nedeľa, 27. januára 2008

Tradičná liturgia vo Freiburgu - pohľad „od chrbta“


Denník „Badische Zeitung“ – áno, ten, ktorý ešte aj po šesťdesiatich rokoch od skončenia druhej svetovej panikári z toho, keď dá niekto na matrike zapísať meno svojho syna ako Adolf (písal som o tom v jednom kratučkom článočku vlani) opäť raz ukázal, v drese koho kopú mainstreamové médiá v Nemecku. V jednom zo svojich článkov sa venoval tomu, že v juhobádenskom meste Freiburg im Breisgau bude opäť pri oltári počuť jazyk, ktorý tam patrí najviac – Latinčinu. Článok sa niesol v znamení irónie a podpichovania do tých, ktorí prejavili záujem o to, aby sa v tejto arcidiecéznej metropole opäť oprášil starý Misál z roku 1962. Nechýbal ani starý evergreen o „chrbte namierenom k ľudu“, ale poďme pekne zaradom.

V kostole v štvrti Adelhausen bola na sviatok Zjavenia Pána prvýkrát od vydania Motu Proprio Benedikta XVI „Summorum Pontificum“ slúžená tradičná Svätá Omša a redaktor spomenutých regionálnych novín Gerhard M. Kirk kvôli tomu nemôže pokojne spávať. Ide o novinára, ktorý bol v rokoch 1988 a 1997 ocenený novinárskou cenou Baden-Württembergskej Caritas arcidiecézy Freiburg im Breisgau a diecézy Rottenburg/Stuttgart.

Ústami kňaza metropolitného Dómu Claudia Stoffela „upokojil“ Kirk čitateľov, obávajúcich sa toho, čo bude nasledovať po tom, čo arcidiecéza ustanovila možnosť slúženia tradičnej Liturgie („chrbtom k ľudu“, ako nezabudol prvýkrát rozhorčene pripomenúť) každú druhú nedeľu o 1100 vetou, že „je skutočne veľmi málo ľudí, ktorí si žiadajú starú Omšu. Ale keď je to prianie pápeža, tak mu aj vyhovieme.“ Je pekné a na západe vôbec nie samozrejmé, že vo Freiburgu je pápežské želanie ešte vždy rozkazom. Ako náhle bolo isté, že veriacim, ktorí majú túžbu navštevovať „tridentskú liturgiu“ arcidiecéza vyhovie, bolo treba už len nájsť a vymedziť patričné priestory. Hľadal sa vhodný kostol.

„Nestačí totiž vedieť latinsky“, poučuje svojich čitateľov Kirk, „v kostole musí byť aj hlavný oltár, namierený k východu, na ktorom sa kňaz môže ľudu otočiť chrbtom“. Pre tohto novinára je chrbát kňaza fascinujúcim bodom, zároveň asi alfou a omegou Tridentskej liturgie. Čitateľom však medzi smiech vyvolávajúcimi riadkami zostáva zamlčaný fakt, že aj tvorcovia Novus Ordo vychádzali pri jeho zavádzaní z toho, že kňaz bude voči ľudu otočený „nie čelom“.

Veselý pamflet v novinách pokračuje vysvetlením, že je to bývalý dominikánsky kostol v Adelhausene, ktorý ponúka predpoklady pre „formu Omšovej Slávnosti, ktorá bola Druhým vatikánskym koncilom s úmyslom urobiť túto slávnosť ľuďom zrozumiteľnejšiu nahradená obnovenou liturgiou v príslušných ľudových jazykoch.“ Keď už sú čitatelia patrične poučení, s neohroziteľnou samozrejmosťou je im zdôraznené, že takáto „zrozumiteľnejšia Bohoslužba urobila takzvaným Tradicionalistom škrt cez rozpočet“ a tak, ako ďalej pán Kirk poučuje, týmto ľuďom „chce rímsky biskup vyjsť v ústrety svojim Motu Proprio“.

To už k slovu prichádza slovutný Páter Stoffel: „Vo Freiburgu je ich len niekoľko málo“, mysliac tým veriacich, ktorí by mali interes o tradičnú liturgiu. „Nie sú to masy“. Tým sa chcelo povedať, že záujem o pôvodnú liturgiu je v južnom Badene pramizerný. Vychádzalo sa vraj z nízkeho počtu žiadateľov (deväť osôb) takejto liturgie, ktorí sa v tejto veci obrátili na svojho diecézneho biskupa Roberta Zollitscha. Chcel by som sa oboch pánov spýtať, či nazývajú masami tých pár desiatok osôb, ktoré chodia v nedeľu na Omše podľa Novus Ordo. O tom už však Kirk mlčí...

Mimochodom, Stoffel sa nezabudol pochváliť tým, že pre tieto formy liturgie hľadajú „vedome spolu s liturgickým referentom“ arcibiskupstva takého kňaza, ktorý samozrejme, ako inak, „nespochybňuje nový rítus, ktorý umožňuje spoluoslavovateľom silnejšiu spoluúčasť na liturgii ako kedykoľvek predtým“. Už len logicky znie to, že slovami Stoffela sa tradičná liturgia „nami nepodporuje“. A ako sa dnes patrí, nezabudne sa ani na jasný dištanc od stáročného rítu: „Pre mňa táto forma Omšovej slávnosti neprichádza do úvahy.“ Vraj, keď sa celebruje „Liturgia Druhého vatikánskeho koncilu v jeho duchu“, je to tá „najlepšia možnosť konania Bohoslužby.“ Žiadne ďalšie otázky nie sú žiaduce. Basta. Málokto vie však to, že oná „Liturgia Druhého vatikánskeho koncilu“ bola prvýkrát publikovaná v roku 1965 a platila „až“ tri roky.

