utorok, 19. mája 2009

Katolíci zadního voje


Napísal Georges Bernanos

U příležitosti nedávného a velmi zbytečného štvaní v Temps Présent jistý přítel, křesťanský demokrat, uznal za dobré připomenouti mi nikoli bez hořkosti články, jež o mně kdysi uveřejňovaly podzemní časopisy jeho strany. Má vděčnost k těmto šlechetným spolubratřím nemůže mi zabrániti, abych neupozornil svého milého dopisovatele, že mne tehdy nechválili jakožto křesťanského demokrata, protože jsem se nikdy za křesťanského demokrata nevydával. Ba mám-li mluviti jasně, cítím se méně než kdy jindy spůsoben, abych se jím stal. Myslím, že bych tím znásilnil svou přirozenost. V tomto přiznání není, věřte mi, žádného zraňujícího úmyslu ani vůči křesťanským demokratům ani vůči mému slavnému spolubratru panu Mauriacovi, který byl kdysi jejich výmluvným chvalořečníkem. Nikdo nepochybuje o dobrých úmyslech pana Mauriaca; člověk by byl spíše pokoušen obávati se, aby se nakonec nezhroutil pod jejich tíží.

Je možné, že se lidé v žalostném zmatku těchto posledních let poctivě mýlili pokud se týče mé osoby. Běda! Což není spisovatel vždy nějakým spůsobem vydán na milost a nemilost kterémukoli pitomci, který si myslí, že ho zná, protože špatně přečetl jeho knihy? Kdo má mé knihy, může si s nimi dělat co chce, ale to neznamená, že by proto měl právo také se mnou si dělat co by chtěl. Na příklad to, že jsem napsal Veliké hřbitovy ve svitu měsíce a řekl, co si myslím o bílém teroru na Majorce, zřejmě neopravňuje komunisty, aby mi poklepávali na rameno, jako bychom byli společně páchali násilnosti a svatokrádeže v Barceloně. Protože jsem křesťan a miluji chudé, z toho ještě nikterak neplyne, že bych se měl dát zapsat u přátel pana Mauriaca. Ostatně člověk schopný takto upřímně vyznat, že miluje chudé, mohl by jim způsobit jen nepříjemnosti. Od nynějška jest jen jediný způsob, jak milovat chudé, totiž být marxistou, a pod ironickým pohledem mladého levicového intelektuála věru málokdo z nás by se ještě bez uzardění odvážil vykoktat jméno svatého Vincence Paulánského. Každý teď ví nebo věru měl by vědět, že chudí nepotřebují lásky, nýbrž spravedlnosti a že mají právo považovat lásku, je-li už někdo tak drzý a projevuje jim ji, za jakési pokoření snižující ne méně nežli formalita zpropitného. Na jejich zdraví! Na vaše zdraví, milí chudí! Až bude na světě už jen spravedlnost, nedám mnoho za vaši kůži. Za svou ostatně také ne.

Děkuji časopisu Temps Présent, že mi poskytl příležitost, abych mohl napsat, že nemám v úmyslu dát se zařadit mezi křesťanské demokraty. K čemu by byla taková námaha? Komu by to prospělo? Je pravda, že jistý počet dobrých lidí, kteří už více méně vědí, na čem jsou v té věci, si ještě dělá illuse o slově demokracie, protože sej im zdá, že jest ještě v módě. Ale posledním stupněm porušenosti nějakého slova je právě to, že může sloužit komukoli, a obávám se, že slovo demokrat bude brzy náležte mezi takováto slova. Pan Ford přikládá velikou důležitost tomuto pseudonymu, pan Stalin rovněž se ho drží, pan Maritain se ho dovolává ve jmému svatého Tomáše, a při mém nedávném odjezdu z Ameriky, jistí španělští jesuité, až dotud tak zanícení pro frankismus, že dvanátcihodinový pobyt v lednici sotva by je mohl zchladit, začínali se ho už, ač nesměle, rovněž dovolávat. Já tedy pro svou osobu ho odmítám. To mi kromě mnohých vzácnějších výhod umožní, podívat se milému panu Hervéovi vždy do očí a odepřít mu své papíry. Nemám papírů; tím hůře pro policii! A když už jsme u této otázky občanských rejstříků, nemyslíte, že demokratický křesťan by znělo lépe nežli křesťanský demokrat? Jako by křesťan směl být pouhým přílepkem demokrata! Ale k čemu budou zítra takovéto žertíky? Pan Stalin není o nic více demokratem nežli křesťanem; budete tedy odklizeni ať už jako demokraté nebo jako křesťané. Já dávam přednost tomu, být odklizen jako křesťan; bude to prostší a jasnější.

A když už jsme u těch přívlastků, jakým právem se tak nazdařbůh užívá jména katolík předvoje? Levicoví nebo krajně levicoví katolíci se mi vždy zdáli být nejzazším zadním vojem, neřku-li opozdilci Marxova pokolení na cestě do zaslíbené země. Ostatně já přece viděl, jak se rodila křesťanská demokracie, zároveň se Sillonem, a že vypučela z ctihodného kmene liberálního katolicismu; od Lamennaise se nejde přes pana de Falloux. Tyto skromné výhrady budou se bezpochyby panu Mauriacovi zdáti svatokrádežemi, neboť je-li pravdou, jak ujišťuje, že úkolem Republikánského lidového hnuti (M.R.P.) jest „navrátiti Pána zástupům, kteří ho ztratili, kteří nevědí, kam ho položili a kteří ho hledají,“ pak už bychom měli právo býti křesťany jedině podle vzoru pana Fr. Gaye. Já však se zatím raději přidržím svého způsobu. Mám ho z tradice, která zřejmě není tradicí přátel páně Mauriacových, ale nebudu nikdy nakloněn nechat tuto tradici snižovat ať kýmkoli.

Preklad: Gabriel Florian, in: Archy 1948