streda, 27. októbra 2010

Katolické vědomí dějin



Hilaire Belloc

Pravím: katolické „vědomí“ dějin – pravím „vědomí“, to jest vnitřní znalost s totožností: nazírání na věc, která jest totožná se znajícím – neříkám „katolický názor na dějiny“. Vykládání o „názorech“ je moderní a proto částí úpadku: je nepravé a proto pomíjející: nepodrobím se mu. Raději vzdám čest pravdě a řeknu, že tu není ničeho podobného katolickému „názoru“ na evropské dějiny. Je tu protestantský názor, židovský názor, mohamedánský názor, japonský názor a tak dále. Neboť všichni tito se dívají na Evropu z vnějška. Není katolického „názoru“ na evropské dějiny o nic více než názoru člověka na sebe sama.

Sofistika ovšem předstírá, že je tu i „názor“ člověka na sebe. V ničem se nepravá filosofie neosvědčuje více nepravou. Neboť způsob, jakým člověk chápe sebe sama (činí-li tak upřímně a po očisťující zkoušce své mysli) je ve stejné řadě s chápáním jeho Stvořitele a proto se skutečností: dívá se z vnitřku.

Dovolte abych sledoval toto přirovnání. Člověk má vědomí, které jest hlasem Božím. Tím ví netoliko, že vnější svět je skutečný, ale že i jeho vlastní osobnost je skutečná.
Když člověk, třebas polichocen hlasem druhého, přece sám řekne: „Jsem špatný chlap,“ je v souhlasu se skutečností. Když si člověk, třebas pomlouván světem, řekne sám sobě: „Můj úmysl byl správný,“ je v souhlasu se skutečností. Zná sebe sama, neboť sám jest sebou samým. Člověk nezná o sobě nekonečný počet věcí. Konečný však počet jich, který zná, je všecek na nákresu; je všecek částí toho, co skutečně tu je. Co o sobě nezná, shodovalo by se, kdyby to znal, s tím, co o sobě zná. Jsou „názory“ člověka na vše jiné, jen na dvě věci ne: na sebe a na Boha, který ho stvořil. Tito dva, když ho pozorují, vidí ho, jaký je: všechny ostatní mysli mají rozličné náhledy na něho; a toto jsou vskutku „názory“, každý z nich nepravý, poněvadž všechny se liší. Ale náhled člověka na sebe sama není „názorem“ : je chápáním.

Nuže tak je to s námi, kteří přináležíme Víře a velkým dějům Evropy. Katolík, když čte tyto dějiny, netápe po nich z vnějšku, nýbrž rozumí jim z vnitřku. Nemůže jim porozumět docela, poněvadž je konečným tvorem; je však také tím, čemu má rozuměti. Víra jest Evropa a Evropa jest Víra.

Katolík přináší dějinám (říkám-li „dějiny“ na těchto stránkách, myslím tím dějiny křesťanstva) poznání sebe. Jako člověk ve zpovědnici žaluje na sebe to, o čem ví, že je to pravdivé, a co ostatní lidé nemohou posuzovati, tak katolík hovoře o jednotné evropské civilizaci, haní-li ji, haní ji pro příčiny a skutky, které jsou jeho vlastní. Sám osobně mohl tyto věci učinit. Není relativně správný ve své haně, je absolutně správný. Jako může člověk svědčiti o nesprávných, nepříslušných nebo věci neznalých pojímáních evropských dějin; neboť on ví, proč a jak dějiny postupovali. Jiní, nekatolíci, dívají se na dějiny Evropy z vnější strany jako cizinci. Těmto jest jednati s něčím, co se jim samo jeví jen částečným a nesouvislým; onen vidí to vše ze středu, v podstatě a pohromadě.

Říkám opět, novými výrazy: Církev jest Evropa a Evropa jest Církev.

Katolické vědomí dějin není vědomím, které začíná s vývojem Církve kolem Středozemního moře. Jde daleko více zpět. Katolík rozumí půdě, na které vyrostla rostlina Víry. Římskému vojenskému úsilí rozumí způsobem, jakým je nemůže chápat nikdo jiný; proč se toto úsilí srazilo s ohromnou asijskou a kupeckou říší Karthaginy; co jsme si vzli ze svétla Athén; jakou potravu jsme nalezli mezi irskými a britskými, galskými kmeny, jejich mdlé, ale strašné upamatování nesmrtelnosti; jakého příbuzenstva se dožadujeme s obřady nepravých, ale hlubokých náboženství i jak dávný Israel (ti malí silní lidé, dokud nebyli svedeni, když byli ještě národní v horách judejských) byl, aspoň ve starém údělu, ústředním a ( jak my katolíci říkáme) posvátným: věnovaným zvláštnímu Poslání.

