štvrtok, 21. augusta 2008

Nad mou Říší slunce zapadá I.


Znáte to: na břehu moře stojí Filip II. Španělský, žhavé slunce se kutálí po obloze a kousíček od Jeho katolického veličenstva uctivě naslouchá malé a příští Apoštolské veličenstvo Rudolf II. Starý praktik a říše rozmnožitel Filip plavně máchá rukou k obzorům a dí nad hošíkovou plavou hlavou: „Nad mou Říší slunce nezapadá.“ A malý Rudi spokojeně naslouchá. To se nám to bude vládnout, říká si, to bude bašta, to bude povládnutíčko: strejda tady, já tam a slunce se bude pořád kulit kolem té naší Říše a ne a ne zapadnout. S hrdostí kroutí habsburský svůj ret, vysouvá ho, až je skroucený k bradě jak barokní kartuše, až vlaje v západním větru jak plachtoví karavel a mává na pozdrav tomu nekonečnému impériu.


Tolik dějepisná čítanka a její obrázky. Ten s Filipem a Rudim jsem poprvé viděl v Kalouskem ilustrovaných quasi-komiksových Dějinách národa českého, které po mně pořád žádala vrátit paní knihovnice v místní knihovně. Mně se tehdy líbily takové barokní punčocháče, co přes ně hopsala pouzdra s rapírem. Líbily se mi Filipovy a Rudiho pláštěnky, srandovní kalhoty rozkrájené jako pomeranč, barety šejdrem a krajky z Bruselu. Současnost mi připadala banální.


Leč Filipovo Španělsko, metr, jímž jsem leccos onehdá měřil, smrsklo se do podoby trpasličí. Španělské sluníčko se kutálí jen takový kousíček. Nad Atlantikem zamává a jde dál do Říše svobody. Co však je horší, k soumraku se blíží už i to smrsklé Španělsko, samo vykazujíc všechny znaky rychlé degenerace.Kde a kdy to vzalo však ten špatný konec, musí se jeden pořád ptát, patře na obludnost a ubohost španělské současnosti. Jak se to semlelo, že národ sv. Hermenegilda a sv. Isidora Sevillského považuje za svou rozkoš největší váleti se v moderní močůvce, když ještě před sedmdesáti lety budil dojem Fénixe z popele znovusebeuplácávajícího?


Názory se různí. Pro ty, kdo křičí až tehdy, když jim rudý komisař krade hodinky a znásilňuje dceru a ve všem, co tomu předcházelo, vidí rajskou zahradu demokracie, započala tragedie až tehdy, když se ve Španělích ujal moci socialistický předseda vlády Zapatero. Ten vystřídal svého „konzervativního“ soupeře Aznara, jenž se zkompromitoval svým pro-americkým patolízalstvím a vysláním španělských vojáků do krajně nepopulární války v Iráku. Co naplat, že v domácí politice zastával relativně konzervativní postoje, když je poskvrnil servilním přitakáváním báchorce o ZHN v Iráku. Tím hůř. A to není samozřejmě problém tzv. „pravice“ jenom ve Španělsku. Osvobozující pro skutečné konzervativce může být poznání, že tzv. „pravice“ má k po staletí prověřené pravicovosti dál než k soudruhům, se kterými se teď přetahuje o krajáč sádla.


To platí již o jejich vztahu k pravicovosti anglosaského typu a tím spíš to platí o vztahu k španělské politické tradici, která je té albionské na hony vzdálená. Takže, když ukážeme souboj lidovců a socialistů na Pyrenejském poloostrově jako střet dvou kohoutů z téhož liberálního smetiště, nebudeme asi daleko od pravdy. Odpověď na otázku po původu současného marasmu ve Španělsku se z tohoto úhlu pohledu posouvá do doby mnohem vzdálenější, do doby, kdy se tam současný demo-liberální systém etabloval.


