SACRUM IMPERIUM

Aktualizovaný prehľad tradičných Sv. omší na Slovensku

2012-01-27T01:05:00.004+01:00

Na tomto mieste Vám ponúkame zoznam kde sa slúži tradičná liturgia (tzv. tridentská), podľa informácií z Dieľne Sv. Jozefa

V Moste pri Bratislave, vo farskom kostole Božského Srdca Ježišovho, v sobotu o 18:00 (leto) alebo 17:00 (zima). Najbližší termín sv. omše je 18. februára 2012.

V Marianke pri Bratislave, vo farskom kostole Narodenia Panny Márie, každú poslednú nedelu v mesiaci, o 16:00.

Vo Vištuku, pri Pezinku, každý pondelok o 18:00 (leto), alebo o 17:00 (zima).

V Galante, farský kostol sv. Štefana Uhorského, každý pondelok o 6:00 a v každý prikázaný sviatok.

V Pribete, každú poslednú sobotu v mesiaci o 18:00 (zima), alebo 17:00 (leto).

V obci Ptičie pri Humennom, v kostole Blahoslavenej Panny Márie, každú sobotu o 7:30 ráno a každý prikázaný sviatok.

PRE AKTUÁLNE INFORMÁCIE O SLÚŽENÍ LITURGIE ODPORÚČAME SLEDOVAŤ STRÁNKU: http://honneurs.free.fr/Wikini/wakka.php?wiki=SlovaquiE

Stavitelia chrámov a budovatelia stretkových hál

2011-04-17T18:17:00.000+02:00

prebraté z Dielne Sv. Jozefa http://dielnasj.blogspot.com/2011/04/stavitelia-chramov-budovatelia.html

V časoch pred osudným dejinným zvratom, ktorý sa udial v 60- tych rokoch minulého storočia, každé nedeľné ráno hnali rodičia svoje deti do kostola. Nasledujúcu hodinu deti i rodičia strávili na mieste krajšom a velebnejšom ako nebo samo. Vysoké mohutné steny, klenuté stropy, okná úzke ako strieľne, stĺporadia, oblúky, zástupy svätých v obrazoch a sochách hľadiacich extatickým pohľadom k nebu, alebo kárajúcim pohľadom dolu na nás. Staré, čierne a vŕzgajúce lavice, ohmatané a ošúchané modlitebné knižky, vôňa voskovíc a tymianu bez počet krát páleného na Božiu slávu, ktorá prestupovala všetko, vrátane nedeľných šiat, latinský chorál, ktorý kňaz spieval, hlboká pokora s akou sa pohyboval pred oltárom, neprestajne sa klaňajúc a kľakajúc, tajomné svetlo s farebných vitráží padajúce do presbytéria aby ožarovalo tajomstvá, ktoré sa rukami kňaza uskutočňovali, zatiaľ čo hlavná loď, nehovoriac o bočných tonula v intímnom polotieni, zvuk organu, ktorý triasol stenou a z ktorého sa robili zmimoriavky; všetko to bolo také veľkolepé a majestátne, že nás všetkých to robilo ešte menšími a nehodnejšími ako sme sa sami cítili a zároveň nám to dávalo pocítiť chuť vecí nebeských, ktoré niektorí z nás snáď z milosrdenstva Božieho zažijú. Nikto nemal potrebu sa s niekým zhovárať, budovať spoločenstvo, nikto sa neproducíroval po kostole hore dole, všade panovalo ticho, že aj špendlík človek počul padnúť. Keď sa stálo, sa stálo, keď sa kľačalo, tak sa kľačalo a kľačalo sa takmer stále. Aj malé deti cítili, že tu sa deje niečo mimoriadne, niečo tak tajomné a sväté že sedeli ticho, a tých málo previnilcov otec alebo matka zauchom expresne upokojili. Nehralo veľkú úlohu, či to bola ohromná gotická katedrála alebo len malý dedinský kostolík plný sadrového pseudobaroka , všade to fungovalo. Viera, liturgia sv. omše, hudba, výtvarné umenie a architektúra boli v absolútnom súlade a ich súzvuk vytváral jedinečný rámec pre sprítomňovanie Kristovej obety. Ktosi povedal, že omša je tá najkrajšia vec na tejto strane neba. Pevný, nemenný bod a isté útočisko v zúrivo sa meniacom svete. Omša slúžená v hocijakej slovenskej dedine, bola rovnaká ako omša slúžená v metropolitnom chráme v hociktorej krajine na svete a zároveň rovnaká, ako omša ktorú slúžili našim praotcom a praprapraotcom. 1600 rokov nezmenené modlitby rímskeho kánonu spájali minulosť, prítomnosť a budúcnosť. Kto môže, nech si na to spomenie, lebo tie časy sú nadobro preč.

"Kvality" dnešného omšového obradu, ktorý postráda takmer akúkoľvek duchovnosť a ktorý otvára naplno náručie modernej profánnosti a nezmyselnosti, boli na týchto stránkach už viac krát rozoberané. Zmena rítu samozrejme spôsobila, že súlad medzi liturgiou, architektúrou a umením bol porušený a preto si logicky vynútila zmenu aj v nich. Preto sú moderné kostoly, vyzdobené moderným umením rovnako sterilné ako moderná liturgia a ako moderná viera. A preto sú aj prázdne. V minulosti jestvovali jasné a prísne pravidlá, ako má vyzerať kostol, ako má vyzerať posvätný priestor, ako presbytérium, oltár, hlavná a vedľajšia loď. Tieto pravidlá však, ako sa môžeme na bez počte prípadov presvedčiť, staviteľa neobmedzovali, naopak v rozlete a expresívnosti mu výrazne pomáhali. Máme aj na Slovensku mnoho kostolov z prvej polovice 20. storočia, ktoré používajú moderné formy a prvky a napriek tomu si zachovali všetko to, čo som v úvode opísal. Vďaka boľševikom sa výstavba kostolov na 40 rokov zastavila, takže potešenie sledovať moderné a ničím nebrzdené trendy v cirkevnej architektúre sme si naplno vychutnali až po roku 1990. Kým dovtedy sa nikomu neťažilo prejsť na omšu niekoľko kilometrov, naraz nastala potreba mať kostol na každom sídlisku a v každej malej osade. Za 20 rokov sa postavilo viac ako 300 kostolov a ešte stovka nie je dokončená, čo spolu robí 15 percent zo všetkých slovenských kostolov vybudovaných za 11. storočí trvania slovenského kresťanstva . Úctyhodná stavebná aktivita. Ak sa ale opýtame, či zanechala potomstvu niečo, čo bude obdivovať nasledujúce storočia, ako napr. Martinský dóm, alebo dóm sv. Alžbety, či niektorý z chrámov gotickej cesty na východe krajiny, alebo hoci aj niektorý z obyčajných barokových a pseudobarokových dedinských kostolíkov, ktorých sú po krajine stovky? Nezanechala. Teda pokiaľ už dosť zdegenerovaný vkus súčasníkov nepadne v našich potomkoch tak hlboko, že budú obdivovať plechové škatule Kauflandov a Lídlov alebo hromadné garáže, či veľkosklady, ktoré rastú popri našej krátkej a drahej diaľnici. Potom by sa mohli projektanti a sponzori dnešnej sakrálnej architektúry dočkať vďaky alebo dokonca obdivu.

Vo vnútri to býva ešte horšie. Tabernákulum je nemilosrdne vykázané nabok, najlepšie úplne mimo kostol, presbytérium v podstate nejestvuje, kňaz s miništrantmi sedia za tým čo má predstavovať oltár (dnes sa to častejšie nazýva obetný stôl) ako súdruhovia na straníckej schôdzi, nechýba pultík s mikrofónom, moderná výzdoba nevalnej úrovne, lavice, často krát nahradené stoličkami z nejakého poľského veľkoobchodu, sú rozložené do polkruhu tak ako pníky okolo táborákovej vatry. Tomu zodpovedá hudobná produkcia, v ktorej sa partička pubescentov, niekedy doplnená nejakým telesne zrelejším ale duchom stále mladým aktivistom pokúša na gitarách, husličkách, píšťalkách a bubienkoch prezentovať svoju horlivosť pre Pánov dom. Nechýba, dupanie a tlieskanie ručičkami, kázeň formou žartovného rozhovoru, vtipy a všetky tie infantilnosti, ktoré človeka, ktorý ešte nerezignoval na používanie rozumu stavajú pred otázku: "Som vôbec na omši alebo je toto nejaká dnešná verzia pionierskeho tábora?" Zoberme všeobecne príjmaný koncept posvätna, ako niečoho čo povznáša, čo uchvacuje človeka k nebu. Predložme teraz túto ideu pred moderného architekta, moderného kňaza a niekoľko sponzorov regrutovaných z miestnych podnikateľov ochotných utratiť nejakú tú mincu aj na iné ako autá, vily, dovolenky a milenky a čo dostaneme? Niečo medzi bankou, supermarketom a kinosálou s 15 metrovou skaterampou imitujúcou vežu, v ktorej je vyrezané okrúhle okno s niečím, čo pripomína vitráž a nad tým je zapichnutý kríž z dvoch stavebných I - profilov. Naši pastieri dnes často hovoria, že cirkevná architektúra, umenia a predovšetkým liturgia sama musí reflektovať moderné chápanie spoločenstva. Bohužiaľ to naozaj robí. Naši predkovia budovali ohromujúce katedrály v centrách veľkomiest i skromné kaplnky po dedinách a osadách, aby ukázali na niečo, čo je mimo nás, nad nami a nekonečne nás prevyšuje a zároveň aby pre výkon verejného Božieho kultu poskytli dôstojný a posvätnosťou preniknutý priestor. Týmito budovami vytýčili cestu nádeje. O dramatickom úpadku katolicizmu výrečne hovorí skutočnosť, že katolícke náboženstvo vo svojich externých prejavoch, ktorými kostoly a liturgia bezpochyby sú, stále viac a viac pripomína meniaci sa moderný svet než večné, nemenné a nekonečné Nebo.

Nuž a čo zostane z tohto sveta?

Ale, raz vidieť je lepšie ako sto krát počuť, preto pripájam krátky prehľad úspechov dnešnej sakrálnej architektúry. Aby som sa vyhol obľúbenému tvrdeniu, že takéto veci sa dejú iba v Amerike a tu je všetko v poriadku, vyberám ukážky len z nášho regiónu. (S poukázaním na to, čo tieto budovy pripomínajú.)

Solinky (pizzeria)

Košice nad jazerom (wigvam)

Karlova ves (vodáreň)

Petržalka (motorest)

Ružinov (skatepark)

Nové mesto BA (kino)

Podlavice (zbrojnica)

Zelenec (kulturák)

Zborov (trafocentrála)

Katolické vědomí dějin

2010-10-27T12:09:00.000+02:00

Hilaire Belloc

Pravím: katolické „vědomí“ dějin – pravím „vědomí“, to jest vnitřní znalost s totožností: nazírání na věc, která jest totožná se znajícím – neříkám „katolický názor na dějiny“. Vykládání o „názorech“ je moderní a proto částí úpadku: je nepravé a proto pomíjející: nepodrobím se mu. Raději vzdám čest pravdě a řeknu, že tu není ničeho podobného katolickému „názoru“ na evropské dějiny. Je tu protestantský názor, židovský názor, mohamedánský názor, japonský názor a tak dále. Neboť všichni tito se dívají na Evropu z vnějška. Není katolického „názoru“ na evropské dějiny o nic více než názoru člověka na sebe sama.

Sofistika ovšem předstírá, že je tu i „názor“ člověka na sebe. V ničem se nepravá filosofie neosvědčuje více nepravou. Neboť způsob, jakým člověk chápe sebe sama (činí-li tak upřímně a po očisťující zkoušce své mysli) je ve stejné řadě s chápáním jeho Stvořitele a proto se skutečností: dívá se z vnitřku.

Dovolte abych sledoval toto přirovnání. Člověk má vědomí, které jest hlasem Božím. Tím ví netoliko, že vnější svět je skutečný, ale že i jeho vlastní osobnost je skutečná.
Když člověk, třebas polichocen hlasem druhého, přece sám řekne: „Jsem špatný chlap,“ je v souhlasu se skutečností. Když si člověk, třebas pomlouván světem, řekne sám sobě: „Můj úmysl byl správný,“ je v souhlasu se skutečností. Zná sebe sama, neboť sám jest sebou samým. Člověk nezná o sobě nekonečný počet věcí. Konečný však počet jich, který zná, je všecek na nákresu; je všecek částí toho, co skutečně tu je. Co o sobě nezná, shodovalo by se, kdyby to znal, s tím, co o sobě zná. Jsou „názory“ člověka na vše jiné, jen na dvě věci ne: na sebe a na Boha, který ho stvořil. Tito dva, když ho pozorují, vidí ho, jaký je: všechny ostatní mysli mají rozličné náhledy na něho; a toto jsou vskutku „názory“, každý z nich nepravý, poněvadž všechny se liší. Ale náhled člověka na sebe sama není „názorem“ : je chápáním.

Nuže tak je to s námi, kteří přináležíme Víře a velkým dějům Evropy. Katolík, když čte tyto dějiny, netápe po nich z vnějšku, nýbrž rozumí jim z vnitřku. Nemůže jim porozumět docela, poněvadž je konečným tvorem; je však také tím, čemu má rozuměti. Víra jest Evropa a Evropa jest Víra.

Katolík přináší dějinám (říkám-li „dějiny“ na těchto stránkách, myslím tím dějiny křesťanstva) poznání sebe. Jako člověk ve zpovědnici žaluje na sebe to, o čem ví, že je to pravdivé, a co ostatní lidé nemohou posuzovati, tak katolík hovoře o jednotné evropské civilizaci, haní-li ji, haní ji pro příčiny a skutky, které jsou jeho vlastní. Sám osobně mohl tyto věci učinit. Není relativně správný ve své haně, je absolutně správný. Jako může člověk svědčiti o nesprávných, nepříslušných nebo věci neznalých pojímáních evropských dějin; neboť on ví, proč a jak dějiny postupovali. Jiní, nekatolíci, dívají se na dějiny Evropy z vnější strany jako cizinci. Těmto jest jednati s něčím, co se jim samo jeví jen částečným a nesouvislým; onen vidí to vše ze středu, v podstatě a pohromadě.

Říkám opět, novými výrazy: Církev jest Evropa a Evropa jest Církev.

Katolické vědomí dějin není vědomím, které začíná s vývojem Církve kolem Středozemního moře. Jde daleko více zpět. Katolík rozumí půdě, na které vyrostla rostlina Víry. Římskému vojenskému úsilí rozumí způsobem, jakým je nemůže chápat nikdo jiný; proč se toto úsilí srazilo s ohromnou asijskou a kupeckou říší Karthaginy; co jsme si vzli ze svétla Athén; jakou potravu jsme nalezli mezi irskými a britskými, galskými kmeny, jejich mdlé, ale strašné upamatování nesmrtelnosti; jakého příbuzenstva se dožadujeme s obřady nepravých, ale hlubokých náboženství i jak dávný Israel (ti malí silní lidé, dokud nebyli svedeni, když byli ještě národní v horách judejských) byl, aspoň ve starém údělu, ústředním a ( jak my katolíci říkáme) posvátným: věnovaným zvláštnímu Poslání.

Pro katolíka celý přehled se řadí ve svůj zvláštní řád. Obraz je normální. Nic mu není překrouceno. Postup našich velkých dějin je snadný, přirozený a úplný. Je také konečný.
Ale dnešní katolík, zvláště je-li vázán na užívání anglického jazyka, trpí žalostným a (več jest doufati) přechodným nedostatkem. Žádná moderní kniha v anglickém jazyku neposkytne mu přehledu minulosti; jest nucen studovati násilně nepřátelské znalce severoněmecké (nebo anglické, napodobující severoněmecké), jejíchž znalost se nerovná znalosti pravého vyrovnaného Evropana.
Stále naráží na věty jež jsou na první pohled beze smyslu, buď pro omezení, nebo pro odpory, které v sobě zahrnují. Nemá-li však náhodou volného času pro další studium, nemůže ukázati přesně na znamení nesmyslnosti. V knihách, které čte, jsou-li aspoň v anglické řeči, postrádá věci, o nichž mu pochopení pro Evropu říká, že by tam měly být; nemůže však vyplniti jejich místo, ježto člověk, který psal tyto knihy, sám takových věcí neznal nebo aspoň jich nemohl pochopiti.

***

Obraťme se k obecnému přehledu celých evropských dějin. Můžeme tu sepsati seznam významných řádek, na nichž katolík může oceniti to, co ostatní uvádí do rozpaků, a může určiti a znáti věci, o nichž ostatní mohou míti jen domněnky.
Katolická Víra rozšířila se po římském světě, ne poněvadž Židé byli široko daleko rozptýleni, ale poněvadž duch starověku a zvláště římský duch přijal ji ve své zralosti.
Hmotný úpadek říše nemá ani vztahu ke vzrůstu katolické Církve, ani s ním není souběžný; jest protivníkem tohoto vzrůstu. Bylo vám řečeno: „Křesťanství (slovo, mimochodem řečeno, zcela nehistorické) vplížilo se do Říma, když tento upadal, a uspíšilo úpadek“. To je špatný dějepis. Lépe je přijmout a podržet následující větu: „Víra jest to, kterou Řím přijal ve své zralosti; a Víra nebyla příčinou jeho úpadku, nýbrž spíše zachranitelkou všeho, co se zachrániti mohlo“.
Nikterak nás neposílil příliv barbarské krve; vážným ohrožováním civilisace ve starověku bylo něco málo (a zvláště otrockého) vcezování barbarské krve; že civilisace takto napadána nebyla ve starověku trvale zničena, máme co děkovat jen šťastnému zachránění katolickou Vírou.
V nejbližším období – v temném počátku středověku – vidí katolík dále, jak Evropa byla zachráněna proti obecnému náporu mohamedána, Huna a Skandinávce: všímá si, že zuřivost útoku byla taková, že nic, kromě něčeho Božím působením zřízeného, by jí nebylo odolalo. Mohamedán došel až na vzdálenost třídenního pochodu k Toursu, Mongol byl viděn se zdí Touronu na Saoně – ve vnitřku Francie. Skandinavský divoch vnikal do ústí všech galských řek a téměř zaplavil celý britský ostrov. Nic nezbývalo z Evropy kromě vnitřního okrsku.

A přece to Evropa přečkala. V novém rozkvětu – ve středověku - který následoval po temném čase, poznává katolík ne domněnky, ale důkazy a skutečné události; vidí jak parlamenty povstávají ne z nějakého domnělého „teutonského“ kořene – smyšlenky to akademií – nýbrž z opravdových a hotových velkých řeholných řádů, ve Španělsku, v Britanii, v Galii – nikdy mimo staré hranice křesťanstva. Vidí, jak gotické stavitelství vyrostlo do výše, spontánní a domorodé, nejdřív v území pařížském a potom se šířilo dále v kruhu k skotským horám a k Rýnu. Vidí nové university, práci to znovu probuzeného ducha Evropy; vidí podivuhodnou novou civilisaci středověku, povstávající jako přetvoření staré římské společnosti, přetvoření celé z vnitřku a způsobené Vírou.
Soužení, náboženské násilnosti, šílenství patnáctého století jsou mu nemoci jednoho těla – Evropy – v nouzi o lék. Lék byl příliš dlouho odkládán. Přichází roztržení evropského těla reformací. Mělo by být mrtvo; poněvadž však Církev nepodléhá smrtelným zákonům, není mrtvo.

***

Všeobecné dějiny Evropy a Anglie rozvíjejí se přirozeně před katolickým čtenářem; není sváděn k následování teorií, sobě odporujících a často předkládaných pro spásu novoty, která zmátla a zbortila moderní rekonstrukce minulosti. Především se nedopouští zásadního historického omylu ve „čtení historie dozadu“. Nemyslí o minulosti jako o tápání dopředu k dnešní naší dokonalosti. Má ve své vlastní povaze povahu jejího životního běhu: cítí pád a povstání – rytmus života, který i jemu náleží.

Evropané jsou z jeho krve. Může rozmlouvati s prvním stoletím nebo s patnáctým; hrobky mu nejsou směšné, ani věštby; a je-li přemožitelem, je také dědicem bohů.

Z knihy „Evropa a Víra“ přeložil Bohdan Chudoba, publikováno v Arších, L.P. 1930

prebraté z http://dielnasj.blogspot.com/2010/10/katolicke-vedomi-dejin-hilaire-belloc.html

Cesta obnovy

2010-10-25T10:48:00.003+02:00

"Aký koreň lipne, aká vetva rastie z tejto kamennej púšte?" T. S. Eliot

I za pochmúrnych súmračných dní pamätajúc na blízkosť smrti je potrebné mať pripravené niečo pre budúcnosť. Niečo pre tých, čo prípadne ďalej ponesú kríž. V čase kedy sa falšuje skutočnosť a opozícia voči ľavici sa arci len javí. Alebo hádam odvážite sa ju vidieť v semi-sodomitských projektoch ako postoy.sk čo prinášajúc citlivé články o "homosexuálnych partneroch" snažia sa len napodobovať sekulárnu stoku a s ňou i zhynú ?

Kde nie je nič ani smrť neberie. To platí i o projektoch "obnovy" vychádzajúcich z myšlienkových prúdov vystavených na úmrtnom liste tradičného politického usporiadania a neochvejných stĺpoch viery. V čase Božieho dopustenia, kedy milosťou je trpieť spolu s Kristom všeobecné odpadnutie, úpadok a oddanie sa svetu. Keď niet kam hlavu skloniť, hoc i líšky majú svoju dúpä. Líška aký to obraz vládnuceho liberalizmu, aká to metafora seba-sa-popierajúceho do vlastného chvostu sa zahryznuvšieho modernizmu. Po vlastné odsúdenie si beží a nôžku vždy tak bystrú v pascu vkladá.

Vyhnite sa úlisným projektom, čo zaliečajú sa svetským relativizmom. Nestoja za to. Ich vonkajšie zdanie vždy sa prezradí, že zaraz za útočí na to, na čom vždy sme stáli. V rámci plurality. V rámci straty formy, tejto herézy modernity. Pre nás na stratenej varte najlepšie sa stojí, bez pochlebovačov, tí pred ktorými zakrývajú si tvár a na ktorých pľujú. Vyťatých z krajiny živých.

I je cesta z krajiny mŕtvych i je vzor pre potomstvo naše. Zdá sa, že strom čo vyťatý bol i do ohňa vhodený stále zanechal hlboké korene, čo živiny berú z dávnych časov vedomie dávneho poriadku zo zákona nemenného. I ostala nádej obnovy. Jej prvou podmienkou je návrat. Návrat späť k sv. omši s ktorou spokojní boli svätci i mučeníci i po Cirkev po celom zemekruhu (lež modernisti opovrhovať ňou budú tvárou obracajúc kňaza k ľudu). Ak táto sa vráti a aspoň na jednom mieste denne sa slúžiť bude, nik od krajiny tejto neodníme ten obrovský prúd milosti Božej, čo už rozlieva sa v krajinách naokolo, ktoré nás zahanbujú. Niet nič viac, čo pustá zem by potrebovala. Zo slabosti roztrúsenej hŕstky zaraz silu spraví, čo nepotrebuje podporu davov, padajúcich ako lístie zo stromov...

I poriadok sa potom zmení. Hoc jeho zástavu držala len jedna ruka, malá bodka na mape. Vernosť stále tým istým zásadám, keď iní poklonkovali sa odpadlíctvu a posmievali sa pravdám, ktorím generácie verili a neupadali v blúznivé prekliatie románu a jeho okov vykovaných z pravidiel gnósis. Odkaz zatlačený celkom na zem, ba možno až pod ňu ešte stále pretrval, krv mučeníkov kde-tu predsa klokotá. A existuje ucho, ktoré počúva, hoc hluk okolia prehlušiť ten zvuk chce. Zlovestné pereje vystavané z kalibáncov malých - .týždňov, impulzov a postoyov všakovakých - len paródií zo Sillonu predsa malú bárku nepotopia. Po tučných rokoch, zas vychudnuté chodia. Keď horšie je ako za sv. Atanáza a númenorskú krv len v skúmavkách držia, v odpore planie votívne svetlo.

* * *

I vykročila noha možno pamätajúca kroky armády z Vendeé, stopy Rochejacquelina. A striasla zo seba prach odporcov kríža, náboženského indiferentizmu. Umyla zo seba lepkavé nánosy modernity a trojnásobnom kyrié pokľakla pred oltárom nemenným. I našla v pustine zaľúbenie v odlúčení a preds´ prenasledovaná. Vyprášila zo záhybov plášťa svojho smietky dialektiky i zapudila v ušiach svojich zaliečavé vábenie hermeneutiky. Oddelila áno od nie. Vyliezla na stĺp ako stylita a pôstom vyšívala rúcho pripravené pre deň návratu.

Viva Cristo Rey!

prebraté z http://monarchizmus.blogspot.com/2010/10/cesta-obnovy.html

Je to tridentská omša na čom záleží

2010-08-17T15:17:00.004+02:00

prebraté z The Remnant, preklad podľa www.vendee.cz

Mimořádná forma?

Michael J. Matt

E-mail zaslaný vydavateli The Remnant 6. června 2010:

„Všiml jsem si, že vy a vaši pisatelé používáte termín „tridentská“, když mluvíte o latinské mši, spíše než termín „mimořádná forma“ (MF). Máte nějaký problém s MF? - J. Loveland, Cincinnati, Ohio (USA).

Nu, je těžké naučit staré psy novým kouskům. To je jedna věc. Ale myslím, že je v tom něco víc. A jestli máme modernizovat náš slovník, abychom vyhověli všem nováčkům v tradicionalistickém katolickém hnutí, pak říkám Deo Gratias!