V duchu Knoppových filmov o nacistoch vyznieva rovnako tragikomicky aj Kirkova glosa, skvejúca sa na tej istej strane s krásnym nadpisom „Latinské mrmlanie“. V súzvuku s liberálnym biskupom Caserty [región Campania v južnom Taliansku] sa nesie veta: “Tak teraz by sa malo každé dva týždne aj v Adelhausenskom kostole, popri požehnaní z Ríma, mrmlať po latinsky.“ Dojatý Kirk vysoko oficiálne ďakuje Stoffelovi „za uistenie“, že „Latinčina v kostole“ a „kňazi, otáčajúci sa k ľudu chrbtom“ sa v žiadnom prípade nestanú novou „Freiburgskou líniou“. Všimnime si, že na tomto mieste sa Kirk nechá uniesť kňazským chrbtom už po tretíkrát! Vo svojej posadnutosti chrbtom kňaza však zabúda na to, že v laviciach kostola, pokiaľ viem, sedíme aj my veriaci tak, že nám „tí za nami“ vidia tiež akurát tak chrbát a zadok. Čo s tým, pán Kirk?

Pozor, prichádza moment osvetlenia: „Cirkev sa stala aj bez tajuplnej reči latiny už dávno mnohým ľuďom nezrozumiteľnou“. Touto vetou pre mňa odrazu nečakane relativizuje tento pán novinár predošle spomínané prínosy tej akože zrozumiteľnejšej liturgie. „Títo ľudia majú zároveň pocit, že sa od nich služobníci cirkvi aj tak otočili“, znie doplňujúce generálne obvinenie voči celému kléru. Teraz však očakáva Kirk „napínavé dni“. Horí zvedavosťou, ktorý katolík sa každé dva týždne vo Freiburgu „vyoutuje“ ako tradicionalista. Pokiaľ bude jeho zvedavosť uspokojená, zostáva mu už len pseudokresťanská čnosť nádeje, že „snáď nájde táto výnimočná ponuka takú nízku ozvenu, že bude stiahnutá zo sortimentu“. To by sme nechceli. Kto by nám potom písal také krásne meditácie o kňazských chrbtoch?


Miesto epilógu:

Ako začala Svätá Omša, bolo vidieť, lavice tohto malého, bývalého dominikánskeho kostolíka boli do posledného miesta zaplnené. Zaplnené boli aj priestory na chóre, ľudia teda postávali aj vzadu, či po bokoch chrámovej lode. Prítomných bolo do dvesto ľudí – nielen seniorov, ale aj dosť študentov a mladých ľudí s malými deťmi, tí všetci prejavili záujem o toto stretnutie s Pánom. Medzi zhromaždenými nechýbalo ani zopár duchovných a bol medzi nimi aj Wolfgang Wolpert, bývalý učiteľ náboženstva Mons. Georga Gänsweina, osobného sekretára Pápeža Benedikta XVI. Ten odovzdal celebrantovi, staručkému kňazovi, osobné srdečné pozdravy od svojho bývalého žiaka.

Hoci to vopred nebolo dohodnuté, spontánne sa pred Svätou Omšou objavili aj dvaja miništranti. Spev „Missa de Angelis“ mohol začať. Pravdepodobne s takou účasťou nepočítali ani celebrant a jeho prisluhujúci, keďže sa im počas rozdávania Eucharistie minuli hostie a museli preto siahnuť do Tabernákula pre ďalšie. Po Svätej Omši sa niektorí hostia venovali reportérom regionálneho „Südwestrundfunk“-u, ktorí si túto, pre nich „exotickú akciu“ nemohli nechať ujsť. Tridentská Svätá Omša by sa mala stať vo Freiburgu pravidlom, s dvojtýždňovou periodicitou.

piatok, 11. januára 2008

Zdál se mi sen: hudba Řehoře Velikého a Palestriny se vrátila.


Starší rozhovor s maestrom Domenicom Bartoluccim uverejňujeme v rámci záujmu o posvätnú hudbu a v protiklade s moderným bohužiaľ i liturgickým mainstreamom

prebraté z http://blog.sdh.cz/?a=1&id=166
originál podľa http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/7615

Zdál se mi sen: hudba Řehoře Velikého a Palestriny se vrátila.
Sandro Magister, Kategorie: Mezi kultem a kulturou


Exklusivní rozhovor s mistrem Domenicem Bartoluccim.

Kdo zardousil gregoriánský chorál a polyfonii – a proč. A jak je opět probudit k životu. Benedikt XVI.? To je Napoleon bez generálů.
Podle www.chiesa přeložil LuNo

Řím, 21. července 2006.

Koncert, který v Sixtinské kapli řídil na konci června mistr Domenico Bartolucci za přítomnosti Benedikta XVI. a k jeho poctě, se nesporně stal přelomovým okamžikem v debatě o úloze, kterou má a bude mít v katolické liturgii hudba.
Tento přelomový okamžik je ale zatím jen symbolický.
Autoritativně byl vytyčen nový směr vývoje: „Autentická obnova posvátné hudby může postupovat pouze ve šlépějích velké tradice minulosti, tj. gregoriánského chorálu a posvátné polyfonie,“ řekl Benedikt XVI. při zmíněné příležitosti. Řekl to papež, jehož „veliká láska k liturgii, a tedy i k posvátné hudbě, je všeobecně známa,“ jak zdůraznil Bartolucci ve své úvodní zdravici.

