štvrtok, 31. júla 2008

Opus opificem probat




... tak sa volá nový projekt Slovenského Kruhu Leva XIII., ktorý sprostredkúva múdrosť minulosti, citáty a úryvky z diel veľkých majstrov, či texty, ktoré stoja za to v mori post-moderného trashingu slov, jazyka a literatúry.

Opus opificem probat nájdete na http://sicitaty.blogspot.com/

nedeľa, 27. júla 2008

Krištof Kolombus - objaviteľ indiánskych duší I.

Aj keby mal veľký

Kolumbus všetky nedostatky,

ktoré sa mu predhadzujú,

čo na tom záleží, ak pomyslíme

na jeho vysoké poslanie

a nezrovnateľné zásluhy?

Markýz de Hoyos


Pred pol tisícročím sa z pobrežného lemu, ktorý obopína poloostrov pyrenejský vydal smerom na Západ tieň obrovského muža. Podivný kolos rozkročený na groteskných lodičkách, tancujúcich a strácajúcich sa v gigantickom mlyne, vynárajúcich sa a padajúcich pohorí z vĺn a nekonečnej vody. Tento tieň visí nad Atlantickým oceánom a západnou pologuľou pol tisícročia a po všetkých tých horách kníh, ktoré sa ho snažili udusiť, rozmetať, utopiť (čo sa nepodarilo vodám) alebo osláviť, vyzdvihnúť, posvätiť, stojíme stále pred tou istou otázkou: kto bol tento muž? Kto bol Krištof Kolumbus?


Kríž, ktorý zarazil do piesku na pláži Novej zeme rozťal európske dejiny na vek stredný a vek nový. Jeho meno sa stále zaplieta a vynára keď začneme hovoriť o Amerike, o druhej polovici Sveta. Všetko dobré a všetko zlé, čo je spojené s touto, dovtedy Bohom zabudnutou, ríšou sa ako Ariadnina nit odvíja od toho osudného dňa, keď sa Santa Maria, Pinta a Niňa odrazili od španielskych brehov.


Ako by vyzeral svet bez neho? O koľko by sa oneskoril objav nového svetadielu? Bol by sever tohoto kontinentu, vládnuci dnes svetu, anglosaský, alebo portugalský? A čo je najdôležitejšie: o koľko miliónov indiánskych duší viac by padalo do danteovských špirál zatratenia, nebyť tohoto muža?


Putovanie


Presných dát viažúcich sa ku Kolumbovmu životu je príliš mnoho na to, aby sa z nich nedali tkať bájne koberce plné báchoriek, uslintaných domýšlavostí, klebetných úškrnov a svetáckych žmurkaní, nárokujúcich si znalosť útrob Sveta. O čo krajšia je bezradnosť liberálno-hermeneutických pisálkov a vozatajov vedy napr. nad životom takého Jána Duns Scota. Nevedia o ňom pomaly nič, okrem dátumu jeho úmrtia a tak im nezostáva iné, než sa zaoberať jeho dielom, ktoré je však temné a teologické (čo je v ich očiach to isté) a tak odchádzajú smutní hľadať inú mršinu k svojim hnilobním hostinám.


Kolumbus to šťastie nemal a tak si zarajtoval na jeho mrtvole každý, kto pero udržal. Snáď len Homér a Shakespeare sa mu môžu rovnať v miere spochybňovania čohokoľvek spätého s ich osobami. Plač niektorých jeho apologétov nad tým, že vieme o ňom príliš málo, obávam sa, nie je na mieste. Vychádzajú z dosť naivnej predstavy, že svet by vzal na milosť niekoho, koho sa už raz rozhodol zatratiť a to len pre také lapálie akými sú nejaké dôkazy svedčiace proti tomuto zavrhnutiu. Svätá prostota. Či nie sú svätci Cirkvi vláčení po stáročia blatami a hnojiskami všetkých vedeckých a žurnalistických splaškární; a aj keby pánom od voľnej myšlienky sám archanjel Gabriel priniesol dôkazy na zlatej tácke, či by neboli zas v nich vymáčaní? Šťastný ten po kom sa zachovalo len jeho dielo, nad ktorým soptia, ale nič o pôvodcovi diela nevedia. To však nie je prípad Krištofa Kolumba.


Čo vlastne vieme o jeho živote? Omnoho viac zrejme než vedel on sám a ešte niečo navyše. Na každý skromnučký fakt, ktorý sa nám dochoval o jeho živote, sme navŕšili horu paralelných možností, takže je treba si len vybrať (čo je tak radostne liberálne, že človek len zťažka potlačí nadšenie). Už jeho pôvod, ak zhrnieme všetky pretencie miest, obcí, štátov a etník, ktoré sa uchádzajú o tú česť byť jeho rodnými, alebo sú z toho obviňované (podľa toho či je Kolumbus braný ako hrdina a svätec, či conquistador a arcidiabol kolonizácie), poskytuje slušnú paletu, ktorá by mohla, ak sa ustáli heroická verzia, z Kolumba urobiť skutočného multikultúrneho titána. Posúďte: bol už Talianom (len v samotnom Taliansku sa háda 17 miest o to, ktoré je jeho rodiskom), Portugalcom, Kataláncom, Andalúzanom, Baskom, Švajčiarom a dokonca, aby ani zlomyselnosť neprišla skrátka, Židom. To posledné mala byť asi taká malá, žurnalisticko-historická pomsta Izabelle Kastílskej, ktorá bola jeho ochránkyňou.