Přemýšlejte o tom: Novus Ordo očividně chřadne, tradice se stává takřka hlavním proudem a tradiční latinská mše se přeměňuje na mezinárodní mládežnické hnutí. Zrovna jsem se vrátil z Francie, kde tisíce mladých katolíků absolvovalo třídenní pěší pouť, na níž tradiční mše byla jedinou mší. Nyní vyrůstají celé generace, které neznají žádnou jinou liturgii, než je tradiční římský ritus. Není to mimořádné!?

Přesto však existuje naléhavá potřeba chránit se před pocitem sebeuspokojení, zvláště když se vezmou v potaz oběti, které vykonali tradicionalisté průkopníci v těžkých dobách.

Mnozí z nás si pamatují, když tradice byla mrtvým písmem a stará mše liturgickým dinosaurem, kterými se obtěžovalo zabývat jenom pár „starých bláznů“. Bylo to v době, kdy škapulíře, modlitební závoje a latina byly ozdobami pro zasmání u „fanatiků na nebezpečné cestě ke schizmatu“.

Mít v té době nálepku tradicionalisty znamenalo, že jste se stali ve své farnosti něčím jako vyděděncem, protože jste tvrdošíjně odmítali nechat odejít 2000 let katolické tradice. Na druhou stranu světské tradice jako je tradiční rituál při sedmé směně v baseballu nebo zpívání písně My Old Kentucky Home při Kentucky derby zůstaly samozřejmě nedotknutelné a posvátné. Ale katolické tradice byly nadšeně vršeny na progresivistickou pohřební hranici, jejíž plameny osvěcovaly oblohu v oněch dnech temnoty.

Panis Angelicus byl z módy a, Bůh nám pomáhej, moderní byla píseň On Eagles Wings (v anglicky mluvícím prostředí modernistický popěvek z roku 1979 – pozn. překl.). Římská roucha tlela mezi naftalínovými kuličkami, zatímco kněží se promenádovali v barevných tunikách v „bohoslužebném prostoru“ a oddávali se nejposlednějším liturgickým novotám. Kázání ustupovala veselým „homiliím“ zatímco řeznické stoly zatlačily do pozadí hlavní oltáře a hippie duchovní v euforii vyhlašovali kapitulaci Církve před současným světem.

V tomto klimatu sebenenávistné „reformy“ většina katolíků udělala jednu ze dvou věcí: Opustili se znechucením Církev nebo prostě odpadli jako víra sama. Kostely se vyprázdnily, jeptišky zmizely a ty relativně řídké případy katolických kněží, kteří nezběhli, aby se oženili, se elegantně načesali a stali se režiséry liturgické estrády.

Byla to zřetelně Satanova práce.

Ale někteří katolíci odmítli srazit podpatky před modernistickými velícími gaunery v důstojnických holinách. Setrvali, aby bojovali, když takřka všichni ostatní mávali vlajkou kapitulace. S pohrdavým opovržením byli zesměšňováni jako tradicionalističtí „extrémisté“, kteří si „myslí, že jsou papežštější než papež“.

Tito muži a ženy obětovali vše pro základní kámen katolické víry, kterým tehdy byla (a je i dnes) starobylá tridentská mše. Ano, vím, že se od nás očekává, že už ji tak nebudeme nazývat. Teď je to „mimořádná forma“, což má zřejmě jakýsi smysl, když vezmeme naprostou všednost nové mše. Ale proč tohle trvání na „mimořádné formě“? Bůh ví. Možná bylo potřeba nové jméno pro starou mši – takové, které nenaznačuje věrnost srozumitelnosti Tridentského koncilu oproti nejednoznačnosti Druhého vatikánského koncilu. Možná předkládání dvou forem jednoho ritu poskytlo krytí pro bizarní spektákl a náhlé selhání zcela nové mše. Nevím.

Ať je to cokoliv, pro mnoho z nás bude tradiční mše vždy tridentskou mší. Je tomu tak z rozličných důvodů, z nichž nikoliv nejméně důležitým je ten, že oni ji tak nazývali – raní tradicionalisté, kteří stáli proti celému světu při obraně římského ritu slouženého ve starobylém jazyce knězem, který stál čelem k oltáři Božímu, přesně jak to kněží vždy činili po tisíciletí. Ritus byl kodifikován v Tridentě týmž svatým papežem, který kodifikoval tradiční 15 desátkový růženec – sv. Piem V., duchovním vůdcem v bitvě u Lepanta a velkým papežem, který zachránil Evropu před islámem i protestantismem.

Mše, pro kterou tradicionalisté průkopníci obětovali tolik, byla nedílnou součástí Tridentského koncilu, který vytesal do kamene katolickou nauku a liturgii proti velikému útoku na obojí ze strany protestantské revoluce. Tridentská mše byla mší, kterou sv. Pius natrvalo předal katolíkům všech věků a zajisté to byla mše, kterou tradicionalisté zamýšleli předat svým vlastním synům a dcerám.

„Je to mše, na níž záleží!“ Znova a znova si připomínali, že „je to tridentská mše, na níž záleží!“ Věděli čím je a čím není. Velmi dobře věděli, že její důležité části o nějakých 1500 let předcházely Tridentu. Ale tím, že jí nazývali „tridentskou mší“ se vázali ke stěžni katolické tradice – k dogmatickému Tridentskému koncilu, ke Quo Primum a vlajkové lodi katolické flotily, které uchovávali víru věků proti náporu novot, protestantismu a rozvíjejícímu se Novus Ordo Seclorum.

V bouřlivých pokoncilních mořích sledovali kurz nastavený katolíky v 16. století v Anglii a v 18. století ve Francii během válek za oltář a trůn ve Vendée. Trident byl jejich hvězdou udávající směr. Oni jen „neupřednostňovali“ tridentskou mši. Oni se pomocí ní vymezovali.

Arcibiskup Lefébvre, v mnoha ohledech obětní beránek katolické kontrarevoluce, byl pro svou tvrdošíjnou obranu všeho tridentského „exkomunikován“. Ale jeho historicky významný postoj dal zrod celosvětovému hnutí katolické obnovy a nyní je jeho záležitost probírána s Římem.

Skvělý Michael Davies předčasně skonal kvůli pracovnímu nasazení při obraně tridentské mše, stejně jako Hamish Fraser, William Marra, John Senior a tisíce vážených mužů pro něž nic neznamenalo liturgické „smells and bells“ (kontroverzní rituální praktiky – pozn. překl.).

Můj vlastní otec se ve jménu tridentské věci vzdal všeho kromě víry a rodiny. Po třiceti letech pracovního nasazení jako vydavatel The Wanderer (katolický tradicionalistický magazín – pozn. překl.) za sebou nechal své dědické právo prvorozeného kvůli práci pro úplnou obnovu tradice a tridentské mše.

Tito muži byli tradicionalisty dávno předtím než to začalo být módní. Dali svou pověst, kariéru a finanční blahobyt k dispozici ve jménu katolické kontrarevoluce.

V roce 1956 bránili mladí Maďaři svou vlast proti sovětským tankům s násadami od košťat a s čímkoliv, co bylo po ruce. Byli rozdrceni a usmrceni komunisty, ale historie je učinila nesmrtelnými.

V 70. letech /20. století/ malá skupina věrných katolíků udělala něco podobného proti modernistickým tankům, které se valily katolickým městem. Oni se rozhodli zůstat tím, v co je vychovali jejich otcové – katolíky! A ve jménu tridentské mše byli vyhnáni ze svých farností a kritizováni jako „schizmatici“. Ale podrželi si víru. Historie musí teprve určit jakou roli přiřadí těmto mužům, ale ti z nás, kteří některé znali, si pamatují tváře a jména hrdinů, kteří drželi katolické pozice, které opustili dokonce i papežové a kněží.

Mimořádná forma? Jistě, ale jednoho dne to znovu bude jediná forma římského ritu, a pak snad duše raných tradicionalistů budou odpočívat v pokoji. Vy říkáte „mimořádná forma“, já říkám „tradiční latinská mše“ – ale kdyby nebylo jich, říkali bychom všichni Novus Ordo Missae.

Na troskách vzdušných zámkov

2010-05-19T13:07:00.001+02:00

prebraté z Dielne Sv. Jozefa
http://dielnasj.blogspot.com/2010/05/na-troskach-vzdusnych-zamkov-branislav.html

Udalosti posledného polroka ukázali s naprostou bezohľadnosťou reality, na akých sypkých pieskoch boli v Cirkvi budované okázalé reformy po II. vatikánskom koncile. Nie preto, že by sme verili bučaniu žurnalistického stáda, ktoré nám maľuje za každou sutanou rafinovaného pedofila, aj keď vďaka liberálnemu šialenstvu a benevolencii v klére bude určite klika homosexuálov a pederastov početná a silná, ale preto, že celá koncepcia pastorácie a života Cirkvi, ako nám bola prezentovaná od roku 1962 sa ukázala byť mylná, nefunkčná a v konečnom dôsledku sebevražedná. Ak by sme hľadeli na súčasné pozície Cirkvi očami svetskej stratégie, spoliehajúcej sa na uvážlivú ekonómiu svojich síl, tak by sme s kľudom a rezignáciou mohli zvinúť zástavy a odtrúbiť kapituláciu. Snáď žiadna organizácia na svete neurobila toľko usilovnej práce na poli sebazničenia, ako práve Cirkev za posledných 40 rokov. Len prísľub jej Božského zakladateľa nás ponecháva v nádeji, že „ brány pekelné ju nepremôžu“. Každopádne sen o rozkvete Cirkvi, tak ako ho snívali od šesdesiatych rokov generácie odpútaných Prométheov z radov kléru aj laikov, je zdá sa nenávratne preč. Sladký je svet voľnomyšlienkárskej pomsty. Čo môže byť diablovi milšie a zábavnejšie, ako obviniť Cirkev z nemravnosti a zvrhlosti. Obvinenia z tmárstva a mravnej rigídnosti by len potvrdzovali rolu, ktorú si Cirkev pre seba vyhradila, ale pederastia? A tak aby nebol zábavy koniec: ľavicovo-liberálni propagátori pedofílie naháňajú a odsudzujú svojich súputníkov, ktorých si vycvičili v Cirkvi. To je aggiornamento o akom sa nám ani nesnívalo.

Zaslepenosť katolíckych más, ohlúpnutých sľubovaným aggiornamentom, ide tak ďaleko, že už ani nie sú schopné uvedomiť si hĺbku marazmu a patovosť situácie, v ktorej sa Cirkev ocitla. Keď sa teraz snažia vytýčiť nejakú, veľmi hmlistú, strategickú líniu obrany proti útokom, tak sa utešujú analógiami z minulosti, žijúc v klamlivej predstave akoby Cirkev súčasnosti bola tou istou pevnosťou obliehanou neprajným Svetom, ako tomu bolo v minulosti. Predstavu, ktorú nenávideli a chceli zničiť, sa teraz snažia vzkriesiť a postaviť na nohy, v naprosto zmätenej schizofrénii. Realita je však dokonale odlišná. 40 rokov sebadeštrukcie a vnútorného boja proti tzv. triumfalizmu, čo preložené z newspeaku do jazyka normálnych ľudí, znamená proti pravovernosti, proti hierarchii, proti tradícii a za bláznivý ekumenizmus ála stretnutia v Asissi, za liturgické experimenty a za infantilitu v pastorácii, to všetko natoľko oslabilo pozície samotného kléru, že teraz keď by potreboval aktívnych zastáncov, tak ich nemá kde zohnať. A nakoniec, kto by ich mal vlastne obhajovať keď s „triumfalizmom“ sme sa už vysporiadali? Čo iné ako triumfalizmus a presvedčenie o výlučnosti katolíckej viery, by mohlo niekoho motivovať aby obhajoval klérus, ktorý, čo si budeme nahovárať, nebol ideálny nikdy a dnes už vôbec nie. Len vedomie, že Cirkev je mystickým telom Ježiša Krista, nech sú už jeho partikulárne údy akejkoľvek akosti, môže človeka so zdravým rozumom pohnúť k tomu aby hájil toto Telo, napriek hnilobe jeho pastierov. Ak je však Cirkev katolícka len jednou z cirkví, len jednou z kvetiniek na pestrej ekumenickej lúke, ktoré spolu tvoria akúsi mozaiku Božej vôle, tak uhynutie jednej kvetinky predsa nič neznamená. Kvetiniek je dosť, niekedy sa zdá, že až moc, lebo stále vznikajú nové a nové a tento bujarý kvas, ajhľa, ešte stále nemá konca, takže čoho by sme sa báli, že? Keď nebudeme katolíkmi, tak budme luteránmi alebo možno aj amišmi a spasení budeme tak či tak, alebo nie? Nehlásala nám náhodou toto ústami svojich kňazov Cirkev za posledných 40 rokov? Zalovme v pamäti: kto z nás nebol v kostole svedkom takých duchaplnosti, ako svojho času aj ja, keď som sa dozvedel z úst kňaza, že Bohu je to vlastne jedno akej sme viery, hlavne, že máme lásku v srdci. Nuž tak prečo teda by sme mali hájiť Cirkev Svätú apoštolskú a katolícku keď je to jedno?
A odrazu tu niekto volá: do zbrane! A ten niekto, alebo niektorí, sú presne tí čo predtým volali po totálnom jednostrannom odzbrojení. Aké naivné! Mobilizovať armádu, ktorej som predtým rozvrátil bojovú morálku.

Cirkev sa teraz ocitla na križovatke tak komplikovanej, že snáď ešte na takej nikdy nebola. Tu zlyháva každá analógia s minulosťou. Aj ten najcynickejší predstaviteľ nepotizmu a simónie v stredoveku a renesancii si bol vedomí toho, že keď sa chce udržať „pri koryte“, ľudovo povedané, tak si nesmie pod sebou podrezať konár, na ktorom sedí, ergo, na vieru Cirkvi nesmie siahať, lebo tá ho na ten konár dostala. To je v príkrom protiklade s chovaním kléru po roku 1962. Samozrejme by sme sa mohli domnievať, že veškerý klérus novej doby je oprostený od vypočítavej zištnosti, čo sa prebiend týka, takže išiel za Pravdou staň sa čo staň a na pud sebazáchovy pozabudol, ale ruku na srdce a na rozum, toto zrejme nebude príliš pravdepodobné. Z toho dôvodu by sa javila naivita aspoň tej časti kléru, ktorá vníma svoj pastiersky úrad nielen ako službu duchovnú, ale aj ako určitý príjemný sociálny status, ako niečo do dnešných čias nevídané. Skutočne snáď verili, že uzavrú akýsi pofidérny pakt so Svetom a ich posty a spôsob života bude zachovaný. O tempora, o mores! Ako ukazuje súčasná pozícia Cirkvi, ich omyl bol fatálny. Stratiac sami vieru v božský pôvod a poslanie Cirkvi, domnievali sa snáď, že pretrvajú ako akýsi kultúrny skanzen, za zásluhy o budovanie Európy, demokracie a humanity. Nič takého však tí, čo nenávidia Cirkev nemali, nemajú a ani nebudú mať v pláne. Ich motívy sú metafyzické a logicky aj ciele. Uspokojí ich len dokonalá anihilácia.
Chápeme dokonale zdesenie tejto časti kléru. Veď keď sa hovorilo o potieraní klerikalizmu, tak to mal byť predsa ten starý klerikalizmus nie ten nový, tolerantný. Kritizovať pápeža? No, prečo nie. Hlavne nejakého predkoncilového. Možno aj súčasného. Aj kritika dogmatizmu a hierarchie, samozrejme, ale toto? Ospravedlniť sa za minulosť, prečo nie, ale tu odrazu treba platiť. A kto to bude platiť? Ovečky nám utekajú, semináre zívajú prázdnotou, rády sú v rozklade. Diecézy krachujú. Aj z tohto pohľadu, čisto pragmatického, sa dajú vnímať ústretové kroky voči tradicionalistickým komunitám, ktoré majú, v šokujúcom protiklade k úpadku v progresívnych zložkách Cirkvi, plné semináre a veriacich odhodlaných bojovať za Vieru a Cirkev. Realita je taká, že len vo Francúzsku, kde tvoria tradicionalisti asi miliónovú komunitu, je polovica súčasných seminaristov z ich radov. Čiže tento milión je schopný poskytnúť toľko adeptov kňazského svätenia ako zvyšných progresívnych 50 000 000!!! (muslimov som z celkového počtu „Francúzov“, s dovolením, netolerantne vynechal). Takže je celkom možné a súčasný masový odpad tomu nasvedčuje, že Cirkev v budúcnosti bude síce podstatne menšia, ale zato podstatne tradičnejšia. S tým treba počítať, nech už má ktokoľvek akékoľvek úmysly. Aj ten najzaslepenejší ľavicovo-liberálny tĺk si totiž dokáže zrátať, že keď nebude mať nikoho pod sebou, kto by ho niesol, tak padne na...

Ale sú aj takí, čo ešte stále nechápu. Očakávajú záchranu od predhadzovania ďalších obetí šelmám. Zrušiť celibát, svätiť ženy, sobášiť sodomitov. Konár za konárom pília pod sebou a s úsmevom Laurela a Hardyho sa tešia z vydareného komplotu, ktorým všetkých prekabátia.

Toľko teda čo sa týka tej cynickejšej časti pastierov. Ich pohodliu sa už dlhodobo stroja úklady a zdá sa, že si ho, pri súčasnej rýchlosti s akou sa vyplácajú skutočným alebo fiktívnym obetiam kňazskej zvôle odškodnenia, nebudú dlho užívať, odliadnuc od nervozity spôsobenej snaživými novinárskymi úderkami, sťažujúcej solídne trávenie a spánok.

Potom tu sú presvedčení revolucionári, ktorí skutočne verili všetkým tým ekumenicko-progresívnym blábolom. Ich počet v skutočnosti nebude tak veľký, ak za jednu z ich základných vlastností považujeme rezignáciu na existenciu Cirkvi a zmierenie sa s jej deštrukciou. Predsa len, aj tí najprogresívnejší z progresívnych si predstavovali a dúfali, že Svet akosi ocení ich progresivitu a zakomponuje ich do celoplanetárneho diania, do jedného šíku s pokrokovými zložkami ľudstva. A oni, sediac v parlamente svetovej republiky, už bez triumfalistických ornátov a sután, ale predsa len ako svedkovia akéhosi bultmanovského ahistoricko-mytologicko-existenciálneho Krista, budú dvíhať ruky pri celoplanetárnom hlasovaní hore a dole. Budú predsedať zmiešaným cirkevno-štátnym humanistickým komisiám a kormidlovať život náš každodenný k svetlým zajtrajškom, plným tolerancie, ekumenizmu a harmónie, kde sa všetci stretnú v dechardinovskom bode omega.

Súbeh súčasných udalostí načrtáva podstatne odlišný obraz. Vyzerá to skôr na nekonečný cyklus súdnych procesov, denunciácii, mediálnej vivisekcie a milosť nezaručujúceho sebabičovania. Aj s tými najprogresívnejšími sa ráta už len ako so snaživými udavačmi svojich nadriadených, zvyšok bude predhodený mediálnym šelmám v cirkuse. Vzdušné zámky sa rozplývajú a pomaly miznú. Cirkev sa má už len kajať, kajať a kajať...

Hlavnú masu Cirkvi tvoria jej trpné údy a to ako klerici tak i laici. Trpne prijali všetky inovácie, saltá a premety od šesdesiatych rokov a v nemom úžase nad rychlosťou zmeny, nezmohli sa ani na slovo. Stačilo ukázať pubertálne úderky, vlniace sa so zdvihnutými rukami a všetci zmĺkli. Veď kto by sa opovážil protestovať proti tomu, čo je populárne u mládeže? Čo by to vôbec bolo za zvrhlíka? Infantilnosť sa stala mierou vecí. Brnkanie na gitare vstupenkou do Raja. Z tejto masy pomaly odtekali pramienky starých ročníkov, povedomie o dobe minulej sa vytrácalo (presne ako si to predstavovali súdruhovia a ich spolupracovníci) a dnes tu máme masu novú, rozpoltenú, ale zato bez predsudkov a otvorenú Svetu. Do obrany Cirkvi sa jej moc nechce z dôvodov uvedených vyššie, veď vlniť rukami a byť spasení sa dá aj v iných „spoločenstvách“.

Taká je dnes armáda Cirkvi bojujúcej. A zoči-voči tejto demoralizovanej armáde bez disciplíny sa javí súčasný stav Cirkvi ako stav Grécka (Byzancie) pred pádom Konštantínopolu. Alebo pred Thermopylami. Môžeme si vybrať. Sú len dve možnosti: buď katakombi a víťazstvo v nedohľadne, alebo víťazstvo a obrodenie. Ani jedna cesta nie je ľahká, ale tá druhá má to čaro, že výsledky tisícročnej civilizačnej kultivácie nebudú stratené. To by ale znamenalo jedno: povedať si konečne Pravdu. Povedať, že vývoj za posledných 40 rokov bol omylom. Nie zčasti omylom, ale komplexne. Bola to slepá cesta, z ktorej musíme vycúvať. Má na to vedenie Cirkvi odvahu? A ako by to prijali šokovaní veriaci? A aká je v tomto stave vlastne úloha radového katolíka, bez vplyvu a moci?

V prvom rade je ňou, ako vždy, modlitba a práca. Aj na troskách vzdušných zámkov, sveta a civilizácie je prvoradé kľaknúť a modliť sa, k Tomu, ktorý presahuje všetky nádeje, svet aj všetky civilizácie. Práca potom spočíva v zachovávaní viery, na tom drobnom úseku, kde siaha náš vplyv. A ak nebude možné pracovať okázalo a verejne, tak sa treba premeniť na jungerovského „lesného chodca“ a bojovať za Cirkev v podzemí. Bez nároku na uznanie a odmenu Sveta. Bez nároku na uznanie a odmenu od jednotlivých členov Cirkvi. Každý bude musieť sám vybojovať svoje súkromné Thermopyli. A časom sa možno z Cirkvi ústupčivej a poníženej stane Cirkev bojujúca a víťazná. Musí byť ale postavená na skale, ktorá je skutočne skalou a nie na piesku a snoch, inak sa nám vzdušné zámky opäť zrútia na hlavu a tí čo zostanú budú plakať na ich troskách.

Nové projekty pred nami

2010-05-02T20:07:00.005+02:00

Udalosti posledného obdobia priniesli mnoho premien pre členov Kruhu Leva XIII. i pre publikovanie na stránkach, ktoré táto organizácia spravovala. V dôsledku týchto premien a nových skutočností, ktoré sa odohrali, prišli aj nové výzvy, problémy a otázky s ktorými bolo potrebné sa vysporiadať. Prišla doba útlmu a hľadania nových spôsobov prezentovania skutočnej konzervatívnej alternatívy v spoločnosti v ktorej je konzervativizmu mŕtvy a vydávajú sa zaň rôzne liberálne absurdity.

Je potešiteľné, že na tieto nové výzvy sa aj naďalej budeme podľa možností daných nám milosťou Pánovov reagovať. Veľkým prísľubom je predovšetkým stránka nazvaná príznačne Dielňa Sv. Jozefa - ako už prvé príspevky naznačujú o kvalitné články a hodnotnú ideovú orientáciu v súčasných problémoch tu nebude núdza. Nájdete ju na http://dielnasj.blogspot.com/

Druhým projektom, ktorý bude vymedzený viac monarchisticky je potom stránka www.monarchizmus.blogspot.com

Súčasné projekty ako táto stránka SI a SI Herold tak ustúpia do úzadia a bude len na samotnom Kruhu, či ich opäť rozbehne novými článkami.

Potreba výkladu dejín pre katolícke deti

2010-02-03T10:49:00.004+01:00

Historiografia ako sa premieta do učebníc dejepisu je v katastrofálnom stave z dôvodu ostro sekulárnych, anticirkevných a postmodernými predsudkami naplnených výkladov. Taktiež z dôvodu úpadku cirkevnej hierarchie ako dôsledku nového politického usporiadania po 2. svetovej vojne. Vytratila sa poriadna apológia a ochrana pred zhubnými vplyvmi herézy, prijali sa paradigmy nepriateľské kresťanstvu a základnou mantrou sa stal dialóg, ktorého cieľom má byť postupné odbúravanie všetkého katolíckeho, naopak proti tým, čo si dovolia brániť cirkevnú históriu a nerobia z nej predmet všeobecného opľúvania sa vedú útoky z vnútra samotnej Cirkvi, ktorej hodnostári sú dnes priateľskejší k slobodomurárom ako tým, ktorí sa odvážia čo len poukázať a to, že dokumenty pápežov z pred vojny mohli mať pravdu.

Tragikomickosť tých, ktorí hovoria "to učila Cirkev v minulosti, dnes je to inak" na tomto mieste rozoberať nebudeme, je zrejmé, že títo dialektickí sofisti si len ďalej pília chabý konár na ktorom balancujú so svojimi špekulatívnymi tézami, ktoré nepochybne len čistou náhodou akosi kovenujú moderným protikresťanským filozofiám. Popieranie základných dogiem na "katolíckych" univerzitách a vítania potratárskych politikov je len jedným z negatívnych dôsledkov takéhoto konania.

