streda, 5. novembra 2008

Hillaire Belloc: Nové pohanstvo

článok prevzatý z TE DEUM


Pohanstvím nazýváme nepřítomnost křesťanského zjevení. Proto rozlišujeme mezi pohanstvím a různými herezemi; a ze stejného důvodu přisuzujeme pojmenování „křesťanský“ i nedokonalým a naukově pokřiveným křesťanům, kteří mají jen část katolické pravdy a obvykle k ní přidávají nauky, které katolické pravdě odporují. Ačkoli může být označení „křesťanský“ mnohdy obsahově neurčité, ne-li přímo zavádějící, přesto jistým způsobem vystihuje rozdíl mezi společností, životem nebo literaturou, jejichž ráz můžeme obecně označit za křesťanský, a těmi, kterým je křesťanská nauka zcela cizí. Neboť v křesťanských společnostech a jejich členech stále přetrvávají některé prvky katolicismu. Ale když se vytratí i jeho poslední střípky, pak lze daný stav nazvat „nekřesťanským“.


Dnes musí být každému jasné, že s útokem na víru a Církev za reformace, jež ke vzpouře a následnému odštěpení od křesťanstva svedla mnohé, započal proces, který u odpadlíků nemůže skončit jinak než pouze naprostou ztrátou veškerého katolického učení a mravů. Těchto „výdobytků“ jsme v současnosti svědky. Trvalo to dlouho, ale nakonec se dílo podařilo. Stačí se podívat kolem a uvidíme, jak se v kdysi křesťanském světě stále více a více rozšiřují oblasti, kde křesťanský duch upadá či naprosto mizí. „Rozšiřujícími se oblastmi“ mám na mysli zejména oblast morálky, ale také oblasti fyzické, geopolitické. Dnes existují celé zástupy lidí, kteří jsou zcela pohanští, a dále se sdružují do větších skupin. Je to stejné, jako když zamrzá hladina rybníka. Zprvu vznikají malá ledová políčka, ta se postupně spojují, až nakonec na hladině vytvoří jednu souvislou plochu ledu. V moderním světě existuje nepřeberné množství literatury, a to jak filosofické či historické, tak zejména beletrie, která tvoří pohanskou koalici, korpus protikřesťanského vlivu. Nejde pouze o to, že její autoři popírají vtělení a vzkříšení nebo tuto nauku přehlížejí. Problém spočívá zejména v tom, že odporují zděděnému křesťanskému morálnímu řádu, k němuž tíhli lidé ještě dlouho poté, co se nadobro vzdali nauky samotné.


Nové pohanství je svým vlastním světem. Tváří se důležitě, a zcela jistě usiluje proniknout co nejvíce institucí a hrát stále významnější roli v životě moderní společnosti. Je nadmíru důležité, abychom byli schopni správně a včas rozpoznat jeho možné následky. Jinak se může stát, že sami jeho vlivu do jisté míry podlehneme a naše děti již budou téměř, ne-li zcela, v jeho zajetí. Zmíněný vliv je již zcela zřejmý v tisku, jazyce, zákonech, architektuře a zvycích naší doby...


Na zrození nového pohanství měly podíl dvě síly, které se vzájemně sbližují: žádostivost a předtucha konce. To, že jedna z oněch sil, tedy důraz na smysly, souvisí s uvolněním morálních omezení jdoucích ruku v ruce s popřením víry, snad již dnes nikdo nezpochybňuje, otázkou však zůstává, zda zmíněné uvolnění, které vedlo k úpadku zdrženlivosti a nárůstu svévole zvané „sebevyjádření“, má dobrý, či špatný dopad na jednotlivce i celou společnost. V životech většiny pohanských novopohanů křesťanské schéma stále přežívá, ať již jako vzpomínka na společenskou atmosféru nebo jako odmítaná zkušenost. Bez omezení nemůže pochopitelně existovat žádná společnost, avšak omezení zavedená křesťanskou morálkou byla náročná a početná, přičemž část z nich je pro ty, kteří opustili křesťanské učení, nepochopitelná, neboť zmíněná morálka je plodem daného učení.