Pro katolíka celý přehled se řadí ve svůj zvláštní řád. Obraz je normální. Nic mu není překrouceno. Postup našich velkých dějin je snadný, přirozený a úplný. Je také konečný.
Ale dnešní katolík, zvláště je-li vázán na užívání anglického jazyka, trpí žalostným a (več jest doufati) přechodným nedostatkem. Žádná moderní kniha v anglickém jazyku neposkytne mu přehledu minulosti; jest nucen studovati násilně nepřátelské znalce severoněmecké (nebo anglické, napodobující severoněmecké), jejíchž znalost se nerovná znalosti pravého vyrovnaného Evropana.
Stále naráží na věty jež jsou na první pohled beze smyslu, buď pro omezení, nebo pro odpory, které v sobě zahrnují. Nemá-li však náhodou volného času pro další studium, nemůže ukázati přesně na znamení nesmyslnosti. V knihách, které čte, jsou-li aspoň v anglické řeči, postrádá věci, o nichž mu pochopení pro Evropu říká, že by tam měly být; nemůže však vyplniti jejich místo, ježto člověk, který psal tyto knihy, sám takových věcí neznal nebo aspoň jich nemohl pochopiti.

***

Obraťme se k obecnému přehledu celých evropských dějin. Můžeme tu sepsati seznam významných řádek, na nichž katolík může oceniti to, co ostatní uvádí do rozpaků, a může určiti a znáti věci, o nichž ostatní mohou míti jen domněnky.
Katolická Víra rozšířila se po římském světě, ne poněvadž Židé byli široko daleko rozptýleni, ale poněvadž duch starověku a zvláště římský duch přijal ji ve své zralosti.
Hmotný úpadek říše nemá ani vztahu ke vzrůstu katolické Církve, ani s ním není souběžný; jest protivníkem tohoto vzrůstu. Bylo vám řečeno: „Křesťanství (slovo, mimochodem řečeno, zcela nehistorické) vplížilo se do Říma, když tento upadal, a uspíšilo úpadek“. To je špatný dějepis. Lépe je přijmout a podržet následující větu: „Víra jest to, kterou Řím přijal ve své zralosti; a Víra nebyla příčinou jeho úpadku, nýbrž spíše zachranitelkou všeho, co se zachrániti mohlo“.
Nikterak nás neposílil příliv barbarské krve; vážným ohrožováním civilisace ve starověku bylo něco málo (a zvláště otrockého) vcezování barbarské krve; že civilisace takto napadána nebyla ve starověku trvale zničena, máme co děkovat jen šťastnému zachránění katolickou Vírou.
V nejbližším období – v temném počátku středověku – vidí katolík dále, jak Evropa byla zachráněna proti obecnému náporu mohamedána, Huna a Skandinávce: všímá si, že zuřivost útoku byla taková, že nic, kromě něčeho Božím působením zřízeného, by jí nebylo odolalo. Mohamedán došel až na vzdálenost třídenního pochodu k Toursu, Mongol byl viděn se zdí Touronu na Saoně – ve vnitřku Francie. Skandinavský divoch vnikal do ústí všech galských řek a téměř zaplavil celý britský ostrov. Nic nezbývalo z Evropy kromě vnitřního okrsku.

A přece to Evropa přečkala. V novém rozkvětu – ve středověku - který následoval po temném čase, poznává katolík ne domněnky, ale důkazy a skutečné události; vidí jak parlamenty povstávají ne z nějakého domnělého „teutonského“ kořene – smyšlenky to akademií – nýbrž z opravdových a hotových velkých řeholných řádů, ve Španělsku, v Britanii, v Galii – nikdy mimo staré hranice křesťanstva. Vidí, jak gotické stavitelství vyrostlo do výše, spontánní a domorodé, nejdřív v území pařížském a potom se šířilo dále v kruhu k skotským horám a k Rýnu. Vidí nové university, práci to znovu probuzeného ducha Evropy; vidí podivuhodnou novou civilisaci středověku, povstávající jako přetvoření staré římské společnosti, přetvoření celé z vnitřku a způsobené Vírou.
Soužení, náboženské násilnosti, šílenství patnáctého století jsou mu nemoci jednoho těla – Evropy – v nouzi o lék. Lék byl příliš dlouho odkládán. Přichází roztržení evropského těla reformací. Mělo by být mrtvo; poněvadž však Církev nepodléhá smrtelným zákonům, není mrtvo.

***

Všeobecné dějiny Evropy a Anglie rozvíjejí se přirozeně před katolickým čtenářem; není sváděn k následování teorií, sobě odporujících a často předkládaných pro spásu novoty, která zmátla a zbortila moderní rekonstrukce minulosti. Především se nedopouští zásadního historického omylu ve „čtení historie dozadu“. Nemyslí o minulosti jako o tápání dopředu k dnešní naší dokonalosti. Má ve své vlastní povaze povahu jejího životního běhu: cítí pád a povstání – rytmus života, který i jemu náleží.

Evropané jsou z jeho krve. Může rozmlouvati s prvním stoletím nebo s patnáctým; hrobky mu nejsou směšné, ani věštby; a je-li přemožitelem, je také dědicem bohů.