Ale vypadá to, že cíl je ještě hodně daleko. Bartolucci ve svých devadesáti letech nejlépe pocítil na vlastní kůži rány, které utržila posvátná hudba během posledních padesáti let. Tento vynikající interpret gregoriánského chorálu a Palestrinovy polyfonie se stal zároveň obětí jejich téměř naprostého zničení.
Když kurie Jana Pavla II. naplánovala a uskutečnila odvolání Bartolucciho z místa ředitele papežského sixtinského sboru (Capella Sistina), měl Bartolucci na své straně pouze tehdejšího kardinála Josepha Ratzingera.

Nyní, se zvolením Razingera papežem, vzniká reálná naděje, že příběh dramaticky obrátí a gregoriánskému chorálu i polyfonii bude navráceno ústřední místo v církevní hudbě. Ale ani Benedikt XVI., ani Bartolucci nejsou tak naivní, aby si neuvědomovali, jak nesmírné obtíže je při tom čekají.

Aby Církev mohla opět začít čerpat z velkolepé pokladnice své posvátné hudby, k tomu je totiž nejprve třeba vyvinout nesmírné úsilí o opětovné vzdělání, a to ještě spíš na poli liturgie než hudby. Jasně to vyplývá z Bartolucciho rozhovoru s „L’espresso“, č. 29, 2006, jehož úplný překlad dále uvádíme.
Bartolucci v něm mimo jiné říká:
“Jsem od přírody optimistou, ale posuzuji situaci realisticky a mám za to, že Napoleon bez generálů toho moc nedokáže.“

To, že Benedikt XVI. je v tomto smyslu „Napoleonem bez generálů“ bylo zjevné například z vigilie, které předsedal, a mše, kterou celebroval, ve Valencii 8.–9. července, a které byly připraveny Papežskou radou pro rodinu a Španělskou biskupskou konferencí. Vigilie se otrocky řídila pravidly televizních show, včetně předavačů darů, hostů, komiků, zpěváků i tanečníků.
Mešní zpěvy pak reprezentovaly onen „populární“ styl, jehož invaze nastala za pontifikátu Jana Pavla II.: styl, který Bartolucci bez servítků popisuje a hodnotí v následujícím rozhovoru.

Zde je tedy ono paličské interview, vedené a zaznamenané odborníkem na klasickou hudbu „L‘ espressa“ Riccardem Lenzim:
„Kantor byl tehdy něco jako kněz“
Rozhovor s Domenicem Bartoluccim

Mistře Bartolucci, vašich koncertů se zúčastnilo ne méně než šest papežů. Který z nich se podle vás v hudbě po odborné stránce vyznal nejlépe?
Ten poslední – Benedikt XVI. Hraje na klavír, má hluboké porozumění pro Mozarta, miluje liturgii Církve, a v důsledku toho klade velký důraz i na hudbu. Pius XII. měl také hudbu velmi rád a často hrával na housle. Sixtinská kaple pak za mnoho vděčí Janu XXIII. V roce 1959 mi dal povolení, abych obnovil Capellu Sistinu, která byla bohužel (částečně kvůli nemoci jejího předchozího ředitele Lorenza Perosiho) ve špatném stavu. Neměla již stabilní členy, hudební archiv ani zkušebnu. Takže jsme zkušebnu sehnali, falzetyaty propustili, ustanovili jsme složení sboru a náhrady (finanční pozn. př.) pro jeho členy a nakonec se ukázala i možnost založit dětský sbor. Pak přišel Pavel VI., ale ten vůbec neměl hudební sluch a netuším, do jaké míry byl vůbec schopen hudbu ocenit.

Byl Perosi tak říkajíc obnovitelem italského oratoria?
Perosi byl autentickým hudebníkem, člověkem zcela pohlceným hudbou. Měl to štěstí, že řídil Capellu Sistinu právě v době motu proprio o posvátné hudbě, které správně usilovalo o její očištění od teatrálnosti, do které zabředla. Byl by býval mohl dát nový impuls církevní hudbě, bohužel mu však chybělo odpovídající porozumění pro polyfonii palestrinovské tradice a tradici Capelly Sistiny. Kromě toho také svěřil řízení gregoriánského chorálu svému zástupci! Jeho liturgické skladby se často vyznačovaly povrchním ceciliánským stylem, dost vzdáleným od dokonalé jednoty slova a hudby.

Perosi napodoboval Pucciniho…
Ale Puccini byl inteligentní člověk. A jeho fugy jsou nesrovnatelně lepší než Perosiho.

Nebyl Perosi v určitém smyslu vlastně heroldem současné vulgarizace posvátné hudby?
Přesně vzato nikoliv. Dnešní módou v kostelích jsou písničky inspirované popem a drnčení kytar, na vině jsou však především oni pseudo-intelektuálové, kteří zosnovali současnou degeneraci liturgie a tím i hudby, s pohrdáním smetajíce dědictví minulosti s představou, že to bude kdovíjak přínosné pro lid. Pokud se hudební umění nenavrátí ke své velikosti, místo aby bylo výrazem přizpůsobení či jakýmsi vedlejším produktem čehosi, nemá smysl se ptát na jeho funkci v Církvi. Já jsem sice proti kytarám, ale stejně tak proti povrchnosti ceciliánského hudebního hnutí – vždyť je to prakticky totéž. Naším mottem musí být: vraťme se ke gregoriánskému chorálu a k palestrinovské polyfonii, a odtud pokračujme dále!

