utorok, 22. apríla 2008

Rodina, manželstvo a kresťanská výchova dnes I.


napísal P. Franz Schmidberger

Významný švýcarský prelát P. Robert Mäder konstatoval již před šedesáti lety v útlé knížečce Živ buď Ježíš Král: „Neštěstí světa má svůj původ v rodině. Rodina, naše nejpřednější bašta, je ztracena. Rodina přestala být křesťanská, zesvětštěla.“1) Co by řekl dnes, tváří tvář bídě a utrpení, které postihly manželství, rodinu a společnost, nepřátelství v rodinách a astronomickému počtu rozvodů? V USA dosahuje rozvodovost 50 %.

V Německu to není o mnoho méně. V Estonsku se rozvádí 76 % všech manželství, to znamená, že ze čtyř vydrží pouze jedno. Trpí tím na prvním místě děti, které si z toho velmi často odnášejí duševní újmy.

Rodinu ale postihlo ještě další zlo: prostředky všeho druhu zabraňující početí (pilulky, nitroděložní tělíska, sterilizace atd.) spolu s potraty, kterých se ročně na celém světě vykoná padesát milionů, což je v průměru sto třicet sedm tisíc brutálně zavražděných dětí denně. Na druhé straně máme umělé oplodňování a manipulaci s nenarozeným životem. V jednotlivých zemích, především v Evropě, jsou již právně uznány svazky osob stejného pohlaví.

29. prosince 2005 zveřejnila Nadace Konrada Adenauera studii, ve které stojí, že německé domácnosti se staly nejmenšími v celé Evropě. Většina Němců žije v současnosti bez dětí. 37 % Němců je svobodných, 34 % žije ve dvou, pouze ve 29 % domácností žijí více než dvě osoby s tím, že v porodnosti připadá na jednu německou ženu v průměru 1,2 dítě. 52 % manželských párů je bezdětných nebo již nebydlí se svými dětmi. Stále více mladých manželských párů nemá žádné děti, ve 20 % domácnostech vychovává dítě pouze jeden rodič a 38 % manželství končí rozvodem. Velmi přesně to vystihl papež Jan Pavel II. ve své posynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Europa ze dne 28. června 2003: „Mezi tolika aspekty, zmíněnými z velké části také na synodu, bych chtěl připomenout ztrátu paměti a křesťanského dědictví, doprovázenou jakýmsi praktickým agnosticismem a náboženskou lhostejností. Proto mnozí Evropané působí dojmem, že žijí bez duchovního zázemí jako dědicové, kteří promrhali odkaz, jejž jim historie předala. […] Tuto ztrátu paměti doprovází jakýsi strach čelit budoucnosti. Vykreslovaný obraz blízké budoucnosti bývá často vybledlý a nejistý. Budoucnosti se víc bojíme, než po ní toužíme. Znepokojujícím znamením tohoto strachu je mimo jiné vnitřní prázdnota, jež svírá mnoho osob, a ztráta smyslu života. Mezi výrazy a plody této existenciální úzkosti je třeba zvláště zařadit dramatické snížení porodnosti, úbytek povolání ke kněžství a zasvěcenému životu a neochotu, ne-li přímo odmítnutí učinit definitivní životní rozhodnutí, a to i v manželství. […] Jsme svědky rozšířené roztříštěnosti existence; převládá pocit osamocení; množí se rozdělení a rozpory. Mezi jinými příznaky tohoto stavu věcí zná dnešní Evropa těžký problém rodinných krizí a selhání samého pojetí rodiny.“2)

Více a více se na rodinu nahlíží jako na přežitek, její místo nahrazují jiné alternativní životní styly: „single“ život, život v bytě s několika přáteli, soužití „na hromádce“, homo-svazky.

Manželství jako základ rodiny

Manželství jako základ rodiny s sebou nese tři předpoklady: vůli mít potomstvo, slib celoživotní věrnosti mezi mužem a ženou a nakonec svátost manželství, která zprostředkovává manželům milosti ke splnění prvních dvou předpokladů, především vzájemnou věrnost, vzájemné posvěcování, přijetí Bohem darovaných dětí a jejich křesťanskou výchovu.

Prvním a nejvyšším cílem manželství je potomstvo. Manželé jsou povoláni ke spoluúčasti na Božím díle stvoření. Jsou povoláni, aby ve spolupráci s Bohem darovali život skutečným ctitelům pravého Boha a udělali z nich dědice nebes.

Druhým účelem manželství, který je podřízen předchozímu, je vzájemná láska mezi manžely. Papež Pius XI. napsal v encyklice Casti connubii z 31. prosince 1930 o tomto druhém cíli: „Toto vzájemné vnitřní utváření manželů, toto vytrvalé úsilí navzájem si pomáhat k dokonalosti, velmi oprávněně v jistém smyslu, jak učí Katechismus římský, se může nazvat také prvotní příčinou a důvodem manželství, chápe-li se arci manželství nikoli v přesnějším smyslu jako zřízení k řádnému zplození a výchově potomstva, nýbrž ve smyslu širším, jako společenství, pospolitost všeho života.“4)

Jinými slovy, manželé mají také za úkol vést se vzájemně ke křesťanské dokonalosti a pomáhat jeden druhému v dosažení nebe.

Dobrou přípravou na manželství je v první řadě promyšlený výběr budoucího partnera. Spojení, ve kterém mají partneři rozdílné vyznání nebo zcela jiné náboženství, je velmi problematické. Neboť pokud se partneři neshodnou v těch nejzákladnějších otázkách, které se týkají jejich nejpodstatnějšího lidství, jak potom mohou dosáhnout vzájemného naplnění a dokonalosti? Když se manželé nemohou společně modlit, chodit ke svátostem, v neděli na mši svatou, když nejsou jednotní ve výchově dětí, v morálce ohledně manželství, jak potom může takové manželství fungovat? Proto by měli katolíci s úmyslem založit rodinu volit především katolického partnera. Pouze za tohoto předpokladu může spojení vydržet celý život, podporováno společnou modlitbou, společným přijímáním svátostí, účastí na mši svaté a společnou výchovou dětí v křesťanském duchu.

V manželství představuje manžel stvořitele – princip, který dává, manželka představuje stvoření – princip, který dostává. V křesťanském manželství představuje muž Krista, žena představuje Církev. Svatý Pavel to vyjadřuje následovně: „Toto tajemství je velké tajemství, pravím to ve vztahu ke Kristu a k Církvi.“5) Této dalekosáhlé hluboké symboliky by si měli být manželé vždy vědomi, zvláště tehdy, kdy jejich manželství ohrožují hádky a nesváry. Myšlenka na to, že mezi Kristem a Církví neexistuje žádný svár, by měla pomoci překonat nejednotnost.