To nie je samozrejme všetko. Napr. v roku 1880 dôstojný pán Martin Casanova de Pioggiola zfalšoval dokumenty, aby dokázal, že Kolumbus bol Korzičan. To, že sa k niečomu podobnému prepožičala osoba duchovná je zaujímavé a vrhá to svetlo na to, ako treba brať vážne tvrdenia aj osôb duchovných, stavajúcich sa neskôr proti Kolumbovmu svätorečeniu na základe „vedeckých“ dôkazov. Že aj príslušník kléru môže byť nádobou krehkou, zapáleným vlasti synom, túžiacim troška zavariť nejakému nepriateľskému národu, či cítiacim averziu voči obhájcom potencionálneho svätca, je pravdepodobné. Spomeňme si ako znervózneli niektorí vlastenci pri blahorečení Karla I. Habsburgského alebo pri návrhu na blahorečenie už zmienenej Izabelly Kastílskej.


Všetci normálni ľudia, teda tí čo si uvedomujú, že na tom až tak nezáleží, sú presvedčení a veria, že Krištof Kolumbus sa narodil v roku 1451 v Janove. Jeho otcom sa ukazuje byť ctihodný mešťan, majster cechu tkáčskeho a neskorší krčmár Domenico Colombo, ktorý mal okrem Krištofa ešte dalšie štyri deti. Tri z nich, Krištof, Bartolomej a Jakub (v španielsku neskôr známy ako Diego) sa stali známymi, dve zvyšné pohltili dejiny. Chlapec Krištof prejavoval údajne nadobyčajné prirodzené vlohy a tak mu otec pomáhal dobrať sa maximálneho možného vzdelania. Jedna z verzii jeho života, samozrejme ako všetky ostatné veľmi sporo doložená, hlása, že ho otec poslal k príbuzným do Pavie, aby tam študoval na univerzite. Iná verzie zase túto popiera, obviňujúc jeho syna Fernanda, ktorý sa o štúdiu zmieňuje, z podvodu. Knihy z jeho pozostalosti svedčia každopádne o záujmoch, pre človeka údajne bez vzdelania, netypických. Platon, Aristoteles, Ptolemaios, Eneas Silva atď. , to nie je práve bežné čítanie námorníkov a krčmárskych synkov.


Každopádne sa Kolumbus dokázal obstojne obracať v latinčine, čo by mohlo svedčiť o tom, že rok v Pavii sa venoval prave štúdiu. Nepobudol tam pravda dlho a už ako štrnásťročný sa vrátil domov. Cesta od jedneho osihoteného záchytného bodu k druhému v Kolumbovom životopise, je ako plavba preriedlím súostrovým atolov, kde sú jednotlivé ostrovčeky od seba neuveriteľné vzdialené a sotva vytŕčajú z vody zabudnutia. Dalšia zpráva o jeho živote sa týka až výpravy francúzského vojvodu Jána z Anjou, na ktorej bol Kolumbus už námorným dôstojníkom. Mal 24 rokov. Čo bolo medzitým nevie nikto a je to radostné a plodné eldorádo (nie jediné) pre tých čo chcú písať o Kolumbovi novú knihu a nič nového o ňom nevedia. Údajne bol obchodným zástupcom janovskej lodiarskej firmy Spinola a Dingeri. Iní tvrdia, že nie.


Na výprave, ktorej loďstvu velil jeho príbuzný admirál Kolumbus, akého stupňa a vzdialenosti nikto nevie, sa Krištof niekoľkokrát vyznamenal. Okrem iného aj vyslobodením zajatej galéry z Tuniského prístavu. Kolumbov syn Fernando neskôr tvrdil v životopise svojho otca, ktorý sám napísal, že dalšia životná dráha jeho otca sa odvíjala v bojoch s Maurmi v Stredozemnom mori. Zapadalo by to do obrazu Kolumbovho celoživotného nadšenia pre reconquistu Božieho hrobu. Táto vízia, sa kľukatí celým Kolumbovím snažením, kvôli nej pravdepodobne hľadá zlato a ešte aj v záveti na ňu pamätá.


Toto mediterrárne Kolumbovo obdobie bolo zavŕšené, podľa podania jeho syna, dobrodružnou eskapádou, ktorou ako by ho Prozreteľnosť vyvrhla z mora Stredozemného na predpolie Oceánu. Pri šarvátke s pirátmi, križujúcimi okolo portugalských brehov, čiže už za bránou Herkulových stĺpov, sa loď Kolumbova a loď pirátov do seba zakliesnili a zhoreli v nastavšom požiari. Mosty boli spálené. Kolumbus sa vrhol do Oceána a nechal sa ním vyplaviť na portugalskom pobreží. Po čase doputoval do Lisabonu, kde už predlieval jeho brat Bartolomej a niekoľko krajanov. Nešiel teda úplne do neznáma.


V Lisabone, prebývajúc u brata, živil sa kreslením máp a drobnými pisárskymi prácami pre portugalských obchodníkov. Portugalsko, krajina kráľa Henricha Moreplavca vtedy platila za avantgardu zámorských objavov a ľudia typu Kolumba boli žiadaní a vyhľadávaní.


Cielená a vzdelaná zbožnosť, ktorá sa vinie celým Kolumbovým životom, vedie v Lisabone jeho kroky denne do kostola Všetkých svätých, stojaceho pri ženskom kláštore. Ako chovanica tu vtedy prebývala Dona Fellipa de Perestrello, dcéra šľachtica talianského pôvodu. Od stretnutia sa prešlo časom k obapoľnej náklonnosti, ktorej zavŕšením bola svatba. Ťažko povedať, či sa jednalo o morganatický zväzok medzi synom krčmára a šľachtičnou. Fernando, Kolumbov syn, vyťahoval neskôr na svetlo akési tajomné aristokratické korene rodu Kolumbov. Je možné, že vtedy boli tieto pretencie v talianskej komunite známe ako hodnoverné a preto akceptované bez väčších výhrad. Byť šľachticom na juh od Álp, bolo niečo iné ako na severe. V chaotickom kotli talianských štátikov, v boji frakcií, súbojoch mešťanov (bohatých ako šľachta) s aristokratmi, sa rody ponárali a vynárali na rôznych miestach a situáciach. Včera ešte ako šľachta, dnes ako členovia signorie a zajtra možno ako kupci či obyčajní remeselníci. V roku 1474 sa Kolumbus so ženou presťahoval na ostrov Porto Santo, kde bol jej rodinný majetok.