Vráťme sa však k predmetu tohto článku. Naďalej nie je prípustné púšťať našim deťom do žíl jed moderného výkladu dejín, kde Sovietski boľševickí okupanti sú nazývaní osloboditeľmi, kde sa spojenectvo tzv. západných mocností s komunistickým štátom pod vládou Stalina, ktorý nebol o nič lepší ako nacistické Nemecko, ktorý napadol Fínsko a Poľsko (to Poľsko pre ktoré západ vstúpil do vojny, sic!) považuje za príklad brilantnej stratégie a taktiky, ďalej prehliadať také zverské zločiny ako bombardovanie Drážďan, prehliadať boľševický charakter F. D. Roosevelta, prehliadať nešťastný charakter vzniku 1. svetovej vojny a to, že v nej prehrala tá o niečo lepšia strana, čo platí rovnako tak o vojne medzi Severom a Juhom v americkej občianskej vojne, ktorá sa redukuje na otázku samozrejme neprijateľného otroctva (napriek tomu, že skutočné zrušenie otroctva bolo len a len výsledkom vojenskej potreby Severu, nie jeho idealizmu a hralo zásadne druhoradú otázku), ktoré zastiera, že mimo tejto otázky bola morálna prevaha na strane Juhu.

Rovnako tak je tu potreba vysvetliť deťom ťažké zrodenie európskej kultúry skrze ťažký a bolestný antický pôrod a náročnú stredovekú kultiváciu virtus, aby bola následne od 18. storočia opätovne nahradená barbarstvom, ktoré dnes nadobudlo jasnú prevahu a smeruje k vlastnému pozretiu. Tém v ktorých je treba pozorne očistiť postmoderné nánosy a priniesť alternatívne nové výklady (ktoré samozrejme liberalizmus bude ostro popierať, napriek tomu, že jeho samotnou podstatou má byť sloboda pre iné názory, iné výklady - no v praxi má pre ne len pohŕdanie a nenávisť s ktorou tieto výklady neúprosne prenasleduje).

Samozrejmý je tiež návrat ad fontes a analytická práca s historickými prameňmi, ich podrobenie porozumeniu a poznania a to i cez inú prizmu než je prizma súčasnej paradigmy. Práve to je najťažšou úlohou oslobodiť sa skrze vládnuce predstavy iných epoch od redukcionistického postmoderného výkladu, ktorý sám v sebe ukrýva tézu, že nemôže byť jedine platný, nakoniec nemal by o čo túto platnosť oprieť nakoľko dávno nedisponuje akoukoľvek všeobecnou tézou, ktorú by vo svojich teoretických základoch pokladal za všeobecne pravdivú. Postmodernizmus pláva na perejách vlastného relativizmu v ktorom sa topí a len neustále popiera sám seba.

A tak je nutné prísť s projektom vlastného výkladu historických skutočností založeného na teoretických východiskách vyplývajúcich z právd, ktoré pokladáme za nespochybniteľné, ktoré spoľahlivo ako oheň očisťujú moderné politické nánosy. Výsledky súčasných politických procesov nemôžu byť pre nás naďalej základom posudzovania historických udalostí. Tieto objektívne udalosti treba naopak vyložiť skrze pohľad, ktorý nám je vlastný bez toho, že by sme rezignovali na platné historické metódy, naopak tak aby sme využili to, čo je na nich objektívne a odstránili čo je na nich poplatné súčasným filozofiám a politickým reáliám, ktoré už zajtra so zmenou týchto ideologických "noriem" zmätie plynúci čas. Prísť s novým projektom ktorý nám dnes žalostne chýba - zúfalo potrebný hlavne tam, kde funguje katolícka domáca škola a kde deti dostávajú alternatívny výklad a pramenné poklady popri chabom vyučovaní na sekulárnych školách - hoc nebude ľahké ho zrealizovať.

Zvrhlé umění jako symptom zvrhlé doby

2010-01-27T21:28:00.002+01:00

Když před rokem vyrazil kolínský kardinál Meisner dech všem strážcům nového věku, nazývaje současné vizuální exhaláty kosmopolitních močůvek „zvrhlým uměním“, spustil se vodopád hysterických splašků a padal dnem i nocí hustě z výšek pyramid moderního všeblbství, dokavaď se designovaný prelát nesklonil a neomluvil. Pak teprve peřej zvolna doklokotala a dobublala. Ubohý kardinál, řídě se patrně, jako ostatně mnozí ze současného kléru, heslem Járy Cimrmana: „Kolega Tyrš učí: přelez, přeskoč, ale nepodlez. Já říkám: můžeš i podlézt. Ale pak se zase rychle narovnej!“, se kroutil a zapíral, že by to myslel tak, jak to řekl, nebo jak to pochopili uražení pánové a dámy. Nechtěl urazit nikoho a tím spíš neměl za lubem asociovat cokoliv, byť jen vzdáleně upomínající na národně-socialistický terminus technicus „entartete Kunst“, jehož samotné vyslovení může přivolat dle novus ordo fyzikálních zákonů nové pandemonium. V tom povyku, veskrze pokrokovém, zanikl veškerý pojem zvrhlého umění, pomineme-li umění reakční, a zůstala po něm jen černá díra připravená polknout vše, co by chtělo škrtat křesadlem u vchodu do této sluje. Není již zvrhlého umění, jelikož se Jeho eminence omluvila, ba co víc, patrně není již zvrhlosti na povrchu zemském. Arci nemůže být tedy ani zhovadilosti na Parnasu.

Avšak pánové od kultury, kultury nové, jakou známe od sta let, mají též svůj pojem zvrhlosti. Není tedy vše v pořádku ani dle jejich názorů, sic by se nevztekali nad skulpturami z berlínského stadiónku, v němž pučely před sedmi desetiletími árijské svaly německé, všemi oleji maštěné. I oni znají umění zvrhlé. Není tedy jejich benevolence bez hranic. Teď se jenom zbývá zamyslit: Přesvědčili někoho (tedy kromě Jeho eminence) – odhlédneme-li od strašení, že každý, kdo použije pojem „zvrhlé umění“ na to jejich „umění“, bude uznán za pohrobka národního socialismu – o tom, že ono „umění“ zvrhlé není? Mně tedy určitě nikoliv. Spíš bych se rád dobral toho, zda se – když už jsme tedy s nimi zajedno, že nějaké zvrhlé umění vůbec existuje – nachází největší strašák zvrhlosti na designovaném sportplacu, nebo ve svatostáncích soudobých uměn.

Pojem zvrhlého umění

Začněme u pojmu samotného. Copak nám vytane na mysli, patříme-li na slovo „vrhat“ a jeho odvozeniny jako kupříkladu: zvrhnout, zavrhnout, odvrhnout? Zvolna vyvstává obraz nějakého zapuzení, pádu, odmrštění, vzdálení něčeho od středu (bodu), který nemůže snést a chce odeslat něco rázně pryč od sebe. Vrhá se též zbraň jako nástroj zkázy s úmyslem poškodit jinou bytnost. Nebo se někdo sám vrhá někam, povětšině dolů. Klesá a padá, očekávajíc zkázu. Ještě do náručí se můžeme vrhat, odevzdaně, omámeně, jsouce přitahováni. Nebo můžeme uvrhnout někoho do tenat; příjemné to pomyšlení. Ať tak či onak, buďto něco letí od středu, nebo letí sám střed.

Při pojmu „zvrhlý“ máme co činit s něčím, co bylo za-vrženo nebo se zvrhlo. Tudíž padá „z“ něčeho někam. Zvrhlé umění by bylo tedy umění padlé a padající. Případně úpadkové.

Co znamená ono „nahoře“ a „dole“, nezdá se být pro všechny lidi zřejmé. Z čistě světského hlediska by se dalo za umění „nahoře“, v opozici k umění „dole“, považovat umění pracné a namáhavě vyšlapané, po vzoru alpinistů ztékajících horu skal. Kdo se patřičně zapotí, ten doputuje nahoru. Pak by řemeslná dovednost byla kritériem umění, jež se nezvrhlo, a stačila by k potření umění zvrhlého, které dnes již rezignovalo na ono sloveso „umět“, tvořící páteř slova „umění“. Tak soudí běžný vox populi vedený zbytky zdravého instinktu, dávajíce přednost řemeslně zvládnutému kýči z kapot kamionů či z obálek komiksů před ohavnostmi z galerií. Že je materiálně toto „umění“ i přes formální zachovalost většinou rovněž zvrhlé, je nabíledni. Hanbaté „krasavice“ a znalost jistého druhu anatomie nejsou právě těmi výškami, které bychom mohli pokládat za pevný bod, z něhož se umění zřítilo. Spíše to upomíná na ono místečko v záchodku, kde lidská bída, opustivši lidských útrob, čeká na konečnou popravu spláchnutím. Hlas lidu, ač neklesající pod určité, byť tristní, nivó, nemůže být protentokrát, jako ostatně téměř nikdy, zaměňován za hlas Boží. Kdo se chce vyšplhat skutečně nahoru, ten nešplhá rukama a nestoupá nohama. Musí se nahoru vznést.

Objektivně se mají věci tak, že nahoře je nebe a dole je peklo. Nahoře v nebi je sídlo pravého umění, jehož záře nás oslňuje. Posláním lidského umění bude tedy šplhat nahoru do nebe ke svému prameni a pomáhat jiným ve šplhu; padat se pak bude dolů, kde to smrdí. Jedná se zajisté o zcela jiný druh tělocviku, než jaký bychom mohli zhlédnout v dílnách cechu rutinérských realistů. Původ umění a jeho vrchol nutno tedy hledat nahoře u Boha. Jeho pád pak v pekle u ďábla.

Veškeré umění, co lidstvo kdy znalo, bralo svůj počátek z transcendentní služby. Nejen v křesťanství. Z kultu se pozvolna vyvinulo umění členité, bohatě strukturované a později i tématicky opouštějící svůj původní zdroj. Stávalo se dekorativním ve smyslu doplňku sekulárního života, nikdy však zcela nepřervalo nitky vedoucí nahoru. I v dobách ohavností pohanského bludu si myslelo, že ony nitky vedou nahoru. Dnes jsme svědky vědomé snahy o zpřetrhání těchto vazeb a tato snaha je vedena po stezkách monstrózních ohavností. Kde vzala tato snaha svůj počátek, když z reakce mas je patrné, že člověk ve svém průměru nemá k uctívání ohavností přirozené tendence? Ke hříchu se dává ponejvíce zlákat vizemi líbivými a příjemnými. Zahálka, vnady, dobré papáníčko, to vše chce mít před očima v těch nejlepějších tvarech.

Když se pohan uchyloval k patologickému kultu, bylo to vždy v očekávání, že mu přinese spoustu líbivých vymožeností. Kult samotný se mu pravděpodobně esteticky vůbec nezamlouval. Ale byl ochoten to protrpět, aby byly realizovány jeho mnohem příjemnější vize. Někdo mu našeptal, že když kupříkladu vyřízne deseti zajatcům z těla srdce, tak se krásná dcera náčelníkova stane jeho ženou. Nebo když bohyni Kálí obětuje čtyři děcka z hor, bude mít dobrý kšeft v Bombaji. V tomto příběhu o zvrhlém umění je nejdůležitější postavou právě onen Šeptal za oponkou. Ten, co lidem radí, aby páchali ohavnosti, a má děsnou radost, když se mu to povede. Taky kdysi padal shůry jako to naše zatrachtilé umění a propadl se do nekonečného smradu. Odtamtud vylézá, aby lidem vůni onoho smradu zprostředkoval, a dle možnosti je přesvědčil, jak je půvabné se v onom smradu válet. Plátna našich galerií teď potřísnil oněmi pekelnými kanáliemi a tuze se baví nad naším rozkladem.

Abychom pochopili ďáblovu metodu, musíme se nutně ptát, co ho tolik vzrušuje na destrukci lidského umění. Že se nadchne destrukcí kultu, je pochopitelné, vždyť ten se dotýká samotné podstaty jeho údělu. Proč však ta snaha o destrukci přirozených tvarů, když mu ty tvary tak často dobře posloužily? Ďábel pochopil, že může jít ve své nenávisti ještě dál. Může ponížit a potupit to, co ho sžírá od stvoření Světa – samotné substanciální formy, jež tvoří princip veškerého stvořeného bytí. Toho bytí, které ho v člověku, jakožto předmětu Boží záliby, ponížilo na největší možnou míru. Ba co víc: substanciální forma člověka, na níž jednou ze svých dvou přirozeností participoval sám Vykupitel, je mu dána v plen, aby na ní s radostí a s rituální zvrhlostí páchal akt své msty.

Nejde mu už jenom o jednotlivé případky. Nejde mu o to, udělat z člověka a Boží přírody příšeru, vizuální hrůzu z romantických hororů. Chce zničit formu jako takovou, aby jeho ponížení bylo pomstěno. To ovšem ve skutečnosti nemůže. Boží dílo drží pohromadě, pokavad tomu chce vůle Boží. Avšak proč to nezkusit zástupně na tom, co napodobuje stvoření, na lidském tvoření? I taková msta není k zahození.

Lidská přirozenost se arci vzpírá a ďábel se musí notně snažit. Povšimněme si malých dětí. Když se počnou obírat kresbou, jsou puzeny svou přirozeností a vedeny svými rodiči zobrazovat člověka. Malují „panáka“. Je to spíš symbol než portrét. Akcidentální forma je okřesána na minimum a panák je natolik průzračný, bez vůně a chuti, až se téměř zdá, že se propracovává k zobrazení formy substanciální, k matrici celého člověka, kterou musí případky ještě dovršit. Tuto vizi základní a nedotknutelné formy „panáka“ téměř nelze z duše člověka vyrvat. Je s ním srostlá věky, od jeskynních maleb až po stěny chrámů. Snaha o to by byla ještě před sto lety vnímána jako šílenství, jímž nepochybně také je. Navzdory tomu všemu jsme svědky uskutečnění této destrukce, která tudíž, nemajíc pevné základny v lidské mysli, musí být nutně původu metafyzického.

Co je to tedy zvrhlé umění? Je to snaha o vizuální destrukci Božího stvořitelského díla, skrze lidský tvořivý akt vysmeklý ze svého původního transcendentního účelu, vedená jakožto akt msty ze strany padlých andělů. Zvrhlé umění po formální stránce je tedy to, jež směruje ne toliko obsahově k bludu nebo rouhání, i když samozřejmě i to, ale navíc chce destrukcí forem zničit obraz díla Stvořitelova jakožto takový. Tím je ale také řečeno, že na oné destrukci se může v dobré vůli podílet i ten, jenž si zamane obsahově nezávadné dílo pojmout, vědomě či nevědomě, jako akt formální destrukce. Stěny mnoha moderních chrámů by mohly vyprávět, nebo lkát, chcete-li.

Historie

Psát o historii zvrhlého umění je věc krajně ošidná, nepříjemná a trapná. Člověk se při stopování počátků rozpadu forem musí nutně spustit po čmuchacím laně hloub do propasti dějin, tedy do let, kdy doba nebyla zdaleka tak zvrhlá jako dnes, a tudíž i autor „čouhající“ jakožto protodestruktor může být člověk jinak bezúhonný, třeba i věřící křesťan. A je pak svízel ocejchovat jakožto uměleckého protozvrhlíka toho, kdo maluje světce a výjevy z evangelia. Abychom se vyhnuli zbytečným emocím, je nutné znovu zdůraznit, že zvrhlost v umění může být dvojího druhu: obsahová a formální. Jak již bylo výše naznačeno: zvrhlost obsahová nevylučuje zachovalost formální a naopak zvrhlost formální není vždy na újmu zachovalosti obsahové. Naprosto dokonalou formou umělecké zvrhlosti je samozřejmě kombinace jednoho i druhého, jak jsme toho nejčastěji svědky v posledních padesáti letech. Že jsou kupříkladu produkty Chrise Ofiliho malujícího (?) exkrementy zvrhlé po obou stránkách, snad nikdo nepochybuje.

Nás ale hlavně zajímá zvrhlost formální, protože zvrhlost obsahová je podstatně staršího data, o čemž svědčí kupříkladu vykopávky starořímských záchodků či veřejných domů, a je dostatečně zřejmá každému praktikujícímu křesťanovi.

Chris Ofili

Je rovněž zevrubně prozkoumaná, takže se jí nemusíme zabývat. Navíc tato obsahová zvrhlost je úzce propojena s hříchy, jež jsou pro ďábla, připusťme, poněkud banální. Tyto hříchy způsobené prvotním pádem kazí lidskou podstatu, ale nemůžou ji zničit. Dokonce ani v pekle nedochází a nemůže bez Boží vůle dojít k anihilaci substanciální formy člověka, jenž tam trpí za své hříchy. Umění je ale napodobování a ďábel chce tuto anihilaci transformovaně napodobit. V umění se mu to alespoň symbolicky daří.

Kdy tedy započal onen rozpad forem v západním umění, jehož ovoce dnes tak trpce chutná? Vraťme se nejdřív k onomu „panáku“ z dětských malůvek. Tato abstraktní „matrice“, podle níž je „vyráběn“ člověk, resp. jeho substance, je tím, co zajímalo umělce již od šerého dávnověku víc než cokoli jiného. Umělec sloužící transcendentnu nehledá to, co je individuální, případkové, nýbrž se zajímá v první řadě o to, co je podstatné, typické, druhové. Pro dnešní uctívače bezbřehého individualismu to nezní příjemně. Dnes, kdy jsou jiný účes a barva vlasů mnoha ženami (nebo i ženo-muži) považovány za podstatné právě proto, že jsou jiné, a každý projev individua je nadřazován nad službu neosobnímu a statickému Řádu, zní neuvěřitelně, že by někdo maloval nebo sochal celá léta pořád jeden typ „panáka“, pošetile hledaje ideální formu. Nebo, co víc, že by dokonce chtěl sklonit hlavu před mistrem, jenž onu ideální formu již nalezl, a vstoupit do služeb jeho ideálu, bez nároků na rozvoj své individuality. A přece tomu tak bylo. Celé umění starého Řecka, ještě než se od pátého století př. Kr. začalo rozkládat v bahně nastupujícího helénismu, bylo zasvěceno hledání této ideální formy. Celý středověk, tedy věk počínající pátým stoletím po Kr. a končící někdy v patnáctém století, se upínal na Východě i Západě k hledání toho, co je „za malbou“ a „pod kamenem“. Hledal transcendentní formu člověka-světce, z níž by bylo možné vytvořit okno do zásvětí, kde bytují v Boží mysli původní formy člověka, zvířat a věcí. Cílem nebylo zobrazovat, jak vypadá předmět umělcova zájmu zde na Zemi, ale jak pre-existuje v Božím vědomí, i když začleněn do dějů tohoto světa. Proto ta rezignace na popisný realismus mapující přesné rysy tváře a kontinuální geometrii prostoru. Patrná je však naprostá vyhraněnost forem všech věcí a postav, jejich pevnost, jejich vzájemná oddělenost a ohraničenost. Jsou zobrazovány jakožto přesné stvořené substance, každá plně zformovaná, odlišná od ostatních věcí. To je nutné mít na paměti, když později budeme popisovat pokus o rozklad těchto forem. Tisíce ikon, stále stejně a neměně zobrazujících nekonečně se opakující důkladně „orámované“ formy světeckých tváří, postav a gest, jsou toho dokladem.

Odhlížeje od různosti stylů a samozřejmého kolísání mezi symbolismem a realismem v průběhu staletí, můžeme charakterizovat evropské umění (ale stejné principy bychom našli i v umění neevropském, které jakožto nekřesťanské nás však tolik nezajímá) jako plně angažované v službě transcendentnu a v periodě křesťanské také Bohu a Řádu. I v renesančním umění máme co do činění ještě s hledači ideálních transcendentních forem, přes tolik halasně proklamované „zpohanštění“, které je spíš v hlavách pánů profesorů než na paletách Rafaela, Botticelliho nebo Tiziana; když navíc uvážíme, že motivy z pohanské mytologie nalézáme i na nejedné katedrále. S někdy větším, někdy menším úspěchem si umění zachovávalo svůj „formální standard“ téměř po osmnáct století od Kristova narození. I přes popisný realismus, jenž počíná přitakávat tomu, co umělec vidí, čili vtíravému sensualismu, a vzdaluje se od toho, co mu o smyslových jevech odkrývá víra a rozum, udržuje se do konce ancien régime formální odlišnost zobrazovaných věcí jakožto samostatných substancí. Avšak ne u všech umělců. I rozklad má svou avantgardu a proroky.

Jméno jednoho z prvních významných popíračů (o tempora, o mores) formy zajisté nadzvedne mnohé pravověrné katolíky, kteří v něm právem vidí malíře velikého náboženského citu. Mluvíme o Doméniku Theotokópulovi řečeném El Greco. Již za svého života byl atrakcí. Křivdili bychom člověku baroknímu nebo středověkému, kdybychom ho chtěli, co do jeho charakteru, krátit v podílnictví na lidské senzacechtivosti. I vytušili již El Grecovi současníci, že něco s jeho dílem není dle běžného řádu věcí, a tím víc jej ctili, jelikož ještě neměli to potěšení být otravováni senzacemi a nevšednostmi každý Boží den.

El Grecovy malby jsou první skutečně dokonanou ukázkou ryzího subjektivizmu formy v umění. Byl to pravděpodobně první umělec, který se nechal důsledně unášet subjektivními pocity. Pohleďme na jeho dílo: forma postav se rozplývá v mlžných konturách, až někdy přestává být jasné, kde končí a kde začíná určitá forma, vše se noří a vynořuje v mlžném oparu. Vše je decentralizováno, těla splývají a je zatěžko určit, kde začíná obloha a kde končí ruce. Třeba na obraze Otevření páté pečeti nebo Kristus na hoře Olivetské či na krajinomalbě s názvem Toledo v bouři. Samozřejmě jsme zde ještě tuze vzdáleni od impresionismu, ale v kontextu soudobé malby představuje El Greco skutečně proroka příštích věků. Není tím vinna jeho fantazie. Pro porovnání si můžeme vzít Hieronyma Bosche. Přebujelost vizí u něho neničí formu, naopak, každá příšera, ďábel, neřád nebo člověk má svůj pevný tvar a místo.

El Greco by zůstal kuriozitou, kdyby jeho citový a subjektivistický přístup k malbě nedošel naplnění o čtyři století později. Až po poznání Maneta, Degase nebo van Gogha jsme schopni pochopit jeho styl, plný nejasností a destrukce, a označit jej za chorobný: přepjatá citovost, pocitová sebestřednost, generalizace subjektivních senzuálních vjemů přetavena na plátně. Vzpomeňme patologičnost van Gogha. Můžeme být vzdáleni příliš od pravdy, když budeme usuzovat také u El Greca na něco podobného, přestože je to drženo na uzdě náboženskou formací? A byť bychom mnohé chtěli připsat na vrub barokové rozjitřenosti, nenechme se klamat podobně jako u renesančního „pohanství“. Baroko zdaleka nebylo nějakou rezignací na rozum, jak by to rádi měli pozitivističtí pisálkové. U Rubense, Caravaggia nebo La Toura nacházíme přes všechny stíny a dynamismus pevný řád a formu. Části postav jsou zastíněny nebo se proplétají, jejich forma však zůstává pevná. Na straně druhé zůstává pravdou, že v době barokní, poznavší již ducha protestantismu a reagující na něj, pozvolna počínají vystupovat tendence směřující k rozkladu. Zmatek myšlenkový, uvádějící moderní dobu, se nenápadně zmocňuje všech odvětví života, umění nevyjímaje. To, co bylo u El Greca anomálií, se později stává programem. El Greca bychom v něm těžko hledali, byl zapomenut a objeven logicky až koncem devatenáctého století, zato Rembrandta van Rijn můžeme najít naprosto lehce.

Rembrandt je erbovním znamením všech „mlhavých“ proroků moderního umění. Nikoliv náhodou v něm Oswald Spengler spatřoval nejvýznamnějšího malíře evropských dějin, esenciální vyjádření faustovského ducha. Ducha nevyhraněného, nezměrného, mnohoznačného, dialektického, kterého staví do protikladu k duchu apolinskému a spekulativně magickému, rozuměj duchu jasné formy, vyhraněnosti a aristotelsko-scholastické spekulace. Právem rozpoznává Spengler v rembrandtovské hnědi barvu faustovského Západu. Rembrandt je nejasný, matný, a podobně jako u El Greca jsme u něho konfrontováni s nevyhraněností kontinua, neboli s náznakem, že formy nemají pevných hranic, mohou se prolínat. Upomíná to na panteistické myšlenkové koncepce Rembrandtova geografického, i když ne etnického, krajana Spinozy. Tam, kde je vše vším, Bůh i svět, kámen i člověk, může být jen soustavný tok, ve kterém se náznaky forem vynořují, mizí a navzájem se dialekticky potírají. V takovém světě nemá stvořená nezničitelná substanciální forma, jež je na věky tatáž, totožná sama se sebou a nezaměnitelná, své místo. Hleďme, kterak pracuje Rembrandt v tomto duchu: postavy na jeho obrazech se vynořují na světlo z jakési těžko definovatelné pralátky. Dvě, tři maximálně participují na víceméně viditelných tvarech, rozechvělých, nestálých. Zbytek obrazu jako by bublal na povrchu, ze tmy se nejasně materializuje nějaká mlžná tvář, jako třeba na Návratu ztraceného syna, bez těla, nebo spíš s celým prostorem jako svým potenciálním tělem. Vše na těch obrazech mlží a prší, tone a kolotá.

Je to samozřejmě jen začátek. Průměrný křesťan zde nenachází nic pohoršlivého a jak by, po všech těch ohavnostech dvacátého věku, mohl. Náměty děl jsou veskrze křesťanské. Ale byl sám Rembrandt křesťanem co do víry? Dle života, stěží. Dle jeho styků rovněž. Ale co na tom, třeba i byl, jako El Greco, ale dnes již můžeme vidět ty konce, které to vzalo, a nenalhávat si, že tento děsuplný úpadek nemá svou historii. Byť je to pro milovníky umění sebebolestnější, přesto má.

