piatok, 19. decembra 2008

Sv. Augustín: Myšlienky z De Civitate Dei

Citované podľa vydania: Sanctus Aurelius Augustinus: De civitate Dei., SSV: Trnava, 1948
„Z pozemského štátu pochádzajú mnohí nepriatelia, proti ktorým treba brániť boží štát“.
s.27

„Dobrých utrpenie očistí a posilní, zlých však odsúdi tak, ako oheň očisťuje zlato a odstraňuje špinu“. s.31

„Judáš, tým, že sa obesil, nezmenšil svoju vinu, ale ju zväčšil, lebo zúfal nad božím milosrdenstvom. Nik sa nesmie dopustiť vlastného hriechu preto, aby sa vyhol cudziemu hriechu.“ s.39

„Okrem prípadov, keď alebo spravodlivé právo vôbec, alebo osobitne sám Boh, ktorý je prameňom všetkej spravodlivosti, rozkazuje zabíjať, každý človek, ktorý zbavuje života seba, alebo iného, dopúšťa sa vraždy.“ s.41

„... nemožno robiť jeden hriech, aby sme sa vyhli inému hriechu“. s.43

„…práve v pokojných časoch mnohí mravne upadli“. s.46

„Kto stavia túžbu po vláde nad slávu z čnosti, ten je schopný akéhokoľvek zla, to je tyran“. s.133

„… šťastie vladárovo nespočíva vo vonkajších úspechoch, ale v skutočnej čnosti“. s.134

„Ak Boh pozná poriadok vecí, to ešte nie je dôvod, že nič nie je v moci našej slobodnej vôle“. s.141

„Nijako nemožno o Bohu predpokladať, že by bol chcel nechať mimo zákonov svojej predvídavosti ľudské kráľovstvá a ich panovníkov ako aj poddaných“. s.145

„Kresťanských panovníkov voláme šťastnými ak vládnu spravodlivo, ak nemajú záľubu v rečiach, až do neba ich vychvaľujúcich a v kolenách až do prachu sa koriacich, ak sú si vedomí svojej ľudskosti, ak vykonávajú svoju moc na šírenie Božej cti a slávy, činiac ju slúžkou najvyššej božej velebnosti, ak sa boja Boha, milujú ho a ctia, ak milujú väčšmi ako to kráľovstvo, kde sa netreba obávať nijakých sokov, ak sa nepomstia a ľahko odpúšťajú, ak trestajú len pre obranu a ochranu štátu a nesýtia sa hnevom voči protivníkom, ak sú mierni nie pre beztrestnosť neprávosti, ale v nádeji na polepšenie života, ak musia niekedy niečo príkreho nariadiť príkrosť miernenia láskavou povoľnosťou a udeľovaním dobrodení, tým viac sa stránia rozkoší, čím sú prístupnejšie, ak radšej opanúvajú svoju žiadostivosť než cudzie národy a ak toto všetko konajú nie pre daromnú slávu, ale z lásky k večnému šťastiu a napokon, ak za svoje hriechy nezanedbávajú prinášať pravému Bohu obetu pokory, skrúšenosti a pokory“. s.159

„Pravý Boh je Bohom nie podľa presvedčenia, ale podľa prirodzenosti, celá príroda nie je bohom, nakoľko aj človek, aj dobytok, aj strom, aj kameň sú prirodzené a predsa ani jedno z nich nie je Bohom“. s.176

„Platón za najvyššie a opravdivé dobro pokladá Boha, preto tvrdí, že filozof je milovník Boha a pretože filozofia usiluje o šťastný život, jedine ten kto je v požívaní Boha blažený, kto Boha miluje“. s.222 Pozri Kolosanom 2, 8

„Zlo v diablovi nie je jeho podstatou, ale len odvrátením vôle od dobra a tým aj mocným svedectvom o jeho pôvodnej dobrote. Zlá vôľa diablov nemohla porušiť svetový boží poriadok, ale podľa úmyslov božích musí slúžiť dobrému a byť svetovému poriadku na ozdobu“. s.306

„Boží štát voláme to, čoho svedkom je sväté Písme, ktoré si všetky svoje odtiene ľudského ducha nepodrobilo náhodným hnutím ducha, ale svojou božskou autoritou podľa plánu najvyššej božskej Prozreteľnosti celkom vyniká nad všetky spisy všetkých národov“. s.308

„Občania svetského štátu dávajú prednosť svojim bohom pred Zakladateľom svätého štátu, lebo nevedia, že On je Bohom bohov, nie nepravých bohov, tj. bezbožných a pyšných, ktorí pozbavení jeho nemenného a všetkým spoločného svetla a preto uvedení do akejsi nedostatočnej moci, dosahujú akosi stratenú moc a vyžadujú božské pocty od svojich oklamaných poddaných“. s.308