Tu musíme tok rozprávania prerušiť, pretože bohužiaľ práve teraz sa ukáže aké nespoľahlivé sú všetky správy o Kolumbovi. Podľa inej verzie (modernej a vedeckej) sa nedá Kolumbova prítomnosť v Portugalsku dokázať pred rokom 1476. Hrdinské činy v Stredomorí sú bájkami a on nebol udatný rytier korábov, ale obchodný zástupca bankového domu Centurione z Janova. Cestoval v ich službách až do Anglicka a údajne aj do Guinejského zálivu. Na madeirskom ostrove Porto Santo predával cukrovú trstinu a popri tom sa zoznámil Doňou Fellipou. Svatba bola podľa tejto verzie až v roku 1478. Keďže jeho svokor bol významným moreplavcom, tak nechýbajú samozrejme ani podozrenia, že Kolumbus mu po smrti vybrakoval nápady z dochovalých máp. Tento trend opľúvania Kolumba slinou, čo možno najhutnejšou, je vo vedeckých kruhoch obľúbený a za tých päťsto rokov obhrýzania bŕk, značne prepracovaný. Richard Henning to trefne zhrnul vo výroku: „Sotva sa proti nejakej historickej postave v priebehu storočí postavilo také množstvo kritikov, závistlivcov a mudrlantov ako proti Kolumbovi.“


Rodina sa z Porto Santo zakrátko vrátila do Lisabonu, kde Kolumbus začal spriadať svoje cestovateľské plány. Nedá sa určiť kedy začal prvý krát uvažovať o ceste na Západ. Ale po zvyšok života bol touto cestou doslova posadnutý a obetoval jej všetku svoju vôľu a silu. Nadviazal kontakty s najväčším zemepiscom a matematikom svojej doby Paolom Toscanellim, s ktorým pojednal o možnej ceste do Ázie. Dochoval sa list určený Kolumbovi s mapou. Je samozrejme spochybnený. Jeho datovanie rokom 1474 totiž nesedí vedcom do ich verzie, že Kolombus nebol v Portugalsku pred rokom 1476. Najtvrdšia verzia znie: Kolumbus si s Toscanellim vôbec nepísal, skutočným objaviteľom Ameriky je Toscanelli, pretože jeho mapa (nedochovaná) obsahuje návod tak dokonalý, vrátane oporných bodov pri plavbe, že Kolombus len sadol ako do vlaku a šiel. Skutočne, aké jednoduché.


Pridržme sa radšej tmárskej a nevedeckej verzie, je každopádne rovnako hodnoverná a hlavne menej otravná ako uslintané brblanie vedeckých pracovníkov, pripomínajúce vŕtavú nadprácu dvojročného dieťaťa s lyžičkou pri jedení zemiakovej kaše. Léon Bloy, keď vo svojej knihe o Kolumbovi, Objaviteľ Glóbu, popisuje portugalskú komisiu, pred ktorú predstúpil nádejný moreplavec, volá: „Beda! Už vtedy boli komisie!“ Aj my by sme mohli zvolať: „Beda! Sú aj dnes a plné usilovných vedeckých pracovníkov.“


V roku 1476 (podľa tmárskej verzie) sa teda Kolumbus vydal do Janova, aby tam ponúkol svoj plán plavby do Ázie cez západný oceán k realízácii. Bezvýsledne. Podobne dopadol aj v Benátkach. Na čas rezignujúci, vracia sa do Portugalska. Nasleduje dlhých osem rokov, o ktorých sa nevie nič. Medzičasom mu zomrela Doňa Fellipa a Kolumbus sa ocitol v nezávideniahodnom postavení človeka bez majetku, s dieťaťom na krku. Nakoniec sa vybral do Lisabonu, kde roku 1484 ponúkol svoj plán portugalskému kráľovi Jánovi II., podporujúcemu moreplavbu. Už uvedená vedecká komisia návrh zamietla ako fantazmagóriu nehodnú pozornosti, výpočty vysmiala (z časti oprávnene) a nebohý kráľ, tušiac čosi, odmietol Kolumba, hryžúc si nechty v neistote, ktorá sa mala stať o pár rokov istotou, že Portugalsko prišlo týmto zamietnutím o poriadne mastný hrniec.


V lete roku 1485 Kolumbus, idúc skúsiť šťastie do Španielska spolu so synom Diegom,dorazil náhodou ku kláštoru v Rabide, kde sa ho ujal práve z brány vychádzajúci, otec Juan Perez de Marchena. Ten sa stal po celý zvyšok Kolumbovho života jeho priateľoma a podporovateľom. Keďže mal nejaké tie styky pri kráľovskom dvore napísal mu doporučujúci list ku kráľovninmu spovedníkovi a Kolumbus sa vybral do Kordóby, zanechajúc syna v kláštore. Ešte pred odchodom sa stal terciárom františkánskeho rádu, čím sa obraz Kolumbovej zbožnosti dopĺňa a podčiarkuje. Tí, ktorí by z neho radi urobili vulgárneho chamtivca a arogantného nafúkanca tento fakt zámerne ignorujú alebo zľahčujú. Ak by sa aj dal jeho vstup interpretovať len ako pokus zavďačiť sa dobrému pátrovi Perezovi, tak by sa ťažko dala vysvetliť neskoršia Kolumbova terciárska aktivita, i iné časté prejavy zbožnosti v skutkoch a písomnostiach, v čase keď už bol admirálom a františkánov k sláve nepotreboval. Viera a náboženstvo hrali v jeho živote, zrejme väčšiu rolu ako sú ochotní priznať sekulárni historici.