Je zde třebas Turner, který posouvá náladovost v malbě směrem k impresionismu. Nekonečné šmouhy vypovídají hodně o Turnerovi, ale pramálo o podstatě našeho bytí. A to je posléze podstatný rozdíl v tvůrčím přístupu umělců starých a nových. Ti staří se stavěli do služby tomu, co je přesahovalo, a chtěli zobrazit pravdivě dílo Boží. Pravdivě znamená ve shodě mezi rozumem a věcí, jak dí scholastika. Noví tvůrci využívají umění jako médium pro prezentaci vlastního ega.

Déšť, pára a rychlost

Malují ve skutečnosti své vlastní nitro. Svou náladu. Jestliže jejich nitro odporuje pravdě Božího stvoření, je nabíledni, že jejich dílo bude chtít tuto pravdu popřít a v konečném důsledku zničit. Paradoxně je ale nucen, a v tom je patrná síla Božího konání, spoléhat u svých diváků právě na znalost a samozřejmost Bohem stvořených forem. Vizme třeba Turnerův obraz Déšť, pára a rychlost, který je jen souhrnem skvrn a na nějž sedí pejorativum „mazanina“ jak ulité. Malíř zde počítá s lidskou schopností domýšlet na základě znalosti forem. Pokud se pokusíme, a jde to ztěžka, odmyslet si onen od dětství utvrzovaný kontext, tak bychom viděli jenom několik šmouh. Ale že jsme to už všechno, prostor, řeku, vlak, často viděli a viděli patrně lépe než malíř, jsme schopni si domýšlet formy a odmýšlet šmouhy. Jediné, co zůstává jako malířův vklad, je jeho nálada, subjektivní, hloupá a vypočítavá.

Od Turnera je jenom krůček k impresionismu. Čas dozrál koncem devatenáctého století k nástupu kliky sebepodpůrných umělecko-impresiáro-uměnovědných mafií, napájených ze zdrojů nenávidících vše křesťanské. K veliké radosti také mnoha křesťanů, kteří trpěli a dodnes trpí pošetilou představou, že pokrok se zastavit nedá a také ani nesmí, protože pokrok je Boží vůle, jak věřil již proslulý liberální rozumbrada Alexis de Tocqueville.

Matisse, Degas, van Gogh, Manet… kolik jen je v tom banality a přihlouplého kavárenského snění. Ty baletky, subretky, hopsandy všeho druhu, svačinky v parku a opárek nade vším. Přimhouřené očka vypelichaných satyrů se štětcem, zamžené slzou z absintu. Vše se rozplývá, tvary a formy již ztratily svou moc, hle sentimentální dynamit počíná bortit svět forem. A páni s notýsky, srdce narvané socialismem a láskou k lidu jásají: Konečně nové umění, skandální, provokativní, neotřelé, vidící svět novýma očima… Jé, co my se už naposlouchali těchhle žvástů za těch sto let!

V čem spočívá důležitost impresionismu? Založili první školu rozkladu. Tím časem skončila doba osamělých jedinců, drtičů forem. Ničitelé se od teď počítají na stovky i tisíce. Popírat reálnost substanciálních forem a nenávidět je, to se stává módou. Co víc: je to program. Ucelený promyšlený pokus o totální změnu nazírání na to, co je umění, v protikladu k tomu, jak jsme je znali po tisíciletí. Revoluce. Má to však háček. Na rozdíl od sociální utopie, která se může vléci i celá staletí, vidíme „dílo“ moderního umělce ukončené a na velmi malé ploše. Nelze obelhat prostor. Artefakt buďto vidět je, nebo není. A utopie brzo končí. Nepřicházejí žádné nové tvary a formy. Pouze jejich pozvolný rozklad.

Branou dvacátého století pak vcházíme do sídla hrůz. Můžeme tomu čelit odevzdaností nebo přizpůsobením, můžeme před tím zavírat oči, můžeme blábolit nietzscheovské nebo jüngerovské žvásty o posilňujícím účinku všeho, co nás nezabije, hledat takovou nebo onakou krásu v té kupce hnoje, stejně nás to nakonec srazí na kolena. Přes den můžeme hrát divadlo, stát nehnutě na stráži umírající civilizace v přestrojení za spenglerovské legionáře z Pompejí, ale večer patří dlaním, do nichž se pláče.

Přesto přese všechno máme na své straně kolosální strategickou výhodu: viděli jsme toho rozkladu příliš mnoho, než abychom před ním zaváhali. Stal se banálním a nikdo už nevěří, že umění rozkladu je šokující, nové, posouvající horizonty. Naopak je otravné, je všude a máme jej plné zuby. To nám umožňuje bez obav z toho, že budeme nazváni zaostalými reakcionáři, což koneckonců vítáme, zpětně posuzovat moderní umění a zvysoka kašlat na to, že budeme řazeni k maloměšťákům. Ať žije maloměšťáctví, je-li to ten pojem, jenž dráždí pány pořadatele nového věku a řádu. Co na tom sejde, co to vlastně kdysi znamenalo? Cožpak fašismus není také takovým vše-slůvkem? Nebo slůvko umění, jež se stalo hnusem a označením pro cokoliv? Co jen všechno stihli zvrhnout za těch sto let!

Umění se stalo věrným souputníkem veškerého hnusu, který se na nás valí ze všech stran. Neomylně rozpoznalo, že dvacátým věkem se definitivně otevírají všechna stavidla myšlenkových močůvek, a spustilo se dolů touhle Niagarou k pobavení p. t. obecenstva. Nečekalo s rozkladem do První války, která prý zničila starý svět. Kde nic není, tam ani čert nebere, a válka teprve ne. Ne, ten svět byl zničen již daleko dřív a s ním i umění.

Po vydatné podminovávací práci impresionistů, kteří rozložili formu a transformovali ji na diskontinuální tok vjemů, ve kterém nálada, subjektivní rozmar a libovolný dojem rozmazaly vše do asubstanciálního chvění, nastupuje počátkem století totální rozklad forem. Ten již nechce skrývat své úmysly a plně se k nim přiznává. Picasso, Braque, Marinetti, Kokoschka... Jejich počátky spadají do doby před válkou. V roce 1909 mladý Picasso společně s Georgesem Braquem (později se k nim přidal ještě Juan Gris) stvořili tzv. analytický kubismus, na kteréžto herce rajtovali až do roku 1912, kdy se transformovali na kubismus syntetický. Pro ten první byla typická hnědá barva (faustovská) a malování osob a věcí z různých uhlů, čímž bylo dosahováno efektu, jenž navozoval intenzivní dojem rozkladu prostoru a věcí. Z jejich obrazů jako by vyzařovala zášť ke všemu celistvému a definitivnímu. Vše, co by chtělo zakotvit v nějakém finálním, věčném tvaru, je pro nové umění nepřípustné. Kupříkladu Grisův portrét Picassa připomíná člověka v rozkladu postiženého leprou. Portréty kubistických žen jsou směsicí obludnosti a tuposti, přičemž nevyjadřují žádnou vyšší vědeckou ideu, která by omlouvala takové nakládání s formou (jako kupříkladu v lékařství), přičemž se dovolávají krásy. Arci, krásy nové. Jelikož je ale veškerá krása redukovatelná na smyslové vjemy a krásu myšlenkovou, tak zůstává záhadou, kterak může být krásné něco, co nevzbuzuje ani libost smyslovou, ani myšlenkovou, pomineme-li rozkoš z exhibicionismu a z pochybného pocitu intelektuální nadřazenosti. V roce 1912 se kubismus povznáší k své syntetické periodě, ve které došlo na tzv. koláž, neboli lepení různých hadrů ze sběrných surovin na hromadu za účelem evokace vyššího typu vnímání, jenž se bohužel u bohémských absolventů tohoto rychlokursu geniality projevil zcela banální promiskuitou a pozvolnou adorací bolševismu nebo trockismu. Až na Grise, který se odporoučel na onen svět ve dvacátých létech, se všichni kubisté těšili pevnému zdraví, jak už u sebestředných narcisů bývá často zvykem, nejdéle pak Picasso, jenž obtěžoval zemskou hroudu svou hmyzí existencí úctyhodných 92 let.

Zatímco Francie kubisticky rozkvétala, v Itálii se hlásili v témže čase o své místo na slunci futuristé. Směsice pompézních blábolů a komického velikášství, tak typického pro sebepřeceňování umělců, s níž vyrukoval v roce 1909 Marinetti ve svém manifestu, padla brzo na socialismem, liberalismem, nacionalismem a darwinismem zkypřelou půdu. Artefakty plně zapadají do koncepce destrukce forem. Slavná Boccioniho skulptura Jednotné tvary kontinuity v prostoru snad ani nemůže být z tohoto pohledu doceněna. Co vidíme: rezignaci, nebo spíš averzi k substanci, k substanciální formě, a touhu utonout v toku smyslových vjemů. Vše musí téct, vše být dynamickým, podstata jevů je potlačena, o transcendenci ve smyslu hledání duchovní základny forem je zbytečné se vůbec bavit. Futurismus je očarován rozkladem tradiční společnosti, právě tak jako bolševismus. Jaképak transcendentno, když ta pravá radost je zde, v životem kypícím velkoměstě. Jaká to radost ze všeho toho nového smradu, dýmu, železa a továrenské otročiny. Nu, a kterak ulehčit dělníkům jejich trapný úděl, teď když jsou navíc příslušníky Národa? Inu, jedině novým uměním. Ona vlastně již ta továrna je uměním, vše staré bylo hnusné, ó jak nás to dusilo, to agrární živoření, konečně se můžeme po futuristicku nadechnout!

Když na to dnes hledíme, nevíme co dřív: zívat, nebo rovnou usnout z těch žvástů? Tehdy se ale se zmíněným harampádím roztrhl pytel a vše dvounohé, co vylezlo z univerzitního mlýnku, řvalo nadšením. A brzy se dostavili následovníci, jak tak rozklad zvolna postupoval, že by i Mendel žasnul. Kubismus si vzal futurismus a měli hezké miminko – kubofuturismus, jehož derivátem byl pak v Rusku egofuturismus. A jak se tak nad vším počala vznášet očistná ocelová lázeň neboli válka, množila se ta havěť a vylézala ze všech euro-děr. Přišel expresionismus, imaginismus, abstraktivismus, funkcionalismus, až nakonec nastoupilo popření veškerého Řádu a logiky – dadaismus. Pod vedením Tristana Tzary, jenž byl autorem dalšího z bezpočetné a nikdy nekončící řady manifestů moderního umění, došlo k naprosté destrukci umění, z které se již nikdy nevzpamatovalo, byť si namlouvá, že ano. Pečeť tohoto definitivního popření forem si nese v sobě dodnes, a veškerý hnus moderního umění po Druhé válce je jím inspirován. Happening, street art, body art, pop art, to vše jsou jen jiné názvy pro totéž. Jen z původního skandálu Duchampova bidetu, vystaveného na výstavě moderních uměn koncem války, zbyla všudypřítomná banalita. Princip zůstává stejný až dodnes, jediné, co se zvětšuje, je míra drzosti novodobých umělců, nad níž by ustrnul snad i ten Marcel Duchamp.

Jen ještě jedno jméno na cestě k totální zkáze, než se ponoříme na samotné dno lidského blbství – Jackson Pollock. Stříkance křížem-krážem přes plátno povalené na zem a nad tím zadumaní idioti z galerií a uměleckých magazínů, toť pohled pro bohy. Kolik námětů k úvahám se nám zde naskýtá. Cožpak to nepřipomíná slavnou báseň-blábol Stéphana Mallarmého Vrh kostek, jenom místo slov je zde házeno škopky barev? A kdo byl Mallarmého guru? No přece starý dobrý Hegel. Není-liž to vrchol dialektiky, když napodobuje Hegelovo šílené: absolutní bytí a absolutní nebytí je v podstatě jedno a totéž, se dopracovává umělec k rozhodnutí, že naprosté soustředění na formu a rezignace na formu, řád a náhoda jedno jsou?

James Pollock

Cožpak není každé uplivnutí uměním? Ale no ovšem, vždyť tam, kde je vše vším, Bůh i svět, člověk a vesmír jedno jsou a nic nemá pevný tvar a stálou nezničitelnou formu, tam je to skutečně tak. Umění je vše a vše je uměním. Pak nezbývá než neustále doplňovat katalog toho, co ještě nebylo doposavad prohlášeno za umění. Většinou zbylo už jenom to, co bylo předmětem studu a hnusu – fekálie a rozkládající se mrtvoly. Zejména od let šedesátých se satanská nenávist ke kráse Božího stvoření může plně realizovat. Obludnost zvrhlosti moderních mazalů nezná mezí. Obírat se všemi jepičími směry těchto zvratků by byla nadpráce, jež je vzhledem k jednolitosti této zhovadilosti zcela zbytečná. Výčet nejprestižnějších umělců a jejich stylů je dostatečným důkazem o stavu civilizace, do níž jsme se narodili. Jen ty největší lahůdky: Piero Manzoni – autor uměleckého díla s názvem Umělcovo hovno. Jedná se o skutečný exkrement dotyčného mistra, uchovávaný v konzervě. Mistr byl za tento hlubokomyslný počin tuze oslavován. Tracey Eminová – proslavila se dílem Moje postel, jež spočívá v prezentaci skutečné postele se špinavými fuseklemi a použitými prezervativy. Grayson Perry – transvestita a keramik specializující se na sexuálně-perverzní motivy, za což mu byla udělena Turnerova cena. Andres Serrano – autor díla, jehož název se zdráhám vypsat. Jedná se o krucifix ponořený do nádoby s močí. Tenhle odvážný počin byl uměleckými agenty nejmenovaného původu náležitě oceněn. Proslul též fotografiemi mrtvol. Chris Ofili – další kombinátor věčně aktuálních exkrementů a sakrální tematiky. Tentokrát to odnesla Panna Maria. A umělec si samozřejmě odnesl náležité ocenění. Damien Hirst – veleslavný nakladač hovězího dobytka a jiné zvěřiny do formaldehydu.

Damien Hirst

Jeden z nejdražších umělců současnosti. Vysoce ceněn v odborných i laických kruzích milovníků krás. Nebo je libo slavné dílo feministky Judy Chicagové s poetickým názvem Menstruační koupelna? Či snad preparovaná lidská těla v kopulativních polohách? Nebo veledílo bratrů Chapmanových: plastový model dětí s pohlavními orgány místo nosíků? Nebo dnes již poněkud nešokující, vzhledem k absenci fekálií až konzervativně působící parodie na křesťanství od Bettiny Rheimsové a Serge Bramlyho na výstavě I.N.R.I.? Chce to malinko silnější kafíčko. Což takový Alfred Hrdlicka, s nímž jsou zadobře i takoví páni jako kardinál Schönborn nebo tzv. „konzervativní“ biskup Krenn, jenž o ateistovi Hrdlickovi řekl, že je to vlastně taky křesťan? Ten měl túze hezkou výstavu obrazů, na kterých byla zobrazena poslední večeře jako homosexuální orgie. A kdeže to bylo? Jestli jste tipovali diecézní muzeum ve Vídni, pak jste se strefili.

Je tedy umění mrtvé, jak praví mnozí? Zajisté ano, jestliže věříme, že umění je dějinný proces, který se musí neustále hnát kupředu, vynalézat nové styly, pohrdat předešlými generacemi a exploatovat umělcův subjekt, jakožto diamantový důl poznání. Nikoliv však, když víme, že umění je hledáním neměnných Bohem stvořených forem, které bytují v Boží mysli věčně a nezávisle na lidských náladách. Skutečné umění je věčným návratem k svému prapůvodu, k Bohu. Kdo skutečně chce sloužit Bohu skrze své umění, ten nebude pokládat za banální a trapné věčné zobrazování téže formy, protože by to znamenalo považovat za trapnou stálost Boží. Té se však pravý křesťan může jen stěží nasytit.

Alfred Hrdlicka

Ano, moderní umění je skutečně mrtvé a zvrhlé. Ale ono bylo mrtvé již před sto lety, protože chtělo smrt a anihilaci. Je symbolem smrti nejen evropské civilizace, ale smrti vůbec, smrti totální, smrti toužící po zániku bytí. Je symbolem touhy po neexistenci světa a přesvědčení o špatnosti Stvoření. Je dědicem manicheismu, gnose a všeho nihilismu východního i západního, jako celé naše moderní bytí. A dítkem Nihilisty největšího.

Než ale definitivně zemře, stojí před námi jeden úkol, který se zdá být za dnešní situace téměř neuskutečnitelný, ale kdož ví, kam nás vůle Boží zavede. Tím úkolem je navézt to harampádí jednoho dne na velikou hromadu a bez milosti zapálit.

Informácia pre podporovateľov Kruhu

2010-01-25T19:20:00.001+01:00

Slovenský Kruh Leva XIII. nemá nič spoločného s inštitútom Leva XIII. a jeho aktivitami, prosíme Vás o rešpektovanie tejto skutočnosti a nespájanie týchto dvoch organizácií, ktoré skrze meno predchodcu Sv. Pia X. môže vyvolávať omyly, Slovenský Kruh Leva XIII. si za svoje aktivity zodpovedá sám.

Hilaire Belloc: Pohreb politika

2010-01-10T20:15:00.003+01:00

S velkou slávou a směšně okázale
svět duši politika dával navždy vale,
zatímco všichni jeho známí jen málo
výsměch snažili se skrýt
já plakal, vždyť viset doufal jsem ho zřít.

Here richly, with ridiculous display
The Politician's corpse was laid away,
While all of his acquaintances sneered and slanged
I wept, for I longed to see him hanged.

Adventné zamyslenie Michala Semína

2009-11-28T20:29:00.002+01:00

Jistě mnohokrát uslyším otázku, zda jsme již připraveni na Vánoce. A já budu vědět, že jsem tázán na to, zda již máme všechny dárky, napečené cukroví a poklizený byt. Já vím, to všechno ke slavení Vánoc patří a samozřejmě, že ani tento aspekt jejich příprav nechceme zanedbat. A tak většinou odpovím, jak se to ode mne očekává. Protože nemám tu odvahu říci, že na slavení narození Spasitele budeme připraveni jen tehdy, pokud ty čtyři předcházející týdny prožijeme adventně.

Některá náměstí již zdobí vánoční stromy a obchodními halami začínají znít koledy, nazpívané popovými hvězdami, kterým je opěvovaný Ježíšek zcela lhostejný. Snad každému z nás po roce opět naskakuje husí kůže z toho kde, komu a co ve zbývajících týdnech „pořídit pod stromeček“. Nemám nic proti obdarovávání svých bližních, zvláště je-li to i mimo Vánoce a nejedná-li se jen o dary hmotné. Ale nemohu se smířit s myšlenkou, že od konce listopadu do Štědrého dne bude mezi nejnavštěvovanější místa v Čechách patřit jiné Palladium, než je to staroboleslavské.

Co to ale znamená? Adventus značí příchod. A my dobře víme, kdo má být o Vánocích přivítán. A také dobře víme, že nemá-li to uvítání být pokrytecké, musí být srdečné. Ano, náš vánoční Host musí nejprve vejít do našeho srdce, aby s námi mohl hodovat u štědrovečerního stolu. A v tom srdci pro něj musí být připravené místo, aby to nedopadlo jako ve městě, kde se před více jak dvěma tisíci lety narodil.

Liturgickou barvou adventního času je fialová, symbolizující kajícnost. Doba adventní je dobou svého druhu postní. Z oltáře jsou odstraněny květiny, vynechává se Gloria a liturgická čtení (mešní i „hodinková“) nevedou k rozjímání radosti, kterou toužebně očekáváme, nýbrž nás vyzývají k pokání.

Jestli tedy máme před slavením Vánoc někde smýčit, tak jsou to především kouty našich duší. Kdo chce prožít Vánoce v duchu, v němž to betlémský Oslavenec zamýšlel, nemůže přeskočit Advent. Nebojme se, Vánoce nám neutečou. Byla by škoda darovat tento drahocenný adventní čas obchodníkům se zbožím, které zpravidla k životu, natož pak ke spáse, nepotřebujeme.

prebrané z http://blog.ihned.cz/c3-39237080-YSemin_d-bez-adventu-nejsou-vanoce

Michal Semín: Sestra smrť

2009-11-10T18:36:00.004+01:00

Smrt je cosi nepřirozeného, přesto je to jediná jistota našeho života. Nelze ji uniknout. Moderně smýšlející člověk si s ní neví rady. Přitahuje i odpuzuje zároveň. Ti, co tráví čas sledováním filmů či hraním počítačových her, ji mají denně doslova na dlani. Rovněž tak diváci válečných hrůz, přenášených televizními společnostmi do obýváků a ložnic po celém světě. Jakmile však některým z nás pronikne do reálného života, utíkáme před ní. Proto narůstá počet zesnulých, se kterými se nikdo neloučí. Spálit a rozprášit, budeme již brzy číst na bocích pohřebních vozů. A pak tu máme velký počet mladých („emáci“), které smrt a vše, co s ní souvisí, přitahuje. Jejich perverzní záliba v sebepoškozování je dokladem ztráty vědomí smyslu života, bez něhož není možné zaujmout ani správný postoj ke smrti. O „dobré smrti“ se dnes hovoří snad jen v souvislosti s eutanazií či náhlým úmrtím ve spánku.

Všem těmto omylům se daří, protože se ze života moderní společnosti vytrácí vyrovnaný křesťanský postoj ke smrti. Ta vstoupila do lidských dějin v důsledku Adamova pádu. Tragický rozměr smrti, spočívající ve ztrátě možnosti blaženého patření na Boha, otevírá vstříc naději k jejímu překonání a věčné blaženosti až Kristova výkupná oběť na kříži. Smrt je přechodem mezi pozemským životem a životem věčným. Ti, kteří zemřou v milosti posvěcující, vejdou buď do nebeské slávy či do očistce, kde dorovnávají své dluhy za časné hříchy svého pozemského života. Kdo zemře v nelitovaném hříchu těžkém, byť i jediném, mine se navěky s cílem svého života, kterým je účast na vnitřním životě Nejsvětější Trojice. Peklo, pro něž se tito dobrovolně rozhodli, je věčným odmítnutím Boží lásky a milosrdenství. A podle toho to také v pekle vypadá.

Dnes se ovšem o pekle nemluví a dokonce ani nekáže. Jako by se peklo ani katolíků netýkalo. Možná to bude i tím, že se v moderním katolickém prostředí dává před Božskou komedií přednost kázáním o hypotéze prázdného pekla. Blud všeobecné spásy je dnes všudypřítomný. Kolik církevních pohřebních obřadů spíše než bohoslužbu za duši zemřelého připomíná jeho svatořečení! Namísto černé liturgické barvy vládne modernímu Requiem barva bílá, symbolizující nevinnost a vzkříšení. A namísto bázeň Boží vzbuzujícího Dies irae zní vítězné Aleluja!

Mocný zvuk polnice zazní,
všechny hroby se otvírají,
každý je před trůn zavolán.

Smrt i příroda se diví,
když povstane vše stvoření
aby odpovídalo soudci,

Kniha pak bude přinesena
kde je zapsána každá vina,
svět bude souzen podle ní

Až tedy soudce zasedne,
co je skryté, se ukáže,
nic nezůstane bez odměny? Co já budu ubohý říkat,
koho mám za ochránce volat;
i dobrý stěží obstojí!

Králi velký a obávaný,
všem potřebným nabízíš zachránění,
spas i mě, prameni slitování.

Ježíši, pak se též rozpomeň,
že já jsem tvé cesty důvodem,
nezatracuj mě v onen den.

Hledals mě a usedl unavený,
kříž nesl jsi pro mé vykoupení,
ať není tak velký čin zbytečný.

Soudce spravedlivě rozhněvaný,
dopřej i mně dar odpuštění,
dřív než nastane zúčtování.

Má duše s hrůzou naříká
a tvář se vinou zardívá,
pokorně prosím, ušetři mě.

Ty jsi dal Marii odpuštění,
i lotr dosáhl vyslyšení,
také mně jsi dal naději.

Nepostačí moje prosby.
dej laskavě ty, jenž jsi dobrý,
ať mě nezničí oheň věčný.

Uprostřed ovcí mi urči místo
a zlé kozly postav daleko,
já ať jsem po tvé pravici.

Až pak zlí budou odsouzeni,
do hrozných plamenů uvrženi,
s vyvolenými mě zavolej.

Prosím v pokoře skloněný
a v srdci velmi zkroušený;
o můj konec se postarej

Den plný slz až nastane,
z popela hříšník povstane,
aby byl přísně posouzen.

Ty ho pak, Bože, ušetři!
Laskavý Pane Ježíši,
daruj jim odpočinutí.

Zapomnělo se totiž na to, co "dobrá smrt" ve skutečnosti znamená. Není to ani asistovaná sebevražda, ani úmrtí ve spánku po dobré večeři a posledním dílu Sex ve městě. Dobrá smrt je pouze a jen taková, v níž umírající neklade překážky k vlastní spáse. Zemřít v průběhu cizoložného aktu je možná tělesně příjemné, ale ta "nekřesťanská cena"! Platidlem je navíc vlastní, na věky zavržená duše...

Smrt nás provází na každém kroku. A i některý z těch našich kroků bude jednou poslední. Jen nevíme, kdy to bude. Možná za deset let, za rok, možná zítra. Nebo při psaní či čtení tohoto blogu. Proto je třeba žít tak, abychom byli na smrt připraveni bez ohledu na to, kdy zubatá dorazí. Jen blázen může odkládat přípravu na smrt na stará kolena, když mu jeho dosud mladá kolena může zítra nedopatřením přejet vlak.