Tajemství manželství je tak hluboce vepsáno do lidské přirozenosti a člověk je v něm natolik zakořeněn, že se také sám Kristus, který přišel na svět, aby zde vše obnovil, chtěl narodit do rodiny – do malé rodiny v Betlémě a Nazaretu. Nezapomeňme také, že svůj první zázrak učinil na svatbě v Káni, kde proměnil vodu ve víno, jako později při poslední večeři proměnil víno ve svou krev.

Tím pozvedl manželství na svátost; to znamená, že povolal manžele nejen k tomu, aby udíleli stříbrné požehnání stvoření, nýbrž aby spolupůsobili při udílení zlatého požehnání řádu vykoupení.

RODINA A VÝCHOVA

1. Hojnost dětí

Děti jsou Božími dary. Rodiče mají žít normálním manželským životem, ovšem existuje několik málo okolností, kdy je vhodné omezit manželské povinnosti na neplodné období manželky.

Papež Pius XII. ve svém proslovu k porodním asistentkám ze dne 29. října 1951 vypočítává čtyři důvody, kdy je povoleno tzv. přirozené plánování rodičovství:

a) Zdravotní důvody: manželka je nemocná nebo tak přetížená, že by její psychická rovnováha byla dalším dítětem ohrožena.

b) Eugenické důvody: pravděpodobně by se narodily tělesně a duševně postižené děti.

c) Ekonomické důvody: otec není schopen v případě narození dalšího dítěte řádně uživit rodinu.

d) Sociální důvody: byt je například tak malý, že přivedení dalšího dítěte na svět není s ohledem na ostatní možné.

Papež dále uvádí: „Když oproti tomu po rozumném a poctivém zvážení neexistují osobní nebo z vnějších okolností vyplývající závažné důvody, pak snaha vyhnout se v jejich spojení plození a zároveň dále plně uspokojovat vlastní tělesnost, může být pouze důsledkem falešného chápání hodnoty života a plodem motivů cizích zdravým etickým principům.“

Jinými slovy: Mimo tyto papežem uvedené čtyři důvody se nemohou manželé vědomě omezit na neplodné dny, aniž by tím nezatížili své svědomí.

Žádný manželský pár by se neměl obávat darovat život čtyřem, pěti nebo šesti dětem. Děti jsou bohatstvím rodiny a lidstva. V Německu se následkem nedostatku dětí úplně rozpadá sociální stát. Průměrem 1,2 narozených dětí se Německo řadí na konec světové tabulky. O nic lépe to nevypadá ani ve Španělsku a v Itálii. Žijeme v nejbohatších zemích světa, ale zároveň i v těch nejchudších na děti, v nejnepřátelštějších k dětem, když pomlčíme o špatné manželské morálce. Ale statistiky říkají, že na každou ženu musí připadat alespoň 2,1 dětí, aby se počet obyvatel udržel na stálé úrovni. To znamená, že vymíráme, ano, celý křesťanský Západ vymírá. Toho jsou si muslimové dobře vědomi a používají svou hojnost dětí jako prostředek k dobytí našich zemí. Jeden muslim kdysi prohlásil: „Přemůžeme křesťany těhotenstvím.“

Jeden početní příklad by měl ukázat, jaký má hojnost dětí dlouhodobý důsledek. Ovšem ve skutečnosti se takovéto početní příklady nevyskytují, nicméně mají značnou výpovědní hodnotu. Představme si, že jedna rodina má dnes dvě děti a tyto děti budou mít každé také dvě děti a tak dále. Počítáme-li jednu generaci na třicet let, tak budou mít výchozí manželé po 150 letech 64 potomků v poslední generaci. Vezměme nyní ne dvě, ale tři děti. Tak bude mít výchozí manželský pár po 150 letech v poslední generaci ne dvakrát nebo třikrát více potomků, ale přesně 729. Když vezmeme čtyři děti, tak bude mít poslední generace po 150 letech 4096 potomků. Čím dále v čase budeme postupovat, tím více se budou nůžky otevírat.

Velké rodiny jsou zpravidla velmi plodné. To znamená: Děti z velkých rodin mívají sami často velké rodiny. Z velkých rodin pochází – což je naprosto přirozené – také mnoho duchovních povolání. Je přeci přirozené, že z velké rodiny Bůh povolává jedno nebo dvě z dětí k duchovnímu stavu, do své služby. Určité materiální omezení, ohledy na ostatní mezi sourozenci a jejich vzájemná podpora vytvářejí dobrý přirozený základ pro působení milosti. Je to také zvláštní odměna pro rodiče za jejich dobrosrdečnost.

Ve své promluvě k italským mnohodětným rodinám ze dne 20. ledna 1958 uvedl papež Pius XII. toto: „Také navenek je spořádaná rodina vnímána jako cosi svatého. Svátost křtu pro ni neznamená mimořádnou záležitost, ale spíše pravidelnou událost, která je pro Pána radostí a znovu a znovu obnovuje jeho milost. Slavnostní procesí ke křestnímu prameni ještě neskončila a již začínají v kráse stejného lesku biřmování a první svatá přijímání. Nejmladší ze sourozenců si ve svých milých vzpomínkách sotva stačil odložit bílé šatičky a již vidí rozkvétat svatební závoj na prvorozené dceři, opět se u paty oltáře shromažďují rodiče, sourozenci a noví příbuzní. Následují, jako jedno jaro za druhým, nové sňatky, nové křty, nové Bílé neděle a tak Bůh neustále tyto šťastné lidi navštěvuje a zaplavuje je svými milostmi. Stejně tak se k početným rodinám sklání Boží Prozřetelnost, což mohou mnozí rodiče, především ti chudí, dosvědčit. V Prozřetelnost doufají zvláště tehdy, kdy je veškeré lidské snažení nedostatečné. Dobře odůvodněná a ne planá důvěra! Prozřetelnost není ani tak, abychom se vyjádřili lidskými termíny a slovy, součtem mimořádných zásahů Boží dobroty, ale spíše výsledkem harmonie běžného života, tedy působením nekonečné Stvořitelovy moudrosti, jeho dobroty a všemohoucnosti.“
2. Výchova

Lidské dítě je po narození odkázáno na pomoc okolí ve větší míře než ostatní živočichové, a to nejen v tom, co se týče potravy, oblečení a péče o tělo – dítě potřebuje především milující oporu dalších rozumných stvoření, která jsou pro něj duševní výzvou a tím ho stimulují a podporují. To bylo potvrzeno jedním odporným experimentem, ve kterém dali do jakési místnosti kojence a starali se o ně pouze materiálně. Tedy postarali se o výživu, ošacení, čistotu atd., ale neprokázali dětem žádnou náklonnost, žádný úsměv, žádnou lásku, žádné slovo, absolutně nic. Po nějaké době většina z kojenců zemřela. Člověk je tedy v základě odkázán na společenství a především na své bližní.