Co by měl Benedikt XVI. podniknout, aby se mu ve světě diskoték a iPodů podařilo uskutečnit jeho plán?
Velkolepý repertoár sakrální hudby, který se nám zachoval z minulosti, se skládá ze mší, offertorií, responsorií – dříve neexistovalo nic takového jako liturgie bez hudby. Dnes pro tento repertoár není v nové liturgii místo, což je i důvodem nesouladu, který nemá smysl zastírat. Je to jako kdybyste chtěli po Michelangelovi, aby namaloval Poslední soud na poštovní známku! Řekněte mi, prosím vás, jak je dnes vůbec možné provést Credo, nebo třeba jenom Gloria. Nejprve bychom se museli vrátit, alespoň při slavnostních mších a o svátcích, k liturgii, která poskytuje hudbě prostor, který jí náleží, a která se vyjadřuje univerzálním jazykem Církve - latinou. V Capelle Sistině jsem byl schopen udržet tradiční repertoár pouze díky koncertům. Jen pomyslete – Palestrinova Missa Papae Marcelli se u sv. Petra nezpívala od dob Jana XXIII.! Milostivě nám povolili provést ji na Palestrinovo výročí, a to si ji ještě přáli bez Creda – jenže tentokrát jsem odmítl ustoupit, takže se mše se zpívala celá.

Myslíte si, že věřící lid by se měl účastnit zpěvu gregoriánského chorálu při liturgii?
Ohledně interpretace gregoriánského chorálu je třeba rozlišovat. Část repertoáru, např. introity nebo offertoria, je extrémně náročná na interpretaci, takže ji lze svěřit pouze skutečným umělcům. Vedle toho existuje repertoár, který zpívá lid: mám na mysli třeba Missu De Angelis, procesionální zpěvy či hymny. Naslouchat, jak celé shromáždění zpívá Te Deum, Magnificat, či litanie – tj. hudbu, kterou si lidé přizpůsobili a přijali za vlastní, mi dříve působilo velké pohnutí. Dnes však i z těchto zpěvů zbylo jen pramálo. Gregoriánský chorál byl navíc znetvořen rytmickými a estetickými teoriemi solesmeských benediktinů. Chorál se zrodil v drsné době, a měl by být mužný a silný, ne jako ty jeho dnešní sladké a líbivé adaptace.

Nepřipadá vám, že hudební tradice minulosti se pomalu vytrácejí?
Pokud zde není kontinuita, která by je udržovala, tak jsou odsouzeny k zapomnění; to dá rozum. A současná liturgie jim rozhodně nijak neholduje… Jsem od přírody optimistou, ale posuzuji situaci realisticky a mám za to, že Napoleon bez generálů toho moc nedokáže. Dnešní heslo zní: „běžte k lidem a dělejte, co jim na očích vidíte,“ ale to jsou jen prázdné řeči! Takhle budeme za chvíli oslavovat sami sebe, a tajemství a krása Boží se nám vytratí. To, čeho jsme ve skutečnosti svědky, je úpadek Západu. Jeden africký biskup mi kdysi řekl: „Doufáme, že koncil neodstraní latinu z liturgie – jinak v mé zemi nastane babylón jazyků“.


Nebyl Jan Pavel II. v těchto věcech poněkud přizpůsobivý?
Navzdory mnoha apelům se během jeho pontifikátu krize pouze prohloubila. Někdy i samotné papežské celebrace přispívaly k upevnění tohoto nového stylu s tancem a hopsáním za zvuku tamtamů. Jednou jsem dokonce odešel se slovy: „zavolejte mě zpátky, až ten tyjátr skončí.“ Jistě chápete, že když takhle vypadá příklad, který přichází od sv. Petra, jsou apely a stížnosti málo platné. Já jsem proti tomu protestoval vždy. A i když mě vyrazili pod záminkou, že jsem dovršil osmdesátku, nelituji toho, jak jsem se zachoval.

Co to kdysi znamenalo, být zpěvákem v Capelle Sistině?
Ten prostor a jeho sbor tvořili jednotu, právě tak jako tvořily jednotu liturgie a hudba. Hudba nebyla pouhou ozdůbkou, nýbrž vdechovala liturgickému textu život, a kantor byl tehdy vlastně něco jako kněz.

Je ale dneska možné komponovat ve stylu gregoriánského chorálu?
Především by to vyžadovalo znovuobjevit ducha solidnosti. Církev však udělala pravý opak: dala přednost primitivním, popem inspirovaným popěvkům, které jdou dobře do ucha. Chtěla se zalíbit lidu, a teď vidíme, k čemu to vedlo. Ale tohle není umění. Velkým uměním je vyjádřit velký obsah střídmými prostředky.

Nevidíte dnes žádné skladatele, kteří by byli schopni takovou tradici vzkřísit?
To není věc schopností – tady prostě chybí potřebná atmosféra. Není to chyba hudebníků, ale toho, co se po nich žádá.

Vždyť ale mniši ze Santo Domingo de Silos prodali miliony cédéček gregoriánského chorálu; a je tu také Třetí symfonie Henryka Goreckého, se svými středověkými názvuky…
To jsou konzumní fenomény, které mě příliš nezajímají.

Ale existují přece i respektovaní skladatelé, kteří postavili víru na přední místo, jako Pärt nebo Pendrecki…
Ti ale nemají smysl pro liturgii. Mozart byl také velikán, přesto ale pochybuji, že jeho sakrální hudbě se daří v katedrále úplně nejlépe. Gregoriánský chorál a Palestrina se však s liturgií snoubí dokonale.