„Boh nehovorí k človeku hlasom, ale hovorí pravdou, ak je niekto schopný počúvať mysľou a nie telom“. s.309

„Jediná neomylná cesta je sám Ježiš Kristus, Boh i človek súčasne“. s.309

„Zlo nie je bytosťou, ale strata dobra sa volá zlom“. s.315

„… aj zlá vôľa je svedectvom dobrej prirodzenosti. Boh, najlepší Stvoriteľ všetkých prirodzeností je rovnako spravodlivým usmerňovateľom zlej vôle“. s.322
„Boh je veľkým umelcom vo veľkých veciach, ale nie je menším v malých“. s.325

„Prameňom blaženosti pre anjelov, ako pre každú rozumnú bytosť môže byť jedine Boh. Každé odvrátenie sa od Boha je zas prameňom nešťastia“. s.339

„Dobro môže samostatne jestvovať, samotné zlo však nikdy“. s.345

„Keď opúšťa vôľa vyššiu vec a kloní sa k nižšej, stáva sa zlo vôľou nie preto, ako by zlom bolo to, k čomu sa kloní, ale preto, lebo sám príklon je prevrátený“. s.348

„Nakoľko si duša až zvrátene zamilovala slobodu a nepokladala za hodné slúžiť Bohu, niekďajšia poslušnosť tela jej vypovedala službu a poddaného služobníka neriadil viac jej rozum, prestala vládnuť nad telom /s.383/ čo by bola mohla, ak by zostala poddaná Bohu“. s.384

„Či filozofi poznali úmysly a moc božiu a proroci nie? Myslím, že skôr opak je pravdou“. s.386

II. zväzok

„Vonkajšiemu hriechu predchádza vnútorný pád…“. s.7

„Dopustili sa tak veľkého hriechu, že sa ním skazila ľudská prirodzenosť a hriech a nevyhnutnosť smrti prešla aj na ich potomkov. Kráľovstvo smrti zavládlo natoľko nad ľuďmi, že by zaslúženým trestom bolo zaviedlo všetkých do večnej smrti, keby niektorých nebola zachránila nezaslúžená milosť“. s.9

2štáty: „Jeden z ľudí, ktorí chcú žiť podľa tela, druhý zas z tých, čo chcú žiť podľa ducha, každý v pokoji svojho druhu. Keď dosahujú to, po čom túžia, žijú v pokoji svojho druhu“. s.9
„Apoštol preto volá tieto veci skutkami tela, aby naznačil, že sa to týka celého človeka, teda tela i duše“. s.10

„Veru sa mýlia tí, ktorí tvrdia, že všetko duševné zlo pochodí z tela“. s.10

„Nie porušiteľné telo urobilo dušu hriešnou, ale hriešna duša urobila telo porušiteľným“. s.11

„Keď žije človek podľa človeka a nie podľa Boha, podobá sa diablovi“. s.12

„Ak teda žije človek podľa pravdy, nežije podľa seba, ale podľa Boha“. s.12

„Chce byť blaženým aj vtedy, keď nežije tak, aby mohol byť blaženým. Čo však je klamlivejšie od takejto vôle?“ s.12

„Všetky telesné priestupky netreba pripisovať Stvoriteľovi telesnej prirodzenosti, lebo tá je v podstate dobrá. Avšak život podľa stvoreného dobra, keď sa opustí Stvoriteľ, ten už nie je dobrý“. s.13

„Záleží na tom, aká je ľudská vôľa, ak je prevrátená, budú aj hnutia prevrátené“. s.14

„Nik nie je zlý z prirodzenosti, ale ktokoľvek je zlý, zlý je pre hriech“. s.14

„Keď je vôľa dobrá, vtedy je aj láska dobrá. Láska dychtiaca za predmetom lásky je túžba, žiadosť. Keď už dosiahla predmet svojej lásky, to je radosť“. s.15

„Predmety lásky sú zlé, ak je zlá láska. A láska je zlá, keď je zlá vôľa“. s.15

„Veď bohumilý zármutok spôsobuje spôsobuje spásonosné pokánie a to netreba ľutovať! Zato svetský zármutok spôsobuje smrť“. s.15

„U nás podľa Písma a zdravej náuky občania svätého božieho štátu, žijúci podľa Boha, v životnom putovaní sa boja, túžia, žialia a radujú. A keďže majú pravú lásku, aj spomenuté hnutia majú v pravej miere“. s.16