To bych chtěl ukázat ještě na jednom příkladu. Před zhruba sto lety unesli vlci dvě malé děti. Po letech byly tyto děti opět nalezeny. Vyly podobně jako vlci a samozřejmě neuměly žádné slovo. Mladší z dětí zemřelo krátce po jejich osvobození, druhé dítě se nikdy mluvit nenaučilo. Dítě potřebuje živý kontakt s dalšími lidmi, jinak není schopno plně se vyvinout ve zdravého člověka. Tato podpora ze strany rodičů, zvláště ze strany matky, začíná zrozením. Matka musí své dítě přijmout, musí se radovat ze svého mateřství a stejně jako Nejsvětější Panna vyřkla své fiat Boží vůli, musí svou připravenost vyjádřit i tehdy, když se v první okamžik může další dítě zdát být jen přítěží.

Mladá matka by měla jako křesťanka co nejdříve svěřit dítě, které nosí pod svým srdcem, do péče Bohu, Bohu je obětovat a prosit ho, aby na dítěti naplnil svou vůli. Přijímá obtíže těhotenství stejně jako porodní bolesti. Také zde bych uvedl příklad: Při jednomu pokusu dali ovci, která měla těsně před vrhem, utišující prostředky. Po vrhu však ovce mláďata nepřijala. Porodní bolesti pravděpodobně vyvolávají mateřský instinkt nebo jej při nejmenším podporují, což ovšem neznamená, že by měl být každý utěšující prostředek zakázán. Avšak mělo by se s ním zacházet obezřetně, neboť Bůh naší pramáti Evě po jejím pádu určil mj. za trest rodit děti v bolestech (Genesis 3, 16).

Matka by měla pamatovat na to, aby dítě co nejdříve po porodu přinesla ke křestnímu prameni. V dnešní době to musí být rodinám neustále opakováno, neboť příliš často čekají, až se sejdou všichni strýčkové a tety, aby se mohla konat správná rodinná oslava. To ale samo o sobě není obsahem a cílem křtu. Smyslem je přivést dítě k Bohu, učinit z pohana křesťana, z hříšníka spravedlivého – toto malé stvoření se stane chrámem Ducha Svatého, údem těla Kristova, dědicem nebes. Dokonce i dnes hrozí dětská úmrtnost, a proto rodiče, kvůli jejichž nezodpovědnosti nebude jim svěřené dítě nikdy patřit na Boží Trojici, ponesou strašný úděl!

Děti vyžadují čas, bezpečí, teplo domova a lásku. A láska se nevyjadřuje jen city, ale daleko více v postojem, který ti druzí zaujmou: „To je dobře, že tu jsi!“ Je to přijetí druhého jako člověka, přijetí v lásce, vyjádření náklonnosti k němu, prokázání dobrodiní a vlídnosti.

Když děti vyrůstají, má pro ně důležitý význam kontakt s přírodou, s květinami, stromy, zvířaty, horami a jezery, díly našeho Stvořitele. Dnešní doba, která je ve znamení techniky a strojů, studeného prospěchářského myšlení nevidí ani zákony přírody a její krásu, ani za ní stojící Boží moudrost. Modernímu člověku chybí úžas a pohled, jeho duše je chudá a zmrzačená.

Velkým obohacením pro dítě je, když může mít své vlastní zvíře, ať už je to králík, koza, ovce nebo křeček. Znamená to, že dítě musí zvíře každý den pravidelně krmit, ne jen jednou týdně na dalších šest dní dopředu nebo podle nálady a chuti. Pravidelně musí uklízet stáj nebo chlívek a udržovat je v čistotě. Tím se dítě učí pravidelnosti a pořádku, učí se myslet na povinnosti, vede se k ctnostem trpělivosti a vytrvalosti.

Práce je při formování dětí nenahraditelná, jelikož hraje důležitou úlohu v lidském životě. Vyžaduje plánování a prozíravost, námahu a cílevědomost, obětavost a nasazení, píli a vytrvalost. Práce je znamenitá fyzická a duševní terapie.

Děti musí být vychovány k smyslu pro povinnost. Také zde uvedu příklad: Když byla v roce 1982 založena škola Dona Bosca v Brilon Waldu, dostalo každé dítě malý záhonek, o který se muselo starat. Bylo poučné podívat se na tyto záhonky jako na obraz dětské duše: jedny záhonky byly udržované a osazené, druhé opuštěné. Každé dítě přestavělo záhonek podle své vlastní fantazie a možností. Když dítě opouštělo školu, mělo předat svůj záhonek dalšímu dítěti. Za tím stála myšlenka předávání něčeho rozpracovaného, lidské tradice a dědictví.

Tak se děti učí právu a povinnostem a jejich vzájemným souvislostem. Dnešní člověk zná jen práva, požadavky, nároky. Nemyslí na povinnosti, na nasazení se pro druhého, na službu druhému. Práva ale vyplývají z povinností, a ne naopak! Pokud dnešní egoista nedostane to, co chce, vezme si to násilím sám, a možná, že i požene své rodiče před soud.

Dítěti se také musí vštípit smysl pro čest, úctu k sobě samému i druhým. Vzhledem k tomu, že rodiče jsou zástupci Boží autority, neměly by je děti oslovovat křestními jmény. Takový zvyk těžce podkopává rodičovskou vážnost. Děti by se na rodiče měly obracet oslovením „tati“ a „mami“ nebo „otče“ a „matko“. To samé platí i pro zetě a snachu ve vztahu k tchánovi a tchyni.

Ve výchově musí být laskavost a přísnost harmonicky vyvážené. Pokud je dítě neposlušné, umíněné a drzé, pokud sousedovi rozbilo okno, musí být potrestáno. Dítě intuitivně cítí nápravný rozměr trestu, pokud je spravedlivý. Trest musí vést především k dobru dítěte, nesmí vycházet z afektu, nesmí být nespoutaným výbuchem hněvu jednoho z rodičů. Musí být ve spravedlivé míře. Přehnaná tvrdost zanechává škody na duši dítěte. Ovšem dnešní nebezpečí spočívá v antiautoritativní, změkčilé a liberální výchově, která dětem vše povolí, vše nechá projít, nikdy nevolá k odpovědnosti a tím člověka činí neschopným pro křesťanský životní zápas.

Také Písmo svaté zdůrazňuje potřebu trestat děti, protože i po křtu v nich zůstávají neuspořádané sklony, které musí být překonány a přemoženy. Zde několik příkladů z Knihy Sírachovcovy:

„Máš syny? Vychovávej je a od mládí ohýbej jejich šíji. Máš dcery? Pečuj o jejich bezúhonnost a nebuď k nim málo náročný.“6)

„Kdo miluje svého syna, má na něho stále připraveny důtky, aby z něj měl nakonec radost. Kdo kárá svého syna, bude mít z něho prospěch a mezi známými se jím bude chlubit.“7)

A ještě nakonec verš z Knihy přísloví:

„Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.“8)

Nemluvíme zde o týrání dětí, ale o odměně a trestu, které si člověk zaslouží po dobrém nebo zlém činu. Děti mají velmi vyvinutý smysl pro spravedlnost, na který musí rodiče vhodně reagovat. Kdo tedy splní svému dítěti všechna přání, vše mu dovolí, vzdá se rodičovské autority nebo dítě rozmazluje, ten své děti nemá rád. Jeho výchova bude mít katastrofální následky, neboť vychovává tyrany a egoisty, lidi, kteří vidí jen samy sebe, kteří nikdy neustoupí, nikdy neodpustí, nikdy svá přání nepotlačí, jedním slovem lidi neschopné pro společnost.