Křivopřísežník


Malost současného Španělska se vyjímá jen na pozadí jeho gigantických dějin. Bez nich bychom řadili tento stát mezi středně velké, prosperující zemičky, jakých je v Evropě do tuctu. S Ferdinandem III. Kastilským, Cortézem, Cervantesem, Pizarem, Filipem II. za zády však působí španělská realita dneška úděsně. V roce 1895, po fiasku španělské armády na Kubě, se zdálo tehdejší mládeži, že Španělsko kleslo na dno. Šťastné doby optimismu! Jak byli tito ohniví hoši z generace 1895 vzdáleni od pojmu toho, co se nazývá dnem.


Poslední člověk, který přinutil svět vůbec se Španělskem zabývat v jiné rovině, než jsou kupříkladu prasečinky Penelope Cruz a její povedené rodiny, byl generál Franco. Ať je hodnocení jeho osoby jakékoliv, a ať jsou vřídla levicově-liberálních slin jakkoliv hluboká a bohatá, jeho osobní velikost je nepopiratelná. Po něm už ve Španělsku skončila éra mužů a nastala éra šašků a deviantů.


Tragédie Francova života spočívala v neschopnosti připustit fakt, že není zakladatelem nové španělské velikosti, ale pouhým posledním výhonkem odumírající rostliny, jejíž květy se proplétaly evropskými dějinami celá staletí a teď zacházejí na úbytě. Kola neúprosného vývoje rozdrtila jeho sny na prach. Franco je dalším exemplářem do sbírky potvrzující moc okolností nad sebevětší vnitřní silou jedince. Čeho Bůh nedopustí, nestane se, sic by se sebevětší génius rozkrájel. Politik není umělec a stát není umělecké dílo, ale organický útvar, jenž si žádá života ke své existenci. Toho se mu může dostat jen od živých. Nutně proto musí hledat tvůrce státu svého následníka, který bude oživovat svým duchem korály institucí navršené do státního atolu, když už zde tvůrce nebude. Nenalezne-li ho, vbrzku se dílo jeho odporoučí v zapomnění.


V případě Franca a jeho díla padl los a volba na Dona Juana Carlose, syna tehdejšího exilového pretendenta španělského trůnu Dona Juana de Borbón y Battenberg, hraběte Barcelonského. Již tatík kandidátův dával tušit, jakým asi způsobem bude naloženo se Španělskem. Notorický liberální kverulant, který do umdlení omílal svou mantru: „Chci být králem všech Španělů,“ čímž naznačoval, že je mu v podstatě jedno, jací ti Španělé jsou, hlavně, že jsou občany jeho státu. Přístup vpravdě liberální. Jelikož slýcháváme totéž moudro před každou volbou prezidenta od Kordiller až po Pamír, nebude zatěžko rozpoznat v něm duševní impotenci, dnes tak hojně žádanou na těchto kandidátech. To se samozřejmě nemohlo líbit Francovi a tak odložil tatíka bokem do jeho liberální almárky a sáhl po jeho mladším vydání, které si psalo za Juana ještě Carlose.


Psal se rok 1968, všude hrály kytary a voněly halucinogenní květy a 15. ledna se Franco definitivně rozhodl pro mladého Juana Carlose. Otec Don Juan se kupodivu docela neliberálně urazil a na určitou dobu přestal se svým vykutáleným synkem vycházet. To však Juana Carlose nezmátlo a šel cílevědomě za svým snem – stát se španělským králem. Jenže bylo zde malinké „jenže“, které spočívalo ve Francově nedůvěře a to „jenže“ se jmenovalo „přísaha na Movimiento“ tj. přísaha na principy frankistického hnutí zaručující jejich kontinuitu po Francově smrti. Franco byl hodně mazaný, ale jeho mazanost se vždy snažila pohybovat v rozmezí vojenské cti. Pravděpodobnost, že by se šlechtic a princ dopustil veřejně přísahy, kterou nemíní dodržet, mu připadala minimální. I mistr tesař se však utne.


A tak se dostáváme k základnímu kameni současného španělského marasmu, který jest, jako ostatně vše zakládající na tomto světě, povahy metafyzické.