Když se hovoří a píše o dnešní „kultuře smrti“, myslí se tím zpravidla smrt miliónů dětí, zabitých v lůně svých matek a praxe asistované sebevraždy, jejíž plná legalizace může být brzy realitou. Volám paradoxně po kultuře smrti, ovšem v tom smyslu, aby smrt získala zpět ono místo, které jí v lidském životě náleží. Je nanejvýš užitečné si vlastní smrt denně připomínat. Kdo chce o ní rozjímat s velkým učitelem duchovního života, nechť si opatří na Slovensku vydanou knihu sv. Alfonse z Liguory Ve světle věčnosti. Kdo podle ní bude žít, jistě i dobře zemře.

Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt,
které žádný živý člověk nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších;
blaze těm, které nalezne ve shodě s Tvou nejsvětější vůlí,
protože druhá smrt jim neublíží.

Sv. František z Assisi, Píseň bratra Slunce

článok je prebraný z blogu Michala Semína

http://blog.ihned.cz/c3-39010070-YSemin_d-sestra-smrt-aneb-ohlednuti-se-za-dusickovym-oktavem

Charles A. Coulomb v Bratislave

2009-09-28T21:56:00.004+02:00

Dňa 2.10. 2009 zavíta do Bratislavy katolícky spisovateľ, obhájca Cirkvi, katolíckej tradície a politického konzervativizmu, Charles A. Coulomb zo Spojených štátov. O 15:00 hodine bude podpisovať svoju novú knihu The Pope's Legion, pojednávajúcej o légiach pápežských zuávov, medzinárodných dobrovoľníckych zboroch určných na obranu Vatikánu, v predajni Eurobooks na Jesenského ulici. Nasledovať by mala prednáška v rámci Slovenskej akadémie vied.

Od autora vyšli dve publikácie v českom preklade: Náměstkové Kristovi (dejiny pápežstva) a Rum-výpravný příběh nápoje, který dobyl svět, vo vydavateľstve BB art. Pozývame všetkých priaznivcov katolíckej tradície a konzervativizmu na stretnutie s týmto podnetným obrancom pravoverného katolicizmu.

Karl Wilhelm Friedrich von Schlegel

2009-09-28T21:34:00.002+02:00

Jedným z prameňov do ktorého by sme mohli načrieť pri hľadaní konzervativzmu je romantizmus, ktorý býva tradične považovaný za protichodný k osvietenstvu. Pojem romantický bol prenesený z Anglicka, kde znamenal rytiersky stredovek v protiklade k antickej klasike. Pritom je ale spojenectvo s konzervativizmom pochybné, medzi romantikmi nájdeme totiž tak revolucionárov ako konzervatívcov ako autorov o ktoré nepatrili jednoznačne ani do jedného tábora, resp. sa to o nich nedá prehlásiť (napr. Novalis). Pre nás je zaujímavá predovšetkým najvýznamnejšia postava teórie nemeckej romantiky.

Karl Wilhelm Friedrich von Schlegel sa narodil10. marca 1772 v Hanoveri. Pôvodne študoval právo v Göttingene a Leipzigu, ale nakoniec sa rozhodol pre štúdium literatúry, keď sa v roku 1794 v Drážďanoch vrhol na štúdium gréckej kultúry a literatúry. Bol to žiak Fichtov a Kantov. A tak ešte na konci 18. storočia vo fragmente č. 116 časopisu Athenaeum vidí francúzsku revolúciu, Fichtovo Vedoslovie a Goetheho román Viliam Majster ako pokrok, ktorý zastupuje princípy moderny vôbec. Tým, že sa ukazujú dejiny v ich pohybe, samotné sa stávajú dejinami, tendenciami. Morálka sa tu vzdáva svojej spoločenskej záväznosti (literatúra 1, s.275-276).

Už v roku 1800 sa však Schlegel od fragmentov z Athenaneum postupne dištancuje a kritizuje ahistorickosť dejinnosti morálky. O rok neskôr zomiera Novalis, ktorý sa stane inšpiráciou pre mnohých konzervatívcov a rozpadá sa jenský kruh. Schlegel odchádza do Paríža, kde v časopise Europa nachádza idei európanstva a syntézu umenia s vedou. Čo je však dôležitejšie Schlegel sa postupne obracia k jednotiacemu náboženskému princípu, ktorý nachádza v katolíckom univerzalizme.

Konverzia, ktorá sa formálne uskutoční 18. apríla 1808 je len logickým vyústením vnútornej premeny tohto muža. V tento rok prichádza Schlegel do Viedne. Rakúsko do ktorého prichádza ešte nie je tou liberálnou monarchiou Františka Jozefa. Zatiaľ sa svetové dejiny odvíjali nesprávnym smerom Schlegel kriticky reagoval svojou koncepciou „pravého“ cisárstva, ríše a pápežstva. Schlegel tu horekuje za obnovenie svätého impéria v rámci ultramontánnej koncepcie. Od roku 1809 sa Schlegel už spriaznený s kniežaťom Metternichom stáva dvorným sekretárom armádnej komisie. V tomto období vedie vplyvné poľné noviny Österreichische Zeitung, neskôr Österreichische Beobachter.

Menej teší, že nepoučený De Maistreom vyrába po praktickej porážke Napoleona pre Metternicha podklady pre budúcu nemeckú ústavu. Jasným pozitívom však bolo, že navrhol obnovu cirkevného katolicizmu v Nemecku, čo znamenalo predovšetkým zrušenie sekularizácie za Jozefa II. V 20tych rokoch 19. storočia Schlegel zverejňuje viaceré svoje zásadné články v časopise Concordia a v spise Znamenia doby. Schlegel tu postuluje myšlienku historickej kontinuity, kde tradičné cisárstvo ako „živé pozitívum“ kladie proti negatívu doby – jej morálnemu rozkladu. Tu sa skvelý Schlegel postavil i proti samotnému Metternichovi a jeho reálpolitike.

Pri Schlegelovi sa ustanovuje tiež neskorý romantický viedenský okruh, konzervatívne zoskupenie s významnými osobnosťami ako Adam Müller, F. von Baader a ďalší. Netreba zabudnúť predovšetkým na Adama Müllera, ktorý prišiel s tézou, že každý jedinec upadá do najhlbšieho otroctva ak je ponechaný vlastnému rozhodovaniu bez vplyvu náboženských
právd. (pozri literatúra 2, s. 69-70 a literatúra 1, s. 300).

U Schlegela je zásadný postoj k slobode. Odmieta rovnosť a neobmedzenú voľnosť. Jednotlivec sa má podriadiť tradičným a konzervatívne potvrdeným formám spoločenskej interakcie. Sloboda následne znamená prijatie hierarchického spoločenského poriadku daného Bohom. Vzájomné vzťahy od jednotlivca prechádzajú vzťahom podriadenosti k monarchii, následne k nadnárodnému cisárstvu, ktoré zase má vzťah podriadenosti k rímsko-katolíckej Cirkvi. Schlegelov ultramontanizmus je nekompromisný a je v intenciách najlepšej ortodoxnej tradície siahajúcej až k Unam Sanctam.

Túto tézu formuje Schlegel už v roku 1810 keď hovorí, že „konštelácia je taká, že všetko vychádza z jednoty štátu a Cirkvi (t. j. oltáru a trónu), avšak Cirkvi prináleží vždy superiorita.“ Tieto politické idei potom Schlegel završuje v mystickom očakávaní triumfu Cirkvi bez štátu, ktorá má však už pomerne utopický charakter. Podobne vzdelanie videl Schlegel tiež zjednotené s učením Cirkvi, skrze splynutie vzdelanostnej sféry a vedeckej vrstvy. A tak nie všetky jeho idei boli realizovateľné.

Keď však 12. januára 1829 zomiera prichádza konzervativizmus o jednu zo svojich najvýznamnejších postáv ako na poli teoretickom, tak na poli umenia.

Použitá literatúra:
1. Klaus Peter: časť. Romantizmus, In: Dejiny nemeckej literatúry 2. Od osvietenstva k dobe predmarcovej, 1998.
2. Urválek, Aleš a kolektív: Dějiny nemeckého a rakúskeho konzervatívneho myslenia, Olomouc 2009.

Afrika v nás

2009-09-19T21:52:00.006+02:00

Leto je za nami. A opäť sme videli všetko. Prsia, stehná, zadnice, bicepsy, chlpy, žily krčové i bodybuildingové, minimalizované handričky zarezané do všetkých možných otvorov, hroziace pretrhnutím pri každom pohybe, lýtka vyšmirglované ako aj tie zanedbané, skrátka, oživené obrázky zo Zdravovedy v pohybe. Úchvatné. A zároveň veľmi namáhavé. Ten kto sa chce vyvliecť zo spárov pokušenia a uchovať si akú-takú čistotu v tomto „krásnom novom svete“, sa musí oháňať ako Obi van Kenobi s laserovým mečom. Ešte ani nestihnete odvrátiť pohľad od sporo odetých tahitských domorodiek slovenského pôvodu, inak takto žiačok cirkevného gymnázia a už sa na vás valia kypré pädesiatničky v negližé a v dobrej viere, že sú živým dokladom existencie elixíru mladosti. Po nich nasledujú mamičky v odedzi, za ktorú by ich pán inšpektor pred cca 80 rokmi narýchlo vtlačil do antona, odviezol ku „dvom levom“ a súčinne a súcitne by pohľadkal ich detičky, vzdychajúc nad ťažkým údeľom dietok žien predajných. V zápätí zvodná sedemdesiatnička, vyudená na samotný prah pigmetálnych možností, ladne preklopí vreteno vrások jednej nôžky cez druhú. Jej rozkošná vnučka, rozďavená na lavičke autobusovej zastávky v polohe čerstvej rodičky, si s gráciou šimpanzice šúcha rozčaptanou obuvou šlapkovitého typu svoje dokonale vyvinuté hnáty, by zahnala kýs svrab, či čo.

Odkiaľ to všetko viem? Beda, predsa len som sa pozrel. Zvedavosť delabruyerovca prevýšila des. Rota detičiek a platfusových nožičiek ide okolo, plieskajúc čandaloidnými šlapkami pralesnej proveniencie, pri chôdzi o päty. Palce im presahujú okraje umelohmotnej vyčaptanej obuvy i valia sa šťastne s rovnako kariboidne naladenými babičkami a mamičkami. Deň nepozná zľutovania do slnca západu. Tam kde sa skončí pokušenie začína hnus. Kto by nezaplesal pri pohľade na pivný pancier statného pädesiatnika, bodro prevísajúci cez obžuté bermudy a ponúkajúci sa slnku v plen? Koho nedojme rozkvitnutá maskulatúra statného rapera, popretkávaná malebnými kérovačkami orientálneho pôvodu? Kto by schladol pri vydepilovanom hrudníku mladého androgína? Ten by snáď ani nemal srdce. A šlapky, nekonečné zástupy šlapiek, večne plieskajúcich, spotených, umelohmotných, rozčaptaných, bambusoidných...
A tak to ide celý deň, až kým sa nedoplížite k rodnému radiátoru, velebiac cestou výrobcov tehál, vŕtačiek a karbobrúsok za to, že inštalujú také inšpirujúce pútače, na ktorých absentujú nástroje organického pôvodu (ale aj to neplatí vždy). Vyčerpaní si sadnete, tí vyčerpanejší ľahnete a pustíte si starý film, šinúci sa vpred vagónikmi obrázkov, ukazujúcimi čudesné časy, prešpikované a nadievané samými oblečenými ľuďmi. A keď sa na záver tisne líčko k líčku, sťa najvyšší to prejav erota nespútaného, tak prepuknete do hysterického plaču. Nad vašou izbou sa vznáša nástojčivá otázka: ako sme sa tak rýchlo mohli ocitnúť v takých záplavách sračiek každodenných?

Odpoveď sa natíska sama: degenerovaní. Sme degenerovaní. Ako inak nazvať zostupný trend, ktorým sa v priebehu pädesiatich rokov spustí úroveň verejného vystupovania populácie z tak uhľadeného (v pomere k ostatnému svetu) a sofistikovaného, akým bol ešte v polovici 20. storočia, na súčasnú úroveň savany. Rýchlosť neuveriteľná, ak by sme ju nesledovali v priamom prenose. Doba je nanajvýš poučná pre dejinnú komparáciu. Nie stáročia sú nutné na degeneráciu civilizácií a kultúr, stačí pár desaťročí a všetko je v prachu. Veci lepené a pracne montované stáročia sa rozpadajú, flóra pestovaná v pote skleníka vekov vedne v okamihu.
Odhliadnime však od morálno-teologického vyústenia tohto nudistického hmýrenia a sústreďme sa len na civilizačné ukazovatele našeho súčasného stavu a časov čoskoro budúcich. Bedlivý pozorovateľ musí skonštatovať, že náš život sa v priebehu oných 50 rokov pretransformoval z polohy dedičov európskej kultúry do polohy, spočiatku konzumentov, neskôr aktívnych šíriteľov africkej podkultúry, alebo niečoho, čo sa v porovnaní s kultúrou, ktorú Európa tvorila, dá nazvať nanajvýš pakultúrou. Náš spôsob obliekania, chovania, zabávania a myslenia, pomaly ale isto, ovládajú prvky afrikanizácie. Mentalita Európana sa míľovými krokmi priblížila k mentalite Afričana, čím umožnila bielym Európanom identifikáciu s africkou pakultúrou. Dnešný Európan sa cíti v africkej kultúre ako doma. Jediné čo ho zaráža je záhada, prečo tí nesmierne šikovní a zábavní chlapíci a dievčatá, ktorí vedia v rámci niekoľkých tónov tak pekne napodobňovať kopulačné pohyby, nie sú biely. Ak by sa nejakým zázrakom podarilo u nich dosiahnuť podobný pigmentačný efekt ako u zvečneného Michaela Jacksona, nastala by veľké veselie a radosť nezmerateľná medzi euro-spodinou, pretože by padla aj posledná bariéra hatajúca úplnu cestu do náručia pralesa a savany. Dnešná situácia jasne ukazuje aké ľahkovážne a pomýlené bolo podriaďovať pojem rasy biologicko-pozitivistickej terminológii a darwinizmu. Naopak jasne sa ukazuje, že faktory duchovné sú príčinou zušľachtenia a teda primárnym formovateľom zušľachtených ľudských kmeňov. Čo sú platné súčasným Škandinávcom a Germánom vo všeobecnosti ich dolichocefálne lebky a svetlý vlas, keď ich vkus a chovanie sa nelíši od chovania rapera z Brooklynu?
Pre túto situáciu je príznačná historka, ktorú mi rozprával jeden gastarbeiter slovenského pôvodu, prikladajúci ruku k dielu, prekročiac biele útesy v Doveri. V malebnom mestečku, kde bolo len cca 40 kebabární sa stretol s dvoma blonďáčikmi z Polskej, obdivovateľmi rapovej „hudby“. Aké však bolo jeho prekvapenie, keď zistil, že týto od hlavy až po päty vyčernochovaní junáci, v lesklých teplákoch, s kotevnými reťazami okolo ružového krku a s prstami v zajatí, nieže pána prsteňov, ale celej hordy, celého kaganátu prsteňov, si hnusia zo všetkého najviac černochov. Vypuklejší prípad kultúrno-sociálnej schizofrénie by sme len ťažko hľadali. Vec pozoruhodná: biely černoch (ak sa už chceme vyhnúť horším, ale svojou razantnosťou presnejším pejoratívam) nenávidí čierneho černocha. Vyzerá ako černoch, chodí ako černoch, myslí ako černoch, páči sa mu všetko černošské, ale nenávidí černocha. Posledné zvyšky sebauvedomenia, prameniace zrejme z častého a narcistného škúľenia do zrkadla, kde neustále vidí osobu budiacu viazuálne iný dojem ako Afričan, ho nútia pokrytecky uchovať aspoň tento rozdiel, nafúknuť ho do nebotyčných výšok a prisúdiť mu substanciálnu dôležitosť. Vo svojej prostoduchosti nechápe, že Európan bez kresťanstva a európskej kultúry je rovnako kultúrne menejcenný ako hociktorý iný barbar a teda bez oprávnenia na dominanciu a kultúrnu misiu vo svete. Čistá pohanská nenávisť k inému kmeňu, ktorého pakultúrne prejavy zároveň obdivuje, ho vedú do stretu s elementom z bambusovej chatrče, ktorý mu je ale zároveň omnoho bližší ako hocičo zo stredovekej katedrály. Tú by použil snáď len na natočenie videoklipu, prekypujúceho spodným prádlom. Nechápe, že svojou kultúrnou preferenciou len potvrdzuje Afričanovi ohavný blud, podľa ktorého je africká pakultúra rovnocenná s európskou kultúrou. V súboji s Afričanom mu zostala už len jedna možnosť – rapovať ešte lepšie ako černoch.
Súboj o Európu, ktorý pomaly začína eskalovať medzi euro-domorodcami a prisťahovalcami sa pomaly už prestáva javiť ako stret Európanov a barbarov, ale ako koflikt Afričanov nových s Afričanmi a Orientálcami starými. Afrika už nie je len importovaná, okolo nás. Je v nás.

Sledujme s ako inštinktívnou ochotou sa zmocnili Európania pralesnej módy, módy pobrežia, lenivosti, lajdáctva a šupáctva. Ako zaťažko je im zotrvať oblečení v teple. To čo bolo pre koloniálnych úradníkov bežné, v omnoho vyšších teplotách, o vojakoch nehovoriac, je nazerané súčasnými euro-afričanmi ako šialenstvo. Prečo sa neuvoľniť? Načo uzavretá obuv, načo odev? To je všetko tak nepohodlné. Stratil sa akýkoľvek zmysel pre vkus. Explózia farebnosti, nespútanej nijakým estetickým kánonom, iba ak by sme považovali za zlaté pravidlo devízu: čím ohavnejšie, tým lepšie, strata zmyslu pre cudnosť; a to nielen cudnosť morálnu, ale aj estetickú, ktorá zabraňovala starým herkám a vypĺznutým seladónom trúfalo ukazovať svoju odkvecnutú krásu, previslé pupky. Telesné pošramoteniny všetkých druhov, rozčaptanosť a strata formy v postoji, gestách a pohybe. U mladých aj starých. Vpád animálnosti a desapientácie.
To nie je pohŕdanie prirodzenosťou, keď niekto zakrýva svoju starobu, to je cudnosť estetická, tak ako zakrývanie zvodného tela je cudnosť etická. Obidve sme stratili v prospech pralesnej kopulačnej vyzývavosti a pralesnej stareckej rozvalenosti a uchichtanej slizkej klzkosti opoidov, škrábajúcich si tupo prirodzenie uprostred ulice, spokojne pozerajúc na ten zvlnený, rozhojdaný, natriasajúci sa a kymácajúci svet vôkol.

Zo všetkých strán sa na nás valí africká hudba. Hudba koreniaca v Afrike. Pustili do nej trochu elektriny, trošku ju nabielili, ale to je všetko. Pulzuje nám v žilách, určuje rytmus nášho cítenia a myslenia. 90 % hudby, ktorú denne počúvame má africké korene. Nedávno, na „kresťanskom“ rádiu Lumen, nejaká husička s vážnym tónom v hlase tvrdila, že európska hudba mala po stáročia istý deficit: bola príliš založená na melódii a ignorovala rytmus. Túto výčitku neadresovala len bežným anonymným tvorcom folklóru ale aj klasikom articifálnej hudby. A kedže išlo o „kresťanské“ rádio, tak nepochybne narážala na, po stáročia zanedbávané, rytmy v rámci liturgie. Chápeme ju. Jej nová afro-prirodzenosť pre ňu činí akúkoľvek hudbu nezaloženú na primitívnych rytmoch nestráviteľnou a povedzme si to rovno aj nepochopiteľnou. Jej úprimnosť je obdivuhodná. Už sa nemieni pretvarovať. Od detstva vyrastala na afro-hudbe, ako my všetci, Beethovena po kvapkách prespala a odzívala v škole ako nutné zlo, cudzie zlo, zlo nepochopiteľné. Všetky žilky sa jej búrili proti tým tiahlym tónom slákov a kryhám zamrznutých melodických plôch, kladených na seba v čudesných severných prúdoch. Tak načo sa siliť? Chce to ten rytmus. A pritom ešte jedno storočie späť a úplne iné „rytmy“...A zase vás posadne ten kŕčovitý, hysterický vzlikot...

Náš plač sa stáva usedavejším s prihliadnutím na alternatívy a záchranné aktivity, ktoré sa sformovali k obrane „ európanstva“. Gitaroví matadori „z prava“ v jednom šíku s pivno-futbalovou luzou, s akou by ešte sto rokov dozadu policajné riaditeľstvo povymetalo všetky karcery v okrese. Maorijsko-černošské tetovania nás oblažujú svojou zdvihnutou pravicou, ktorá by im bola v minulosti promptne zrazená všetkými historickými exponentami zdvihnutých pravíc, starými Rímanmi počnúc a mladými Germánmi končiac. Trojakordové komandá z lokálov a pivníc, príslušníci spenglerovských veľkomestských nomádov, bez koreňov, bez rasy a bez viery, neochotné nič zmeniť na svojich nadobudnutých afro-návykoch, hnusiace si všetko rustikálne, radostne žijúce vo veľkomestskom degenerovanom parenisku, ktoré im ponúka dostatok zábavy, teraz aj afro-nacionálnej, takže môžu mať sladký pocit, že sú exponentami starobylej a vzešenej európskej kultúry a zároveň sa môžu chovať ako promiskuitný náčelník z Bora-bora. A to sme ešte nespomenuli geniálny vynález novopohanskej kvázi-modloslužby (lebo neveriacej) a pseudoviery v pôvodné germánske, keltské a slovanské božstvá, ktoré majú tú nesmiernu prednosť oproti papuánskym a konžským, že ich pera nevyzerá ako rozrezaná pneumatika, čo je zaiste nesmierna teologicko-kultúrna supremácia.
Naušnice, pirsingy, tetovania, oringle všetkých druhov, vulgarita a pivné evanjelium. Krásne vyhliadky. Cigánske štvorkilové „reťázky“ okolo krku sú povinné.
Nedávno bolo vidieť jedného predstaviteľa Slovenskej pospolitosti v akcii. S výrazom sandinistického miešanca z nikaragujského pralesa, trúbil do ampliónu. Čo bolo najzaujímavejšie na jeho výzore? Ušné laloky. Natiahnuté na ohavné africké naušnice, vyzerajúce ako kolieska z východonemeckého detského vláčika, signalizovali neomylne kto sa k nám prihovára – biely Afričan. S tým si už musíte dať prácu, tie žetóny vám na tom lopúchu samé nevyrastú. A kto sa vie hrať so svojimi lalokmi tak dlho, aby nakoniec vyzeral ako šaman na leoparďom chodníku, ten má v hlave asi toľko európanstva ako Mobutu Sesseko.
Vyhliadky sú teda nevalné, vzhľadom na to, že iná deklarovaná „anti-africká“ alternatíva, masovejšieho charakteru, sa nesformovala a pravdepodobne, s takouto duchovnou výbavou Európanov, tak skoro ani nesformuje. Všetko to, čo by sa rado nazývalo „konzervatívnym“ od trapných, zle zamaskovaných, sionistov, cez národnú pravicu až po „kresťanskú“ demokraciu, sa ako na povel zdvihne keď je treba trsať rock and roll. Najzábavnejšie asi príslušníci starej šľachty, napr. prihlúply syn Otta Habsburgského, Karl, trsajúci vo vlastnej šou v nemeckej televízii, ožratý Hohenzoller trsajúci a zvracajúci na autosalóne, či belgický pripečený knedlovár so svojou zaiste pôvabnou a naivnou manželkou. Je pôvabné počúvať snobského herca, ktorý pyšne máva na obrazovke sedmoslivkárskym armálesom svojich zemianskych predkov, búchajúc sa do pŕs aký je „konzervatívec“ (rozumej: podporuje Izrael a liberálnu ekonomiku) a o pár dní ho vidieť kŕčovito trsať „rokec“ (spolu s inými „konzervatívcami“), čo kvituje s uspokojením, že už sa dávno tak nevybúril. Realita je krutá; niečo mu v hlave našepkáva: buď konzervatívcom, buď národniarom...Ale srdcu nerozkážeš. Bee, bopp a loola...
Koľko z tých „pravičiarov“, čo tak radi chodia vyfešákovaní s afro-„kérovačkou“ a železným mobilárom z povodia Konga na tvári, by sa od hanby prepadlo, keby malo jeden deň chodiť v národnom kroji, alebo niečom, hoc aj novom, založenom na európskych tradíciach. A tým nemyslím to, čo sa dnes zove „oblekom“, pretože táto uniforma nagelovaných manažero-trogloditov a politických prostitútok, nosená s pietou a vznešenosťou černošského diktátora zo serálu Miazgovci a vždy po šichte odložená v prospech bermúd a šlapiek, je tým najtrapnejším dokladom o násilí, ktoré si činia dnes Európania, keď majú obliecť tieto euro-montérky vyšších úradníkov a vládcov más.

Afrikanizácia Európy dospela dostatočne ďaleko na to, aby sa návrat zdal nemožným. Je v nás, prúdi v našich žilách a pulzuje v našej mysli. Je len otázkou času kedy ovládne masy úplne a dovedie ich podobne ako v starom Ríme k úpadku. Žiadna vyspelá technológia nezachránila Rímanov vtedy, nezachráni ani Európanov teraz. Každopádne, návrat nie je v ľudských silách. Môže byť len jeden faktor, ktorý zavráti Európana z tejto neblahej cesty: Božia vôľa. Závisí od Európanov či sa obrátia k Bohu a dostanú od neho aj všetko ostatné, podobne ako v čase pádu Ríma a barbarského sťahovania národov, alebo budú padať stále hlbšie do priepasti kultúrneho primitivizmu a afrikanizácie. Svojou vlastnou vnútornou silou to nedokážu. Už nebojujú len proti vonkajšiemu nepriateľovi, ale sami so sebou, pretože Afrika je v nás.