V Kordóbe Kolumbus neuspel. Fernando de Talavera, kráľovnin spovedník neprejavil valný záujem o jeho výklady a bez akejkoľvek záruky ho vypoklonkoval von. Že by sa namáhal informovať kráľovnú Izabellu Kastílsku o snoch nejakého dobrodruha, to nie je príliš pravdepodobné. So slabým úspechom to skúšal ešte u vojvodu de Medinacelli a iných grandov, ale zásadný prielom sa nedostavil. Po roku, v ktorom vymietol značný počet predizieb u dvorských hodnostárov sa však nakoniec dopracoval prvého úspechu. Bol prijatý do kráľovských služieb s vyhliadkou ďalšieho čakania a doprosovania, ale predsa len s istotou, že raz sa ním budú vážne zaoberať. Kým sa tak stalo, zaoberal sa Kolumbus okrem snovania objaviteľských plánov, aj vecami menej odťažitými, konkrétne príbuznou svojho priateľa Diega de Harana, Beatriz Enriquezovou.


Táto mladá žena, skoro o šestnásť rokov mladšia od Kolumba, sa mu stala osudnejšou, než by on sám kedykoľvek predpokladal. Nijako nezasahujúc do jeho putovania pozemského, súc po celý zvyšok života učupená v Kordóbe s ich spoločným synom, zhusta pošramotila jeho putovanie metafyzické a stala sa zámienkou k zastaveniu procesu Kolumbovej beatifikácie. Dôvod? Historici sa domnievajú, že nebola jeho ženou legitímnou ale konkubínou, ktorá dokonca mala dôvod sa skrývať pred doňou Fellipou, Kolumbovou ženou! Povážte, tá nezomrela. Dôkazy? Keďže nevieme nič ani o prvej žene a ani o Beatrizi, ktože by sa už tu namáhal s nejakými dôkazmi. Papier znesie všetko. Nevie sa ani kedy presne zomreli, ani ako vyzerali, ich povahy sú naprosto neznáme. Nutné je teda zafabulovať.


Niektorí tak činia dokonca s nadšením, hľadajúc v Beatrzi emancipovanú ženu bez predsudkov. Zrejme aj jej okolie bolo bez predsudkov a aj celé vtedajšie kultúrne a sociálne nivó bolo od nich oprostené. Ako je všeobecne známe, bratia a otcovia dievčat v románskych krajinách 15. storočia boli povestní svojou liberálnosťou voči pokleskom svojich sestier a dcér. No a takí celoživotný konkubinát, ten si priam vychutnali. Páter Peréz im určite odobril toto počínanie ako sa na správneho tolerantného mnícha patrí a Kolumbus sa ďalej veselo modlil hodinky ako terciár a veriaci katolík, s vedomím, že raz za to všetko pôjde do pekla. Jeho legitímna žena zatiaľ na Porto Santo vypisuje list za listom a márne sa pýta, prečo jej odobrali syna, keď ešte nezomrela. Trošku premrštená burleska. Keďže nežijeme v 19. storočí a videli sme už navŕšené hory historických podvodov, nebude nám zaiste zaťažko spochybniť túto emancipovanú idylku. Ako analogický príklad nám môže poslúžiť moderné tvrdenie, že kráľ Richard Levie srdce bol homosexuál; vec zhusta omielaná v publikačných mažiaroch. Pierce Paul Read vo svojej knihe o templároch píše ako bezvýsledne pátral v stredovekých kronikách po akejkoľvek zmienke o tejto žalostnej úchylke Saladinovho protivníka. Potom, pojmúc temné podozrenie, započal skúmať kedy sa zmienka o údajnej perverzite vyskytla v literatúre prvý krát.


A čuduj sa svete, stredovek ostal hlboko v pozadí, lebo sa narazilo na knihu, v ktorej sa tento historický kec zrodil k vedeckému životu a tá bola dietkom polovice 20. storočia. Ak typujete, že jej autor bol homosexuál, tak ste sa nepomýlili. A rieka vytrisknuvšia z blábolu sa už valí korytom vedy, všetci oslíkovia hýkajú čo im hrdlo stačí a kývajú hlavami i ušami: ano, ano, náš dobrý kráľ Richard bol inak orientovaný. Ako vidno na stvorenie hlúpej klebety stačí málo. Pár hlupákov sa musí spojiť, napíšu pár hlúpych kníh a posúvajú vedu mílovými krokmi vpred. Nič by som za to nedal, že s Kolumbovou Beatriz to nebolo podobné. Neexistuje žiaden dobový dokument, ktorý by to dokazoval, alebo sa o tom explicitne zmieňoval. A keďže platí v slušných spoločnostiach prezumpcia neviny dovtedy kým prečin nie je dokázaný, môžeme Kolumbov pomer s Beatriz považovať kľudne za legálny. Doba v ktorej žili tolerovala podobné veci u kráľov a vysokej šľachty (aj to vo forme milenky popri legitímnom zväzku a rozhodne nie ako život „na divoko“ v jednej domácnosti), ale rozhodne nie v meštiackych kruhoch. Kolumbovo chovanie by tu postrádalo navyše akýkoľvek relevantný motív.