„Dobro natoľko prevyšuje zlo, že hoci je zlo len dôkaz, ako najprozreteľnejšia spravodlivosť Stvoriteľa aj jeho môže použiť na dobro, predsa dobro môže byť aj bez zla, ako je práve najvyšší Boh, alebo ako jestvujú nad oblačným vzduchom nebeské stvorenia viditeľné aj neviditeľné. Zlo však ne môže existovať bez dobra, lebo prirodzenosť je dobrá“. s.21

„Rozhodnutie vôle je vtedy naozaj slobodné, keď neslúži nerestiam a hriechom“. s.21

„Potom ako pyšný anjel a preto závistlivý, pýchou sa odvrátil od Boha k sebe a akousi tyranskou nafúkanosťou zvolil si radšej mať poddaných ako byť poddaným, vypadol z duchovného raja…“. s.21

„Stvorenie je totiž tak uspôsobené, že mu je užitočné, keď je poddaným, škodlivým zas, keď plní svoju vôľu a nie vôľu toho, kto ho stvoril“. s.23

„Sebe sa zas páči vtedy, keď opúšťa nemeniteľné dobro, ktoré by sa mu malo väčšmi páčiť ako sám sebe“. s.23
„Preto nás učí aj Sv. Písmo že v božom štáte a božiemu štátu, putujúcemu v tomto veku, sa najviac odporúča pokora, najväčšmi sa však pripomína v jeho kráľovi, ktorým je Kristus“. s.24
„Dvojaká láska utvorila dvojaký štát: pozemský štát láska sebecká až do pohrdnutia Bohom, nebeský štát láska k Bohu až do pohrdnutia sebou. Pozemský hľadá slávu v sebe, nebeský zas v Pánovi“. s.37

„V Kainovi vystupuje pozemský štát, v Ábelovi boží štát“. s.41

„V tajomnom zmysle ich voláme dvoma štátmi, totiž dvoma pospolitosťami ľudí, z ktorých jedna je určená naveky s Bohom kraľovať a druhá znášať večný trest s diablom“. s.43

„Štát svätých je totiž v nebesiach, hoci jeho občania sa rodia na zemi, v nich putuje, kým nepríde čas jeho kráľovstva, keď zhromaždí všetkých zmŕtvychvstalých v ich telách a potom im bude dané sľúbené kráľovstvo, v ktorom budú vládnuť bez skončenia časov so svojím Pánom a Kráľom všetkých vekov“. s.44

„A Izrael sa rozdelí na dvoje, totiž na ľud izraelský, nepriateľský Kristovi a na ľud, pridŕžajúci sa Krista, na Izraela patriaceho slúžke a Izraela patriaceho slobodnej“. s.128

„Konečne v hebrejskom národe niet už rozdelenia, ale bez rozdielu spojený spoločným bludom, rozpŕchol sa po celej zemi“. s.129

„Nič neosoží Starý zákon z hory Sinaj, plodiaci k otroctvu, len že vydáva svedectvo Novému zákonu“. s.129

„Kto sa teda v Cirkvi oddáva nezdravým a nesprávnym náhľadom napomenutý, aby vyznával zdravé a správne učenie, tvrdošijne odporuje a nechce zanechať skazonosné a smrtonosné náuky, ale ide ich ešte brániť, stáva sa bludárom a pokladajú sa za odpadlíkov z lona Cirkvi do radov nepriateľov, bojujúcich s Cirkvou. A tak aj so svojim zlom osožia pravým katolíckym členom Kristovým, kým Boh používa aj zlo na dobro a tým, čo ho milujú všetko slúži na dobro“. s.189

„Posledné prenasledovanie, ktoré začne sám Antikrist, prekazí sám Ježiš Kristus svojou prítomnosťou“. s.192

„Kresťanstvo sa neodťahuje od spoločnosti, ale poukazuje, že život v spoločnosti je plný všelijakých nepríjemností a trápení“. s.197

„Najväčším šťastím pre človeka je pokoj. Ale pokoj nemožno nájsť na tejto zemi, ale dokonalý pokoj bude možný iba na druhom svete, vo večnom živote“. s.197

„Boží štát sa neuzatvára pred svetským štátom, chce s ním žiť v spoločnosti. Ba je aj za udržanie pokoja v pozemskom štáte, lebo patrí k blahu pozemského štátu“. s.198

„Rímsky štát nebol skutočný štátom, lebo nebolo v ňom skutočnej na Bohu založenej spravodlivosti“. s.198

„Pokoj a spravodlivosť na zemi nie je dokonalá a Boží štát len na druhom svete očakáva dokonalý pokoj, ktorý bude večný. Bude súčasne najväčším dobrom, konečným cieľom spravolivých a dobrých“. s.198

„Cieľom nášho dobra je to, pre čo si žiadame iné veci a dobro si žiadame pre dobro samo“. s.199