Rodiče vychovávají své děti podle Božích příkazů. Vychovávají je pro Boha. Jsou zástupci Boha a musí je tedy vychovávat podle jeho vůle a pořádku. Děti nejsou neomezeným vlastnictvím rodičů. Rodiče si nemohou ze svých dětí dělat kamarády na hraní a již vůbec ne své hračky! To neodpovídá Božímu pořádku.

Dětí musí být vychovávány a posilovány pro křesťanský život. Musí být na tento život připraveny. Ten obsahuje mnohonásobné výzvy: práci, námahu, úspěch i neúspěch, chválu i pokárání, štěstí i neštěstí, radost i slzy. V každém případě je křesťanský život boj, ve kterém se člověk musí osvědčit a vést ke spáse svou duši. Pro tento boj musí být děti a mládež vyzbrojeni.

Mají-li děti poslouchat, pak musí být již od nejútlejšího věku vedeny k úctě k rodičovské autoritě: „Tatínek to řekl, proto to musíš udělat.“ S tím, jak děti vyrůstají, musí být tento jednoduchý autoritativní argument podepřen rozumným důvodem: „Musíš udělat to a to, protože je to dobré, protože je to Bohu milé a pro bližní potřebné, protože ti to přibližuje cíl.“ Čím je dítě mladší, tím více působí autoritativní argument, čím je starší, tak argument rozumový – oba dva však patří nerozlučně do celkového procesu výchovy.

Každý dobrý pedagog chápe význam důslednosti ve výchově: život je důsledný, někdy je ve své důslednosti velmi tvrdý. Dítě se musí naučit nést důsledky svých skutků. Když spáchá něco špatného a po trestu pláče, je pro něj velmi škodlivé, je-li hned zahrnuto polibky a objetími. Když urazí matku nebo otce, musí poprosit o prominutí, dříve než je mu prokázána plnost rodičovské lásky. Shrnuto a podtrženo: To dobré si vždy zaslouží odměnu, alespoň slovy chvály, to špatné musí být potrestáno, alespoň pokáráním.

Výchova se musí soustředit na celého člověka, to znamená člověka, jak se nám jeví, jako společenskou bytost s vlastním tělem a duší a také s padlou přirozeností po prvotním hříchu. Je důležité vychovávat tělo pomocí tělesných cvičení a posilování, skrze práci a vhodný sport.

Daleko důležitější je však duše se svými jednotlivými mohutnostmi – rozumem, vůlí a světem emocí. Rozum dítěte čeká na osvícení, formování a na vývoj. Čtení, psaní, počítání a učení se nazpaměť, to vše je součástí výchovy. Ještě důležitější je formování vůle ke statečnosti, vytrvalosti a charakteru k upřímnosti a poctivosti, k píli a námaze.

Člověk, a zvláště dítě, není žádnou uzavřenou monádou, jak kdysi Leibnitz nazval člověka, ale společenskou bytostí, kterou společnost také spoluutváří, a tudíž by měla ve společnosti vyrůstat. Proto je pro děti důležitá a vhodná škola. Dítě potřebuje kamarády, se kterými si může hrát, přátele, v jejichž společnosti odkryje své schopnosti, se kterými může ledacos podnikat a u kterých také může narazit na odpor a nepochopení, kdy musí uplatnit „hoblík, pilník a dláto“9), aby bylo schopno zvládnout budoucí život, ve kterém ne vždy jde všechno zlehka.

Od prvotního hříchu našich prarodičů Adama a Evy je lidský rozum zatemněn, vůle netíhne k dobrému, ale příliš často směřuje ke zlému, duševní schopnosti jsou oslabeny, panuje v nás trojnásobná žádostivost rozumu, vůle a mysli.

Skrze křest se člověk znovu narodí pro nadpřirozený život, rány dědičného hříchu se zmenší, ale úplně nezmizí. S touto padlou lidskou přirozeností máme ve výchově každý den co do činění. Pouze skrze spásu a milost spásy se po opravdovém křesťanském životě uzavírají rány na duši. Proto křesťanská výchova potřebuje nadpřirozené prostředky: modlitba za dítě a s dítětem, oběť rodičů, zvláště matky, povolání dítěte k duchu této oběti. V našich rodinách musí být naprostou přirozeností neustále dětem opakovat: „Děláš to a to z lásky k Ježíši; přinášíš tuto malou oběť pro radost našeho Spasitele; vzdáš se toho a toho, aby ses připodobnil ukřižovanému Spasiteli.“
Samozřejmě, že ve výchově hrají nejdůležitější roli svátosti, zvláště častá svatá zpověď a časté svaté přijímání. Těmito dvěma prostředky vytvořil sv. Don Bosco z mnohdy zpustlých chlapců schopné křesťanské muže a dokonce i světce.

Papež Pius XI. píše ve své encyklice Divini illius magistri ze dne 31. prosince 1929 o výchově toto: „Nikterak nelze zapomínat, že křesťansky má být vychováván celý člověk, v němž duše a tělo tvoří jednu přirozenost, se všemi schopnostmi duševními i tělesnými, přirozenými i nadpřirozenými, jak ho poznáváme rozumem i ze zjevení. Celý člověk poklesl z původní dokonalosti a Kristus jej vykoupil a zase mu vrátil nadpřirozenou důstojnost, aby byl zase přijat za dítě Boží, ale přece mu nevrátil mimořádné dary, které měl před pádem, totiž nesmrtelnost těla, duševní rovnováhu a neporušenost ducha. A tak zůstaly v člověku rány, jež zasadila lidské přirozenosti Adamova vina, především slabost vůle a nezřízená žádostivost duše. Věru ‚bláznovství spjato jest se srdcem pacholete, ale metla kázně jej vyžene‘.10) Od dětství je nutno potlačovat zlé náklonnosti vůle a pěstovat dobré a hlavně naplnit dětskou mysl učením Božím a posilovat ducha milostí Boží. Kdyby pomoci milosti Boží nebylo, nikdo by nemohl zvládnout svou žádostivost, ani by nebylo možno přivést k naprosté dokonalosti výchovu poskytovanou Církví, již Kristus natolik vybavil božskou naukou a svátostmi, aby byla skutečnou učitelkou všech lidí.“11)

výber prebratý z http://www.stjoseph.cz/g020.html
text bol krátený

nedeľa, 20. apríla 2008

Svätá Omša Tridentského rítu v Pribete

Na sviatok svätého Michala Archanjela, 29. septembra 2007,
v sobotu o 18. hodine
v obci Pribeta (maďarsky: Perbete)
slúžil slávnostnú Svätú Omšu v tridentskom ríte otec Balogh Károly


Pribeta (maďarský názov obce je Perbete) je obec na Slovensku, v Nitrianskom kraji, v okrese Komárno. Leží 24 kilometrov severovýchodne od Komárna. V roku 2001 bolo z jej 3137 obyvateľov 2403 Maďarov a 713 Slovákov. Prvá písomná zmienka o obci je z roku 1312, keď ju ako majetok esztergomského arcibiskupa spustošili Csákyho vojská. V 15. storočí sa v nej nachádzal aj malý hrad, ale v čase tureckých vojen bol spolu s celou obcou zničený, obec bola znovu zaľudnená až koncom 17. storočia.