Dnes již sotva kdo věří tomu, čemu se zhusta věřívalo v dobách minulých, že vládce státu a národa, Bohem mocí obdařený, může svým chováním uvalit na svou vlast pohromu a dopuštění, na čemž nic nemění relativní (ale vskutku jen relativní) nevinnost mas jemu svěřených. Církev svatá trestala však interdiktem celé národy za nepravosti jejich vládců, vědouc, že komu dal Bůh moc, tomu nadělil odpovědnost strašnou, ze které bude mu dlužno skládati účty. Odpovědnost ta spočívá ve vedení lidu k spáse. Vládce, jenž žije ve stavu smrtelného hříchu, táhne svůj lid do Pekla s sebou. A i když zajisté nemá moci stáhnout všechny, jeho příklad je erbovním znamením národa, hanbou a potupou celého státu. Bude souzen, až se čas naplní, a jeho národ s ním. Stát a národ jako živý organismus citlivě reaguje na své zahnívající tkáně, sněť se pomalu rozmáhá, plížíc se stezkami neviditelnými, až zasahuje morek kostí a národ uhnívá jako celek. Jak neuvěřitelné pro polykače denních zpráv, a přitom se na to díváme v přímém přenosu. Což není právě Španělsko živoucím, nebo spíš umírajícím důkazem oné magické změny? Kam se podělo to katolické Španělsko, jež tu ještě před čtyřiceti lety bylo? Kde jsou všechny ty plné kostely, poutě, vlajky, procesí? Řeknete, že je to tak všude, jenže Španělsko nebylo to co „všude“. A zde s politováním nutno konstatovat, že ve Španělsku jsou na tom hůř než v mnoha zemích nekatolických, že nejsou již schopni toho, co schizmatici pod Uralem – namlátit holemi demonstraci deviantů, naopak, stavějí ji na piedestal, z něhož shazují svého zachránce před bolševismem. Španělsko se rozkládá Evropě před očima.


Nepochybně jednou z příčin čistě lokálních, doplňujících a vylepšujících vliv pandemonia univerzálního, je fakt, že Juan Carlos je křivopřísežník. Přísahal na krucifix, přísahal Bohu Všemohoucímu, že bude zachovávat dílo protibolševické a protizednářské politiky Francova Španělska, a už při té přísaze věděl, že lže. I kdyby skutečně věřil tomu, že touto nejapnou lstí přinese svému lidu světský blahobyt, je neskonale ohavné zatahovat do svých časných čachrů Boží velebnost a nakládat s ní jako s pouhým nástrojem své machiavelské taškařice. Dokonce se nechal ubezpečit svým právním poradcem Fernandézem Mirandou, že přísaha se dá právními kličkami obejít a bude následně možná „demokratizace“ země. Věděl tedy přesně, co se od něho bude žádat...

Uverejnené v časopise TE DEUM 2/2008 (www.tedeum.cz)

nedeľa, 10. augusta 2008

Pozývame Vás na prednášku


Slovenský Kruh Leva XIII.

vás pozýva na prednášku

Mgr. Michala Semína

riaditeľa Inštitútu sv. Jozefa v Prahe

Cirkev po II. vatikánskom koncile - obrodenie
alebo úpadok ?

Prednáška sa uskutoční 1.septembra 2008 o 10:00 hod. v priestoroch farského klubu dona Titusa Zemana

v Bratislave, mestská časť Vajnory,

námestie Titusa Zemana pri kostole Sedembolestnej Panny Márie.

Na miesto prednášky je možná doprava linkami
MHD č. 65, 53, 54, 630

streda, 6. augusta 2008

Krištof Kolombus - objaviteľ indiánskych duší II.