„Niet totiž iného dôvodu na filozofovanie, okrem túžby po blaženosti. Len to, čo človeka blaží, je cieľom dobra a niet iného dôvodu na filozofovanie, len cieľ dobra“. s.202

„Večný život je najvyšším dobrom a večná smrť najväčším zlom“. s.206

„Vo viere musíme túžiť po svojom konečnom dobre, lebo tu ho ešte nevidíme“. s.206

„Nespravodlivosť oprotivnej strany núti múdreho viesť spravodlivú vojnu“. s.214

„Prirodzený poriadok vyžaduje slobodu človeka“. s.222

„Otroctvo je trestom za hriech… Čestnejšie je byť otrokom človeka ako otrokom žiadostivosti, ktorá sa stáva človekovi najhorším tyranom“. s.222

„… nemožno riadiť štát bez spravodlivosti“. s.226

„Kde niet skutočnej spravodlivosti, tam niet ani práva. Čo sa deje podľa práva, to sa isto deje spravodlivo. Čo sa nedeje spravodlivo, to sa nemôže diať podľa práva. Nemožno nazvať právom alebo za právo pokladať nespravodlivé nariadenia ľudí, hoci oni pokladajú za právo to, čo vyviera zo žriedla spravodlivosti a za falošné, čo niektorí prevrátení pokladajú za právo, totiž to, čo osoží mocnejšiemu. Kde niet ozajstnej spravodlivosti, tam nemôže byť ani spoločnosti ľudí, spojených súhlasným právom“. HLAVA XXI., kniha IX., s.227

„Spravodlivosť je čnosť, ktorá dáva každému, čo mu patrí“. s.227

„Ak človek neslúži Bohu, čo môže byť v ňom /s.227/ spravodlivého? Keď teda duch neslúži Bohu, ani nad telom nemôže spravodlivo vládnuť, ani ľudský rozum nad ľudskými chybami“. s.228

„Tvária sa akoby Boha uctievali, ale nerobia to, čím sa Boh uctieva“. s.231

„Spravodlivosť na tejto zemi je v tom, že Boh vládne nad poslušným človekom, duch nad telom, rozum nad vášňami, podrobí si ich, alebo proti nim bojuje a že prosíme Boha o milosť zásluh a odpustenie viny a ďakujeme za prijaté dobrá“. s.236

„… celá Cirkev je jeho telom…“. s.246

„Niet pochyby že apoštol / poznámka Pavol II Sol 2, 1-12/ hovorí o Antikristovi a že deň súdu nepríde dotiaľ, kým sa nezjaví Antikrist, ktorého volá odpadlíkom, pravda od dobrého Pána Boha“. s.266

„… Boh nikdy neprestal súdiť, od začiatku hriechu rozumnej bytosti“. s.268

„Keď prorok dodáva: Pamätajte na zákon Mojžiša, môjho sluhu, ktorý som mu dal na Horebe pre všetkého Izraela, ustanovenia a súdy /4,4/, je to poukaz, aby zákon chápali duchovne a aby porozumeli, že Kristus príde rozdeliť dobrých a zlých. Nie nadarmo vyčituje Kristus Židom: Keby ste Mojžišovi verili, aj mne by ste uverili, lebo o mne písal /Jn 5,46/. Židia chápali zákon telesne a len to ich mohlo priviesť ku takým uzáverom ako hovorí Písmo: Márny je, kto slúži Bohu, aký úžitok máme z toho, že sme zachovávali prikázania, a že sme chodili v smútku pred Pánom zástupov? /Mal 3,14/. Preto musí prorok predpovedať posledný súd a všetko, čo s ním súvisí, totiž odplatu dobrých a zlých, aby sa nezdalo, že naozaj lepšie sa vodí tým, ktorí Bohom pohŕdajú. Po poslednom súde sa ukáže na viditeľnej biede zlých a na viditeľnom šťastí dobrých, kto mal pravdu, kto robil múdrejšie, či ten, kto Bohu slúžil, alebo ten, kto si Boha nevšímal.“ s.281

/Kristus/ „príde a duchovne vyloží zákon, ktorý chápu Židia telesne…“. s.281

„Všetky časné tresty posiela Boh, buď za minulé hriechy, alebo za hriechy minulého života, alebo tiež aj preto, aby sa človek cvičil v cnosti“. s.305

„Ráz očisťujúceho trestu majú teda len časné tresty, či už v tomto živote, alebo po smrti, avšak večný trest už nikoho neočisťuje“. s.305

„… ťažkosť tohto života je len následkom hriechu, spáchaného v raji“. s.306

„Kým žijeme na zemi, nemôžeme byť nikdy istí svojim dobrom a svojou dokonalosťou, len potom, keď dôjdeme ta, kde už niet nijakého pokušenia“. s.306