Základná otázka znie: prečo by sa človek, prejavujúci nadpriemernú zbožnosť obťažoval s takýmto dobrodružstvom, ktoré odsudzuje jeho viera, keď k tomu nemal žiadne materiálne ani sociálne dôvody? Načo by sa vystavoval odsudkom okolia, keď sobáš bolo možné uzavrieť v priebehu pár dní ak nie hodín? Napodiv racionalistický vedci, ktorí vykresľujú Kolumba ako chamtivého vypočítavca, u neho odrazu predpokladajú akési romantické chovanie, ktoré mu nemohlo ničím prospieť, ale len uškodiť. Čo by z toho mal? Čo by povedala na to jeho neskoršia ochránkyňa kráľovná Izabella, žena veľkej zbožnosti? Syn Kolumba a Beatriz , Fernando, bol u kráľovnej pážaťom. Nebáli sa toho, že kráľovná odhalí jeho nelegitímnosť a bude pohoršená? Snáď by si ten vypočítavý Kolumbus nedokázal spočítať, že by ho to stálo jej priazeň? A že by to ohrozilo jeho plány? Kvôli čomu by to všetko robil? Aby o tom mohli za štyristo rokov písať obskurní pisálkovia? Celá vec je veľmi nepravdepodobná. Rozčesnime tento galimatiáš známou Oackhamovou britvou a najjednoduchším riešením predsa len zostáva, že Beatriz bola Kolumbovou druhou manželkou, matkou jeho syna Fernanda. Napriek jej údajnej kráse, to bola zrejme žena ničím nevynikajúca a pozornosť dejín ničím neprovokujúca. Poskytovala Kolumbovi zrejme ten prchavý pocit domova, ktorý si ešte mohol pri posadnutosti svojim plánom vôbec pripustiť. Že rodina pre neho nebola prioritou je zbytočné si zastierať. Od určitého času žil len pre jednu vec - cestu na Západ.


Rok 1486 (podľa iných 1488) sa mohol stať rokom obratu v Kolumbovej záležitosti. V dominikánskom kláštore u sv. Štefana zasadla kráľovská vedecká a geografická rada na čele s už zmieneným kráľovským spovedníkom Talaverom, ktorý ani tentoraz nesklamal a snažil sa čo mohol aby Kolumba před všetkými znemožnil. Nakoniec sa mu to podarilo a po dlhom čakaní, ktoré sa tiahlo celé roky dostal Kolumbus zamietavú odpoveď. Už nie práve najmladší Kolumbus sa chytá ešte jednej možnosti, vojvodov z Mediny, ktorí sa chvíľu tvária ako by chceli realizovať jeho plány. Všetko však odznie do stratena. Zdrvený prosebník sa rozhodne v roku 1491 opustiť Španielsko a vydať sa do Francúzska. Ešte pôjde pre syna Diega do Rabidy, aby ho odtiaľ odviedol do Kordoby k Beatriz a potom odíde do Paríža. V Rabide stretáva znovu otca Peréza. Ten ho prehovoril, aby ešte pozhovel ich katolíckym veličenstvám. Dobrý páter opäť spísal odporúčací list a dal ho lodníkovi Rodriguezovi. Ten prejavil značnú diplomatickú zručnosť, dostihol kráľovnú v Santá Fé pred Granadou a votrel sa priamo k nej, odovzdajúc list priamo do jej rúk. Za štrnásť dní prišla ohromujúca odpoveď písaná samotnou kráľovnou. Ľady sa pohli.


To čím oslovila Kolumbova predstava kráľovnú Izabellu nebola vidina zlata ani záplavy otrokov, ako by to dnes radi prezentovali opľúvači všetkého európskeho a kresťanského v dejinách. Bola to predovšetkým vízia obrátenia duší, miliónov duší odsúdených k zatrateniu. Z okolností Kolumbovho života a hlavne z jeho predsmrtnej závete sá dá usudzovať, že to bol jeden z hlavných motívov aj jeho samotného. Dňa 17. apríla 1492 spísali ich veličenstvá, kráľovná Kastílie a kráľ Aragónska, zmluvu s Krištofom Kolumbom o jeho ceste do Indie cez Atlantik. To čo nasleduje potom je história tak známa, že je zbytočné sa o nej neúmerne šíriť. Presné dáta hovoria jasnou rečou:


3. augusta vyplávali tri lode, Santa Maria, Pinta a Nina z prístavu Palos na Západ. O druhej hodine rannej dňa 12. októbra 1492 po trojmesačnej plavbe pristáva Kolumbus v Novom svete a zastokáva do pobrežného piesku kríž. Česť, byť prvým kresťanom na americkom kontinente, už Kolumbovi nikto nebude môcť vziať. Nasledoval triumfálny návrat, vrcholiaci 15. apríla príchodom do Barcelony ku kráľovskému páru. Kolumbus bol vymenovaný za admirála a miestokráľa nových území.


Ešte trikrát sa vydal čerstvý admirál na Západ, vracajúc sa vždy s novými a novými objavmi. Popis ciest a vypísanie všetkého čo tam zažil ide nad rámec tohoto príspevku. Tieto udalosti ako nespochybniteľné sa dajú súhrnne nazvať Kolumbovým dielom a dá sa o nich pojednať ako o niečom nenapadnuteľnom. Netýkajú sa teda témy tohoto článku ako problém, ktorý treba riešiť a ako kauza, ktorú treba obhájiť.


Globus, ktorý Kolumbus doplnil a zaokrúhlil je zhusta zaľudnený jedným z ľudských poddruhov, ktorého hlavným životným poháňadlom je závisť. Tá sa stala osudnou aj admirálovy Atlantiku. Kráľ Fredinand, postrádajúci ušľachtilé náboženské motívy svojej manželky, vidiac po druhej a tretej výprave, že zlata nie je toľko ako očakával, na Kolumba zanevrel a po smrti svojej manželky prestal admirála považovať za hodného akejkoľvek priazne. Dvorné ťahanice závistlivých intrigánov, ohovárania a rozbroje v kolóniach vedené proti nemu a jeho bratovi Bartolomejovi, ho ešte za života kráľovnej priviedli až do žalára, k zdeseniu všetkých tých čo mali zmysel pre spravodlivosť. Aj keď bol na zásah kráľovnej prepustený, osud ktorý mu schystal dvojtvárny kráľ už bol spečatený.


