utorok, 17. augusta 2010

Je to tridentská omša na čom záleží

prebraté z The Remnant, preklad podľa www.vendee.cz

Mimořádná forma?

Michael J. Matt

E-mail zaslaný vydavateli The Remnant 6. června 2010:

„Všiml jsem si, že vy a vaši pisatelé používáte termín „tridentská“, když mluvíte o latinské mši, spíše než termín „mimořádná forma“ (MF). Máte nějaký problém s MF? - J. Loveland, Cincinnati, Ohio (USA).

Nu, je těžké naučit staré psy novým kouskům. To je jedna věc. Ale myslím, že je v tom něco víc. A jestli máme modernizovat náš slovník, abychom vyhověli všem nováčkům v tradicionalistickém katolickém hnutí, pak říkám Deo Gratias!

Přemýšlejte o tom: Novus Ordo očividně chřadne, tradice se stává takřka hlavním proudem a tradiční latinská mše se přeměňuje na mezinárodní mládežnické hnutí. Zrovna jsem se vrátil z Francie, kde tisíce mladých katolíků absolvovalo třídenní pěší pouť, na níž tradiční mše byla jedinou mší. Nyní vyrůstají celé generace, které neznají žádnou jinou liturgii, než je tradiční římský ritus. Není to mimořádné!?

Přesto však existuje naléhavá potřeba chránit se před pocitem sebeuspokojení, zvláště když se vezmou v potaz oběti, které vykonali tradicionalisté průkopníci v těžkých dobách.

Mnozí z nás si pamatují, když tradice byla mrtvým písmem a stará mše liturgickým dinosaurem, kterými se obtěžovalo zabývat jenom pár „starých bláznů“. Bylo to v době, kdy škapulíře, modlitební závoje a latina byly ozdobami pro zasmání u „fanatiků na nebezpečné cestě ke schizmatu“.

Mít v té době nálepku tradicionalisty znamenalo, že jste se stali ve své farnosti něčím jako vyděděncem, protože jste tvrdošíjně odmítali nechat odejít 2000 let katolické tradice. Na druhou stranu světské tradice jako je tradiční rituál při sedmé směně v baseballu nebo zpívání písně My Old Kentucky Home při Kentucky derby zůstaly samozřejmě nedotknutelné a posvátné. Ale katolické tradice byly nadšeně vršeny na progresivistickou pohřební hranici, jejíž plameny osvěcovaly oblohu v oněch dnech temnoty.

Panis Angelicus byl z módy a, Bůh nám pomáhej, moderní byla píseň On Eagles Wings (v anglicky mluvícím prostředí modernistický popěvek z roku 1979 – pozn. překl.). Římská roucha tlela mezi naftalínovými kuličkami, zatímco kněží se promenádovali v barevných tunikách v „bohoslužebném prostoru“ a oddávali se nejposlednějším liturgickým novotám. Kázání ustupovala veselým „homiliím“ zatímco řeznické stoly zatlačily do pozadí hlavní oltáře a hippie duchovní v euforii vyhlašovali kapitulaci Církve před současným světem.

V tomto klimatu sebenenávistné „reformy“ většina katolíků udělala jednu ze dvou věcí: Opustili se znechucením Církev nebo prostě odpadli jako víra sama. Kostely se vyprázdnily, jeptišky zmizely a ty relativně řídké případy katolických kněží, kteří nezběhli, aby se oženili, se elegantně načesali a stali se režiséry liturgické estrády.

Byla to zřetelně Satanova práce.

Ale někteří katolíci odmítli srazit podpatky před modernistickými velícími gaunery v důstojnických holinách. Setrvali, aby bojovali, když takřka všichni ostatní mávali vlajkou kapitulace. S pohrdavým opovržením byli zesměšňováni jako tradicionalističtí „extrémisté“, kteří si „myslí, že jsou papežštější než papež“.

Tito muži a ženy obětovali vše pro základní kámen katolické víry, kterým tehdy byla (a je i dnes) starobylá tridentská mše. Ano, vím, že se od nás očekává, že už ji tak nebudeme nazývat. Teď je to „mimořádná forma“, což má zřejmě jakýsi smysl, když vezmeme naprostou všednost nové mše. Ale proč tohle trvání na „mimořádné formě“? Bůh ví. Možná bylo potřeba nové jméno pro starou mši – takové, které nenaznačuje věrnost srozumitelnosti Tridentského koncilu oproti nejednoznačnosti Druhého vatikánského koncilu. Možná předkládání dvou forem jednoho ritu poskytlo krytí pro bizarní spektákl a náhlé selhání zcela nové mše. Nevím.