Povaha

Hrabivec, vypočítavec, arogantný nafúkanec, ješitný domýšlavec, diletant loviaci v cudzích vodách, zlodej nápadov; to sú len niektoré z mnohých prívlastkov, ktorými častuje vďačná Európa jedného zo svojich najväčších synov už päť storočí. Človek má po prečítaní podobných „kritických“ príspevkov pocit, že je mu predkladaný k čítaniu život nejakého ordinérneho hulváta, ktorý sa nejakým nedopatrením doplížil do Ameriky a tak je o ňom nutné čo-to napísať. Jeho proklamovaná zbožnosť je braná ako pretvárka alebo dobové klišé. Jediné čo sa oceňuje je jeho nezlomná vôľa, ktorá je tak evidentná, že sa nedá poprieť, ale práve preto ju treba pošpiniť a priradiť jej nízke motívy. Ako prví príznak Kolumbovej nenásytnosti bývajú uvádzané jeho podmienky, ktoré predložil dvoru pred cestou. To, že chcel byť admirálom, miestokráľom, sudcom obchodných sporov, rentierom jedného desiatku z nových území je hodnotené ako bezuzdná hrabivosť a drzosť, nie ako oprávnená požiadavka. Potom nasleduje jeho neustále vypytovanie sa Indiánov na zlato, jeho posadnutosť zlatom. A je tu samozrejme jeho chuť rozkazovať a vnucovať svoju vôľu.

Keď sa však pozrieme na iné historické postavy, ktoré sa naopak tešia priazni dejepiscov, zisťujeme, že taký Cromwell, Napoleon, Cézar alebo Mohammed vykazujú ctižiadosť omnoho väčšiu, hrabivosť horšie maskovanú a drzosť nesmiernu. Takže sa musíme nevdojak pýtať: kdeže sa vzala tá nadmiera kritickosti? Čo tak irituje na veľkom admirálovi všetkých forsírovačov pokroku? Zpupnosť to asi nebude, tej mali ich mocní miláčkovia, vrátane tých revolučných, vždy viac než dosť. Čoho sa im však nedostávalo, to bola práve ona katolícka zbožnosť, tak typická pre Kolumba, to pomenovávanie všetkých objavených miest po Spasiteľovi, panne Marii, to krstenie Indiánov, to vypisovanie Svätému otcovi o oslobodení Jeruzaléma a krížovej výprave...Toto predsa nemôže byť hrdina pokrokovej historiografie.

Kto sa to tu vlastne sprostredkovane necháva počuť cez ústa tzv. vedy? Niekto komu Kolumbus ublížil, komu ukradol milióny duší, komu vzal vládu nad polovicou zemegule. Kedy však zrovna tomuto pánovi vadila práve ľudská hrabivosť, spupnosť a podvodnosť? To všetko je len zástierka. To čo irituje je Kolumbus nesúci kríž.

Nič neodhaľuje Kolumbovu povahu lepšie ako jeho predsmrtný spis Libro de las Profecias (Kniha proroctiev). V ňom sa vyznáva z inšpirácie, ktorá ho viedla k zámorským objavom. Bolo to Písmo sväté, konkrétne proroctvo Izaiáša 51, 5: „...na mňa čakajú ostrovy a nadejú sa na moje rameno,“ v ktorom videl predobraz svojej cesty a spásy donesenej Indiánom. Tento muž, plaviaci sa s námorníkmi hrubých mravov, sa každý deň modlil modlitby hodín ako mu to prikazoval rád františkánskeho terciára. Jeho postoj k Indiánom nám opísal Bartolomej de Las Casas, osobne ho poznajúci.

Vykreslil Kolumba ako pravého kresťana, neopovrhujúceho barbarským detinstvom divochov, ale naopak otcovsky zhovievavého a dôverčivého. V dochovaných torzách jeho cestovného denníka môžeme čítaťo Indiánoch: „Čoskoro som poznal, že sú to ľudia, ktorých získame pre naše sväté náboženstvo omnoho lepšie a istejšie prívetivosťou a dobrotou než mečom, a preto som sa rozhodol, že si ich priateľsky nakloníme. ... Náboženstvo nemajú asi žiadne, ale pretože sú to ľudia dobrého srdca, verím, že bez väčších problémov príjmu krst.“