Tesne pred jeho smrťou mu Ferdinand navrhuje nechutný handel s jeho titulom miestokráľa, výmenou za nejaké panstvo v Kastílii. Kolumbus zdesený a znechutený odmieta a v zápätí na to umiera v nájomnom hostinci dňa 20. mája 1506, tak ako celý život žil - ako pútnik bez domova. To je v skratke život objaviteľa Ameriky. Téma tak obsiahla, tak často diskutovaná a po stáročia pretriasaná v stovkách kníh, sa sotva dá vylíčiť na tak malej ploche bez opomenutia mnohých faktov a dát. To čo je však dôležitejšie ako životné dáta je podstata Kolumbovej osobnosti; t.j. kto bol vlastne tento muž. Život je prúdom času, ktorého tok má premenlivú tvárnosť, preto ak sa chceme pýtať po podstate niečiej osoby musíme sa zamerať na to čo neumiera, na jeho dušu a údeľ.


pôvodne uverejnené v časopise TE DEUM

pondelok, 21. júla 2008

Izabela Katolícka


Napísal Pavel Zahradník


Isabela, později nazývaná Katolickou, budoucí dovršitelka reconquisty, která rozšířila Španělsko i Církev o Nový svět s miliony indiánských duší, se narodila na Zelený čtvrtek 22. dubna 1451 v královském paláci v nevelkém kastilském městečku Madrigal de las Altas Torres jako dcera krále Jana II. Kastilského a jeho druhé manželky Isabely Portugalské, dcery portugalského infanta Jana; pokřtěna byla v místním kostele sv. Mikuláše, kde se dodnes ukazuje křtitelnice, při níž se obřad křtu konal.

Ve chvíli Isabelina narození nikdo nepočítal s tím, že by se z ní v budoucnu měla stát vladařka kastilského království. Dědicem kastilského trůnu byl tehdy její nevlastní bratr Jindřich, o šestadvacet let starší syn Jana II. z prvního manželství, a když Jan II. roku 1454 – Isabele byly pouhé tři roky – zemřel, stal se také Jindřich jakožto Jindřich IV. doopravdy kastilským králem. Infantka Isabela, plavovláska se světlou pletí a zelenomodrýma očima (vzhled prý zdědila po anglické prababičce Filipě z Lancasteru), proto strávila většinu svého dětství nikoli na královském dvoře, nýbrž spolu s matkou, královnou-vdovou, a s mladším bratrem Alfonsem v dalším královském městě Arévalu, obklopena portugalskými dvorními dámami, jež si její matka přivedla ze své vlasti; i v budoucnu, už jako kastilská královna, bude vždy pečovat o udržování dobrých vztahů s Portugalskem.

Bezstarostné dětství v Arévalu, o kterém máme jinak málo zpráv, skončilo náhle v roce 1461, kdy Jindřich odloučil desetiletou Isabelu i jejího bratra Alfonse od matky a povolal oba nevlastní sourozence, které chtěl zřejmě mít jakožto možné následníky trůnu pod kontrolou, na královský dvůr; matka, zanechaná v Arévalu, začala poté postupně upadat v šílenství, které se v rodě bude občas vyskytovat i později. Předvídal-li tenkrát Jindřich, že v budoucnu mohou v zemi nastat nepokoje, rozhodně se nezmýlil. V roce 1464 se proti němu vzbouřila část kastilské šlechty, která v následujícím roce provolala králem Isabelina bratra Alfonse. V příštích letech tak byla Kastilie opět postižena jednou z občanských válek, jaké tak dobře znala z dřívějška. Boje Jindřicha IV. se šlechtickou ligou trvaly mnoho let, během nichž už roku 1468 zemřel Alfons; Isabela sama již v té doby nežila pod dohledem nevlastního bratra, neboť roku 1467 vojsko ligy dobylo Segovii, kde v té době přebývala, a vysvobodilo ji z Jindřichovy moci.

Jindřich, zvaný Impotent, neměl dědice, nepočítáme-li ovšem dceru Johanu, narozenou roku 1462; nejen současníci, ale i dnešní historici však vyslovují pochybnosti o tom, zda byl jejím skutečným otcem. Postupně se Jindřich smířil s tím, že jeho nástupkyní na kastilském trůně se stane Isabela; k definitivnímu smíření obou nevlastních sourozenců došlo o Vánocích roku 1473. To již Isabela byla několik let vdaná – v roce 1469 totiž uzavřela sňatek s Ferdinandem Aragonským, o necelý rok mladším než ona, jenž byl synem aragonského krále Jana II. Velikého a od roku 1468 užíval titulu krále sicilského. Rok po smíření Jindřicha s Isabelou, dne 11. prosince 1474, Jindřich IV. zemřel a Isabela se stala kastilskou královnou, i když ještě několik let musela svůj trůn bránit před straníky Johaninými, podporovanými portugalským králem Alfonsem V.

Sňatek s Ferdinandem, jejž Isabela uzavřela po dlouhém přemítání a četných poradách s představiteli kastilské šlechty a duchovenstva, znamenal přelom v dějinách Španělska. Na Pyrenejském poloostrově se dosud nacházely čtyři křesťanské státy, totiž Kastilie, Aragonie, Navarra a Portugalsko, mezi nimiž docházelo k častým sporům i ozbrojeným střetům. Spojení Kastilie s Aragonií (k nimž byla o něco později připojena i mnohem menší Navarra) znamenalo vznik španělského státu v podobě, jež trvá dodnes, a rozhodlo tak o tom, že na Pyrenejském poloostrově budou napříště již jen státy dva – Španělsko a Portugalsko. Ke skutečné realizaci tohoto aktu sjednocení ovšem došlo až deset let po sňatku Ferdinanda a Isabely, na počátku roku 1479, kdy v Barceloně v neobvykle vysokém věku jednaosmdesáti let zemřel Ferdinandův otec, král Jan, a Ferdinand s Isabelou se nyní stali také vládci Aragonie.