Ať je to cokoliv, pro mnoho z nás bude tradiční mše vždy tridentskou mší. Je tomu tak z rozličných důvodů, z nichž nikoliv nejméně důležitým je ten, že oni ji tak nazývali – raní tradicionalisté, kteří stáli proti celému světu při obraně římského ritu slouženého ve starobylém jazyce knězem, který stál čelem k oltáři Božímu, přesně jak to kněží vždy činili po tisíciletí. Ritus byl kodifikován v Tridentě týmž svatým papežem, který kodifikoval tradiční 15 desátkový růženec – sv. Piem V., duchovním vůdcem v bitvě u Lepanta a velkým papežem, který zachránil Evropu před islámem i protestantismem.

Mše, pro kterou tradicionalisté průkopníci obětovali tolik, byla nedílnou součástí Tridentského koncilu, který vytesal do kamene katolickou nauku a liturgii proti velikému útoku na obojí ze strany protestantské revoluce. Tridentská mše byla mší, kterou sv. Pius natrvalo předal katolíkům všech věků a zajisté to byla mše, kterou tradicionalisté zamýšleli předat svým vlastním synům a dcerám.

„Je to mše, na níž záleží!“ Znova a znova si připomínali, že „je to tridentská mše, na níž záleží!“ Věděli čím je a čím není. Velmi dobře věděli, že její důležité části o nějakých 1500 let předcházely Tridentu. Ale tím, že jí nazývali „tridentskou mší“ se vázali ke stěžni katolické tradice – k dogmatickému Tridentskému koncilu, ke Quo Primum a vlajkové lodi katolické flotily, které uchovávali víru věků proti náporu novot, protestantismu a rozvíjejícímu se Novus Ordo Seclorum.

V bouřlivých pokoncilních mořích sledovali kurz nastavený katolíky v 16. století v Anglii a v 18. století ve Francii během válek za oltář a trůn ve Vendée. Trident byl jejich hvězdou udávající směr. Oni jen „neupřednostňovali“ tridentskou mši. Oni se pomocí ní vymezovali.

Arcibiskup Lefébvre, v mnoha ohledech obětní beránek katolické kontrarevoluce, byl pro svou tvrdošíjnou obranu všeho tridentského „exkomunikován“. Ale jeho historicky významný postoj dal zrod celosvětovému hnutí katolické obnovy a nyní je jeho záležitost probírána s Římem.

Skvělý Michael Davies předčasně skonal kvůli pracovnímu nasazení při obraně tridentské mše, stejně jako Hamish Fraser, William Marra, John Senior a tisíce vážených mužů pro něž nic neznamenalo liturgické „smells and bells“ (kontroverzní rituální praktiky – pozn. překl.).

Můj vlastní otec se ve jménu tridentské věci vzdal všeho kromě víry a rodiny. Po třiceti letech pracovního nasazení jako vydavatel The Wanderer (katolický tradicionalistický magazín – pozn. překl.) za sebou nechal své dědické právo prvorozeného kvůli práci pro úplnou obnovu tradice a tridentské mše.

Tito muži byli tradicionalisty dávno předtím než to začalo být módní. Dali svou pověst, kariéru a finanční blahobyt k dispozici ve jménu katolické kontrarevoluce.

V roce 1956 bránili mladí Maďaři svou vlast proti sovětským tankům s násadami od košťat a s čímkoliv, co bylo po ruce. Byli rozdrceni a usmrceni komunisty, ale historie je učinila nesmrtelnými.

V 70. letech /20. století/ malá skupina věrných katolíků udělala něco podobného proti modernistickým tankům, které se valily katolickým městem. Oni se rozhodli zůstat tím, v co je vychovali jejich otcové – katolíky! A ve jménu tridentské mše byli vyhnáni ze svých farností a kritizováni jako „schizmatici“. Ale podrželi si víru. Historie musí teprve určit jakou roli přiřadí těmto mužům, ale ti z nás, kteří některé znali, si pamatují tváře a jména hrdinů, kteří drželi katolické pozice, které opustili dokonce i papežové a kněží.

Mimořádná forma? Jistě, ale jednoho dne to znovu bude jediná forma římského ritu, a pak snad duše raných tradicionalistů budou odpočívat v pokoji. Vy říkáte „mimořádná forma“, já říkám „tradiční latinská mše“ – ale kdyby nebylo jich, říkali bychom všichni Novus Ordo Missae.