Tradičná sv. omša v Moste pri Bratislave

2009-08-29T18:30:00.004+02:00

Po letnom prerušení bude pokračovať slúženie sv. omší v tradičnom obrade.
Miestom slúženia bude farský kostol v Moste pri Bratislave.
Najbližšia sv. omša bude 5. septembra o 17:00 hod.

Srdečne pozývame všetkých priaznivcov katolíckej tradície.

Opäť krátko o ekonómii

2009-07-19T11:56:00.006+02:00

V súvislosti s nedávnym vydaním pápežovej encykliky Caritas in veritate venujúcej sa sociálnemu učeniu Cirkvi, ktorá bude ďalej určite mnohokrát analyzovaná a hádam i na našich stránkach som nedávno viedol rozhovor s kamarátom, ktorý je zástancom kapitalizmu. Práve tento rozhovor a vzájomný nesúhlas nad vzťahom Cirkvi a kapitalizmu ma viedol k opätovnému zamysleniu sa nad týmito otázkami, ktoré pred nami vysvtávajú s naliehavou pálčivosťou stále viac nakoľko sekularizovaný materialistický svet stále viac do popredia stavia práve hmotný blahobyt a zabezpečenie a ekonomicko-sociálne otázky. Na pôde Slovenského kruhu Leva XIII. sme sa týmito otázkami pritom viac krát zaoberali v snahe načrtnúť aký postoj v týchto veciach zastávala Cirkev a ako je potrebné aj v tejto (zďaleka nie jedinej a zďaleka nie najdôležitejšej) otázke zaujať postoj z hľadiska, ktoré je pre nás a pre Cirkev prioritné - totiž z hľadiska toho ako sú ekonomické vzťahy pomerované pravidlami morálky.

Rio Preisner, katolík, ktorý mal osobnú skúsenosť s totalitným komunistickým ľacivovým režimom a videl mnohé dobré na a hodnotné veci v kapitalizme a dokonca i v myslení liberálnych mysliteľov ako Rothbard, Ropke, či Hoppe v konečnom dôsledky dospel vo svojom myslení v knihe O živote a smrti konzervativizmu k myšlienkam, že kapitalizmus predsa len vyžaduje rozvinutú vrstvu gentlemanských patricijov a grunderov (s.20) a videl riešenie i v distributivizme, za predpokladu nižších ziskov. Netreba opomenúť, že i pri všetkých pozitívach, ktoré na kapitalizme Preisner videl, stránil sa buržoázneho myslenia (viď. napr. s. 10).

Môj priateľ vyrukoval s touto definíciou kapitalizmu: "Pod kapitalizmom rozumiem systém, ktorý je v súlade s prirodzenosťou človeka, uznáva základnú úlohu trhu, ľudskej iniciatívy, slobodou človeka a jeho zodpovednosť (za seba a za svojich blížnych)."

Myslel som vtedy a myslím aj dnes, že táto definícia je zámerne extrémne nejasná a podľa mňa prakticky vôbec nedefinuje kapitalizmus, ale je len účelovo napísaná tak, aby umožnila manévrovať tak, že dogmy kapitalizmu (a priateľ mi následne naozaj potvrdil, že kapitalizmus je pre neho dogmatikou, keď odprezentoval svoj názor, že inej cesty ako kapitalistickej vlastne niet) musia byť zlúčiteľné s dogmami Cirkvi - z toho potom aj vyplýva, že takýto "kapitalizmus" by samozrejme nikdy nemohol byť odsúdený pápežmi, čo bolo tvrdenie, ktoré chcel ako presvedčený kapitalista obhájiť.
(Nebudem na tomto mieste rozprestierať širokú paletu argumentov a historických udalostí dokazujúcich, že pápeži sami si boli svojho odsúdenia kapitalizmus ako predĺžnej ruky liberalizmu v ekonómii dobre vedomí, rovnako ako to dokazuje celé sociálne učenie, ktoré sa následne rozvinulo a ktorého centrom sa príznačne stali také sociálne encykliky, ktoré nehovorili priamo o ekonomike, ale o spoločnosti z holistického hľadiska. Nakoniec do rozhovoru s oným kamarátom som ani netušil, že by to niektorí z liberálov i kresťanských popieral. Dokonca ani úpadkoví neokonzervatívci ako Novak, Neuhaus, či Sirrico).

Keď sa však nad touto definíciou zamyslíme a podrobne ju prejdeme, nehovorí nám nič zásadné:
1. systém v súlade s prirodzenosťou človeka - prirodzenosť človeka je počnúc dedičným hriechom padlá a preto samozrejme ekonomický systém, aby bol morálny musí byť v súlade s prirodzeným zákonom, nie s prirodzenosťou človeka, zároveň však odlišovala by takáto definícia kapitalizmus od iných ekonomických systémov ? Vonkoncom nie. Ktorý socialista by chcel tvrdiť, že socialistický systém je v rozpore s prirodzenosťou človeka. Domnievam sa, že hneď v tomto prvom bode nastal problém, nakoľko mi kapitalizmus nepríde o nič človeku prirodzenejší ako socializmus.

2. uznáva základnú úlohu trhu - ktorý ekonomický systém ju neuznáva ? možno v konečnom dôsledku utopická vízia komunistickej beztriednej spoločnosti, ale ani tu by som si nebol celkom istý. Že by ale základnú úlohu trhu neuznávali socialisti ? Myslím, že práve naopak, trh je základom pre "nadstavbu" ich "sociálneho" programu.

3. ľudská iniciatíva a sloboda- odhliadnuc od toho, že tieto pojmy lietajú vo vzduchoprádzne, ako celá definícia, ktoré v konečnom dôsledku je opäť len utopickým konštruktom, máte dojem, že len kapitalizmus uznáva iniciatívu a slobodou človeka za hodnotné. Nevie napokon liberálny ekonóm, že volanie socialistu po rovnosti je len logickým dôsledkom preniesť utopickú ideu slobody do materiálnej polohy. Socializmus samotný je práve volaním po slobode, ktorá má materiálne hľadisko, je dôslednejším rozpracovaním sekulárnej utópie.

4. zodpovednosť - hádam netreba ani komentovať, takmer každý ekonomický systém sa prakticky hlási k zodpovednosti jednotlivca za seba i ostatných, rozdiel je však v miere v akej sa má táto zodpovednosť realizovať a akú má nadopbudnúť materiálnu podobu v reálnom svete.

Celá definícia je teda zlá, lebo dobre nerozlišuje "kapitalizmus" od ostatných ekonomických "systémov". Aký je dôvod predostierať takéto mätúce definície som vysvetlil vyššie.

Skutočný problém je z neschopnosťou dnešných katolíkov, ktorí prijali za svoju vieru kapitalizmus (akokoľvek sa tým redukujú na materialistov, ak priamo nekonajú modloslužbu mamonu) pochopiť, že spoločenská skutočnosť, vrátane tej ekonomickej je širšia ako sú ich sploštené analýzy na gnostickej úsečke kapitalizmus-socializmus, sloboda-totalita, ktoré sú navyše povýšené nad zvyšnú sociálnu realitu a základňa Maslowovho trojuholníku potrieb je zároveň vrcholom ľudského života v ich poňatí.

Prijali za svoje osvietenské liberálne myslenie z 18. storočia a to čo tomu predchádzalo sú schopní len manicheisticky dekonštrovať, keď stredovekých katolíckych filozofov, svätcov a moralistov menia anachronicky na kapitalistov odskutočňujúc to čo skutočne hlásali. Preto tiež z tejto stranyk sofistov, počtárov a ekonómov chýbajú smerom do minulosti zásadné podrobné historické štúdie, aké mala napr. ľavicová historická škola Annales. Prijali katolicizmus, ale premenili ho na svoju potrebu, na svoje posvätné buržoázne myslenie. A každý kto ich kritizuje je ľavičiar a komunista, pretože nevidia, že týmto myslením bolo opovrhované skôr ako socializmus - dieťa brutálneho číreho kapitalizmu - vôbec vznikol. Nie sú ani len schopní pochopiť, v čom kritizujeme a odsudzujeme kapitalizmus, lebo vzorce, paradigmy a kategórie v ktorých myslia sú dielom moderného sekulárneho myslenia na ktorý síce toporne ale neúspechom naťahujú utopický háv svojich predstáv.

Týchto niekoľko myšlienok som potreboval za potrebné predoslať základnej potrebe pri uvažovaní nad ekonomickým životom v spoločnosti z hľadiska, ktoré nás zaujíma, z hľadiska ochrany morálky a mravnosti pred ekonomickým prospechárstvom. Prvým a základným pri ekonomickom živote nie je to, čo si naši liberálni priatelia predstavujú, ale je to podrobenosť spoločnosti láskavej vláde Krista Kráľa. To je základný kameň dobrej ekonomiky a uvážlivých vládcov - myšlienka, ktorá sa tiahne katolíckym učením a nájdeme ju ako v Starom zákone, tak u cirkevných otcov (najmä Sv. Augustín!), ako aj u anjelského doktora. Rozlišovať čo je v hospodárskom živote mravné a nie slúžiť slepým ekonomickým systémom, ktorých základom je šírenie blahobytu. Lebo cieľom ľudského života nie je dosiahnuť majetky a bohatstvo, ktoré mole a hrdza rozožerú, ale nasledovanie Krista a dosiahnutie spásy. Áno, dotýka sa to aj ekonomického života, vrátane pomoci chudobným a zabezpečenie materiálnych predpokladov pre život, to nikto nepopiera, rovnako tak ako nepopiera viaceré pozitívne hodnoty, či skôr momenty, ktoré aj v kapitalizme prítomné sú.

Antoine Blanc de Saint-Bonnet

2009-06-02T22:11:00.009+02:00

Antoine-Joseph-Adolphe Elisée Blanc de Saint-Bonnet, ideový následovník Josepha de Maistre, súputník Ernesta Hella a Léona Bloya, patrí dnes k polozabudnutým veličinám francúzského myslenia 19. storočia. Je to pochopiteľné. Vzhľadom na neutešenú duchovnú situáciu, v akej sa nachádza súčasná Európa, je nepravdepodobné, že by sa jeho kontrarevolučné a ultrakonzervatívne myslenie,ukotvené pevne v katolicizme, tešilo všeobecnej popularite. Jeho úvahy sú v naprostom rozpore s tým, čo nám je vštepované liberálnymi a ľavicovými mocenskými elitami ako politické, sociálne a náboženské „dobro“. Oboznámenie sa s nimi, môže poukázať na autentické konzervatívne myslenie, ktoré je dnes účelovo nahradzované pseudo-konzervatívnym liberalizmom, predstavujúcim v skutočnosti len sublimovanú osvieteneckú revoltu a konzerváciu jej následkov.

Život
Blanc de Saint-Bonnet sa narodil 28. januára 1815 v Lyone, ako potomok dávneho rodu, ktorý bol majiteľom starobilého panstva Saint-Bonnet, nesúceho meno francúzskeho svätca, biskupa zo 7. storočia. Študoval na Lycée de Lyon u abbé Noirota, profesora filozofie, ktorý ho nasmeroval k štúdiu ontológie. Počas štúdia práva v Paríži,1836-1839, spoznal spisovateľov Edgara Quineta a Pierre-Simon Ballanchea, ktorí ho definitívne priviedli k apológii kresťanstva. Publikuje svoju prvú prácu Pojem človeka odvodený od pojmu Boha (1839), ktorá nadchne Victora Cousina a ministra školstva Salvandyho, takže je mu v roku 1844 udelený Kríž čestnej légie. V tomto období prežíva tragickú stratu oboch rodičov, postihnutých dlhodobou a ťažkou chorobou. Píše knihu s názvom O bolesti (1849), ktorá je vydávaná dodnes. V roku 1851 napísal knihu Obnovenie Francúzska a vyjadril v nej svoj odpor k revolúcii z roku 1848. V roku 1861 vydáva prácu s názvom Neomylnosť, pojednávajúcu o pápežskej neomylnosti a zaujme ňou bl.Pia IX.
Po I. vatikánskom koncile u Saint-Bonneta dochádza ku definitívnemu príklonu k tomizmu.
Väčšinu života strávil Blanc de Saint Bonnet na svojom zámku, ktorý bol zničený počas revolúcie v roku 1789. Postupne ho opravoval a reštauroval. Pobýval v ňom s rodinou a svojimi priateľmi, ku ktorým patrili Victor de Laprade, Edgar Quinet, Louis Veuillot, Léon Bloy a maliar Janmot.
Záver jeho života bol poznačený sériou tragických a predčasných úmrtí jeho manželky a dcéry. Zlomený žialom, s radosťou očakával narodenie detí svojej druhej dcéry Márie, ktorá sa vydala za vikomta de Calonne. Tá však taktiež čoskoro umiera.

Zakrátko na to umiera 8. júna 1880 aj Saint-Bonnet, počas písania práce s názvom Láska, ktorá vyšla posmrtne zásluhou jeho sestry Zinaidy. Saint-Bonnet bol posledným mužským potomkom svojho rodu. Jeho bezdetná sestra nevládala spravovať zámok a tak ho ponúkla Katolíckej fakulte v Lyone. Tá ho v roku 1917 odpredala notárovi z Lyonu, ktorého rodina vlastní zámok dodnes.

Diela:

Pojem človeka odvodený od pojmu Boha (1839)
Duch jednoty (1841)
O bolesti (1849)
Oslabenie rozumu (1853)
Neomylnosť (1861)
Skutočná politika (1861)
Základy filozofie (1866)
Obnova Francúzska (1872)
Legitimita (1873)
Veda 18. storočia (1878)
Socializmus a spoločnosť (1880)

Ukážky z diel

I .

Revolúcia
Aby sme sa priblížili k politike, je treba poznať človeka takého, akým je a nie akým má byť, ani takého, akým si ho predstavujeme.
Za naších dní príliš mnoho márnych ideý zamestnáva duchov a príliš málo princípov sa viaže k skúsenosti. Je to tým, že revolúciami boli popretŕhané tradície a história. Preto sa tiež politika stáva dnes takou obtiažnou. Inokedy boli brané do úvahy princípy, dnes aby sme ich znovu zavádzali ...
Ak však veľké princípy aj zmizli pod našimi omylmi a bludmi, sú tu fakty, ktoré bijú všetkým do očí, fakty ktoré nemôže nikto poprieť a ktoré stačia štátnikovi, aby znovu našiel svoje východisko. Z týchto faktov najpozoruhodnejší, najobecnejší, od ktorého ostatné závisia, je istotne tento:
Človek vo svojej prirodzenosti je zasiahnutý zlom: zlo nepochybne potlačilo jeho rozvoj, nakládlo prekážky celej jeho histórii a zhanobilo do určitej miery jeho život občiansky a politický.
Takže, pretože človek je korisťou zla, nie je možné aby sa jeho zákony odvodili z teórie: jeho skvelá prirodzenosť je uveznená pod faktami ...
A práve z dôvodov týchto faktov, z dôvodov prekážok, ktorými sa Pád človeka prieči splneniu prvotného plánu stvorenia, nie je nič nebezpečnejšieho než duch, ktorý rozumuje a priori. Bez ustania chce zaviesť typ človeka buď takého, ako ho videl Rousseau, alebo človeka ešte bližšieho pôvodnému stvoreniu, ktorého racionalistické špekulácie hľadali v hlbinách duše. Číra psychológia však zabíja politiku ...
Tento človek, úplne slobodný, neomylný, osvecovaný priamo lúčom božstva; tento človek, obdarený rozumom a , pretože je slobodný, nadaný neporušiteľnosťou, ktorú ešte zvyšuje jeho zodpovednosť pred Bohom, tento človek, ktorý už neexistuje, zabije človeka, ktorý tu je skutočne, uvrhne Európu do trosiek, zničí národy. Našich uplynulých šesť tisíc rokov, v ktorých sa lopotíme, hľadajúc toho Človeka, volajúc ho z minulosti, alebo z priepastí revolúcii, by nám malo byť riadnou výstrahou.
Každopádne, domýšľavosť vo svojom toku sa búri, že sa stretáva všade s hrádzami a obmedzeniami, ktoré dejiny človeku smutne nakládli; pýcha odmieta zastaviť sa pred faktom zla, ktorý ochromuje jeho úmysly a tvorivosť, a rozmetáva jeho sny. Keby bol rozum čistý, človek by sa neklamal a keby jeho vôľa bola úprimná a pravá, neopúšťal by svôj zákon. Rozum neosobný, pochádzajúci od Boha, zostal by neomylný; sloboda neporušená a priama, pridržovala by sa dobra. Ale stretávame sa s človekom, ktorý je korisťou bludu a zla ...
A tak máme dvoch ľudí: človeka psychológie a človeka skúsenosti! Jeden dokonalý, keď ho pozorujeme v jeho atribútoch; druhý nedokonalý, keď ho pozorujeme v jeho činoch?
Beda! Je to tak! Jeden dokonalý, ak ho pozorujeme samého osebe, čiže takého, akým bol stvorený; druhý nedokonalý, ktorý je korisťou zla, keď ho pozorujeme v jeho skutkoch, alebo tiež taký akým sa stal: ako správne podávajú tradície ...
Ktorý z týchto dvoch ľudí je pravý, ktorý vlastne pretrváva? Či nebolo treba toto vedieť dopredu, skôr než sa začalo stavať na nejakom sne a než sa začala politika zakladať na skutočnom zmätku? Aby sme sa priblížili politike, je treba poznať jej pôvod a cieľ: aby sme znovu zriadili autoritu, je treba označiť jej dôvod a jej práva; aby sme znovu zriadili spoločnosť, je treba poznať jej základy; potom ukázať príčiny Revolúcie, teda skazy. Prečo klamať ďalej ľudí a nechávať ich opovážlivo v poblúznení, ktoré ich vedie do nešťastia? Keď ľudstvo div, že nezahynie, tu nesmieme oživovať úbohé ilúzie, z ktorých pochádza toľko zla. V hlbinách myslenia už nenájdeme skutočného človeka; stretávame ho len v histórii. (Taká je konečne aj metóda, ktorú história sledovala; zachovala fakty a posúdila ich vo svetle toho, čo má byť. Také je tiež hľadisko, na ktorom sú založené všetky politické vedy.) Ten, ktorý bol stvorený, to nie je už ten, ktorého vidíme ...
Práve preto mysle, i málo povznesené, ktoré boli vedené jednoducho faktami, priblížili sa k správnej metóde a boli nimi sťa donesení k správnemu konaniu , buď aby v ňom kráčali spolu s ostatnými, alebo aby k nemu viedli iných ľudí. Mali to, čím sa honosí skromnosť: zdravý rozum a neoceniteľnú skúsenosť. Tí druhí, zamieriac svojím letom do čírej myšlienky, do lona ilúzie, stali sa však milejšími pospolitému ľudu, ktorého bude vždy kormútiť drsná skutočnosť. Skrze to udržali lepšie silu revolúcii a argumenty kacírstiev.

Takéto á priori, takáto teória bude vždy nebezpečím pre ľudí. Obecný odpor k tomu, uspokojiť sa s faktami a ľahké uzávery, ku ktorým sme vždy veľmi pohotoví, priviedli nás zakaždým za hranice možného a pripravujú nám ten dážď omylov, niekedy nevinných, ale často strašných, ktoré bývajú údeľom davu a jeho literátov. Spisovatelia neprestávajú vyčínať okolo štátnika a ustavične s ním zápasia a tlčú ho. Holý rozum, zatemnený Pádom, produkuje, len číre teórie. Zaiste! Je potreba počúvať rozum, ale len tak, aby sme vyhľadávali jeho aplikácie, naznačované skúsenosťou.
Navyše teória ztráca zo zreteľa to, čo je najposvätnejšie v dejinách, tradície, mravy, dobité práva, zákony, pôsobenie Božie na nás. Fakty, ktoré žijú šesť tisíc rokov, ukazujú dostatočne Stvoriteľovu vôľu. Tieto fakty, spolu s ich výkladom, sú celým tajomstvom génia, ktoré je založené na tom, že ich duch chápe stále lepšie a lepšie. Skrze ne je možné brať účasť na samotných skutkoch Božích! Konečne, je známe, že pravé poznanie povahy človeka vedie k zhovievavosti, ako aj k zdravému konaniu v dôležitých veciach. Naopak číra teória vedie k dedukciam fanatika alebo sektára, odtiaľ potom k sprisahaneckým výčinom.

V politike sa celý problém koniec koncov týka človeka: narodil sa dobrým, alebo je podobný skôr prvotnému zlu? Bude sa môcť zaobísť bez obrany a zákonov, alebo bude nútený hájiť politický poriadok, ktorý od počiatku bránil všetky jeho pokroky? Ak sa pýtame dôkladne, tak: nezostáva nič iné, než voliť medzi faktom a utópiou, medzi tradíciou a Rousseauem. Na jednej strane celá história, zákony, králi, ochrana, národy, ktoré mocnejú a mohutnejú vybojovanými právami: prax šiestich tisícročí! Na strane druhej revolúcia, dobro odzbrojené, ako by si bolo isté víťazstvom, hodnoty nechránené, ako by pochádzali od prírody, človek vydaný napospas svojim pudom, ako by všetky boli dobré: storočie pohrôm! Z jednej strany Cirkev a skúsenosť sveta, z druhej strany rojkovia, neskôr lumpovia a zločinci.