Z toho, co psal Mozart, na nás jistě nedýchá nějaký hluboký náboženský cit. A přesto: v „et incarnatus est“ jeho Mše C-moll, ta sopránová partie ve dřevech dokonale vyjadřuje tajemství Vtělení…
Nezapomínejte, že Mozartův otec byl ředitelem kůru, takže chtě-nechtě nasál mnoho z ducha Církve. V takových případech se vždy najde něco velmi konkrétního, většinou v dětství, co tuto duchovní hloubku vysvětluje. Pomyslete na Verdiho, který měl jako malý za svého prvního učitele hudby kněze a hrával na varhany při mších.

Necítíte se poněkud opuštěn, bez dědiců?
Nikdo jiný už nezbývá. Myslím, že jsem posledním ředitelem Capelly Sistiny.

Ale v Lipsku u sv. Tomáše působí šestnáctý kantor od dob Bachových…
V Německu, na poli protestantismu, si potomci autora Braniborských koncertů žárlivě střeží svoji identitu. Verdi správně poznamenal, že Němci jsou věrnými potomky Bacha, zatímco Italové degenerovanými potomky Palestriny.

Když jsme u Verdiho: velkolepá duchovní hudba nemusí být vždy použitelná pro liturgii…
Ovšemže. Verdiho Requiem nelze považovat za skladbu vhodnou pro liturgii, ale pomyslete, s jakou silou zprostředkovává smysl textu! Beethoven také: jen si poslechněte úvod Creda. Je to něco naprosto odlišného od ceciliánského hnutí. Jedná se o mistrovské kusy duchovní hudby, které mají náležité místo v koncertních síních.

Bruckner byl také velmi inspirovaný…
Bruckner má jednu chybu, a to zdlouhavost. Jeho Mše pro dechy je dost únavná.

Měl Mahler pravdu, když o něm řekl, že je to napůl Bůh a napůl hlupáček?
To je pravda. Má některé vynikající momenty, jako například mistrovství, s nímž psal pro smyčce. Pak to ale začal přehánět, no a potom…

A Mahlera máte rád?
Ten je jako Bruckner. Několik nádherných momentů, ale dost se opakuje. Po chvíli dostane člověk chuť jej okřiknout: „Dost, to stačí, už je nám to jasné!“

Podle Ratzingera existuje jednak hudba jako masový fenomén, populární hudba, která se poměřuje svojí tržní hodnotou. A jednak hudba intelektuální vzdělanců, která je věnována nepočetné elitě…
To je hudba moderních autorů od Schönberga dál. Posvátná hudba se ale musí řídit duchem gregoriánského chorálu a respektovat liturgii. Kantor není v kostele jako umělec, nýbrž jako kazatel, jako ten, kdo káže skrze svůj zpěv.

Závidíte někdy východním církvím?
Ty neprovedly žádné změny, a udělaly dobře. Katolická církev zavrhla sama sebe a svoji specifickou tvářnost – asi jako ženy, které podstoupí plastickou operaci: stanou se nepoznatelnými a občas se dostaví i vážné následky.

K hudbě vás přivedl váš otec?
Otec byl dělníkem v cihelně v Borgo San Lorenzo, ve florentské provincii. Miloval chrámový zpěv. A miloval také romantiku Verdiho a Donizettiho. V té době však zpíval každý: farmáři, když přikrývali víno, ševci, když zpracovávali kůži. Na náměstích hrály kapely, na svátky přijeli z Florencie kapelníci, a místní divadlo mělo dvě operní sezóny za rok. To všechno je dávno pryč.

V Itálii stát zastavil financování orchestrů a divadel…
Udělal dobře. Tahle tělesa mají příliš mnoho „mrtvé váhy“. Vezměte si třeba administrativní úředníky – nejdřív to bylo čtyři-pět lidí, teď je jich dvacet nebo pětadvacet.

V čem mohou být Palestrina, Lasso či Victoria aktuální?
Právě svým uměním vyjádřit velký obsah střídmými prostředky. Palestrina je „otec zakladatel“, který jako první pochopil, co to obnáší, tvořit hudbu. Nahlédl nutnost kontrapunktické práce svázané s textem, na rozdíl od složitosti a všech těch pravidel vlámské školy.

Pro filosofa Schopenhauera je hudba vrcholem všeho umění, bezprostřední zpředmětnění Vůle. Mohla by být definována pro katolíky jako bezprostřední výraz Boha, jako Slovo?
Hudba je Umění s velkým U. Socha potřebuje mramor, a architektura budovu. Hudbu však vidíte jen očima ducha, vstupuje přímo do vás. A Církev má zásluhu na tom, že ji ve svých kantoriích zkultivovala, že jí dala gramatiku a syntaxi. Hudba je duše světa, která se stala uměním. Zcela nepochybně disponuje člověka k tomu, aby objevil a přijal krásu Boží. To je důvod, proč je nyní více než kdy jindy třeba, aby ji Církev dokázala opět objevit.

24. června, v den koncertu v Sixtinské kapli, dirigovaného mistrem Bartoluccim k poctě Benedikta XVI. a v jeho přítomnosti.