A nejedná se pouze o oblast sexuality (která je obvykle zmiňována na prvním místě), ale rovněž o estetické kánony, společenské chování, vnímání krásy v poezii, próze nebo sochařství. Tam všude propukla vzpoura. K průlomu došlo v literárních postupech nutných pro srozumitelnost prózy, v měření veršů, rytmice většiny básní; v povinnostech vůči starším, ve vztazích mezi rodičem a dítětem, v úctě k právu na majetek a dalších a dalších oblastech života. Svévole v chování a s tím související rozšířená svévole v jazyce se takto staly znamením nového pohanství.


Abychom pochopili, k čemu vlastně dochází, je nutné vedle popisované negativní síly, tj. odmítání – křesťanství, zmínit také sílu pozitivní, a tou je přijímání – filosofie, již můžeme nazvat monistickou, fatalistickou, deterministickou či jakýmkoli jiným jménem označujícím myšlení, které buďto popírá existenci svobodné uvědomělé vůle, nebo ve světě předpokládá přítomnost pouze jediné takovéto vůle [např. osud – pozn. překl.].


Moderní kořeny zmíněných názorů lze najít v Kalvínově učení, přestože většina z těch, kteří padli za oběť jeho vlivu, se k němu už nebude hlásit, ať již proto, že ho nikdy nečetli (respektive nečetli o něm nic ve svých oblíbených novinách), nebo, což bývá velmi časté, je Kalvín v jejich hlavách jaksi nejasně spojen s nějakým zájmem o teologii, tedy oborem, který věda již dávno údajně roztrhala na kusy. Jistá nechuť možná pramení z toho, že se jedná o Francouze, ale to nebývá příliš často zdůrazňováno, takže význam jeho původu patrně nehraje větší roli. Kalvín je přesto pramenem onoho nového pocitu osudovosti. Avšak za Kalvínovým fatalistickým názorem stojí samozřejmě jiná idea, která je stará jako svět. Jedná se o pokušení, jemuž lidský duch podléhá již od prvních dob, či alespoň od těch dob, z nichž máme zmínky zachycující jeho zážitky a výklady světa. Pro mysl v takovémto rozpoložení se všechny věci stávají od příčiny k následku součástí daného, nezměnitelného děje.


Přímým důsledkem této filosofie, přestože to její oběti vášnivě popírají, je setření rozdílu mezi dobrem a zlem. Naše činy nezávisejí na naší vlastní vůli; ti, kteří si myslí, že pocházejí z aktu vůle, podléhají klamu; lidský čin, počínaje tím, co bylo nazýváno nejušlechtilejší sebeobětí, a nejpodlejším obchodním podvodem konče, je neodvratným výsledkem sil, jež člověk nemůže nikterak ovlivnit – čili, jak skvěle napsal Jonathan Swift ve svém mistrovském díle Pohádka o kádi: „Zhruba tři dny před stvořením světa bylo dáno, že se můj nos potká s tímto sloupem pouličního osvětlení.“


Nehledejme však u vyznavačů zmíněného kréda nějakou logiku; málokdo se jim totiž vyrovná v projevech mravního rozhořčení, zvláště když pranýřují mravní poklesky věřících; a jelikož k jejich krédu patří i popírání lidského rozumu či přinejmenším popírání jeho významu jakožto nástroje k poznávání pravdy, tak rozpornost v jejich vzplanutí jim nikterak zvlášť nevadí, vždyť rozporné či nelogické není čímsi odsouzeníhodným a směšným, je to naopak slovo „logický“, jež z jejich úst zaznívá jako cosi absurdního a prázdného.


Zmíněný determinační rys nás v našem rozboru nového pohanství přivádí k praktickým úvahám. A to je: Novopohanství postupně buduje svou vlastní společnost, jež se bude, oproti tomu, co kdysi bývalo křesťanstvem, vyznačovat dvěma novými rysy. Tyto dva rysy jsou již dnes patrné a postupně získávají vliv v sobě vlastních oblastech – jednou z nich je oblast práva, tj. donucovací zákony, druhou je postavení ve státě, tj. správa společnosti.