Spoločnosť, obzvlášť v poslednom storočí, sa nemohla ubrániť proti Revolúcii, pretože sa zabudla pozrieť pozdĺž jej toku a zavrátiť ju hneď pri jej zdroji. Revolúcia nevyniká géniom; nevedela prijať za svoju ani jednu ideu, aby ňou nebola oslepená. Najprv si príliš nadsadila ideu slobody a to do tej miery, že si splietla slobodu dobra so slobodou zla. A hneď nato ju vidíme oslnenú ideou spoločnosti. Hľa, ako rozpráva Rousseau:
„Kto chce dať národu ústavné zriadenie, musí zmeniť ľudskú prirodzenosť, pretvoriť každého jednotlivca, ktorý sám od seba je dokonalým celkom, v časť väčšieho celku, od ktorého tento jednotlivec dostáva svoj život a svoje bytie; zmeniť povahu človeka aby bola zosilnená. Je treba, jedným slovom, odňať človeku jeho vlastné sily a dať mu také, ktoré by nemohol používať bez pomoci blížneho. Čím sú jeho prirodzené sily viac potlačené, zničené, tým je pevnejšie a dokonalejšie ústavné zriadenie: takže až každý občan nebude ničím, nebude nič môcť, tak vtedy bude možné povedať, že zákonodárstvo je na vrchole dokonalosti.“
Tuto teda naši doktrinári čerpali svoje pojmy! Bolo by neľahké lepšie vystihnúť despotizmus a lepšie vykresliť centralizmus. Nikdy idea nezanechala živšie stopy v mysliach štátnikov.
Je reálne, aby myšlienka, snažiaca sa organizovať národ k takejto jednote, zmierila sa najprv s ľudskou prirodzenosťou, potom s rozmanitosťou obyčajov, miest, vlôh, potrieb a nadobudnutých práv? Chápeme už teraz odkiaľ pochádza despotizmus? Táto utópia, ktorá splodila len biedu a skazu, je zbavená nielen akéhokoľvek historického základu, ale nemôže mať ani žiaden základ rozumový, alebo primeraný našej prirodzenosti.
V takomto štáte by ľudia mali už len akési zjednotené právo, právo plne podrobené panskej právomoci; a potom len, z toho plynúce, všeobecné, uniformné zastúpenie, pre všetky body a všetky záujmy ríše. Parlamentné zriadenie pod zámienkou, aby reprezentovalo krajinu, dokončí čoskoro administratívnu centralizáciu, zničí regionálnu rozmanitosť a privedie nás k pustej a nudnej rovnakosti, proti všetkým zákonom histórie a ľudskej civilizácie. Urovnáva cesty despotizmu, pripravuje mu pevné základy, ba je priam jeho organizovaním ...
Centralizácia a parlamentarizmus, prevádzajúce všetko na rovnaký spôsob, činiace z národa neživú bytosť, skutočne možno privedú zákonodarstvo na ten vrchol možnej dokonalosti, ako si prial Rousseau.
Akonáhle všetci ľudia majú len jedno a to isté právo, tak vyvstane potreba všeobecného zastúpenia. Ale zastupovať každého, to znamená nezastupovať nikoho: a to sa nám práve prihodilo! Keď všetci v štáte majú jedno a to isté právo, tak je treba mať reprezentatívnu vládu. Ale čo vlastne bude reprezentovať, ak nie Rousseauovu tézu? Preto tiež zakúšame už osemdesiat rokov (od franc. revolúcie) na sebe jej následky. Akonáhle sa pretrhne reťaz obyčají a práv nadobudnutých ľuďmi, tak je samozrejme treba utiekať sa k právam Človeka, k tomu právu vynájdenému na to, aby bol človek zotročený. Tu sa potom ľahko spletie zvrchovanosť, ktorá pochádza len od Boha, s potrebami a skutočnými právami, ktoré ľuďom patria. A práve tieto práva ustanovené a vykonávané, sa opúšťajú, aby sa išlo za ich tieňom.
Len si to dobre povšimnite: Revolúcia stavia teóriu práv vrodených proti vykonávaniu práv vybojovaných a takých, ktoré by patrili ľuďom; inak povedané, teória fatality namiesto slobody! Následne chce nahradiť všetky tieto tzv. vrodené práva zastupiteľstvom, ktoré má poslúžiť každému ...
Videl niekto niekedy dokonalejšie kaukliarstvo? Hladať domnelé práva, práva zbavené zásluhy, útočiť takto na človeka a na majetok v jeho princípoch, až v jeho podstate, nie je to zvláštne, keď sa predtým hovorilo o našej slobode? Ako málo bol pochopený vysoký význam ľudskej prirodzenosti!
Ako sa len história vzpiera tejto utópii! Tu na zemi sú všetky práva nadobudnuté, všetko je u človeka zásluhou. Nikto mu nemôže dať ani pokrok, ani šťastie, ani moc: pretože všetko je plodom jeho skutkov, jeho diel! Všetko, aj hodnota, aj táto rastlinná pôda, ktorú nie je možné zúrodniť a udržať v plodnosti inak, iba ľudským potom. Veď to tak určil sám Boh, tu v tomto slzavom údolí ...
Čože to chcete?! Tento zázračný tvor, ktorým je človek, by mal za všetko ďakovať len svojmu zrodeniu, totiž svojmu stvoreniu a ako dobytok byť v putách fatality? Čože!? Človek, že nie je ničím v príčine svojho bytia, nie je už súčinným na svojom osude, nie je už k obrazu Božiemu? A práve na túto ušľachtilú a zázračnú slobodu, túto podobnosť s Nekonečnom Revolúcia zabudla. Načo sa inak dotýkať takých otázok, ak sa nedá vystúpiť na vrchol princípov? Naša mravná sloboda nám vtláča čosi z božskej prirodzenosti a je potrebné, aby bolo dopriate takejto slobode rozvitie do všetkých sfér, ktoré sú človeku tu dole dostupné.
Rovnosť si podrobuje hovädá a zásluha vynáša človeka! Boh nevnucuje nič, ani pravdu, ba ani milosť. Práva človeka, podobne ako jeho hodnoty, sa viažu k jeho slobode, viažu sa k zásluhe, k evanjeliovému zákonu inteligencií, zákonu založenému na zemi a pre Nebo, ktoré násilníci uchvacujú ... Človek sa povznáša na tejto zemi len potom svojho čela; z neho plynú jeho šľachtické tituly. Často vo svojej slabosti dychtí po tom, aby všetko dostal: ale Boh svojim výsostným rozhodnutím chce, aby si všetko zaslúžil ... To je vznešená podobnosť so šľachtickým právom.
Áno, človek by chcel všetko dostať: hľa, prečo mu Revolúcia, krutým podvodom, sľubuje všetko dať! A preto je potrebné aby požadovala delenie práv a delenie hodnôt, inak povedané, zahladenie zásluh, zahladenie človeka! Pýcha v prvom dni Stvorenia chcela okradnúť Nebo; dnes by chcela olúpiť ľudstvo o civilizáciu. Problém je rovnaký vo všetkých končinách tohto sveta. Nič sa v človeku nezmenilo; stále si zamieňa morálnu slobodu za pýchu. Ale Boh natiahol tento svet ako rebrík, k nebu: spoločnosť, morálka, vlastníctvo, právo, všetko speje jedným smerom; a aké je to múdre a vzešené!
Revolúcia ničí pojem práva v samotnom človeku a ničí človeka až do jeho podstaty. Ach, ako civilizácia s nami nakladala dôstojnejšie! O čo ušľachtilejšie zostrojovala a budovala ľudstvo, než ako to robí táto utópia. Počas šiestich tisícročí nám ukazuje história všade posvätný sad zásluh, mravov, cností, zákonov, nadobudnutých práv, korunujúcich rodiny, plniac ríše slávou. O čo je dôstojnejšia než Revolúcia, ako sa ukazuje byť na úrovni človeka, stvoreného byť slobodným a zásluhami sa dobrať k zveľadeniu, človeka, ktorý je plodom svojej skutkov!
Nič by túto civilizáciu nedokázalo nahradiť. Človek musí byť úplný v lone spoločenskej jednoty. Rodina, obec, kraj, čo môže byť primeranejšieho dejinám, politike, povahe a dôstojnosti človeka!
Vo všetkých veciach nám Revolúcia prináša nižšie idey než tie, ktoré svet mal. Jej úspech predstavuje akési zmenšenie, schudobnenie ducha a rozumu človeka. Jej víťazstvo by bolo pádom modernej civilizácie, núteným návratom k civilizácii starovekej, len vyzdobenej novými pojmami. A pod týmito všelijakými menami sa nachádza tento obsah: základné zákony štátu, na ktorých uplatnenie nikdy nedôjde, ustavičné hádky, znemravnenie, neposlušnosť, rozpustilosť, pustošenie, následkom toho potom potláčanie pustošiteľov, lúpenie v medziach zákona, exekúcie a ustavičné stíhanie, skaza a vpády ...
Ako len Revolúcia ťaží zo súčasného oslabenia myšlienky a rozumu vo všeobecnosti! Stavia všade falošnú slobodu proti slobode pravej, falošné právo proti právu skutočnému, falošné bohatstvo proti bohatstvu pravdivému, falošného človeka, falošný ľud, falošnú Spoločnosť, proti človeku skutočnému, Spoločnosti pravdivej! Chce rodinu, obec, pokrok, ktoré nie sú pravou rodinou, pravou obcou, pravým pokrokom (zlepšením)! Zničí človeka, zničí rodinu, zničí vlastníctvo, zvrchované slobody, skutočné práva ... My hájime právo! My sme v slobode!
Sloboda nesie v sebe hodnotu, o ktorej nevedia tí, čo sa vydávajú za jej obhájcov. Keď je človek neschopný pochopiť alebo myslieť, kiež by aspoň uveril!

Katolíci zadního voje

2009-05-19T20:34:00.002+02:00

Napísal Georges Bernanos

U příležitosti nedávného a velmi zbytečného štvaní v Temps Présent jistý přítel, křesťanský demokrat, uznal za dobré připomenouti mi nikoli bez hořkosti články, jež o mně kdysi uveřejňovaly podzemní časopisy jeho strany. Má vděčnost k těmto šlechetným spolubratřím nemůže mi zabrániti, abych neupozornil svého milého dopisovatele, že mne tehdy nechválili jakožto křesťanského demokrata, protože jsem se nikdy za křesťanského demokrata nevydával. Ba mám-li mluviti jasně, cítím se méně než kdy jindy spůsoben, abych se jím stal. Myslím, že bych tím znásilnil svou přirozenost. V tomto přiznání není, věřte mi, žádného zraňujícího úmyslu ani vůči křesťanským demokratům ani vůči mému slavnému spolubratru panu Mauriacovi, který byl kdysi jejich výmluvným chvalořečníkem. Nikdo nepochybuje o dobrých úmyslech pana Mauriaca; člověk by byl spíše pokoušen obávati se, aby se nakonec nezhroutil pod jejich tíží.

Je možné, že se lidé v žalostném zmatku těchto posledních let poctivě mýlili pokud se týče mé osoby. Běda! Což není spisovatel vždy nějakým spůsobem vydán na milost a nemilost kterémukoli pitomci, který si myslí, že ho zná, protože špatně přečetl jeho knihy? Kdo má mé knihy, může si s nimi dělat co chce, ale to neznamená, že by proto měl právo také se mnou si dělat co by chtěl. Na příklad to, že jsem napsal Veliké hřbitovy ve svitu měsíce a řekl, co si myslím o bílém teroru na Majorce, zřejmě neopravňuje komunisty, aby mi poklepávali na rameno, jako bychom byli společně páchali násilnosti a svatokrádeže v Barceloně. Protože jsem křesťan a miluji chudé, z toho ještě nikterak neplyne, že bych se měl dát zapsat u přátel pana Mauriaca. Ostatně člověk schopný takto upřímně vyznat, že miluje chudé, mohl by jim způsobit jen nepříjemnosti. Od nynějška jest jen jediný způsob, jak milovat chudé, totiž být marxistou, a pod ironickým pohledem mladého levicového intelektuála věru málokdo z nás by se ještě bez uzardění odvážil vykoktat jméno svatého Vincence Paulánského. Každý teď ví nebo věru měl by vědět, že chudí nepotřebují lásky, nýbrž spravedlnosti a že mají právo považovat lásku, je-li už někdo tak drzý a projevuje jim ji, za jakési pokoření snižující ne méně nežli formalita zpropitného. Na jejich zdraví! Na vaše zdraví, milí chudí! Až bude na světě už jen spravedlnost, nedám mnoho za vaši kůži. Za svou ostatně také ne.

Děkuji časopisu Temps Présent, že mi poskytl příležitost, abych mohl napsat, že nemám v úmyslu dát se zařadit mezi křesťanské demokraty. K čemu by byla taková námaha? Komu by to prospělo? Je pravda, že jistý počet dobrých lidí, kteří už více méně vědí, na čem jsou v té věci, si ještě dělá illuse o slově demokracie, protože sej im zdá, že jest ještě v módě. Ale posledním stupněm porušenosti nějakého slova je právě to, že může sloužit komukoli, a obávám se, že slovo demokrat bude brzy náležte mezi takováto slova. Pan Ford přikládá velikou důležitost tomuto pseudonymu, pan Stalin rovněž se ho drží, pan Maritain se ho dovolává ve jmému svatého Tomáše, a při mém nedávném odjezdu z Ameriky, jistí španělští jesuité, až dotud tak zanícení pro frankismus, že dvanátcihodinový pobyt v lednici sotva by je mohl zchladit, začínali se ho už, ač nesměle, rovněž dovolávat. Já tedy pro svou osobu ho odmítám. To mi kromě mnohých vzácnějších výhod umožní, podívat se milému panu Hervéovi vždy do očí a odepřít mu své papíry. Nemám papírů; tím hůře pro policii! A když už jsme u této otázky občanských rejstříků, nemyslíte, že demokratický křesťan by znělo lépe nežli křesťanský demokrat? Jako by křesťan směl být pouhým přílepkem demokrata! Ale k čemu budou zítra takovéto žertíky? Pan Stalin není o nic více demokratem nežli křesťanem; budete tedy odklizeni ať už jako demokraté nebo jako křesťané. Já dávam přednost tomu, být odklizen jako křesťan; bude to prostší a jasnější.

A když už jsme u těch přívlastků, jakým právem se tak nazdařbůh užívá jména katolík předvoje? Levicoví nebo krajně levicoví katolíci se mi vždy zdáli být nejzazším zadním vojem, neřku-li opozdilci Marxova pokolení na cestě do zaslíbené země. Ostatně já přece viděl, jak se rodila křesťanská demokracie, zároveň se Sillonem, a že vypučela z ctihodného kmene liberálního katolicismu; od Lamennaise se nejde přes pana de Falloux. Tyto skromné výhrady budou se bezpochyby panu Mauriacovi zdáti svatokrádežemi, neboť je-li pravdou, jak ujišťuje, že úkolem Republikánského lidového hnuti (M.R.P.) jest „navrátiti Pána zástupům, kteří ho ztratili, kteří nevědí, kam ho položili a kteří ho hledají,“ pak už bychom měli právo býti křesťany jedině podle vzoru pana Fr. Gaye. Já však se zatím raději přidržím svého způsobu. Mám ho z tradice, která zřejmě není tradicí přátel páně Mauriacových, ale nebudu nikdy nakloněn nechat tuto tradici snižovat ať kýmkoli.

Preklad: Gabriel Florian, in: Archy 1948

"70"

2009-04-29T22:23:00.006+02:00

V apríli 1939, presne pred 70 rokmi, definitívne zvíťazili katolícke a vlastenecké sily Španielska, pod vedením generála Franca, nad ľavicovými a liberálnymi hordami, plieniacimi počas štyroch rokov boľševickej luzo-vlády pyrenejský poloostrov. Trpká príchuť tohto výročia spočíva v tom, že vlastne niet čo oslavovať: súdruhovia v konečnom dôsledku zvíťazili. Nevďační a mierne degen-euro-vaní Španieli sa odmenili bojovníkom, ktorí ich zachránili pred osudom sovietskych otrokov, tak, že vyvrhujú exkrementy svojich zbabelých duší, poháňaných vozíčkami supermarketov a kolesami štvordverových miláčikov, na hroby hrdinov. Ľuďom, ktorí vedia o boľševizme trochu viac, ako nejaká americká basketbalová vytlieskavačka zo študentského kampusu po zhliadnutí latino-lovera Beninga del Tora v roli Che Guevaru, je jasné od čoho boli zachránení súčasní voliči súdruha Zapateru a čo by sme im v duchu hesla: čo komu milé, aj odpola hnilé, zaiste radi dopriali. Bohužiaľ, rady tých, ktorým to nie je jasné sa neustále, pod tlakom ľavicovo-liberálnej propagandistickej mašinérie, rozširujú. Do tohto mora hlúposti vtekajú rieky, riečky a potoky všetkých smerov, smer katolícky nevynímajúc. A tak sme v rámci katolíckej modernistickej schizofrénie svedkami beatifikácie 498 katolíckych mučeníkov, utýraných dvojnohým dobytkom a zároveň sme strašení strašným, 1,6 m vysokým, strašidlom Franciscom Francom. Nevďak? Hlúposť? Naivita? Asi zo všetkého niečo.

Aby sa pokrokoví katolíci nezabúdali dopredu pokrokovo tešiť na to, čo ich čaká od ich progresívnych kamarátov, ktorým svojou tolerantnou predúplavicovosťou pomáhajú do dúhového sedla, tak som si dovolil urobiť malý selektívny súpis, niektorých anarcho-boľšo-ľavo-librálnych radovánok, z revolučného Španielska tridsiatych rokov. Podľa dokumentov, ktoré spracoval historik Antonio Montero, v oblasti, kde pôsobila ľavicová republikánska vláda, bolo zničených 22 000 kostolov, zavraždených 6 783 kňazov a rehoľníkov, 13 biskupov a tisíce veriacich kresťanov, ktorí sa neprestali verejne hlásiť ku svojej viere. Na zverejnenie týchto krvotočných lapálii, sa nedostáva v bežných médiach akosi miesta. Snáď pre záplavu správ o iných historických ukrutnostiach vesmírneho dosahu, pri ktorých tiekla krv vznešenejšia a smútkuhodnejšia než katolícka. Nájduc si túto škáročku na mediálnom trhu s radosťou oznamujem, že už v roku 1936:

- biskup v Siguenze bol vodený nahý po meste a následne zastrelený

- biskup Salvi Huix z Lerdy a spoluvezni kňazi Gortecaus, Ring, Lamolla, bratia Macarullovci, Fabregas, Farreri, Aymeto a iní si museli vykopať jamu a boli následne zastrelení. S nimi laici: Lapez Pina, Casimir Sangenis, Joan Rovira Roure, Ignaci Morera

a 16- ročný chlapec Pené, u ktorého našli slohovú žiacku prácu v nemčine, z čoho usúdili,

že sú to nacistické dokumenty

- v Taragone upálený za živa dr. Borrás, sekretár kardinála Vidala y Barraguer. Ďalej

zastrelení kňazi: Pau Rosseló, profesor semeinára, Juan Morava, dr. Campany profesor,

Antoni Fuster, Parera správca nemocnice. Laici Angel Roset inšpektor školstva a jeho

švagor Vidiella obvinený z toho, že „darovali šaty chudobným deťom idúcim na prvé sv. prijímanie“

- zavraždení kňazi z Vicho: dr. Lladó, prvý kanovník; dr. Serra Jordi, gen. vikár-umučený

dr. Ordei, profesor seminára; dr. Moles, kanovník; dr. Clára; dr. Marti, kanovník, P. Verdaguer, básnik a spolu s nimi mnoho mníchov a kňazov; laik Miralpeix, brat predstavenej sestier tretieho rádu, ťažko chorý, musel vstať z lôžka a bol zastrelený;

- v Rubi zavraždili kňaza dr. Jose Guardieta, vydavatela časopisu Endavant;

- vo Falaste mučili a zavraždili rektora a dvoch kaplánov

- v Pobla de Segur bol zavraždený kňaz P. Tapies

- v Mataró zavraždili dr. José Samsó, farára kostola P. Márie

- v Bellmunde del Priorat milicionári vyviedli kňaza s jeho gazdinou a predvádzali ich sobáš v kostole

- vo Vilafranca del Panadés bolo zavraždených 18 kňazov

- v Olote 25. júla 1936 mučili a zavraždili kňazov: pátra Felixa Farr, vyzliekli donaha na námestí, poliali petrolejom a zapálili; pátra Mira, farára z Cot, redaktora La Tradício Catalána; pátra Boneta, správcu sv. Jakuba v Llierca; pátra Jasepa, kaplána chrámu P. Márie z Tury; pátra Vincenta de Besalú; pátra Timoteu de Palafrugell; pátra Sastra, ktorý pred zastrelením od mučenia zošalel; zavraždení laici: Manuela Serra z Lligy, riaditeľa dielní na výrobu náboženských obrazov; továrnik Rodó a jeho dvaja bratia; Ramon Deu, lekárnik;

- farár z Tordera bol zastrelený spolu so sedliakom, ktorý mu poskytol úkryt;

- v San Esteban Sasroviras upálili farára na hranici navŕšenej zo sakrálnych predmetov;

- v Palafrugell farár zošalel pri pohľade na zverstvá milicionárov a následne bol zastrelený;

- v Lloret de Mar milicionári rabovali kostol a v snahe dozvedieť sa kde sú cennosti mučili kňaza tak, že zošalel, následne zastrelili;

- vo Valls opekali kňaza pomaly na ohni a počas mučenia pred ním popravovali dvadsiatich odsúdencov;

- Do saleziánskeho domu vo Valencii, ktorý v noci ostreľovali guľomety, 22. júla 1936 na úsvite vtrhli milicionári. Práve sa v ňom konali duchovné cvičenia, ktoré viedol provinciál don Jozef Calasanz, jeden z prvých španielskych saleziánov. Don Calasanz s ďalšími tromi spolubratmi musel vystúpiť na kamión. Zrazu zahrmel výstrel a don Calasanz povedal:
,Bože môj!‘ a mŕtvy padol do kaluže krvi.
Milicionári uväznili a popravili aj dona Antona Martína, direktora saleziánskeho domu vo Valencii, dona Recareda De Los Rios, dona Jozefa Gimenéza, dona Juliána Rodrígueza, spolubrata laika Augustína Garcíu, ktorí boli zatvorení v tom istom väzení. Vyviedli ich von z mesta, postavili do radu k živému plotu a barbarsky pozabíjali.
Don Sergius Cid cestoval v Barcelone električkou. Niektorí milicionári ho sledovali, pretože mali podozrenie, že je to kňaz. Chytili ho za rameno, z vrecka mu vytrhli ruku, v ktorej mal ruženec, a za jazdy ho vyhodili z električky. Don Cid narazil na stĺp osvetlenia a na následky zranení zomrel.
V Barcelone sa stala udalosť, o ktorej rozprával don Ján Canals: „Dcéry Márie Pomocnice sa zišli v Kolégiu svätej Doroty a mali možnosť loďou odísť do Talianska, ale sestra Carmen Morenová a sestra Amparo Carbonellová nechceli odísť, pretože ošetrovali jednu sestru, ktorá bola po operácii. Všetky tri uväznili. Keď ich vypočúvali, chorú sestru prepustili a tie dve ošetrovateľky zastrelili.“

- v Madride zavraždili bl. Enrique Sáiz Aparicia SDB a ďalších 62 mučeníkov, ktorí boli beatifikovaní v roku 2007: Félix González Tejedor SDB; Germán Martín Martín SDB; José VillanovaTormo SDB; Pío Conde Conde SDB; Miguel Lasaga Carazo SDB; Andrés Jiménez Galera SDB; Luis Martínez Alvarellos SDB; Juan Larragueta Garay SDB; Pascual de Castro Herrera SDB; Virgilio Edreira Mosquera SDB; Francisco Edreira Mosquera SDB; Pedro Artolozaga Mellique SDB; Manuel Borrajo Míguez SDB; Justo Juanes Santos SDB; Heliodoro Ramos García SDB; Esteban Vázquez Alonso SDB; Pablo García Sánchez SDB; Valentín Gil Arribas SDB; Anastasio Garzón González SDB; Francisco José Martín López de Arroyave SDB; Ramón Eirín Mayo SDB; Juan de Mata Díez, laik; Salvador Fernández Pérez SDB; Sabino Hernández Laso SDB; Andrés Gómez Sáez SDB; Carmelo Juan Pérez Rodríguez SDB; Esteban Cobo Sanz SDB; Manuel Martín Pérez SDB;
Teódulo González Fernández SDB; Victoriano Fernández Reinoso SDB; Florencio Rodríguez Guemes SDB; Dionisio Ullívarri Barajuán SDB; Mateo Garolera Masferrer SDB; José María Celaya Badiola SDB; Nicolás de la Torre Merino SDB; Emilio Arce Díez SDB; Antonio Cid Rodríguez SDB; Juan Codera Marqués SDB; Tomás Gil de la Cal SDB; Higinio de Mata Díez SDB; Federico Cobo Sanz SDB; Antonio Torrero Luque SDB; Antonio Fernández Camacho SDB; Manuel Fernández Ferro SDB; Juan Luis Hernández Medina SDB; Antonio Rodríguez Blanco, diecézny kňaz; Bartolomé Blanco Márquez, laik; José Limón Limón SDB; Antonio Enrique Canut Isús SDB; Miguel Molina de la Torre SDB; Pablo Caballero López SDB; Antonio Mohedano Larriva SDB; Francisco Míguez Fernández SDB; Félix Paco Escartín SDB; Antonio Pancorbo López SDB; Honorio Hernández Martín SDB; Tomás Alonso Sanjuán SDB; Esteban García García SDB; Rafale Rodríguez Mesa SDB; José Blanco Delgado SDB; Teresa Cejudo Redondo, laička;

- dňa 9. augusta 1936 v Babastre bl. Zefirína Jiménez-Malla a bl. biskupa Florentino Asensio Barrosa spolu s ďalšími väzňami odviezli na nákladnom aute na miestny cintorín. Tam ich všetkých zastrelili a hodili do spoločného hrobu. Historik Antonio Montero uvádza, že celkovo zatkli a zavraždili v Babastre 113 kňazov z 139 tam žijúcich. Umučených bolo ďalej 51 klaretinských misionárov, celý kláštor s 18 bebediktínskymi mníchmi a 8 piaristických pátrov, ktorí žili v oblasti a spravovali školu.