Oblbovanie verejnej mienky

copyright obrázku cox and forkum - http://www.coxandforkum.com/

Šťastné multi-kulti spolužitie o ktorom neinformujú médiá v Nemecku

Nasledujúce riadky pojednávajú o udalosti, ktorá medzi vianočnými sviatkami rozrušila veľkú časť nemeckej spoločnosti, omračovanú generáciou „šesťdesiatosmičkárov“ nekončiacimi rečami o nutnosti „splatiť nesplatiteľné a odčiniť neodčiniteľné“ – vybudovať multikultúrnu, všeobjímajúcou toleranciou všetkého cudzieho presiaknutú modernú spoločnosť v krajine, ktorej obraz sa v priebehu dvadsiateho storočia zmenil v rámci Európy snáď najvýraznejšie.

Asi pred rokom som písal, aké „radostné“ je spolužitie Nemcov s hordami Ausländerov balkánskej, arabskej, africkej, tureckej, či post-sovietskej [v geografickom ponímaní myslené] proveniencie. V dnešnom Nemecku sa nájde málokto, kto by nikdy vo svojom živote nebol svedkom asociálneho správania mladých týpkov vyššie zmieneného pôvodu. Od oplzlých pokrikov na ulici, či na školskom dvore až po fyzický útok napríklad v metre. V bavorskej metropole München došlo štyri dni pred Vianocami k pokusu o vraždu s rasistickým podtónom. Ibaže pri sledovaní správ z mainstreamových médií to vyzeralo, čo sa toho podtónu týka, na niečo úplne iné.

76-ročný dôchodca, svojho času riaditeľ školy si dovolil poprosiť 20-ročného Turka a 17-ročného Gréka, aby nefajčili v súprave metra a zahasili svoje cigarety. Odpoveďou mu bol pozdrav „Posratý Nemec!“ a niekoľko pľuvancov. (Viem, každý národ má iné zvyky, naučili sme sa to už v globálnej dobe ako-tak rešpektovať.) Starý pán sa zdvihol a prešiel do prednej časti vagónu rýchlodráhy. Na konečnej linky U-4 „Arabellapark“ sa prišli dvaja junáci s pánom direktorom ešte rozlúčiť. Vrazili mu päsťou do tváre a zhodili na zem. Na zemi mu venovali niekoľko úderov a kopancov, hlavne do tváre a do hlavy. Na koniec lúčenia mu vzali jeho ruksak a odišli.

V ten piatkový večer sa diváci televíznych správ pýtali nielen samých seba, či sa vzhľadom na brutalitu a priebeh celého aktu násilia (zábery televíznych kamier boli kvôli nechutným detailom tela poškodeného zámerne čiastočne „vyštvorčekované“) nejednalo o páchateľov z „iného geografického pásma“. Nebolo by to totiž po prvýkrát, čo mladí výrastkovia nenemeckého pôvodu prizabili nejakého autochtónne domáceho. Televízia v piatok večer a tlač na druhý deň ráno chytro zaobalili celú scénu do pozlátka konfliktu „nefajčiara s fajčiarmi“. Veď moderný človek je predsa bez predsudkov...

Použitím hmlistých výrazív typu „fajčiari“, „chlapci“ a pod... navodzovala nemecká tlač dojem, že sa vlastne nič také hrozné nestalo. (Na mládež, ktorá je zhovadená absenciou akejkoľvek autority pri jej „výchove“, si starší Nemci už síce neradi, ale zvykli. O tom, že sa jednalo o postupy pri „výchove“ ďalších generácií, nanútené zvonku, by sa dali popísať stohy kníh. Podľa povojnovej oficiálnej propagandy spôsobila cnosť spoľahlivosti, poslušnosti, poriadku a disciplíny pruské agresie celej tristoročnej histórie tohto nemeckého štátu, v neposlednej miere aj agresie Nemeckej Ríše v oboch svetových vojnách. Generácia „šesťdesiatosmičkárov“ vychovala hejná psychológov, sociológov a iných quasivedcov, ktorí spojenými silami v rámci akéhosi propagačno-publikačno-edukačno-praktického postupu degradovali muža na mäkkýša, citovo a mentálne nevyzretého prijímateľa podenkových výdobytkov konzumnej spoločnosti. Z vojakov urobili vrahov, z kňazov hlupákov a zo skutočných vedcov hlásateľov subjektívnej pravdy. Len umelci, tí vedeli za posledné polstoročie urobiť idiotov zo seba sami.) Skutočnosti boli zahmlievané, informácie boli podávané tak, aby nebol ohrozený integračný projekt cudzincov, ktorý podporuje v Bavorsku vládnuca CSU. Aby to nikomu nedošlo, kto za tým útokom stál, noviny vo väčšine prípadov neuverejnili mená páchateľov. Ich etnicita by tým bola totiž okamžite prezradená a jasná aj hlupákovi. Tu si spomínam na francúzske predmestia, kde sa to len hemžilo kecami o „bezperspektívnych mladíkoch“ namiesto toho, aby sa jasne uviedlo, že šlo o adolescentov arabského a afrického pôvodu. V Nemecku je na ústupe aj doteraz celkom bežne používaný pojem „Ausländer“ (=cudzinec), ktorý začal ľavicovým politikom vadiť, nakoľko je príliš jasný v zaradení páchateľov kadejakých deliktov do patričnej kolonky kriminálnych štatistík a „budí predsudky (dnes ešte) majoritnej spoločnosti“. Na zavádzanie priemernej masy konzumentov správ sa vynašiel terminus technicus „Človek s migračným pozadím“. Priemernému čitateľovi Bild-u nedôjde, že ide o to isté, ako keby sa rovno stručne a jasne napísalo/povedalo, že ide o „Ausländer-a“.