„Omnoho viac je takých, ktorí keď dostali príkaz zákona, ak keď predtým podľahli nerestiam a stali sa priestupníkmi zákona…“. s.307

„Niektorí zas tvrdia a pripúšťajú, že zlí si zaslúžia trest za svoje zlo, ale vraj pri poslednom súde zvíťazí božie milosrdenstvo a na príhovor svätých všetci dosiahnu odpustenie. Lebo ak sa vraj svätí modlili a prosili za nich, keď im boli nepriateľmi, keď ich mučili a trápili, či by nemohli prosiť za nich, keď ich uvidia pokorených? A zas tí, čo hovoria, že aj zlí dôjdu milosrdentsva a po vytrpení trestu za určitý čas, aj keď veľmi dlhý, radi sa /s.308/ dovolávajú na slová žalmu: Či sa Boh zabudne zamilovať, alebo vo svojom hneve zadrží svoje milosrdenstvo? /Ž 76,10/ Všetci však, ktorí takto vravia, nevzťahujú už širokosť božieho milosrdenstva aj na diablov, ale len na ľudí. V podstate ide v takých mienkach vlastne o to, aby uspokojili svoje svedomie, aby si mohli nejako vzbudiť nádej a ospravedlnenie svojho zlého života. Chcú si nahovoriť, že Boh odpustí všetkým a teda aj im samým“. s.309

„A keďže večný život svätých bude bez konca, tak isto aj večný trest, pre tých, ktorých zastihne bude bez konca“. s.312

„… Cirkev sa nemodlí za zomrelých nevercov a bezbožníkov“. s.312

štvrtok, 4. decembra 2008

Jednota vůkol, aneb kterak Jáel odložila své kladivo a mléko lidského srdce bylo stlučeno v máslo a podáváno na zlatém podnose (1. část)


prebraté z www.tedeum.cz

Napísal Ronald Knox, v čase napísania bol ešte protestantom

Satirická esej Reunion all Round bývalého anglikánského duchovního a spisovatele detektivek Ronalda Knoxe pochází ještě z doby před jeho konverzí na katolickou víru, k níž došlo v roce 1917. Stojí za pozornost, že tehdy byla seminaristům v Římě doporučována jakožto nejen vtipná, ale také výstižná kritika ekumenického a mezináboženského úsilí, případně modernismu a biblické kritiky. Esej byla od té doby publikována ještě několikrát. V nedávném americkém vydání si dokonce vysloužila i vysvětlující předmluvu, z níž se čtenář dozví, že její obsah je dobově podmíněn a rozhodně ji nelze vztahovat na dnešní ekumenismus a mezináboženský dialog... čili jakákoli podobnost je jen čistě náhodná. Ostatně, posuďte sami.

Dnes se všeobecně uznává, že odlišnosti, které kdysi rozdělovaly křesťanská vyznání (např. zda je biřmování nutně obřadem Církve), již déle nepředstavují žádnou překážku jednoty a lásky mezi křesťany, ba právě naopak, čím více jich nacházíme, tím více křesťanský lid získává zásluh za to, kolik jich je schopen opakovaně strávit a ve všeobecném slavení se tvářit, jako kdyby vůbec nikdy neexistovaly.

Bez překonávání překážek není pokroku; a tak se dnes všichni shodujeme, že Satan, jenž byl dalek záměru způsobit lidské rase nějakou škodu, tím, že do světa vnesl hřích, je nám nejvýše nakloněn a netouží po ničem jiném než my sami, to jest, mít pár pořádných hříchů, jejichž přemáháním můžeme dosáhnout nepřehlédnutelného a vzrušujícího druhu ctnosti, místo toho, abychom věčně chřadli v onom bezúhonném stavu nevinnosti, který je tak nezáslužně vlastní andělům.

Podobně jsou všechny hereze a rozkoly nejhlubším předpokladem křesťanské jednoty, přičemž byly jistě zamýšleny jakožto povyražení, které má okořenit církvi putující její fádní pouť, a to na stejném principu, jakým malý kamínek ve voleti podporuje zažívání drůbeže. Proto není pro správně nastavenou mysl více povznášející podívané než pohled na dva bratry vyznavače, z nichž jeden ve svém srdci praví: „Velká je Artemis Efesanů!“[1] a druhý: „Baale, vyslyš nás!“[2], přičemž oba své niterné úmysly vyjadřují společným krédem, když otevřeně svými rty vyznávají, že upřímnost je tou nejlepší cestou.