Najdôležitejšou kultúrnou pamiatkou obce je kostol Svätej Trojice, postavený v barokovom štýle v roku 1733, ktorý bol neskôr prestavaný v klasicistickom štýle. Nad jeho bránou sa vypína erb Maďarska, ktorý pochádza z 18. storočia. Vo dvore chrámu stojí baroková socha z roku 1788, nájdeme tu aj pamätník obetiam prvej svetovej vojny. Na námestí vedľa tohto katolíckeho kostola stojí aj miléniový pamätník a pamätník obetiam druhej svetovej vojny, ktorý pochádza z roku 2001. Barokovo-klasicistická kaplnka Panny Márie bola postavená v roku 1762 na mieste, kde sa voľakedy zdržovali pustovníci.

Príspevok zo slávnostnej Svätej Omše tridentského rítu

(Bohužiaľ tieto fotografie zhotovil jeden z miništrantov (mobilným telefónom), ktorý nemal veľmi príležitosť fotiť, mohol tak urobiť len pár záberov počas kázne a rozdávania Svätého prijímania, potom po Omši z chóru a na fare z prednášky otca Károlya.)

29. septembra na sviatok Svätého Michala odslúžil v Pribete otec Balogh Károly slávnostnú Svätú Omšu v tradičnom ríte rímskokatolíckej cirkvi. Na Svätej Omši sa zúčastnili aj dvaja kňazi z okolia. Medzi veriacimi boli domáci, ako aj dvaja hosťujúci robotníci z Čadce, rozprávajúci po slovensky. Otec Márk (Marek) - kaplán z nových Zámkov, ktorý miništroval, prečítal epištolu aj Evanjelium po maďarsky a po slovensky. Vo svojej kázni hovoril otec Károly o tom, akým pokladom je Omša, „Cirkev ho ponúka svojim veriacim vo forme tradičnej Svätej Omše“. „Keď prebiehajú na mnohých miestach debaty a spory o tom, v akej reči má Omša znieť, tu sme ju odslúžili v jazyku našej matky Cirkvi, na spokojnosť všetkých“.

Medzitým povedal tiež aj to, že „toto je Omša, prijatá a uplatňovaná Cirkvou už po stáročia“ a „porodila v našej Cirkvi nespočet svätých“.

Po svätej Omši jeden postarší kňaz, ktorý mohol mať okolo 60 rokov, a bol na Svätej Omši ako veriaci (sedel teda v lavici), vošiel do sakristie, vraviac, že cíti tak, akoby bol po štyridsiatich rokoch teraz po prvýkrát na Omši. Pri výkone úloh kantora vypomáhal aj komárňanský kantor z kostola Svätého Ondreja.

Mnohí z veriacich poďakovali za to, že sa mohli znovu zúčastniť Omše, ktorú spoznali vo svojich detských rokoch a zamilovali si ju už vtedy. Deti, ktoré prišli miništrovať z obce Zemné povedali, že s radosťou prídu aj inokedy. Po Omši mladí, skauti a dospelí, ktorí sa zúčastnili Svätej Omše, so záujmom počúvali na fare otca Károlya, ako vysvetľuje časti tejto Omše a symboly, ktoré sa v nej vyskytujú. (Iste, je možné, že medzi tými, ktorí prejavili na túto Svätú Omšu svoj pozitívny názor môžu byť aj takí, čo tak činia z púhej nostalgie, či takí, ktorým sa „páči umenie“, ale kto to môže v skutočnosti posúdiť?)

V Pribete plánujú ďalšiu takúto slávnostnú Svätú Omšu niekedy v polovici októbra. Vo všedné dni (férie), keď nebude otec Károly slúžiť Svätú Omšu na nejaký konkrétny úmysel, raz za týždeň bude slúžiť v tomto tradičnom ríte tzv. tichú Omšu.

štvrtok, 10. apríla 2008

Tragédia lode „Wilhelm Gustloff“


O udalosti, o ktorej pojednáva tento článok, vie u nás veľmi málo ľudí, dá sa povedať, že temer nikto. Pri predstave námorného nešťastia katastrofického rozsahu napadne každému Titanic, podchytený v mysli Hollywoodom živenými vnemami morskej apokalypsy.


Začiatkom roka 1945 utekali tisíce a tisíce nemeckých civilistov (lebo o tých bude primárne reč, nie o ustupujúcom Wehrmachte) do prístavov Baltského mora pred Červenou armádou. „Rusi idú!“ - masové znásilnenia, lúpeže, barbarstvo mučenia a vraždenia, plienenie a pustošenie – toto všetko hnalo zúbožených a krutou zimou týraných ľudí do prístavov, akým bol aj Gotenhafen (do roku 1939 Gdingen, po poľskom zabratí východného Nemecka r. 1945 Gdynia). Gotenhafen bol pre mnohých poslednou nádejou. Bol to prístav veľkých lodí, ktoré boli stelesnením nádeje úniku pred obávanými zúrivými hordami Rusov. Ale značné percento ľudí neprežilo už ani cestu do prístavu. Krutá zima, hlad, vyčerpanie, horúčky, bombardovania nízko letiacich stíhačiek a nájazdy tankov na volmi a koňmi ťahané povozy roľníkov preriedili počty tých, ktorí dúfali v záchranu útekom do západnejších oblastí Ríše.


Vysnívanú nádej stelesňovala obrovská loď „Wilhelm Gustloff“, ktorá slúžila ako výletná loď odborovej organizácie „Kraft durch Freude“ (v preklade: „Sila skrze radosť“). V prístave vládol nepredstaviteľný chaos, ľudia zbierali svoje posledné sily, aby sa dostali na jednu z lodí, ktoré vyplávali do Hamburgu alebo Lübecku, či Kielu. Ťažko si vôbec predstaviť utrpenie zúfalých matiek, ktoré sa snažili zachrániť seba a svoje malé deti a zúfalstvo tých, ktorým sa nepodarilo zohnať žiaden lístok na jednu z lodí. V prístavoch však fungovala aspoň (v rámci možnosti, daných vojnou) aká–taká lekárska a ošetrovateľská služba, ktorá bola mnohým ľuďom schopná pomôcť svojou starostlivosťou aspoň z toho najhoršieho.