V první oblasti, tj. pozitivního práva, nové pohanství již začalo zavádět, a nemůže ani jinak, stále více a více omezujících zákonů. Je samozřejmě paradoxní, že se z nálady, která původně vznikla jako odpor proti omezování, zrodilo restriktivní zákonodárství, ale fakta hovoří sama za sebe – vše se odehrává před našimi zraky. Popření svobodné vůle nutně vede k zpochybnění významu slova „svoboda“. V křesťanské společnosti jste mohli svobodně dělat celou řadu věcí, za některé vám hrozil na základě křesťanského práva trest, za jiné vás žádný stát ani jakákoli jiná autorita potrestat nemohly, nicméně se protivily náladě společnosti, v níž jste žili. Nové pohanství však od trestání směřuje k utahování smyčky; omezováním činnosti, zaváděním donucovacích prostředků. Tato mechanická síť pomalu postupuje všemi oblastmi života a nátlakem, jemuž nelze uniknout, spoutává své poddané. Tam, kde nové pohanství udává tón společnosti, musí ze své přirozenosti také nevyhnutelně znovu zavádět stav otroctví, který díky křesťanské morálce postupně mizel. Pokud otroctví uspěje, stane se tak s tichým souhlasem těch, kteří budou zotročeni, neboť dají přednost dostatku a jistotám otroctví před svobodou, zodpovědností, nejistotou a možností nedostatku. Dosud se nacházíme v přechodném období, kde vládne nelogická, a tudíž pomíjející směs starého a nového.


Ve společnostech, kde nové pohanství ovládne myšlení lidí, dojde k postupnému omezování obecných svobod i svobody jednotlivce. Proto tvrdím, že debata o novém pohanství není pouze nějakým akademickým přemítáním, nýbrž má, jak jsem již uvedl, bezprostřední praktický význam. Pokud nové pohanství přijmeme, pak se musíme také připravit na následky, které sebou nese; pokud se nám tyto následky protiví a nehodláme se s nimi smířit, pak je naší povinností rázně proti novému pohanství vystupovat.


I zde, ostatně stejně jako i v jiných otázkách, jsem na kordy s těmi pokrokáři, kteří z náboženství dělají soukromou věc (žádný katolík nesmí přehlížet společenský význam náboženství), přičemž nám tvrdí, že jde pouze o osobní posvěcení a spásu jednotlivých duší, což prý nemá žádnou souvislost s politikou. Právě naopak, zájem náboženství o politiku je nevyhnutelný. Ne proto, že by křesťanské učení a morálka zavrhovaly některý z klasických způsobů vlády – demokracii, aristokracii či monarchii, případně nějaké jejich spojení –, nýbrž proto, že zavrhují takové jevy ve společnosti, které odporují křesťanským společenským výdobytkům, neboť ve své podstatě vycházejí z popření svobodné vůle.


Boj o pravou nauku v teologii je také vždy bojem za zachování pevných společenských jistot (institucí, obyčejů), které z pravé nauky vyplývají; není nic rozumově zavrženíhodnějšího než postoj těch, kteří si myslí, že když se nauka vyjadřuje abstraktními pojmy, tak nemá žádné praktické použití, nepřináší žádné skutečné plody do skutečného světa skutečných lidí. Právě naopak, rozdíly v nauce jsou zdrojem všech politických a společenských rozdílů; a proto je boj za pravou nauku či proti ní tím nejvlastnějším zápasem o život.


Přesvědčení o vlastní pohanské starobylosti se vine jako nit celým novým hnutím. U některých učenců je to patrné již na první pohled, u většiny ostatních až na druhý, třetí, čtvrtý či pátý, nicméně ho nalezneme všude. Vládne všeobecné povědomí, že lidé byli kdysi volní od jařma křesťanských povinností, které ústí do rozšířeného mínění, že se v oněch dobách žilo lépe, neboť vše bylo rozumnější a zaměřené k věcem, kterými si mohou být lidé jisti a které si lze ověřit, jako jsou zdraví těla, hmotný blahobyt, rozkoš a další. Zaměřit život opět k těmto cílům, učinit člověka znovu spokojeného se sebou samým a zacházet s časnými dobry jakožto s dobry nejvyššími, to je mottem nového pohanství.

Za nejdůležitější v této souvislosti považuji zdůraznit, že všechny výchozí předpoklady toho všeho jsou falešné. Nové pohanství se liší, a musí se značně lišit od starého; jeho důsledky pro lidský život budou zcela jiné; podle všeho daleko, daleko horší.


