piatok, 24. októbra 2008

Joseph-Marie gróf de Maistre : Papežové a občanská svoboda



Svrchovaný velekněz je přirozenou hlavou, nejmocnějším podněcovatelem, veliký Demiurgos světové civilisace; jeho síly v tomto oboru nemají mezí leda v zaslepenosti nebo zlé vůli vladařů. Papežové neméně se zasloužili o lidstvo odklizováním poroby a otroctví, proti nimž bez oddechu bojovali, a jež potlačí neomylně bez otřesů, bez roztržek a bez nebezpečí všude, kde sej im to dovolí. Zvláštní směšno zachvátilo lidstvo v minulém století (osmnáctém). Soudilo o všem podle abstraktních pravidel, nedbajíc skušenosti; a toto směšno je tím pozoruhodnější, že totéž století nepřestalo zároveň řváti proti všem filosofům, kteří začali abstraktními principy, místo aby je hledali ve zkušenosti.

Rousseau počína svou Společenskou Smlouvu touto zvučnou větou: Člověk se rodí svoboden, a všude jest v okovech. To se mu opravdu podařilo!

Co tím chce říct? Jistotně nemluví o tom, co je každému zřejmo, protože v téže větě tvrdí, že VŠUDE jest člověk v okovech. V okovech! Hleďme ho, básníka! Běží tedy o právo; ale to bylo třeba dokázati, protože skutečnost je jiná.

Člověk se rodí svoboden! Jaké to bláznivé tvrzení, když přece opak jest pravdou. Ve všech dobách a na všech místech, až do založení křesťanství, ba i tehdy, když toto Náboženství vniklo již dostatečně do srdcí, otroctví bylo vždy považováno za vládní nezbytnost a za normální politický stav národů, v republikách i v monarchiích, a žádnému filosofu nevstoupilo na mysl, aby otroctví odsuzoval, nevyskytl se ani jeden zákonodárce, aby na ně útočil základními zákony ústavními nebo příležitostnými.

Jeden z nejhlubších filosofů starověku, Aristoteles, šel až, jak každý ví, tak daleko, že řekl: Jsou lidé, kteří se rodí otroky, a nic není pravdivějšího. Vím, že v našem století byl tupen za toto tvrzení; ale lépe by bylo bývalo, kdyby se přičinilo a pochopilo ho, místo aby ho posuzovalo. Jeho věta jest založena na celé historii, jež jest pokusnou politikou, a na samé povaze člověka, který historii způsobil. Kdo dostatečně studoval tuto smutnou povahu, ví, že člověk povšechně, ponechán-li jest sám sobě, jest příliš zlý, než aby byl svoboden.

Nechť každý skomá človéka ve svém vlastním srdci, a pozná, že všude, kde občanská svoboda budenáležeti každému, nebude již čím, bez nějakého zvláštního zásahu, bez něčí pomoci, spravovati lidí jako národní těleso. Odtud pochází, že otroctví bylo vždy přirozeným stavem převeliké části lidského rodu, a to až do založení křesťanství; a protože všeobecný zdravý smysl cítil nezbytnost tohto stavu věcí, nikdy se nikdo proti němu nepostavil ani zákonem ani slovem.

Jeden básník latinský vložil strašnou myšlenku do úst Cesarových: Humanum paucis vivit genus (LUCAN Phars). Rod lidský jest učiněn pro několik lidí!

Tato myšlenka se ovšem jeví ve smyslu, který jí dává básník, machiavelskou a urážlivou, ale zaujme lis e k ní pravé věcné stanovisko, jest velmi správná. Všude velmi velký počet byl veden malým počtem; neboť bez jisté více nebo méně silné aristokracie, svrchovanost není již dosti svrchovaností.

Počet svobodníků ve starověku byl mnohem menší než počet otroků. Atheny měly 40.000 otroků a 20.000 občanů (LARCHER, Sur Hérodote, liv. I., note 258). V Římě, v němž se čítalo ke konci republiky asi 1.200 000 obyvatelů, bylo sotva 2.000 vlastníků. Vix esse duo millia hominum qui rem habeant. (CIC.de Officiis, II, 21). Už to dokazuje nesmíné množství otroků. Jeden pán jich měl někdy k své službě i několik tisíc (JUVEN.Sat. III, 140).

Stalo se jednou, že jich bylo v jednom domě 400 popraveno; bylť v Římě strašný zákon: byl-li některý římský občan zabit ve svém domě, všichni otroci, kteří bydleli pod toutéž střechou, byli vydáni na smrt (TACIT. Ann.XIV, 43). Řeči, jež o takových případech byly konány v senátě, jsou zvláště zajímavé.

A když přišlo na přetřes, zda otrokům dáti zvláštní znamení, senát to zavrhl, a to ze strachu, aby jim neořišlo na mysl spočítat se (ADAMS Roman Antiquities in-8, London, p.35 et seqq).

Jiní národové poskytli by skoro tytéž příklady, ale jest zbytečno se o tom šířiti. Bylo by bez užitku dlouze dokazovati, co každý ví, že celý svět až do doby křesťanství hemžil se otroky, a že moudřítento obyčej nikdy nehanili. Této věty nelze zviklati. Ale konečně božský zákon se objevil na zemi. Ihned zmocnil se srdce člověkova a změnil je způsobem takovým, aby vyvolal trvalým obdiv každého opravdového pozorovatele. Náboženství jalo se zvláště bez únavy pracovati o zrušení otroctví; toho se žádné druhé náboženství, žádný zákonodárce, žádný filosof nikdy neodvážil, o tom se nikomu ani nesnilo. Křesťanství, jež působilo božsky, už proto působilo pozvolna; neboť všechno legitimní podnikání, ať je jakéhokoli druhu, děje se vždy způsobem neznatelným. Všude, kde se setkávate s hlukem, křikem, nerozvážností, pustošením, atd., můžete býti jisti, že tam jedná zločin nebo šílenství.

Náboženství tedy ustavičně utkává se bojem s otroctvím, zasahujíc hned zde, hned tam, tím nebo ním způsobem, nikdy se však neznavujíc; a panovníci, cítíce, aniž byli ještě s to, aby si z toho vydali počet, že kněžství jim ulehčuje část jejich břemene a jejich obav, neznatelně mu ustupovali, propujčujíce se jeho blahodárním hlediskům.

Konečně roku 1167 papež Alexandr III. Prohlásil jménem koncilu, že všichni křesťané mají být prosti otroctví. Tímto zákonem vepsal se v paméť všech národů, právě tak jako pro jeho úsilí, aby podepřel svobodu Itálie, stalo se jeho jméno vzácným Italům. Na základě tohto zákona dlouho potom Ludvík Haštěřivý prohlásil, že všichni nevolníci, kde ještě po Francii zůstali, mají býti osvobozeni ... A přece lidé nenastupovali než po stupních a velmi nesnadno ve své „právo přirozené“.


Z knihy Les Papaes et la Papauté

Prebrané z: Archy, ve Staré Říši na Moravě 1946 (prekladateľ neuvedený)