Jak vyhovět adventistům

Domnívám se tudíž, že za několik let zcela zmizí rozdělení křesťanů na různé frakce a nad civilizovaným světem zavládne jedna velká Sjednocená protestantská církev. Nepopírám, že se během dosahování cíle mohou vyskytnout určité těžkosti; např. Pátí monarchisté[3] nemusí do schématu zapadnout, pokud ovšem všichni neuznáme za článek víry, že vbrzku nastane soudný den, což by na druhou stranu vrhlo nepřípustný stín na většinu z našich potěšení a vedlo ke snížení důvěry v proces změny.

Střízlivou úvahou dojdeme bezpochyby ke zjištění, že se musíme zbavit svých úzkoprsých podivností vyplývajících z ducha sektářské výjimečnosti a vyjít vstříc druhé straně. Za příklad může posloužit postoj k adventistům sedmého dne, kdy se jako sváteční den Církve zavede vedle neděle také sobota; a tak budeme mít dva sedmé dny místo jednoho a tudíž i více příležitostí ležet v posteli až do poledne, přejídat se nebo si vyjet někam na výlet.

Symporodoxní církev

V této souvislosti vzniká jistá pochybnost, zda církve Ruska a Řecka, jež se povýšeně označují za ortodoxní, mohou mít nějakou účast v Církvi budoucnosti. Nutno přiznat, že jejich název zní našim uším nemile až odpudivě; neboť jak může člověk vydávat své názory za ortodoxní, aniž by tím zároveň nenaznačoval, že přesvědčení druhých lidí je méně pravdivé než to jeho? Tak by tomu být nemělo; nové pojmenování nechávám jejich vlastnímu uvážení, za sebe jim místo stávajícího označení navrhuji „symporodoxní“[4], čímž se nenaznačuje nic jiného, než že shledávají svou nauku užitečnou.

Náš starý spor ohledně klauzule Filioque[5] jistě zmizí, pokud se shodneme na následujícím: tradice podává, že když apoštolové poprvé tvořili Krédo, nevyznávali ho společně, nýbrž každý z nich něčím přispěl (Petr například prosadil „Věřím v Boha“), a stejně tak v nové Církvi nebude nikdo nucen recitovat celé Krédo, ale pouze ty části, které se mu budou zamlouvat, přičemž lze předpokládat, že s trochou štěstí bude větší náboženská obec schopna takto odříkat postupně celé Vyznání víry.

K tomuto ujednání však nemůže dojít bez jistého příslibu východních církví, že si i ony zametou před vlastním prahem: např. přeloží liturgii do současného lidového jazyka, nebo se přinejmenším zaručí, že nebude alespoň tři sta let zastaralý; vzdají se všeho toho mumlání, pohupování, uklánění, zavírání a otevírání dveří, líbání, rozkládání rukama atp.; pověsí všechny ikony výše na zeď, aby se snížilo nebezpečí úrazu během bohoslužby; a pokud se nemohou vzdát svého příšerného zlozvyku manipulace s ohněm na Boží hod velikonoční, alespoň zajistí, aby byl používán toliko za účelem osvícení.

Mohamed – protestant

Naši předci označovali Mohameda titulem „falešný prorok“. Modernější a střídmější posudek nám již nedovoluje tvrdit, že se ve svých výrocích dopouštěl nemírností.

Na jeho adresu musí být řečeno, že to byl dobrý a zdravý protestant, jehož střet s tehdejší upadlou Církví se týkal zejména pohanské marialatrie[6] a přemrštěně úzkoprsých názorů na manželství; v tom všem si zaslouží naše pochopení a obdiv, vždyť se v mnoha ohledech jednalo o předchůdce reformace.

Dále nelze popřít, že mohamedáni uznávají historickou pravdivost událostí, na nichž údajně stojí, či přinejmenším do druhé poloviny minulého století stálo křesťanství. Je pravdou, že tyto události dosud dostatečně teologicky nezpochybnili, jak je naším zvykem, a vykazují jistou nechuť hlásit se k základním článkům naší víry.

Jsou to však nepřekonatelné překážky? Zavřete na týden pohromadě pět křesťanských a pět mohamedánských teologů, nechť spolu o sporných bodech diskutují, ať křesťané mohou svým méně osvíceným bratřím vysvětlit, co ono učení ve skutečnosti vyjadřuje, a velmi by mne překvapilo, kdyby mohamedáni nebyli na konci týdne připraveni přijmout Atanášovo vyznání víry v tom smyslu, jak je chápou někteří naši nejvýše postavení církevní představitelé.

Dva klobouky

Služby v našich kostelech (nebo mešitách) by se měly vyznačovat duchem pohostinnosti. Nelze však jednoduše od křesťanských mužů očekávat, aby si, tak jako muslimové, při vstupu do budovy zouvali boty; nicméně si můžeme předsevzít, že ke dveřím položíme bytelnou rohožku, aby si je alespoň důkladně vytřeli; a bylo by zajisté velmi vtipné umístit na rohožku nápis Salve na znamení toho, že na bohoslužbě vítáme všechny, bez ohledu na jejich přesvědčení.

