Spasitele; vzdáš se toho a toho, aby ses připodobnil ukřižovanému Spasiteli.“
Samozřejmě, že ve výchově hrají nejdůležitější roli svátosti, zvláště častá svatá zpověď a časté svaté přijímání. Těmito dvěma prostředky vytvořil sv. Don Bosco z mnohdy zpustlých chlapců schopné křesťanské muže a dokonce i světce.

Papež Pius XI. píše ve své encyklice Divini illius magistri ze dne 31. prosince 1929 o výchově toto: „Nikterak nelze zapomínat, že křesťansky má být vychováván celý člověk, v němž duše a tělo tvoří jednu přirozenost, se všemi schopnostmi duševními i tělesnými, přirozenými i nadpřirozenými, jak ho poznáváme rozumem i ze zjevení. Celý člověk poklesl z původní dokonalosti a Kristus jej vykoupil a zase mu vrátil nadpřirozenou důstojnost, aby byl zase přijat za dítě Boží, ale přece mu nevrátil mimořádné dary, které měl před pádem, totiž nesmrtelnost těla, duševní rovnováhu a neporušenost ducha. A tak zůstaly v člověku rány, jež zasadila lidské přirozenosti Adamova vina, především slabost vůle a nezřízená žádostivost duše. Věru ‚bláznovství spjato jest se srdcem pacholete, ale metla kázně jej vyžene‘.10) Od dětství je nutno potlačovat zlé náklonnosti vůle a pěstovat dobré a hlavně naplnit dětskou mysl učením Božím a posilovat ducha milostí Boží. Kdyby pomoci milosti Boží nebylo, nikdo by nemohl zvládnout svou žádostivost, ani by nebylo možno přivést k naprosté dokonalosti výchovu poskytovanou Církví, již Kristus natolik vybavil božskou naukou a svátostmi, aby byla skutečnou učitelkou všech lidí.“11)

výber prebratý z http://www.stjoseph.cz/g020.html
text bol krátený