Kolumbus pravda nepoznal ľudožrútskych Karibov a zvrhlých Aztékov, či Inkov. Indiáni z ostrova Espaňola boli oproti nim skutoční dobráci. Pri druhom príchode na ostrov Espaňola, keď všetci Španieli, vrátane kňaza otca Boyla podozrievali náčelníka Guakanagariho z neloajálnosti, Kolumbus naopak zaháňal podozrenia a veril tomuto „kazikovi“. Uprostred besov závisti a chamtivosti to bol práve on kto si uchoval odstup od mamonu, pretože mu bol prostriedkom a nie cieľom. Prostriedkom k čomu? Neuveriteľné v čase rozbujnelej renezancie: ku krížovej výprave a k oslobodeniu Jeruzalema. Táto vec ho zamestnávala natoľko, že sa dochovala korešpodencia medzi ním a pápežom na túto tému a ešte tesne pred smrťou píše pápežovi Alexandrovi VII. ospravedlňujúci list, že neuskutočnil svôj sľub a neoslobodil Svätý hrob. A v záveti pamätá naň a prikazuje synovi aby v janovskej banke otvoril konto za týmto účelom. Kde je tu spupnosť, kde hrabivosť?

Čo sa týka ostatných vlastností, ktoré sú mu vyčítane ako pýcha, arogancia, sebastrednosť, kto môže po päťsto rokoch posúdiť čo je pravda a čo klam? Sv. František La Salle o tom pekne pojednal v spise Filotea. Na príklade ľudí, ktorí pozorujú ako dlho je niekto v spovednici ukazuje premenlivosť ľudského úsudku. Ak je niekto veľmi dlho, tak má veľa hriechov a je lump. Ak krátko, tak je povrchný alebo zatajuje, ak priemerne tak je len vlažný kresťan a rutinér. Podobne Jaime Balmes vo svojom Kriterio popisuje nestálosť ľudského úsudku. Vieme si to predstaviť. Stačilo aby niekto nedostál svojim povinnostiam, Kolumbus ho prísne pokarhal a už tu bola legenda o spupnosti. Rozkázal niečo španilskemu grandovi, čím ho samozrejme urazil a už bol domýšľavcom a kariéristom.

Dosť o tom. Pre kresťana musí stačiť, že zbožnosť bola jeho základnou povahovou črtou. Všetko čo je nad rámec toho sú vášne a ľudské spory, ktoré rozsúdi až Boh.

Dielo

Kolumbov život, povaha, vášne to všetko sú len terče dohadov a špekulácii. V podstate nie sú dôležité. Každý kresťan by mal posudzovať podľa učenia Nášho Pána: „Po ovocí poznáte ich.“

Kolumbovo dielo hovorí jasnou rečou: objavil pre kresťanstvo nový kontinent, doplnil tvárnosť obrazu zeme a hlavne bol skutočným apoštolom, ktorý priniesol Evanjelium do druhej polovice sveta. Jemu patrí zásluha spásy miliónov duší. Bez jeho vôle a nadzemskej inšpirácie by možno celé desaťročia, či snáď storočia padali duše Indiánov do pekla ako lístie. Samozrejme to čo je pre kresťana zdrojom obdivu, to je pre nepriateľov kresťanstva zdrojom nenávisti. A tak môžeme počuť náreky o tom, ako Kolumbus odštartoval vyhladzovanie Indiánov a ničenie ich unikátnej kultúry, ktorá je vykreslovaná div, že nie ako rousseauovská idyla prirodzeného dobrého divocha. Odhliadnuc od toho, že Indiánov je v súčasnosti viac ako v čase príchodu belochov, čo stavia báchorky o vyhladení do iného svetla, je nutné pozrieť sa na oplakávanú kultúru takú, aká bola v skutočnosti.