I nadále ovšem Isabela zůstala královnou Kastilie a Ferdinand králem Aragonie, ale každý z nich byl zároveň spoluvladařem v království druhého. Mezi oběma manželi od samého počátku vládla upřímná láska a vzácná harmonie, které jim pomáhaly překonat nedorozumění, jež někdy, zvláště v prvních letech jejich vlády, mezi nimi vznikala v důsledku nezcela vyjasněných vladařských kompetencí v obou královstvích, ale také kvůli občas projevenému Ferdinandovu zájmu o jiné ženy na královském dvoře, který ovšem žárlivá Isabela potírala v samém zárodku. I poddaní obou panovníků si brzy zvykli na pevné pouto, které spojovalo obě mimořádně silné osobnosti, jak o tom svědčí tehdy vzniklé rčení „Tanto monta, monta tanto, Isabel como Fernando“, znamenající asi tolik jako: „Jeden je jako druhý, Isabela jako Ferdinand.“

Prvními kroky, které na mladé panovníky čekaly, bylo zavedení vnitřního pořádku v jejich královstvích, kterého se v uplynulých desetiletích tolik nedostávalo. Isabela proto v Kastiliii svolala dva zemské sněmy čili kortesy. Na prvních kortesech, jež se sešly roku 1476 v jejím rodišti Madrigalu, bylo založeno bratrstvo měst a městeček, nazývané Svatým bratrstvem (Santa Hermandad), jehož úkolem bylo stíhat zločinnost v zemi, zvláště pak akty šlechtického banditismu. Výsledkem jednání druhých kortesů, jež byly roku 1480 svolány do Toleda, byla zmodernizovaná podoba královské rady, do jejíhož čela se nyní dostali univerzitní vzdělanci (letrados), kteří tak v radě doplnili reprezentanty aristokracie a vysokého duchovenstva.

Ve stejném roce, kdy se sešly toledské kortesy, došlo stovky kilometrů od španělských břehů k události, která otřásla celou Evropou a která značně ovlivnila i další dějiny Španělska. Křesťanská Evropa tehdy již po celé století vzdorovala turecké invazi, která postupně zachvacovala celý Balkán a v roce 1453 triumfovala dobytím Cařihradu; křesťanstvo v letech Isabelina dětství a mládí bránili už jen Hunyadiho Uhři a Skanderbegovi Albánci. V posledních dnech července roku 1480 turecké loďstvo nečekaně připlulo k městu Otrantu na jihovýchodě Itálie a po dvoutýdenním obléhání Turci dobyli i otrantskou pevnost, do níž se všichni obyvatelé uchýlili. Poté vítězní muslimové nejprve zaživa přeřezali pilou místního biskupa Stefana Pendinelliho a velitele pevnosti Francesca Larga, načež na dnešním Kopci mučednictví pobili 800 obyvatel, kteří odmítli přestoupit na islám.

Události v Otrantu zapůsobily na tehdejší Evropu podobným způsobem jako na dnešní svět to, co se odehrálo v New Yorku 11. září 2001; na Turky na vzdáleném Balkáně byli již tehdy Evropané zvyklí, ale skutečnost, že ctitelé falešného proroka bez problémů pronikli na Apeninský poloostrov, přičemž se zdálo, že vbrzku budou moci ohrozit samotný Řím, byla pro celé křesťanstvo nesmírným šokem. Ještě více museli být ohromeni Ferdinand a Isabela – vždyť Neapolské království, jemuž Otranto náleželo, bylo pod vládou aragonské dynastie a panoval v něm Ferdinandův bratranec, jménem rovněž Ferdinand, zvaný don Ferrante. Isabela s Ferdinandem proto vypravili loďstvo, jež vyplulo Neapolsku na pomoc, ale než dorazilo na místo, bylo již rozhodnuto – v květnu 1481 neapolské vojsko, jemuž pomáhaly jednotky uherského krále Matyáše Korvína, Turky v druhé bitvě u Otranta porazilo, a protože v témže roce zemřel i sultán Mehmed Dobyvatel, další turecký postup se zastavil.

Krátkodobý úspěch Turků v Otrantu však znamenal velkou posilu pro celý muslimský svět, v tom i pro muslimy na Pyrenejském poloostrově. Několik staletí trvající reconquista, opětné dobývání původních křesťanských oblastí, které upadly do područí muslimů, dosáhla největších úspěchů ve třináctém století, kdy sv. Ferdinand dobyl Córdobu a Sevillu, Alfons X. Moudrý murcijské království a Jakub I. Aragonský, zvaný Dobyvatel, Valencii a Mallorcu. Poté se však reconquista zastavila, a v držení muslimských panovníků tak zůstala nejjižnější část poloostrova, kde se rozkládalo království granadské, jež ovšem bylo vazalem Kastilie.

Granadský emír Abú´l-Hasan Alí, ve Španělsku zvaný Muley Hacén, již roku 1478 odmítl odvádět Kastilii obvyklý poplatek; na žádost o jeho zaplacení hrdě odpověděl, že v Granadě se již nevyrábějí peníze, nýbrž kopí. Úspěch Turků v Otrantu pak osmělil granadské muslimy tak, že v roce 1481 přešli do útoku, porušili příměří a na konci prosince dobyli městečko Zaharu; část obyvatelstva dal Muley Hacén pobít, zbývající část pak přivedl na provazech do zajetí. Dobytí Zahary tak znamená počátek desetileté války s Granadou, na niž se ostatně Isabela připravovala od svého nástupu na trůn.