Celá tá dráma sa slovami opisuje veľmi ťažko: Večer 29. januára 1945 bolo kapitánovi lode oznámené, že povolenie na vyplávanie „Gustloffa“ sa prekladá na ráno zajtrajšieho dňa. Loď mal sprevádzať parník „Hansa“. Velenie lode „Wilhelm Gustloff“ pozostávalo z týchto ľudí: Kapitána Friedricha Petersena, mladých kapitánov Köhlera a Wellera, 1. dôstojníka Lousia Reeseho a korvetného kapitána Wilhelma Zahna, ktorý bol zároveň vojenským šéfom tohto mužstva. Zatiaľ čo v skorých ranných hodinách 30. januára prebiehala na „Hanse“ posledná situačná porada spomínaných námorných dôstojníkov, na palubu „Gustloffa“ sa chceli dostať posledné stovky zúfalých utečencov.


Ako pochodeň sa šírila v to ráno 30. januára zvesť o tom, že „Wilhelm Gustloff“ má vyplávať už o pol jednej popoludní. Keď sa o 12:30 zdvihli nástupné schodíky a začal sa osekávať ľad pri prístavnom móle, odohrávali sa na brehu nepredstaviteľné scény, plné dramatiky. Zo všetkých zvyšných síl sa chceli na palubu lode dostať tí, pre ktorých sa na lodi nezvýšilo miesto. Zúfalé matky podávali úplne cudzím ľuďom svoje v tenkej látke ovinuté bábätká, aby sa aspoň tie mohli dostať do teplého bezpečia lode. Všetci sa desili ruskej armády, ktorá im bola v pätách a nevedeli, či sa dožijú najbližších dní. Boli to momenty neopísateľného desu.


Po pár desiatkach metrov došlo k prvému väčšiemu zdržaniu. „Gustloffa“ obkolesili viaceré, utečencami preplnené menšie lode. Matky dvíhali svoje deti a s plačom prosili, aby ich posádka pustila na palubu „Gustloffa“. Zodpovední dôstojníci sa nato nevedeli pozerať a hoci bola kapacita lode dávno prekročená, ustúpili. Dali rozkaz na prijatie ďalších stoviek ľudí. Dvere sa otvorili, padajúce schodíky umožnili nápor ďalších pasažierov. Do vyhriatych útrob lode sa drali húfy trasúcich sa, premočených a premrznutých úbožiakov.


Potom prišla zlá správa: Sprievodný parník „Hansa“ mal poruchu stroja a ukázalo sa, že nebude schopný vyplávať. Ako sprievodné plavidlá tak boli po ďalšom dlhšom zdržaní nasadené dva torpédové člny „Löwe“ a „TF 1“. Vedenie „Wilhelma Gustloffa“ stálo pred ťažkou dilemou: Vyčká sa, pokiaľ bude parník „Hansa“ schopný po oprave vyplávať, alebo sa podnikne plavba okamžite, aj keď v sprievode iba dvoch malých torpédových člnov? Dôstojníci zvážili všetky „pre“ a „proti“. Kapitán Zahn napokon oznámil rozhodnutie: Vyplávame ihneď a bez „Hansy“. Ďalšia debata sa rozprúdila ohľadom smeru plavebnej cesty. Tu sa črtali iba dve možnosti – alebo pozdĺž pobrežia Baltského mora, kde by loď nemohli ohroziť nepriateľské ponorky, avšak mohla by naraziť na míny, druhou alternatívou bola tzv. „núdzová cesta 58“. Toto bola možnosť, ktorej výhodou bola rýchlejšia plavba a navyše bez strachu z mín, no nikto neručil za to, že sa loď nestane obeťou ponorkového útoku Sovietov. Tu rozhodol kapitán Petersen: Pôjde sa „núdzovou cestou 58“!


Nad ľadovým Baltikom sa rozhostilo ticho a skorá januárová tma. Loď, ktorá bola na mori od 15. marca 1938 sa plavila veľmi pomaly, bez použitia svetiel. S pribúdajúcim časom bolo more čoraz viac rozbúrené, o krížnik narážali silné vlny, na palube sa kvôli ľadovému víchru nedalo vydržať a ešte k tomu veľmi husto snežilo. Zrazu zachytila posádka „Gustloffa“ signálnu správu od „TF 1“: „Máme zárez v bočnom zvare. Zistené vniknutie veľkého množstva vody. Žiadame o prepustenie zo sprievodu.“ Nebolo inej možnosti, „TF 1“ sa musel vrátiť späť do Gotenhafenu. „Wilhelmovi Gustloffovi“ tak zostal jediný sprievodca, malý torpédový čln „Löwe“. Okolo šiestej večer dostali kapitáni Zahn a Petersen rádiovú správu: „Južno-južným smerom sa v otvorenej formácii oproti „Wilhelmovi Gustloffovi“ plaví odmínovávací lodný útvar, zložený z viacerých plavidiel.“ Aby sa vyhli kolízii, navrhol kapitán Zahn zapnutie pozičných svetiel, pokiaľ lodný konvoj neprejde okolo. Kapitán Petersen s návrhom súhlasil. Žiadna zostava lodí však neprichádzala, čas plynul a „Gustloff“ stál vyše hodinu na mieste. Okolo pol ôsmej prikázal kapitán Petersen, aby sa pozičné svetlá opäť zhasli.


Sovietskym ponorkám boli záchranné akcie nemeckého námorníctva veľmi dobre známe. Už niekoľko dní čakala ponorka „S 13“ pod velením kapitána Alexandra Marinesca na „núdzovej ceste 58“ na svoju korisť. Marinesco mal medzi spolubojovníkmi povesť ožrana a chvastúňa. Medzi kádrami Červenej armády bežný profil. Nutne potreboval nejaký „úspešný zásah“, aby si šplhol u svojich nadriadených. Dlho očakávanej koristi sa mu dostalo, keď okolo siedmej večer jeden z jeho mužov objavil rozsvietené pozičné svetla obrovskej nemeckej lode. Bol to muž bez škrupúľ, presne v duchu žlče majstra propagandy – židovského súdruha Ilju Ehrenburga mu bolo úplne jedno, či pošle ku dnu vojnovú loď, alebo krížnik naložený tisícami nevinných civilistov. Pod rúškom noci sa priblížil k „Wilhelmovi Gustloffovi“ a čakal na príhodný okamih, kedy môže vypáliť svoje torpéda.


Je šesť minút po pol ôsmej večer. „Gustloff“ sa plaví predpokladaným kurzom a nachádza sa 12 námorných míľ severne od prístavu Stolpmünde (po r. 1945 Ustka). Všade samé ticho. V tom istom čase sa v sovietskej ponorke „S 13“ chystali na svoj veľký zásah – keďže však bol „Wilhelm Gustloff“ zo strany otvoreného mora krytý torpédovým člnom „Löwe“, rozhodol sa Marinesco pre odpálenie striel zo strany pobrežia. Vyše hodinu hlásil Marinescovi jeho navigačný dôstojník Redkoborodov pravidelne presnú polohu, vzdialenosť a plavebnú rýchlosť nemeckej veľlode. Keď bola korisť vzdialená už len 500 metrov, vydal Marinesco rozkaz k paľbe.