Dajme slovo účastníkovi conquisty Bernálovi Diaz del Castillo, ktorý v Pravdivej histórii dobývania Mexika vylíčil ako očitý svedok túto kultúru: „... tie kraje boli plné obetí a zla, veď len v meste Mexiku a v niekoľkých obciach ležiacich pri jazere zabíjali každoročne cez dvetisíc malých aj veľkých osôb...v iných provinciách bol vraj počet ešte vyšší; a obetovanie bolo sprevádzané rôznymi ohavnosťami... ...Mali vo zvyku obetovať tváre a uši, jazyky, pery, hrude, paže a mäsité časti tela, nohy ba aj prirodzenie a mali na to nože z pazúrika... ...okrem toho boli Indiáni väčšinou pohlavne zvrátení, obzvlášť tí, čo žili na pobreží a v teplých krajoch, a to natoľko, že chlapci tam chodili oblečení do ženských šiat, aby si to diabolsky hnusné obcovanie uľahčili; ďalej: jedia ľudské mäso, ako my jeme hovedzie mäso z jatiek, a vo všetkých obciach majú žaláre z hrubých trámov...a do nich dávajú mnohých Indiánov a Indiánky i chlapcov, aby ztlstli a keď stlstnú, tak ich obetujú a jedia...“

Takto spomína del Castllo na Tenochtitlan, hlavné mesto Aztékov: „Spomínam si, že na námestí, kde stáli svätyne, boli zložené také hromady lebiek nebožtíkov, že súdiac podľa toho, ako boli naskladané, bolo ich snáď viac než stotisíc, a ešte raz vravím: cez stotisíc; a na druhej strane námestia bolo mnoho hromád hnátov, nespočetných kostí z mŕtvol a pozdĺž námestia mali na koloch napichnuté hlavy...“


Samotní Indiáni, ktorí boli v područí Aztékov, vítali Cortéza ako vysloboditeľa a bojovali s ním proti ohavnej tyranii, ktorú inak samozrejme samy tiež prevádzkovali.
Ako vidieť bola to skutočná rajská idylka. A že severoamerickí Indiáni nezaostávali za juhoamerickými, o tom svedčí Charlevoix, vo svojom popise Hurónov, spojencov Francúzov v boji proti Irokézom: „Tí potom začali konať svoje obvyklé krutosti na zajatcoch a zjedli jedného z tých, ktorí boli zabití, čo vyvolalo u Francúzov hrôzu.“ Antropofágia bola zrejme jedním z hlavných koníčkov tohoto úctyhodného kultúrneho okruhu.

O ohavnosti ich náboženstva, či skôr démonolatrie, je zbytočné sa podrobne šíriť. Tu zlyháva fantázia starého kontinentu, kde sa aj v najtemnejších dobách dralo na povrch svetlo zo záplavy bahna. Nič také nevidíme v predkolumbovskej Amerike. Len bezbrehé temno od pólu po pól a celý kontinent pod vládou satana.
Tieto pekelné ohavnosti zanikli vďaka jednému mužovi, ktorý preplával Atlantik a priniesol Indiánom svetlo kresťanstva. Hnev pekelných mocností proti nemu preto nepozná medzí. Toto je jeho dielo a na ničom inom v súvislosti s ním až tak nezáleží.

Odmena

Zadržaná mzda volá do neba o pomstu. Tak vraví Náš Pán. Kolumbova pozemská mzda mešká už cez päťsto rokov. Zaiste je mu to už jedno. Dosiahnuvší odmeny večnej málo sa stará asi o svetské uznanie. Sliny do neba nedoletia a sterilné hádky škrabákov od pera nerušia šum anjelských krídeľ. Je však jedna inštitúcia, ktorá stojí na rozhraní Neba a Zeme, aby sprostredkovávala medzi Bohom a ľudmi; a tou je Cirkev. Jej odmeny vydané tu na Zemi sú platné zároveň aj v Nebi; čo ona zviaže tu dole, bude zviazané aj hore a čo rozviaže bude taktiež rozviazané aj tam. O uznanie Cirkvi by tento jej verný syn určité stál. Boli časy keď nebol ďaleko od pozdvihnutia na oltár.