Odvetné akce zahájila hned v únoru 1482 andaluská šlechta, která v čele s Rodrigem Poncem de León, markýzem Cádizu, dobyla Alhamu; muslimové se sice snažili znovu obsadit ztracené město, ale v poslední chvíli pomohl obleženým křesťanům úhlavní nepřítel markýze Cádizu Enrique Guzmán, kníže Medina-Sidonia. Toto smíření dosavadních protivníků na bitevním poli už jasně ukazovalo, že ve válce proti Granadě spojí své síly všichni Španělé, kteří zapomenou na dosavadní rozmíšky. Vskutku, válka proti poslednímu zbytku muslimského panství na Pyrenejském poloostrově byla mezi obyvatelstvem velmi populární; od samého počátku byla považována za svatou válku, zároveň pak za dílo nejen samotné Kastilie, ale všeho Španělska, a dokonce i celé Evropy, ze které přicházeli na pomoc četní dobrovolníci.

S výjimkou prvních týdnů, ve kterých tíhu bojů nesla na sobě samotná andaluská šlechta, byla celá dlouhá válka výsledkem společného úsilí Ferdinanda i Isabely, kteří nejen dokázali mobilizovat takové síly, jaké se ve Španělsku již dlouho nepodařilo nikomu shromáždit, ale sami se aktivně účastnili bojů proti nevěřícím. Vlastní válečné akce byly přirozeně záležitostí Ferdinandovou, v kritických chvílích však královna neváhala a sama se objevovala na bojišti k velké radosti svých rytířů a k velkému překvapení nepřátel. Tak tomu bylo například v roce 1487 při obléhání Málagy, kdy se jeden z Maurů pokusil zabít krále i s královnou, avšak zmýlil se v osobě a pouze zranil oblíbenou Isabelinu dvorní dámu Beatrici de Bobadilla, tak tomu bylo i v mimořádně těžkých podmínkách v zimě roku 1489 u Bazy. K dosažení konečného vítězství bylo nutno velkými náklady (k jejich krytí přispěly mimořádné daně duchovenstva a také papežská bula, vyhlašující křížovou výpravu) provést modernizaci vojska; kromě rytířské jízdy či pěchoty bylo třeba zdokonalit dělostřelectvo, zřídit jednotky sapérů pro stavbu mostů, postarat se o lepší transport. I při těchto aktivitách Ferdinandovi přispěchala na pomoc Isabela, díky jejíž péči byla zřízena první skutečná polní nemocnice, zvaná královninou nemocnicí.

Po roce 1484 úspěchů křesťanského vojska přibývalo; přispěla k tomu i občanská válka mezi příslušníky vládnoucí dynastie. Obléhání a dobytí Bazy v prosinci roku 1489 bylo posledním velkým vojenským podnikem před vlastním obležením Granady; maurský velitel Bazy Jahjá al-Nadždžár, pocházející z granadského vládnoucího rodu, se po skončení bojů spolu se svým bratrem obrátil na křesťanství a přijal jméno Pedro de Granada. Nyní již zbývalo pouze dobýt Granadu.

Obléhání hlavního města emirátu započalo ke konci dubna 1491 a trvalo dlouhých osm měsíců. Dne 2. ledna 1492 Granada konečně kapitulovala. Obsazením Alhambry, sídla granadského panovníka, byl pověřen Gutierre de Cárdenas, jenž nejprve osvobodil všechny křesťanské vězně, načež se v paláci, dosavadní baště islámu, sloužila první mše svatá; poté do města vkročilo celé křesťanské vojsko, skandující Te Deum laudamus. Současně do města vjeli i Ferdinand a Isabela, kteří přijali kapitulaci posledního granadského panovníka Muhammada XII., Španěly zvaného Boabdil, jenž poté spolu se svým doprovodem odjel ze země. Dobytí Granady oznámil Ferdinand papeži Inocenci VIII. těmito slovy: „Sděluji Vaší Svatosti k velké radosti, jakou Vám to učiní, že náš Pán dal Vaší Svatosti to velké štěstí, že po mnoha námahách, výdajích a prolévání krve našich poddaných a rodáků bylo za Vašich dní a s Vaší pomocí granadské království, které přes více než sedm set let bylo obsazeno nevěřícími, dobyto, jak po tom toužili a jak tomu napomáhali dřívější papežové, Vaši předchůdci, ke slávě Boží a k vyvýšení našeho svatého Apoštolského stolce.“ Takto, konečným úspěchem křesťanstva, skončila slavná kapitola španělských dějin, jež se nazývá reconquista.

Současně s válkou proti Granadě Isabela a Ferdinand řešili další, neméně vážný problém, který jejich zemi sužoval. Zemi obývalo značné množství židovského obyvatelstva, jehož část se obrátila na křesťanství, ale mezi těmito konvertity byli i tací, kteří nadále tajně praktikovali judaismus a pokoušeli se ovlivňovat ty ze židů, ze kterých se stali upřímní křesťané. Velké nebezpečí odtud hrozilo čistotě víry v celé zemi a nadto stále rostoucí hospodářská moc mnohých židů i úzké styky, jež udržovali se svými souvěrci v zemích islámu, budily neklid dokonce i ve vzdáleném Římě, hlavně však přímo ve Španělsku, ve státě, jehož prostřednictvím křesťanstvo sousedilo s muslimským světem a kde tehdy probíhala jedna z nejdůležitějších etap onoho ustavičného potýkání se křesťanského světa se světem židovsko-islámským, se dvěma náboženstvími vzniklými jako reakce na křesťanství, potýkání, jež určovalo a určuje dějiny Západu od raného středověku až do počátku jedenadvacátého století.

Prebrané z http://www.tedeum.cz/
(Celý článek najdete v časopise Te Deum č. 3/2008)