Z knihy „Evropa a Víra“ přeložil Bohdan Chudoba, publikováno v Arších, L.P. 1930

prebraté z http://dielnasj.blogspot.com/2010/10/katolicke-vedomi-dejin-hilaire-belloc.html

pondelok, 25. októbra 2010

Cesta obnovy


"Aký koreň lipne, aká vetva rastie z tejto kamennej púšte?" T. S. Eliot


I za pochmúrnych súmračných dní pamätajúc na blízkosť smrti je potrebné mať pripravené niečo pre budúcnosť. Niečo pre tých, čo prípadne ďalej ponesú kríž. V čase kedy sa falšuje skutočnosť a opozícia voči ľavici sa arci len javí. Alebo hádam odvážite sa ju vidieť v semi-sodomitských projektoch ako postoy.sk čo prinášajúc citlivé články o "homosexuálnych partneroch" snažia sa len napodobovať sekulárnu stoku a s ňou i zhynú ?

Kde nie je nič ani smrť neberie. To platí i o projektoch "obnovy" vychádzajúcich z myšlienkových prúdov vystavených na úmrtnom liste tradičného politického usporiadania a neochvejných stĺpoch viery. V čase Božieho dopustenia, kedy milosťou je trpieť spolu s Kristom všeobecné odpadnutie, úpadok a oddanie sa svetu. Keď niet kam hlavu skloniť, hoc i líšky majú svoju dúpä. Líška aký to obraz vládnuceho liberalizmu, aká to metafora seba-sa-popierajúceho do vlastného chvostu sa zahryznuvšieho modernizmu. Po vlastné odsúdenie si beží a nôžku vždy tak bystrú v pascu vkladá.

Vyhnite sa úlisným projektom, čo zaliečajú sa svetským relativizmom. Nestoja za to. Ich vonkajšie zdanie vždy sa prezradí, že zaraz za útočí na to, na čom vždy sme stáli. V rámci plurality. V rámci straty formy, tejto herézy modernity. Pre nás na stratenej varte najlepšie sa stojí, bez pochlebovačov, tí pred ktorými zakrývajú si tvár a na ktorých pľujú. Vyťatých z krajiny živých.

I je cesta z krajiny mŕtvych i je vzor pre potomstvo naše. Zdá sa, že strom čo vyťatý bol i do ohňa vhodený stále zanechal hlboké korene, čo živiny berú z dávnych časov vedomie dávneho poriadku zo zákona nemenného. I ostala nádej obnovy. Jej prvou podmienkou je návrat. Návrat späť k sv. omši s ktorou spokojní boli svätci i mučeníci i po Cirkev po celom zemekruhu (lež modernisti opovrhovať ňou budú tvárou obracajúc kňaza k ľudu). Ak táto sa vráti a aspoň na jednom mieste denne sa slúžiť bude, nik od krajiny tejto neodníme ten obrovský prúd milosti Božej, čo už rozlieva sa v krajinách naokolo, ktoré nás zahanbujú. Niet nič viac, čo pustá zem by potrebovala. Zo slabosti roztrúsenej hŕstky zaraz silu spraví, čo nepotrebuje podporu davov, padajúcich ako lístie zo stromov...

I poriadok sa potom zmení. Hoc jeho zástavu držala len jedna ruka, malá bodka na mape. Vernosť stále tým istým zásadám, keď iní poklonkovali sa odpadlíctvu a posmievali sa pravdám, ktorím generácie verili a neupadali v blúznivé prekliatie románu a jeho okov vykovaných z pravidiel gnósis. Odkaz zatlačený celkom na zem, ba možno až pod ňu ešte stále pretrval, krv mučeníkov kde-tu predsa klokotá. A existuje ucho, ktoré počúva, hoc hluk okolia prehlušiť ten zvuk chce. Zlovestné pereje vystavané z kalibáncov malých - .týždňov, impulzov a postoyov všakovakých - len paródií zo Sillonu predsa malú bárku nepotopia. Po tučných rokoch, zas vychudnuté chodia. Keď horšie je ako za sv. Atanáza a númenorskú krv len v skúmavkách držia, v odpore planie votívne svetlo.

* * *

I vykročila noha možno pamätajúca kroky armády z Vendeé, stopy Rochejacquelina. A striasla zo seba prach odporcov kríža, náboženského indiferentizmu. Umyla zo seba lepkavé nánosy modernity a trojnásobnom kyrié pokľakla pred oltárom nemenným. I našla v pustine zaľúbenie v odlúčení a preds´ prenasledovaná. Vyprášila zo záhybov plášťa svojho smietky dialektiky i zapudila v ušiach svojich zaliečavé vábenie hermeneutiky. Oddelila áno od nie. Vyliezla na stĺp ako stylita a pôstom vyšívala rúcho pripravené pre deň návratu.

Viva Cristo Rey!

prebraté z http://monarchizmus.blogspot.com/2010/10/cesta-obnovy.html