Prevrat v mašinérii „neinformovania“ o skutočných okolnostiach tohto prípadu priniesli až zábery videokamery, nainštalovanej v priestoroch metra. Neopísateľná brutalita týchto záberov viedla orgány činné v trestnom konaní k začatiu trestného stíhania vo veci pokusu o vraždu. Následne došlo aj k odhaleniu identity páchateľov. Ministerský predseda bavorskej vlády Beckstein požadoval tvrdý postup voči delikventom a navrhol zvýšenie hornej hranice trestu odňatia slobody pre mladistvých páchateľov z dnešných desať na pätnásť rokov. Minister vnútra Joachim Herrmann hovoril rovnako rezolútne – trest vyhostenia pre tureckého výrastka by nemal byť problémom, keďže dotyčný nemá občianstvo krajiny EÚ. Potiaľ by bolo všetko v poriadku. Šokujúce však na tom všetkom je, že ani Beckstein a ani Herrmann si nedali námahu zistiť, o aký výkvet integračnej politiky sa u tejto dvojice skorovrahov jedná. Sedemnásťročný Helén mal podľa policajných záznamov 23-krát konflikt so zákonom a ide o známu firmu bitkára, drogového dealera a zlodeja. Jeho starší turecký vzor má 39 policajných zápisov za zhruba rovnaké delikty. CSU sa zobúdza po 62 zaznamenaných kriminálnych činoch tejto dvojice! Je to výsmech obetí všetkých takýchto kriminálnych excesov a dokonalá ukážka toho, ako súčasní „volení zástupcovia“ obhajujú záujmy toho ľudu, ktorý ich na tie dobre platené fleky voľbami katapultoval.

Podľa vyjadrení Christiana Pfeiffera, riaditeľa dolnosaského Kriminologického výskumného inštitútu, ktoré je možné nájsť v ním vypracovanej štúdii „Migrácia a Kriminalita“, bol každý štvrtý mladý Turek, žijúci v Nemecku účastný útoku s poranením tela. U mladých Nemcov to je osmina. Vôbec, kriminalita mladých Turkov, Arabov a Balkáncov v západonemeckých veľkomestách je trikrát vyššia ako kriminalita etnicky nemeckej mládeže.

Bežný čitateľ, poslucháč, či divák sa nemal odkiaľ dozvedieť, že 20. decembra sa v mníchovskom metre udial rasisticky motivovaný trestný čin s výrazne protinemeckým podtónom. Okrem titulu „Scheiß-Deutscher“, ktorý sa stal u takýchto gaunerov evergreenom sa vyšetrovatelia dostali k záznamu, ktorý pochádza z mobilného telefónu, ukradnutému obeti týmito páchateľmi. Jeden z nich sa v ňom komusi do telefónu chváli: „Teraz budeš práve svedkom, ako zabijem jedného Nemčúra“. Predpokladám s pravdepodobnosťou, hraničiacou s istotou, že sa teraz kvôli tomu nebudú konať ani pochody so sviečkami za účasti politikov, či Cirkvi, ani sa cez mediálne spoty na ARD nebude vzývať „občianska statočnosť“ pri zabraňovaní, či poukazovaní na takéto útoky, ba ani do povestného „povstania slušných“ nikto z Bundestagu, či z médií nezatrúbi. Pri pochybných alebo dokonca fingovaných (článok č. 2) výčinoch „krajnej pravice“ sa to len hemžilo a hemží slovami ako „rasizmus“, „intolerancia“ či „nenávisť voči cudzincom“. A pochoduje sa, kampaňuje sa a odsudzuje sa vo veľkom... Holt, sú obete druhej triedy, dvojitý meter je neúprosný. Nájdu sa aj početné reakcie typu „Kto je taký blbý, že si trúfne chuligánov takej klasy v metre požiadať, aby zahasili svoje cigarety!“. To by však znamenalo, že v Nemecku si Mustafovia, Konstantinosovia, Mehmeti a im podobní už môžu robiť úplne všetko, čo sa im zachce.

Druhá strana mince liberálnej propagandy

Kým násilné útoky páchateľov nenemeckého pôvodu drvivá väčšina médií ignoruje alebo ich vágnym opisom dokonca zľahčuje, občasné excesy vyholených adolescentov, pochádzajúcich z domácich (rozumej autochtónnych) radov televízia, rozhlas a tlač opisuje zväčša krikľavo hystericky, za použitia výraziva, navodzujúceho punc zmesi senzácie, prekvapenia, šoku a strojeného rezolútneho odsúdenia (ajhľa, relativita morálky moderného človeka ide bokom, pokiaľ za niečím stojí Hitler, Pápež alebo Bush resp. „ich ľudia“ – katolíci; skutoční alebo vyfabrikovaní nacisti/fašisti/rasisti; americkí Republikáni). No a keď sa dlho nejaký útok skína neobjaví, treba ho vymyslieť, výmysel rozfúkať skrze novinovú reportáž po krajine ako keď dieťa fúkne do odkvitnutej púpavy a výmyselníka za dodanie „materiálu“ finančne honorovať.