Desať minút po deviatej v noci opustili ponorku tri torpédové strely. Pár sekúnd nato mohutne explodovali po presnom zásahu do svojho cieľa. Na „Gustloffovi“ začalo peklo. Zatriasol sa po mohutnom údere, ktorý sa pasažierom zdal ako úder obrím kladivom. Stroje prestali pracovať, loď zastala. Ľudia boli po náraze striel v útrobách lode porozhadzovaní, každý ležal zrazu inde, než bol pred sekundami. Z boku lode civela niekoľkometrová diera, cez ktorú sa do nej valili tony ľadovej vody.


Heinz Richter vysielal nepretržite a bez kódovania z malého sprievodného člna „Löwe“ správu o tragédii: „SOS – Gustloff sa potápa po zásahu troch torpédových striel.“ Plačúce deti na lodi zúfalo hľadali svojich rodičov. Ranení vojaci boli svedkami scén, ako matky, v snahe zachrániť svoje deti, unáša nemilosrdný prúd vody. Živočíšny boj o holé prežitie pokračoval aj po okamžitom začatí záchranných prác posádkou malého sprievodného člnu „Löwe“. Každý zdravý muž bol v akcii, každá zdravá žena z radov ošetrovateliek im pomáhala. Z minúty na minúty však bolo jasné, že šancí na prežitie niet. Záchranné člny na boku lode boli primrznuté, rovnako ako laná, ktoré sa pretrhovali. Člny, do ktorých sa podarilo naložiť pár ľudí, sa prevrhávali do januárovo ľadových vĺn rozbúreného mora. Všade vreskot a plač. Z paluby sa ozývali neustále výstrely. To dôstojníci, ktorí mali na palube svoje rodiny, strieľali svoje manželky a deti, aby ich ušetrili hroznej smrti v studenom pysku Baltiku.


Zatiaľ čo sa na „Wilhelmovi Gustloffovi“ odohrávali hrozné výjavy, k miestu skazy sa približoval ťažký krížnik „Admiral Hipper“, naložený ďalšími utečencami, ktorý vyplával tiež z Gotenhafenu. Pred týmto krížnikom sa plavil ako bezpečnostný sprievod torpédový čln „T 36“, ktorému velil Kapitán poručík Robert Hering. Okolo pol desiatej zbadala posádka „T 36“ a „Admirala Hippera“ červené svetelné signály, ktoré boli vystreľované z člnu „Löwe“ a „Gustloffa“. Hoci bol samotný torpédový čln naložený 250 utečencami, neváhal kapitán Hering ani chvíľu, zrýchlil plavbu a nariadil svojmu mužstvu pomoc pri záchranných prácach na „Gustloffovi“.


Čím viac sa „Wilhelm Gustloff“ nahýnal na bok, tým strašnejšie scény sa na ňom a pri ňom odohrávali. Stovky ľudí padali s krikom z klzkej zľadovatelej paluby do studeného mora, iní sa so zvyškom svojich síl snažili dostať do nejakého z mála záchranných člnov, stovky ďalších ležali alebo sedeli bez pohnutia vo svojich záchranných plaveckých vestách. O 22:18, vyše hodinu po sovietskom útoku sa „Wilhelm Gustloff“ potopil. Pre preživších to bol neskutočný pohľad.


Záchranné práce pokračovali energickým tempom ďalej. Baltské more bolo však v tú noc už dávno masovým hrobom. O pol jednej v noci musel torpédový čln „T 36“ svoje záchranné práce pozastaviť, sám sa stal obeťou ďalšieho sovietskeho ponorkového útoku. V tomto priestore poľovali očividne aj iné sovietske ponorky, nie len tá Marinescova. S určitosťou však sovietski velitelia dávno videli a vedeli, čo sa pri nich na mori deje. Videli a vedeli, že všetky lode zachraňujú v prvom rade holé životy matiek a detí. Nemecký život však pre sovietskych námorníkov očividne nemal (a vo väčšine historických a historizujúcich komentárov zväčša židovských a slovanských autorov, v menšej miere u Anglosasov pri téme vyhnania východných Nemcov ani dodnes nemá, ale najviac to bolí pri prácach „oficiálnej nemeckej historiografie“, poplatnej „duchu doby“) valnú hodnotu. Nadránom dosiahli miesto tragédie ďalšie lode, posádky ktorých zašli pri ratovaní toho, čo sa ratovať ešte dalo, až na samé dno svojich síl.


Až po niekoľkých dňoch bolo možné vyčísliť rozsah úmrtí pasažierov „Wilhelma Gustloffa“. Zo zhruba 10 500 utečencov a ranených vojakov na palube (5000 ľudí z toho tvorili malé deti a kojenci) prežilo noc z 30. januára na 31. januára 1252 ľudí. Na podchladenie neskôr zahynulo ďalších trinásť osôb. Potopenie tejto lode si vyžiadalo šesťkrát viac obetí než slávny Titanic, o ktorom sa točia filmy, píšu knihy a skladajú „sladké“ melódie. 16. apríla potopila Sovietska ponorka „L 3“ krížnik „Goya“, plne naložený utečencami z nemeckého východu. Vlny Baltského mora spláchli ďalších sedem tisíc osôb. Toto sú však len najvypuklejšie prípady, potopených lodí bolo oveľa viac. Svetovými ľavicovými elitami adorovaný súdruh Michail Gorbačov vymenoval kapitána Marinesca v roku 1990 posmrtne za „Hrdinu Sovietskeho Zväzu“ a bol mu odhalený pamätník v Kaliningrade (do roku 1945 Königsberg vo Východnom Prusku).


Podľa zahraničnej tlače upravil
L.H.

utorok, 8. apríla 2008

Sv. Thomas More ako utopista?

„Keď Sir Thomas Morus vydal roku 1516 svoju Utópiu, položil základy útvaru, ktorý bol potom živý niekoľko storočí,“ píše vo svojom článku v .týždni č. 14 Daniel Hevier. Podsúvať ale Sv. Thomasovi Morovi utopické myslenie je úplne pomýlené a dôkazom neznalosti problému.
More totiž rozprávanie o utopijskej spoločnosti vkladá do úst inej osobe, nie sebe. Nemyslím, že by ho k tomu viedla skromnosť, naopak, aj touto formou sa sám dištancuje od predstáv, ktoré sa snaží ironizovať.