Vzájemnost od nás na druhou stranu vyžaduje nezatěžovat svědomí orientálců zbytečným jařmem, např. smekáním turbanu: snad by s sebou mohli v ruce nosit druhý klobouk (doporučuje se hedvábný), aby, když usednou do lavice, nebyli ochuzeni o podstatnou náležitost modlitby.

Směrem k magnetickému pólu

Mohamedáni mají podivný zvyk: při modlitbě v určitou denní hodinu vytahují malé koberečky a klekají si na ně s tváří obrácenou k východu. Je zcela zřejmé, že každý křesťanský muž by raději zemřel, než aby byl při takových praktikách spatřen na veřejnosti. Proto bude nutné tento obyčej zakázat, a to zejména ve větších městech, kde by mohl narušovat veřejnou dopravu.

Pokud ovšem bude někdo cítit niternou nutnost tento pochybný zvyk zachovávat, pak by se s ním mělo jednat vstřícně. Dovolme mu, nechť s sebou nosí malou stoličku, na které by si mohl v jakékoli méně zalidněné oblasti pod širou oblohou v klidu zameditovat. To však není vše: mohamedáni během svých zbožných praktik tvrdošíjně trvají na obrácení směrem k východu, to jest směrem, odkud vychází slunce; směrem k počátku všech věcí, zkrátka, směrem ke skličující vzpomínce na minulost.

To není (díky Bohu) v Evropě náš případ; pokud by přece jenom někdo chtěl z nějakého neznámého důvodu upřednostnit při modlitbě jednu světovou stranu, pak by to měl být zcela jistě západ, ona říše zacházejícího slunce, vznešená vyhlídka vzdálené budoucnosti, jež podle všeho bude dobou nesmírného štěstí, výkvětem ctností a blahobytu. V otázce směrování bychom tedy měli provést jistou, říkejme tomu okcidentaci[7]; a obracet se ne k Mekce, nýbrž směrem k Chicagu.

Duch našeho náboženského kompromisu si žádá, aby takovýto pobožný člověk s sebou nosil kompas, a když nadejde čas jeho pověrečných rituálů, natočil se neprodleně směrem k magnetickému pólu.

Muezzinův nový pokřik

V mohamedánských zemích vládne ještě jiný obyčej, a to o tak pochybných kvalitách, že na něj bez opravdu vážných důvodů nemůžeme nikdy přistoupit; mám na mysli zvyk, kdy jsou lidé ráno probouzeni hulákáním chlapíka z vrcholku minaretu, které má připomenout, že (pokud mě paměť nemýlí) Alláh je velký. Pro nás, jež jsme přivyklí západním standardům vkusu, je jen těžko představitelné, že by tito muezzini, jak se jim říká, mohli veřejně pronášet tak kontroverzní tvrzení. To nesmíme připustit; vždyť je zřejmé, že by to mohlo způsobit vážný otřes svědomí u ateistů či agnostiků, kteří by se náhodou nacházeli na doslech.

Nicméně se lze uvedenou tradicí obohatit; vždyť kdo by si nepřál, když se v neděli převaluje o deváté hodině ranní v posteli, nějaký méně hlučný způsob, jak budit několik zbožných žen, než je halasné řinčení zvonů, které vyzvánějí, jako kdyby bylo celé město v plamenech?

Nebylo by skvělé umístit na naše kostelní věže muezziny, kteří by však neprovolávali žádné provokativní věty, nýbrž něco vhodnějšího, kupříkladu: „Ranní ptáče dál doskáče,“ nebo by mohli zpívat na jednoduchý nápěv: „Brzy do postele a brzy vstát, pak budeš, občane, krásný a zdráv“?

Řešení otázky asasínů

Existuje pár skupin mohamedánů, kteří by nám mohli působit potíže; jako jsou například tančící dervišové, kteří považují tanec za nedílnou součást náboženského obřadu. Měli bychom jim velmi jemně vysvětlit, že cvičení duše je jedna věc a cvičení nohou věc druhá. Bylo by vůbec vhodné zakázat jim veškeré tance, s výjimkou ruských; pokud se budou věnovat pouze těmto, pak jejich tanec brzo ztratí veškerou spojitost s náboženstvím, ba dokonce i s morálkou.