Bolo raz jedno 17-ročné dievča, ktoré sa v šestnásťtisícovom saskom mestečku Mittweida malo stať začiatkom novembra obeťou vyčíňania štyroch neonacistov. Tí vraj na parkovisku pred jedným zo supermarketov napadli najprv šesťročné dievčatko tmavej pleti, ktorého sa mala táto mladá dievčina zastať a potom aj ju samotnú. Jeden z výrastkov jej mal vyryť do boku hákový kríž. Fakt je, že sa teraz vedie vyšetrovanie práve voči tomuto dievčaťu – pre podozrenie z „predstierania trestného činu“. Existujú totiž dva lekárske posudky, ktorých závery nie sú pre dotknutú lichotivé. Podľa všetkého si poranenia spôsobila sama. Nemecká mediálna scéna až na mikrovýnimky celú story zbaštila. (Na Slovensku si fakty neoveril František Šebej, ktorý sa rozhorčoval v tejto veci v .týždni 49/2007, konkrétne v jeho kritickej prílohe.) Korunou celého príbehu je akcia pochybného spolku „Za demokraciu a toleranciu“, ktorá zorganizovala v prospech sedemnásťročnej zbierkovú akciu. Vraj ako ocenenie jej odvahy a statočnosti. Nuž, tak.

A čo svedkovia, na ktorých sa dievča odvolávalo? A čo to malé šesťročné dievčatko? Ako je možné, že všetci – od Bild-u až po renomovaný FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung; pozn. red.) písali o tejto kauze s tradičnou penou okolo úst (tá v prípade bavorského dôchodcu z článku I. absentovala), nevyhli sa citáciám gýčovitého opisu vzhľadu páchateľov [„bundy á la NSDAP, spustené nohavicové traky v ríšskonemeckých farbách (čierna-biela-červená), holé lebky, tetovania...“] a kopli si aj do rádových obyvateľov Mittweidy, ktorých obvinili z pasivity, „prizerania sa“ a zbabelosti. Človek pri tom čítaní nadobúdal dojem, že tie články o tomto prípade museli jednotlivé novinové redakcie od seba opisovať.

Súdny človek si však musel položiť niekoľko otázok: Prečo oznámila „poškodená“ útok na jej telesnú integritu polícii až po desiatich dňoch? Čo sú to „bundy á la NSDAP“? Prečo sa neprihlásili svedkovia, napriek tomu, že za každú poskytnutú indíciu by dostali 5000 € ako odmenu? Na základe výpovedí dievčaťa vyhotovené „fantómové podoby“ údajných páchateľov boli až detinsky klišéovité, ale čo je najzaujímavejšie - kde sú fotografie vyrytého hákového kríža? Spravodajstvo súkromných TV staníc a bulvárna tlač na takéto materiály letí ako mäsiarka na plát bravčového. Ale – oných materiálov niet.

Mysterióznom zaváňa aj pobyt šesťročného dieťaťa, ktoré sa malo stať prvou obeťou holohlavých mladíkov. Polícia najprv uviedla, že malá výpoveď jej „ochrankyne“ potvrdila, ale neskôr sa zistilo, že korunná svedkyňa nemohla byť v čase spáchania útoku v Mittweida, keďže bola s rodičmi na dovolenke v zahraničí. Obťažovali ju teda na diaľku?

Istý „Spolok pre demokraciu a toleranciu“, ktorého členmi sú známe tváre viacerých poslancov Bundestagu, jednohlasne rozhodol, že násťročnej udelí čestnú cenu „za občiansku statočnosť“. Dokonca už zorganizoval aj finančnú zbierku za účelom, ako tvrdí, „aby sa mladej dáme pomohlo“. Výňatky z ich vyhlásenia znejú na pozadí vyššie uvedeného viac ako tragikomicky: „Chceme týmto oceniť oduševnený zásah mladej ženy v prospech šesťročného dievčatka, ktoré urážali a na ktoré zaútočili štyria muži. Príkladne ukázala občiansku statočnosť, na ktorú sa stále nabáda. Ak by sa rovnako zachovali svedkovia tohto prípadu a pomohli by spoločne tejto mladej žene, pravdepodobne by bola zákerného poranenia, ktoré jej privodili útočníci, ušetrená.“ Mnohí darcovia by chceli po tom, čo na povrch vyplávali nové skutočnosti vedieť, čo bude s ich milodarmi a kam sa podejú darované peniaze.

Parádneho capa strelila frakcia boľševikov („Die Linke“) v saskom parlamente – okamžite po tom, čo v novinách, televízii a všelikde inde prebehla správa o „útoku“ z Mittweida, navrhla sedemnásťročnej „záchrankyni“ Rád za zásluhy Slobodného štátu Sasko. Zároveň bola zriadená nová štábna sekcia saskej polície na úseku „boja proti extrémizmu“. Jej šéf Manfred Lindemann, donedávna aktívny v Spolku „Sieť Sasko proti pravicovému extrémizmu, násiliu a nevraživosti proti cudzincom“ tak vďačí za svoj post a plat fingovanému útoku.

Konanie sedemnásťročného dievčaťa dosť poškodilo hlavne obyvateľov mestečka Mittweida. Ukázalo ich v svetle akýchsi prihliadačov neonacistických útokov na nevinných maloletých a mladistvých. Ukázalo však v zlom svetle aj celé Nemecko, v rámci šesťdesiatročného omieľania nacistických zločinov zasiahlo povesť Nemecka v jej najneuralgickejšom bode. Žiadalo by sa, keby boli konkrétni novinári braní občas tlakom verejnej mienky za písanie o výmysloch na zodpovednosť, aby sa konečne začalo písať len o takých udalostiach, ktoré sa naozaj neodškriepiteľne stali. To by sme však museli poznať iné Nemecko dnešných časov. Nie to, kde za útokmi „krajnej pravice“ často stoja nasadení jedinci z tajných služieb za účelom vyvolať zdanie toho, že v radoch pravicových strán sa nachádzajú hlavne násilníci a devianti. Takejto mašinérii sa odoláva totiž veľmi ťažko...