Utópia začína stretnutím troch postáv, medzi ktorými sa rozprúdi rozhovor tvoriaci vlastný obsah diela. Thomas More a Peter Giles počúvajú rozprávanie fiktívnej postavy, „scestovaného“ Rafaela Hythlodaia o vzdialených krajoch. Utópiu tvoria časti: úvod, prvá kniha: Řeč znamenitého Rafaela Hythlodaia o nejlepším stavu státu, druhá kniha: O ostrově Utopii obecně a záver.

Hneď v úvode naznačuje More, v akom duchu bude pokračovať jeho dielo a ako ho treba chápať. Priznáva, že jeho úlohou bolo len podať istý pohľad na svet bez toho, aby sa s ním stotožnil: „abych prostě vypsal, co jsem slyšel.“ (s. 23) Rafaelovo rozprávanie je preto podané bez reflexie a zásahov Mora: „tak v případě pochybnosti spíše budu opakovat lež, než abych sám lhal, protože raději volím být věrný než moudrý. (s. 24-25) Z toho je zrejmé, že sa Rafaelove myšlienky nestanú názormi Morovými a že je More dokonca presvedčený o ich nerealizovateľnosti, o tom, že sú vymyslené, že skúsenosť, ktorú Rafael prezentuje ako svoju vlastnú, je len príťažlivou lžou: „pel a půvab novosti toho, co on [Rafael] vymyslil.“ (s.25)

To, že rozprávanie o Utópii je potrebné brať s rezervou, je zrejmé aj z toho, že jej chýba konkrétna geografická lokalizácia: „Nepřipadlo totiž na mysl ani nám, abychom se tázali, ani jemu, aby pověděl, v které končině onoho Nového světa Utopie leží.“ (s. 25) Bolo by predsa úplne logické pri akomkoľvek rozprávaní o nových krajinách na začiatku objasniť, kde sa daná zem nachádza. Bez toho stráca každá správa na váhe a hodnovernosti.

Zároveň je evidentná zrejmá irónia, ktorá mu umožňuje sa dištancovať a zaujať stanovisko k tomu, čo počul a o čom píše bez toho, aby zmenil Rafaelovu výpoveď. Ironický je Rafaelov prívlastok, ktorým ho More charakterizuje, Hythlodaios, teda „Tlachal“, či „Barón Prášil“ (starogr. hythlos - žvást a daios – skúsený, znalý). „Taková volba jména – a nepochybujeme, že vědomá – zcela znevažuje vše, co bude tato postava říkat, včetně názorů na utopijský způsob života.“ (Havlíček, s. 34.) To, že More rozlišuje medzi utopijským zriadením a nasledovania hodným príkladom, je viditeľné aj na tom, že zdôrazňuje, že teraz nie je priestor pre poučovanie z cudzích príkladov: „tak vypočítaval [Rafael] nemálo toho, co může sloužit za vhodný příklad k nápravě omylů našich měst, národů, kmenů a království. Ale, jak jsem řekl, to vše připomenu jindy. Nyní toužím podat zprávu jen o tom, co vykládal Rafael o mravech a zřízeních Utopijských.“ (s. 31) Utopia preto nemá byť vzorovým príkladom pre reálnu politiku.

Prečo ale pri očividnej nereálnosti Hythlodaiových predstáv pristupuje More na jeho hru a pripúšťa zaoberanie sa prezentovanými opatreniami a myšlienkou spoločného majetku? „Neboť sám nejmoudřejší Šalamoun dí: Odpověz bláznu podle bláznovství jeho!“ (s. 45) Je zrejmé, že autor Utópie sa s postavou Rafaela nestotožňuje, naopak, ten je príkladom človeka pyšného, čo sa chce vo svojej dokonalosti rovnať Bohu.

Za všetky absurdné opatrenia spomeňme spoločné vlastníctvo majetku, „zglajchšaltovanie“ z hľadiska ľudskej prirodzenosti či absenciu hierarchizácie. Všetky mestá majú rovnaký vzhľad, jazyk, mravy, zákony i zriadenie. Rodiny sú pod dohľadom špehovacieho úradu. Počet ich členov je na vidieku presne stanovený, ako aj to, koľkí každoročne smerujú do miest, z čoho možno usudzovať, že aby sedeli počty, je pravdepodobné, dochádza pravdepodobne aj k regulácii počtu narodených, nehovoriac o tom, čo sa asi deje s tými, čo sú telesne či fyzicky (a nie na základe vlastného rozhodnutia odmietania spoločenského zriadenia) neschopní „zapadnúť“ do systému.

Jednotvárnosť stojí v protiklade k tradíciám, ktoré sa zakladajú na odlišnosti, jedinečnosti a špecifickosti. Človeku v Utópii sú akékoľvek tradície cudzie, je vykorenený (dochádza pravidelne k výmene domov skrze losovanie), obyvatelia Utópie sú „všude [teda nikde] doma.“ (s. 73) Rodina je doslova zničená, pretože v prípade nutnosti je človek „prepísaný“ z mnohopočetnej do malej rodiny.

Myslím, že nie je nutné zmieňovať sa o všetkých nariadeniach a pomeroch panujúcich v Utópii, o ktorých hovorí Rafael. Príkladov obmedzenia individuálnej slobody je v texte habadej, zámerom autora však nie je ostať len pri tomto popise, sloboda ako taká totiž nespočíva v miere neviazanosti na akékoľvek obmedzenia.

V priebehu celej Hythlodaiovej reči More mlčí, nakoniec si však neodpustí vlastný komentár, ktorý je reflexiou toho, čo práve počul: „Tanulo mi sice na mysli nemálo věcí z mravů a zákonů toho národa, které mi připadaly jako zřízení zhola nesmyslná...“ (s. 118) Je preto bez pochyby, že sa More s utopickou predstavou nestotožňuje, naopak, stojí v kontrastnej pozícii k Hythlodaiovi a uvedomuje si jej nerealizovateľnosť a nebezpečnosť. Sloboda človeka ja na Utópii neznámou záležitosťou, nie však z toho dôvodu, že by mal jednotlivec stanovenú dĺžku spánku, že je povinný k účasti na poľnohospodárstve (bez ohľadu na jeho talent) alebo že je sledovaný špehovacím úradom. Podstatou je to, že mu chýba sloboda zakotvená v Bohu. V Utópii je najvyššia moc uzurpovaná človekom, v mene šťastia človeka je človekom samotným popretý Kristus ako Najvyšší Vládca, táto cesta je však istou cestou do pekla.

Svätý Thomas More vo svojom spise geniálne popísal nebezpečnosť ľudskej pýchy z celospoločenského hľadiska a vystríhal pred hrôzami, ku ktorým došlo v priebehu francúzskej revolúcie, ale i v storočí dvadsiatom. Podsúvanie utopických predstáv do svojho myslenia si naozaj nezaslúži.

Svätý Thomas More, oroduj za nás...

Použitá literatúra:
More, T.: Utopie, Praha: 1978.
Havlíček, A.: Je Morův spis „Utopie“ utopický?, Reflexe č. 30, Praha: 2006. s. 29-45.