Celá kauza sa započala v roku 1844, keď Antoine Felix Valblettes, neskorší gróf Roselly de Lorgues vydal svoju knihu Kríž v dvoch svetoch, pojednávajúcu o Kolumbovi ako o svätcovi. Neskôr sa z Rosellyho stal hlavný postulátor Kolumbovej kauzy pri Svätej stolici. Záležitosť sa ťahala takmer päďesiat rokov, pápeži sa striedali, takmer tisíc biskupov podpísalo žiadosť o svätorečenie, pripojila sa aj španielska kráľovná. Vynikajúci spisovateľ Léon Bloy sa zapojil do kampane svojim spisom Objaviteľ Glóbu. Predchádzalo a nasledovalo ho mnoho ďalších.
Pápež Pius IX. bol veľmi naklonený tejto myšlienke. Napísal grófovi Rosellymu dvojnásobné breve, ktoré plne uznávajú evanjelizačné ciele Kolumbove.

Aj pápež Lev XIII. vydáva 10. januára 1887 breve kde doslovne píše, že cieľom všetkých Kolumbových útrap bolo zvestovanie Evanjelia a že Kolumbove činy v Novom svete boli tak všestranné a veľké, že môže byť zrovnaný len s málokým. Nakoniec ale celá kauza stroskotáva na údajnom konkubináte s Beatriz, ktorý začínajú presadzovať ako fakt aj niektorí cirkevní spisovatelia, napr. Msgre. Sanguinetti. Ten je za to obvinený grófom Rosellym, že jeho písanie je „židomurárskym a protestantským výplodom“. Toto, v tej dobe tak odvážne obvinenie, nám po skúsenostiach s 20. storočím nemusí pripadať až také nafúknuté.

Kolumbus je nakoniec kompromisne označený pápežom Levom XIII. v encyklike De Christophoro Columbo za muža mimoriadnych zásluh o ľudskú spoločnosť, čo vyznieva skutočne tým najneutrálnejším možným spôsobom. Je samozrejme prihliadnuté na to, že bol katolíkom a šíril vieru. Tým bola kauza Kolumbovho blahorečenia definitívne pochovaná. Gróf Roselly ešte dostal vyznamenanie, aby nemal zrejme pocit, že sa pachtil celý život len tak nazmar a za pár rokov zomrel. Po smrti (aké milé) bol označený dokonca za podvodníka. Jeho údajné podvody spočívali v tom, že kolumbovské dokumenty interpretoval v Kolumbov prospech. Ak by ich interpretoval v Kolumbov neprospech, tak by bol samozrejme zaslúžilým mužom vedy. Všetkých tisíc kardinálov a biskupov čo podpísali postuláciu boli samozrejme tiež podvodníkmi. Veď nakoniec aj celá Cirkev je len znôška podvodníkov, ako dobre vedia všetci priatelia voľnej myšlienky.

Som samozrejme vzdialený od toho aby som popieral rozhodnutia Magistéria. Len si tak spomínam na niektorých svätých vládcov, sv. Štefana Arpádovca, sv. Leopolda, sv. Ľudovíta či sv. Olafa, o ktorom čítame v ságe Snoriho Sturlusona, že keď potláčal sedliacke povstanie (už po svojej konverzii), tak „štedrí král štiepal lebky sedliacke“ a „svojim mečom zasiahol Torgeira z Kvistsstadovcov...Keď klesol Torgeir k zemi, riekol mu král: -Nemal som pravdu, Torgeir, keď som ti povedal, že z našeho súboja nevyjdeš ako víťaz.“ Nedá sa to ľahko označiť ako krutosť a spupnosť? A ktohovie kto z tých horeuvedených by splnil náročné kritéria kľadené dnes na objaviteľa Ameriky.

Je jedna vec, ktorá však Kolumbovy vynahradí všetky ústrky a príkoria. Nepochybne všetky tie zachránené duše ho velebia v Nebi a aj jeho spupnú posadlosť plavbou cez Oceán. Pramálo sa starajú o vytáčky komisii, univerzít a vedeckých ústavov, keď za to, že teraz môžu hľadieť na slávu Božiu, vďačia práve jemu. Pretože Krištof Kolumbus bol predovšetkým objaviteľom ich duší a až potom Nového sveta. A k tejto sláve už nemá svet čo dodať.