Jsou zde ještě asasíni, kteří věří, že je správné a dovolené zabíjet lidi kvůli náboženským různicím, což nedávno velmi nemile uplatnili na jistém Pařížanovi. Přesto by neměli být považováni za nepřátele, nýbrž za mýlící se bratry: to jest, měli by být připuštěni do plnosti společenství s tím, že je při každé příležitosti budeme upozorňovat na nedostatky v jejich doktríně, a to prostřednictvím kázání, připomínajíce jim, že praktikování vražd má pro pachatele často nebezpečné následky, jako je například krevní msta, a že (pokročíme-li o stupínek výš) kdekoli se podobné praktiky rozšířily, vyvolaly jistou všeobecnou nejistotu ohledně trvání života, přičemž udržení veřejného pokoje a pořádku je za těchto podmínek mnohem těžší, než je jinak běžné. Zakrátko svou věrouku zcela jistě sami přehodnotí.

Pivo a vepřové

Na cestě ke sjednocení stále zůstává jedna překážka, která, přiznávám, vypadá na první pohled zcela nepřekonatelně; mohamedáni totiž považují za hříšné a nečisté pojídat maso prasat a pít kvašené nápoje. A přestože naši občané jsou připraveni obětovat pro věc všeobjímajícího míru cokoli, dvou věcí se nikdy nevzdají, jmenovitě vepřového a piva. Podobné praktické problémy znamenají pro tak věcný národ, jako je ten náš, mnohem více než nějaké abstraktní teorie či duchovní poučky. Ale dokonce i zde existuje zlatá střední cesta, kterou si dovoluji předložit k úvaze všem těm, jimž leží nejvyšší dobro náboženství na srdci.

Vždyť je přeci možné přidat do kanonického práva, hned za rubriky pojednávající o pátečních a jiných postech, následující vsuvku: „... a za žádných okolností není dovoleno pojídat slaninu, šunku, jaternice nebo vepřové a pít jakýkoli druh kvašeného nápoje. Pokud místní farář zjistí, že někdo uvedené nařízení porušuje, nechť ho, jakožto zatvrzelého hříšníka a prohnilého úda Církve, předvede před odpovědného ordináře.“

To zcela jistě uchlácholí svědomí našich východních bratří, neboť seznají, jaké je smýšlení Církve v dané věci; a my, na druhou stranu, nepocítíme při konzumaci prasete vůbec žádné skrupule a dále budeme po všechny dny roku pojídat naše řízky se stejným odhodláním, jak to činíme již nyní o pátcích: zkrátka, nikdo nedojde na svém životním stylu újmy, snad jen s výjimkou několika málo opovrženíhodných zpátečníků, kteří se pyšně snaží rozmnožit své zásluhy před zraky nebe dodržováním těch nebo oněch předpisů, které na nás uvalili zakladatelé naší Církve, místo toho, aby se spokojili s duchovním půstem, jenž je daleko více milejší Bohu a mnohem lépe podporuje trávení.

Desatero bez mýtů

Zmíněné nařízení pochopitelně zmenší třecí plochy i s jinými náboženskými směry, zejména s prastarým židovským národem. I když je otázkou, zda tento projev připravenosti obětovat vše ve prospěch jednoty zcela uspokojí jeho trucovité předsudky.

Nicméně ani v tomto případě bych nelámal nad vzájemným sblížením hůl. Osobně však nesouhlasím s návrhem doktora Medového přivést židy blíže křesťanským pozicím, vysvětlujíce jim (jak neochvějně dokázali naši moderní teologové), že Zákon neobdržel Mojžíš od Hospodina na hoře Sinaj, nýbrž že ho sesmolil nějaký nevzdělanec, který neměl během babylónského zajetí patrně nic lepšího na práci: z čehož vyplývá, že se nemusíme podřizovat skrupulím, které se v návalu deprese zrodily v hlavě nějakého podivína. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že jeho návrh tak trochu zavání propagandou, která by měla být našemu osvícenému věku cizí; dal by se dokonce zneužít k prohlášení, že nějaký náboženský názor může být lepší než jiný.

Pokračování příště.

Převzato z Reunion all Round, Society of SS.Peter and Paul 1914.

Přeložil a poznámkami opatřil Isnard Kievit.



[1] Skut 19, 28.
[2] 1 Král 18, 26.
[3] Fifth Monarchists nebo také Fifth Monarchy Men – anglická judaizující milenaristická sekta z dob vlády Olivera Cromwella.
[4] Z řeckého sympatheia – „sympatie“, „náklonnost“.
[5] Viz Franciszek Rostafiński, Krátký přehled sporu o „filioque“, Te Deum 3/2008.
[6] Marialatrie – urážlivé označení úcty k Panně Marii, kterým protestanti naznačují, že katolíci vzdávají Nejsvětější Panně bohopoctu.
[7] Od latinského slova occidens – „západ“.