Důvodem je, že zkušenost nelze nadobro vymazat. Nemůžete člověka nebo společnost odříznout od minulosti; a křesťanský svět kdysi zakusil víru. Když odchází od víry a vrací se zpět k pohanství, tak nedělá tu samou věc, nevzbuzuje ty samé pocity, neprochází stejným procesem, nezakouší stejné vjemy, jak tomu bylo u starého pohanství, které směřovalo k víře. Jedna věc je jít z Arktidy směrem k civilizovaným oblastem Evropy, a věc jiná jít z civilizovaných oblastí Evropy na sever k Arktidě. A to ne kvůli tomu, že se vracíte na místo, z něhož jste vyšli, nýbrž proto, že během cesty zažíváte zcela odlišné pocity.


Kdyby nové pohanství někdy ovládlo celý svět, nebo převládlo v některé oblasti či společnosti, nikdy nebude tím, čím bylo pohanství staré. Bude jiné, bude to zkomolenina.


Staré pohanství bylo naprosto tradiční; vlastně vyjma tradice žádné jiné kořeny nemělo. Hluboká úcta k vlastní minulosti a moudrosti předků a hrdost, to byl pravý duch starého pohanství; proto vytvořilo tak pevné základy, na nichž byla postavena katolická církev, ačkoli to byl také důvod, proč se tak dlouho a odhodlaně bránilo růstu katolické církve. Nové pohanství je ale už ve své samotné podstatě pohrdáním tradicí a předky. Možná nemá úctu k ničemu, avšak nejméně ji rozhodně projevuje k duchu „naši otcové nám říkali“.


Staré pohanství uctívalo lidské věci, ale byly to nejvznešenější lidské věci, zejména rozum a smysl pro krásu. Právě zde dosáhlo výšin, srovnatelných toliko s tím, čeho rozum či schopnost tvořit krásná díla dosáhly v průběhu křesťanských staletí.

Nové pohanství ale pohrdá rozumem a holedbá se tím, že útočí na krásu. Obdařuje nás domýšlivou disharmonickou hudbou, odpudivou architekturou, mazanicemi, které se vydávají za obrazy, posmívá se logickým postupům v myšlení, vlastně už samotné slovo „logický“ považuje za nejapný vtip.


Povaha starého pohanství byla taková, že se, když nastal správný čas, otevřelo autoritě katolické církve. Mělo alespoň uši k slyšení a oči k vidění; avšak nové pohanství nejenže své smysly uzavírá, ono je nechává záměrně zakrnět, aby dosáhlo stavu, kdy zde nebudou žádné uši k slyšení, žádné oči k vidění.

Jednomu se neustále ostřil zrak a zlepšoval sluch; druhé upadá do stavu, kdy společnost, kterou proniká, bude slepá a hluchá, dokonce i k nejobyčejnějším přirozeným radostem života a světským pravdám – nebude je schopna pochopit.


Staré pohanství mělo velký smysl pro nadpřirozeno. Jeho náboženství se často zaměřovalo na špatné předměty a vždy na předměty nedokonalé, bylo však vášnivé a pevné; veškerá poezie starého pohanství je jím prodchnuta, byť jí mnohdy schází naděje. Dokonce i u těch básníků, kteří se náboženství protivili, jako je např. Lucretius, nacházíme jasný náboženský smysl pro důstojnost a řád. Z nového pohanství čpí povrchnost, namlouvá si, že se zbavilo veškerého zla i dobra v tom, co považuje za staré pověry a bláhové snění.


V tom se naprosto mýlí. A tím také svou úvahu skončím. Lidé nežijí příliš dlouho bez bohů; ale když bohové nového pohanství přijdou, tak nebudou pouze nedokonalí, jako byli bohové Řecka, nebo falešní; budou zlí. Rozsudek lze vynést již nyní: Nové pohanství, které bláhově očekává uspokojení, se, aniž zpozoruje jak, zvrhne v satanismus.


Uverejnené v časopise TE DEUM 4/2008

Převzato z Essays of a Catholic, The Macmillan Company, New York 1931. Zkráceno.

Přeložil Isnard Kievit.