- zoznam zavraždených augustiniánov beatifikovaných v roku 2007:

Rodríguez Alonso, P. Avelino * 1879 Santiago de Millas. (León); † 1936 Paracuellos
Abia Melendro, Fr. Luis * 1919 Abia de las Torres. (Palencia); .† 1936 Paracuellos (Madrid)
Alcalde González, P. Benito * 1883 Villayermo. (Burgos); .† 1936 Paracuellos (Madrid)
Alonso Fernández, P. Pedro * 1888 Faramontanos de Tábara; (Zamora) † 1936 Ctra. Valencia (Madrid)
Alonso López, Fr. Ramiro * 1915 Pozuelo de Tábara. (Zamora); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Alonso Ruiz, P. Florencio * 1889 Osorno. (Palencia); † 1936 Santander (Cantabria)
Álvarez Melcón, P. Bernardino * 1903 Rosales. (León); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Álvarez Rego, P. Manuel * 1908 Sésamo . (León); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Arconada Merino. P. Dámaso. * 1904 Carrión de los Condes.(Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid(
Arribas Palacio, P. Lorenzo * 1880 Arconada de Bureba. (Burgos) † 1936 Ctra. Valencia (Madrid)
Arriaga Anduinza, Fr. Antonio Mª * 1903 Busturia. (Vizcaya) † 1936 Finca El Tomelloso (Madrid)
Astorga Diez, P. Antolín * 1906 Aguilar de Campoo. (Palencia) † 1936 Belinchón (Cuenca)
Baldajos Pérez, Hno. Juan * 1872 Palencia. (Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Barba Chamorro, P. Felipe * 1873 Pozo Antiguo. (Zamora); † 1936 Fuente la Higuera (Valencia)
Blanco Álvarez, Hno Luís A. * 1888 Ayoo de Vidriales. (Zamora) † 1936 Fuente la Higuera (Valencia)
Calle Franco, Fr. Bernardino. * 1916 Itero Seco. (Palencia) † 1936; Paracuellos
Calleja del Hierro, P. José A. * 1901 Melgar de Fernamental. (Burgos) † 1936 Belinchón (Cuenca)
Camino Noval, P. Emilio * 1877 Valdesoto. (Asturias); † 1936 Fuente la Higuera (Valencia)
Carvajal Pereda, Fr. Pedro J. * 1912 Peñacastillo. (Cantabria); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Cerezal Calvo, P. Miguel. * 1871 Palencia. (Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Cernuda Febrero, P. Eugenio. * 1900 Zaratán. (Valldolid); † 1936 Santander (Cantabria)
Cuesta Villalba, Fr. Víctor. * 1917 Mantinos. (Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Dalmau Regas, Hno. José Mª. * 1886 Calella. (Barcelona); † 1936 Paracuellos
Diez Fernández, Fr. Nemesio. * 1911 Prioro. (León) † 1936 Paracuellos (Madrid)
Diez García, P. Anastasio . * 1877 Quintanilla Vivar. (Burgos); † 1936 Fuente la Higuera (Valencia)
Esnaola Urteaga, P. José . * 1893 Idiazábal. (Guipuzcoa); † 1936 Leganés (Madrid)
Espeso Cuevas, P. Matías * 1901 S. Martín de Valdetuéjar (León); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Fariña Castro, P. José Agustín. * 1879 Valladolid. (Valladolid); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Formigo Giráldez, P. Manuel * 1892 Paos Hermos. (Orense); † 1936 Málaga
Fuentes Puebla, Fr. Francisco. * 1916 Buenavista de Valaldavia.(Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Gaitero González, P. Víctor * 1871 Valdemora. (León) † 1936 Fuente la Higuera (Valencia)
Gando Uña, Fr. José * 1910 Villageriz de Vidriales.(Zamora); † 1936 Paracuellos (Madrid)
García Ferrero, P. Joaquín. * 1884 Morales de Valverde. (Zamora); † 1936 Paracuellos (Madrid)
García de la Fuente, P. Arturo. * 1902 Madrid. (Madrid); † 1936 Paracuellos (Madrid)
García González, P. Senén * 1905 Villarín. (León); † 1936 Paracuellos (Madrid)
García Rubio, Fr. Nemesio * 1912 Vegapujín. (León); † 1936 Paracuellos (Madrid)
García San Román, P. Claudio J. * 1904 Puebla de Sanabria. (Zamora); † 1936 Santander (Cantabria)
García Suárez, P. Esteban . * 1894 Canales. (León) † 1936 Paracuellos
Garnelo Álvarez, P. Benito * 1876 Carracedo del Monasterio.(León) † 1936 Paracuellos
Gil Leal, P. Gerardo . * 1871 La Vid. (Burgos); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Gómez Alvaro, P. Epifanio * 1874 Lerma. (Burgos); † 1936 Santander (Cantabria)
Guerrero Prieto, Fr. Marcos . * 1915 Fuente Encalada de Vidriales.(Zamora);. † 1936 Paracuellos (Madrid)
Gutiérrez Arranz, P. José * 1883 Zuzones. (Burgos); † 1936 Belinchón (Cuenca)
Gutierrez Calvo, Hno. Luis * 1888 Melgar de Abajo. (Valladolid); † 1936 Málaga
Hompanera París, Hno. Diego * 1915 Muñeca. (Palencia); † 1936 Málaga
Iturrarán Laucirica, Fr. Miguel * 1918 Marquina.(Vizcaya); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Lanero Villadangos, P. Froilán. * 19l0 Villdangos del Páramo. (León); † 1936 Ctra. Valencia
Largo Manrique, P. Jesús * 1912 Calzada de los Molinos.(Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
López García, Fr. Leoncio * 1902 Tordomar. (Burgos); † 1936 Santander (Cantabria)
López Piteira, Fr. José * 1913 San José de Arroyo. (Cuba); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Malumbres Francés, P. Constantin * 1872 Guaza de Campos. (Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Marcos del Río, P. Francisco * 1874 Lodoso. (Burgos); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Marcos Reguero, Hno. Ricardo * 1891 Villanueva de las Manzs. (León); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Marcos Rodríguez, Fr. Julio * 1914 Carrizal. (León); † 1936 Paracuellos (Madrid)
María Fincias, Fr. Julio * 1916 Sta. Eulalia de Tábara. (Zamora); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Martín Mata, Fr. Román * 1918 Buenavista de Valdavia. (Palenc); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Martínez Antuña, P. Melchor * 1887 San Juan de Arenas. (Asturias); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Martínez Ayuela, P. Jacinto * 1882 Celadilla del Río. (Palencia); † 1936 Cuenca
Martínez Ramos, P. Pedro * 1902 Figueruela de Arriba. (Zamora); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Mediavilla Campos, Hno. Isidoro * 1915 Villasur de Ciera. (Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Merino Merino, P. Heliodoro . * 1901 Puebla de Valdavia (Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Merino Vegas, P. Fortunato * 1892 Itero Seco. (Palencia); † 1936 Málaga
Mier Francisco, P. Nicolás de * 1903 Redondo. (Palencia); † 1936 Cuenca
Monedero Fernández, P. Juan * 1881 Roa. (Burgos); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Montes Fernández, P. Severiano. * 1887 S. Julián de Bimenes. (Asturias); † 1936 Caldas de Oviedo (Asturias)
Noriega González, Fr. José * 1915 Barriosuso de Valdavia.(Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Olaso Zabala, P. Gabino * 1869 Abadiano. (Vizcaya); † 1936 Fuente la Higuera (Valencia)
Pajares García, P. Samuel * 1907 Roscales de la Peña. (Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Pascual Mata, Hno.Gerardo * 1915 Cerezal. (León); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Peque Iglesias, Fr. José * 19l5 Rosinos de Vidriales. (Zamora); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Pérez Andrés, Fr. Marcos * 1918 Villasarracino. (Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Pérez García, Fr. José Antonio. * 1918 Villapodambre. (León); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Pérez Rodríguez, P. Juan * 1887 Andavías del Pan. (Zamora); † 1936 Santander (Cantabria)
Pérez Santos, P. Ángel * 1877 Villaherreros. (Palencia); † 1936 Fuente la Higuera (Valencia)
Polo García, P. Cipriano * 1880 Mayorga. (Valladolid); † 1936 Fuente la Higuera (Valencia) 0 Ramos Villafruela, Hno. Luciano * 1884 Villahoz. (Burgos); † 1936 Fuente la Higuera (Valencia)
Renedo Martino, P. Agustín * 1870 Baños. (Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Revilla Rico, P. Mariano * 1887 Buenavista de Valdavia (Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Revilla Rodríguez, Hno. Ubaldo * 1885 Buenavista de Valdavia. (Palencia); .† 1936 Fuente la Higuera (Valencia)
Rodrigo Fierro, P. Sabino * 1874 Cerezal. (León); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Rodríguez González, P. Benito * 1873 Armellada. (León) † 1936 Paracuellos (Madrid)
Rodríguez Gutiérrez, P. Conrado * 1901 Villanueva de la Peña. (Palencia) † 1936 Paracuellos (Madrid)
Ruiz Salvatierra, Fr. Lucinio * 1915 Villanueva de Odra. (Burgos) † 1936 Paracuellos (Madrid)
Ruiz Vallejo, P. Vidal * 1892 Carrión de los Condes. (Palencia); † 1936 Gijón (Asturias)
Sánchez López, Hno. Macario * 1884 Hoyocasero. (Avila) † 1936 Paracuellos (Madrid)
Sánchez López, Hno. Tomás * 1890 Hoyocasero. (Avila); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Sánchez Sánchez, P. Juan * 1882 Diego Álvaro. (Avila); † 1936 Paracuellos
Sandín Miñambres, P. Primitivo * 1893 Santibáñez de Tera. (Zamora) † 1936 Ctra. Valencia
San Román Fernández, P. Miguel. * 1879 Tábara. (Zamora); † 1936 Santander (Cantabria)
Serra del Chorro, P. Enrique * 1899 La Barraca. (Valencia) † 1936 Belinchón (Cuenca)
Simón Ferrero, Fr. Pedro * 19l6 Fuente Encalada de Vidriales.(Zamora);† 1936 Paracuellos (Madrid)
Suárez Valdés, P. Luís * 1874 Ciaño. (Asturias); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Terceño Vicente, Fr. Dionisio * 1912 Congosto de Valdavia. (Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Valle García, Fr. Máximo * 1915 Villanueva de Abajo. (Palencia); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Varga Delgado, P. Pedro de la * 1904 Valladolid. (Valladolid); † 1936 Paracuellos (Madrid)
Velasco Velasco, P. Benito * 1884 Arroyal de Vivar. (Burgos) † 1936 Paracuellos (Madrid)
Villarroel Villarroel, P.Balbino * 1910 Tejerina. (León); † 1936 Paracuellos Madrid)
Zarco Cuevas, P. Julián * 1887 Cuenca. (Cuenca); † 1936 Paracuellos (Madrid)

- v Ripoll boli zavraždení týto kňazi: páter Ragné, konzervátor folkloristického múzea; páter Torrents, kaplán kláštora; Satenach, riaditeľ obecnej školy; Cabaleria organista z kláštora;

- v Rases zavraždili farára Francisca Fauclaru a jeho dvoch kaplánov;

- v Barcelone zavraždili pátra Federica Museta, organistu a riaditeľa zboru v chráme Santa Maria del Mar, ktorý počas Medzinárodnej výstavy v Barcelone roku 1929 bol organistom Palaáca misií;

-v Barcelone zavraždili tarrandonského kardinála arcibiskupa Francisca Vidala z Baraquera;

- v Barcelone zavraždili v prvý týždeň revolúcie: J. Hogueta, kaplána chrámu Josepets; Ramona Maaeaggura, kaplána Nepoškvrneného počatia v Sabadell; pátra Alfonsa Ramireza, spolupracovníka Katalánskej biblickej spoločnosti a literárneho riaditeľa nakladateľstva Eugenio Subirana; pátra Gila Paréa, kaplána a kustóda chrámu Sagrada família, spolupracovníka architekta Gaudího;

- nórsky konzul v Barcelone Ferdinand Muller, ktorý si najal kňaza na výchovu syna, sa musel pozerať ako ho odviedli, napriek tomu, že bol na nórskom území konzulátu a okamžite vonku zastrelili;

- vdova Colayová v Barcelone, matka ôsmich detí-robotníkov, členov revolučnej C.N.T. mala posledného syna kňaza. Ten sa ukryl u matky. Milicionári ho našli, matku zamkli a kým v zúfalstve búchala na dvere, zatrelili ho. Jeho brat, milicionár, zošalel.

- benediktíni z republikánmi zabaveného kláštora Motserrat zavraždení v Barcelone: José Maria Fontseré; Domingo Gonzáles; Juan Poca; Ambrosio Busqueta; Placido Felin; Eugenio Eraukin y Aramburu; Ignacio Guilá; Luis Palaciola; Veremundo Boquer;

- benediktíni z Montserratu zavraždení v Molins de Rey: Francisco Sancher; Leonardo Mesters; Bernardo Limeón; zavraždení v Taragone: Elise Salomon; Odon Querol; zavraždení v Pedralbes: Martín Canys; Ambrosi Caralt; Useal Ferrer;

- pekára Placida Armengola z Bolanovy, ktorého syn bol kňazom, podozrievali, že sa u neho tajne slúži svätá omša. Zavraždili ho spolu so ženou, tromi deťmi a učňom.

- v Tarrase zavraždili notára Franciaca Badina;

- v Rabasaade pri Barcelone bola matka Dominga Fosses a 4 terciárky dominikánskeho rádu znásilnené a zavraždené;

- v kláštore Dobrého Pastiera na „Diagonale“ v Barcelone, kde bol ústav pre výchovu dievčat, boli chovankyne aj rehoľné sestry znásilňované opitou luzou, po obsadení kláštora milicionármi;

- v Barcelone vykopali milicionári z hrobov kostry a múmie mníchov a rehoľníc a vystavili ich na ulici v groteskných postojoch;

- v Barcelone milicionári pribili 30 nacionalistických vojakov na kríže a nechali ich plávať po mori;

- v Bracelone popravili Riccarda Zamorru, brankára národného furbalového tímu a spolu s ním najlepšieho hráča FC Madrid Tenu, pretože agitovali pre povstalcov;

- v Madride popravili milicionári spisovateľa José Matia Carretera;

- v Almedraleja, v badajozskej provincii, revolucionári poliali biskupa z Jaén, jeho sestru a ďalších 800 ľudí benzínom a zaživa upálili;

- v Madride boľševici zavraždili redaktora časopisu ABC Alfonsa de Santamarie a známeho boxera Paulina;

- v Madride priviazali rehoľníčku na vlakové koľaje a nechali ju rozštvrtiť lokomotívou;

- v Cebreros neďaleko Avili zašili do vreca farára a zavesili ho na trám. Potom ho ponárali do vriacej vody, kým nezomrel v stračných mukách;

- v Roblegarde mučili farára a nútili kaplána aby sa na to pozeral. Ten následne zošalel;

- v Andalúzii boľševíci povraždili deti katolíkov a povešali cih na verejné budovy;

- v dedine Vuente de Campo komunisti zavreli do kostola 51 miestnych obyvateľov, aj ženy a deti a kostol potom zpálili. 12 obyvatelia zhoreli a ostatní boli postrielaní pri pokuse o útek z kostola;

- v El Arachal republikáni zavreli do pivnice 20 osôb, mužov, žien a detí. Keď sa blížilo vojsko gen. Franca, tak do miestnosti hodili kanistre s benzínom a zapálili;

- v Utrera, južne od Sevilly, priviazali komunisti otca na stoličku a jeho deti mu zapálili na kolenách;

- v Rosal de la Frontera, pri hraniciach s Portugalskom, upálili v kostole 40 ľudí. Oheň bolo vidieť až do Portugalska;

- v Ronde zhodili republikánske hordy do rokliny, ktorá pretína mesto 512 ľudí;

- v provincii Ciudad Real bola matka dvoch jezuitov zavraždená tak, že jej vrazili do krku kríž;

Podobnými prípadmi by sa dali zapísať celé stohy papiera. Tie hore uvedené, sú len čerešničkou na tejto marxisticko – republikánskej tortičke. O ničení kostolov, umeleckých diel, relikvií, hrobov, zneucťovaní hostií, znásilňovaní je škoda sa rozpisovať podrobnejšie, pretože to je práca pre historika na plný úväzok.

Ľavicoví zvrátenci radi poukazujú na krutosti postupujúcich povstalcov, zabúdajúc vo svojom gnostickom mimočasovom a mimorealitnom poblúznení, rozlišovať medzi príčinou a následkom. Ten komu boľševici umučili súrodenca alebo rodiča zaiste len zťažka ovládal svoje vášne. Určite to nie je z kresťanského hľadiska ospravedlniteľné, avšak z psychického je to pochopiteľné.

Ten kto rozpúta peklo na zemi sa nemá právo sťažovať, keď sa mu tiež dostane trochu tej síry, ktorou zasmradil polovicu planéty. Pohoršovať sa nad niektorými prehmatmi frankistickej armády môžu ľudia ako Georges Bernanos, nikdy nie však duchovní potomkovia ľavicovej luzy, ktorí nám chcú nadiktovať novú, sfalšovanú verziu dejín. Vo svojej orwelliáde sa nám pokúšajú vsugerovať, že vrahovia boli obeťami. Tento príspevok bol napísaný na pamäť skutočných španielských mučeníkov, o ktorých napísal Paul Claudel:

Sesterské Španielsko, sväté Španielsko – dobre si si vybralo!

Jedenásť biskupov, šestnásťtisíc kňazov umučených – a ani jeden neodpadol!

Požehnané veľkonočné sviatky

2009-04-09T15:21:00.005+02:00

Vážení priatelia a podporovatelia Slovenského kruhu Leva XIII. všetci verní kresťania, bratia a sestry

prajeme Vám požehnané prežitie veľkých sviatkov

utrpenia, smrti a zmŕtvychvstania nášho Pána Ježiša Krista.

"Ale Kristus vstal z mŕtvych, prvotina zosnulých” (1 Kor 15,20)

Náboženství holocaustu

2009-03-21T21:40:00.002+01:00

Myslím, že lze dnes hovořit o jakémsi „náboženství holocaustu“, které zčásti nahrazuje mizející víru Židů ve Starý zákon a komentáře k němu obsažené v talmudu. V něm nejde o pouhá historická tvrzení o míře utrpení Židů způsobeného nacisty, počtu obětí a způsobu jejich usmrcování. Tyto záležitosti mají být předmětem poctivého svobodného a nezaujatého historického zkoumání. Historií se v tomto článku nebudu zabývat. Jde mi v něm o (pseudo)náboženský aspekt celé věci.

Náboženství holocaustu má svoji víru, svá dogmata (6 milionů obětí, plynové komory, cílené vyvražďování židů), svá posvátná místa a rituály, své hlasatele, misie (propagandu), své zákony, cenzuru i svou inkvizici pronásledující tzv. popírače. Je v tom úspěšné jak můžeme pozorovat na právě probíhající aféře kolem biskupa Richarda Williamsona, kterému hrozí v Německu (a nejenom tam) trestní stíhání za vyslovení svého mínění o historických událostech. Kritické otázky jsou pak považovány za rouhání. Víra v toto náboženství je zakomponována do základů některých států a její zhroucení by vyvolalo vážné politické otřesy a zhroucení důvěry v jejich představitele.

Jestliže někdo namítne, že na tom není nic špatného, protože dogmata tohoto náboženství jsou pravdivá, lze na to odpovědět, že to vůbec není podstatné, protože se jedná o modloslužbu, nikoliv jen o výroky týkající se historie. Modloslužba spočívá právě v tom, že něco stvořené, ať již to patří do světa přírody či do světa lidí, je povzneseno na božskou úroveň. Takovou modloslužbou nemusí být jen starověké uctívání slunce, hvězd, panovníků či rukama udělaných předmětů. Může se jednat třeba o kult rasy, národa nebo státu, tedy věcí, které v rámci pozemských věcí mají svůj oprávněný význam, které jsou však z této sféry vytrženy a povýšeny. Na to už v souvislosti s nacistickou ideologií poukazoval Pius XI. v encyklice Mit brennender Sorge. Nebo se může jednat o kult Matky Země (Gaia, starořecká bohyně země), ke kterému se hlásí část ekologického hnutí a který vyvyšuje nerozumnou přírodu nad člověka.

Samotné užívání slova „holocaust“ pro nacistické vyvražďování židů je nesmyslem. Ve Vulgátě, latinském překladu Písma svatého, se toto slovo vyskytuje na mnoha místech. V českých překladech se zpravidla užívá termínu „oběť zápalná“ nebo „celopal“. Obětní zvíře, které muselo být bez vady, bylo pak ohněm zcela spáleno. V případě Židů nešlo ovšem o žádnou oběť ani ze strany vrahů ani o její přijetí na straně zavražděných. Byl to prostě nacistický zločin spáchaný na základě jejich povýšení až zbožštění rasy jako něčeho, co určuje hodnotu člověka. Náboženství holocaustu činí však středobodem lidských dějin tuto událost. Neuvádí se přitom, že bylo také velmi mnoho nežidovských obětí nacistů, že počet obětí bolševiků v SSSR byl mnohem větší i že byly i další významné genocidy v Kambodži, Arméni v Turecku, v bývalé Jugoslávii i jinde. To vše však převyšuje počet úmyslně usmrcených nenarozených dětí zavražděných v mnoha tzv. demokratických zemích potratáři coby nájemnými vrahy. Navíc pro křesťany je středem dějin Kristova oběť na kříži. Nelze však tvrdit, že náboženství holocaustu popírá Boží existenci. Ta je pro něj podobně jako pro sekulární židy v Izraeli něčím vedlejším. Tradiční judaismus není tím ani popřen, ani nahrazen, ale spíše doplněn. Posiluje však jeho protikřesťanské zaměření. Claude Lanzmann, tvůrce devítihodinového filmu Shoah, se výslovně vyjadřuje v tom smyslu, že kult holocaustu má nahradit křesťanství, když píše: „Pokud Osvětim je něco jiného než horor historie, potom se křesťanství otřásá v základech. Kristus je syn Boží, který šel na konec lidsky snesitelného, kde snášel nejkrutější utrpení. … Pokud je Osvětim pravdou, potom existuje lidské utrpení, které se s utrpením Krista jednoduše nedá srovnat. … V tom případě je Kristus falešný a spása nepřijde od něj. … Osvětim je vyvrácením Krista.“ (časopis Les temps modernes, prosinec 1993)

Někteří, jako Norman G. Finkelstein ve své knize Průmysl holocaustu, poukazují na zneužití utrpení Židů k nárokování si finančních kompenzací a nátlaku a to více ve prospěch židovských organizací než potomků tehdejších židovských obětí. Takové zneužití je jistě zlo, ale týká se to majetku, tedy něčeho vnějšího vůči člověku, naproti tomu náboženství holocaustu jde o srdce člověka, o jeho sklonění se pod diktát politické korektnosti, sekulárních organizací a převažujících trendů. Modloslužba je jistě větší hřích než krádež. Je velmi smutné a ostudné, když tomuto náboženství poklonkují i někteří církevní činitelé a vadí jim více domněnky o historických událostech než skutečné hereze, které vylučují jejich nositele z církve.

Ukazuje se, že každá modloslužba a každá falešná ideologie má v sobě velký ničivý potenciál a ohrožuje svobodu, zdraví i životy lidí. Mnohdy jim i ubližuje, když k tomu získá moc. Vzpomeňme v této souvislosti oběti francouzské revoluce v 18. století, nacismu, marxismu a také věznění Ernsta Zündela, Germara Rudolfa, Davida Irvinga a dalších uvalené vyznavači či sluhy náboženství holocaustu. I nyní, poté co biskup Williamson vyslovil svá mínění o některých historických událostech spadajících pod dogmata náboženství holocaustu, se ukazuje, jak jsou jeho zastánci útoční s použitím lží a nečestných prostředků. Místo, aby se setkal s klidnými věcnými argumenty svých oponentů, setkává se s nenávistí.

Co máme dělat, když se setkáme s modlářstvím? Předně se před ním nesklánět jako Eliáš, který zbyl jako jediný prorok Hospodinův proti 450 prorokům Baalovým (1 Král 18,22). Za druhé pak ty uctívané věci, osoby či události odkázat do sféry, kam podle své přirozenosti patří. Půjde-li o nepřiměřenou úctu přírody, tak poukázat na to, že se z její krásy právem radujeme a máme se o ní starat tak, aby nám i nadále mohla sloužit. Půjde-li o národ, tak svébytnost vlastního národa podporujme a jinému národu ji přejme. Jde-li o oběti promyšleného zločinu, pamatujme na ně při věrném líčení historie, vzpomínejme na ně, jsou-li to naši předci nebo přátelé či příslušníci našeho národa. Nic nezveličujme.

napísal Michal Kretschmer
prebrané z http://www.natia.cz/layout2_cz.aspx?pageid=884

Odsúdenie liberalizmu veľkými pápežmi

2009-03-17T18:50:00.006+01:00

Gregor XVI., Mirari vos (1832)

„Nyní obracíme zřetel k jiné nejčastější příčině všeho toho zla, jímž je Církev v této době k Našemu zármutku navštívena, totiž k indiferentismu (tj. náboženské lhostejnosti) čili onomu zvrácenému názoru, že prý je možné získat věčnou spásu duše vyznáváním kterékoli libovolné náboženské víry, jen když přitom člověk uspořádá svůj způsob života podle norem spravedlnosti a mravopočestnosti. – V této tak přejasné a do očí bijící věci bude Vám možno bez velké těžkosti tento nejzáhubnější blud odvrátit od lidu svěřeného Vaší péči. Nechť se tedy hrozí apoštolského výroku: Jeden Pán, jedna víra, jeden křest [Ef 4, 5] ti, kdo se domýšlejí, že by z každého náboženství vedla cesta do přístavu věčné blaženosti, a nechť uváží sami u sebe Spasitelova slova, že jsou proti němu, kdo nejsou s ním [L 11, 23], a že tedy nešťastně rozptylují, když neshromažďují s ním, a proto nebudou moci být spaseni, nezachovají-li věrně a pevně i cele a neporušeně katolickou víru (srov. Symbolum Athanasianum). – Z tohoto nečistého zřídla náboženské lhostejnosti plyne ono převrácené a bludné učení, ať neřekneme pominutí smyslů, že se totiž má dovolit jednomu každému svoboda svědomí. Tomuto přezáhubnému bludu klestí cestu ona úplná a neomezená svoboda smýšlení, která ke zkáze Církve i státu široce se rozmáhá, ba někteří se i osmělují hlásat s náramnou nestydatostí, že prý odtud vyplývá i nějaký prospěch pro náboženství. Ale co je horší smrti duše než svoboda pro blud? (105. – dříve 166. – list sv. Augustina proti donatistům 2, 10)“

Bl. Pius IX., Quanta cura (1864)

„Však o tom, nejdůstojnější bratří, máte dobrou vědomost, že v této době je nemálo těch, kdo přizpůsobují občanské společnosti svou bezbožnou a absurdní zásadu takzvaného naturalismu a opovažují se učit, že prý nejpečlivější ohled na obecné blaho a vůbec občanský pokrok vyžaduje, aby lidská společnost byla ustanovena a spravována beze všeho zřetele k náboženství tak, jako by ho ani nebylo nebo alespoň jako by nebylo rozdílu mezi náboženstvím pravým a náboženstvími nepravými… Podobně se neostýchají tvrdit proti učení svatých Písem i svatých Otců, že prý obecné blaho je nejlépe zajištěno tam, kde se vladařské moci nepřiznává povinnost trestat rušitele katolického náboženství zákonnými tresty, leč pokud toho žádá veřejný pořádek… Vycházejíce z této bludné ideje o společenské vládě, neobávají se zastávat jinou bludnou domněnku, nejvýš zhoubnou katolické církvi a spáse duší, kterou Náš předchůdce blahé paměti Řehoř XVI. nazval pominutím smyslů, totiž že prý volnost svědomí a náboženská svoboda je přirozeným právem každého člověka, že by to mělo být vyhlášeno zákonem a že občané mají právo veřejně vyjadřovat a vysvětlovat své myšlenky slovem, tiskem nebo jiným způsobem… Když toto drze zastávají, zajisté v mysli neuvažují, že hlásají svobodu k záhubě. Poněvadž tam, kde bylo náboženství odstraněno z občanské společnosti a odmítnuta autorita i učení zjevení Božího, ztrácí se a zatemňuje také přesný pojem o spravedlnosti a lidském právu a na místo pravé spravedlnosti a zákonného práva nastupuje hrubé násilí, a je proto pochopitelné, že se někteří, nic nedbajíce a opovrhujíce nejjistějšími pravidly zdravého rozumu, opovažují provolávat, že vůle národa ustavuje svrchovaný zákon, neomezený ani právem božským, ani právem lidským, tedy takzvané veřejné mínění je rozhodující, aby dokonané události nabyly právní platnosti podle politického řádu právě tím, že jsou dokonány. Kdo by však neviděl, že lidská společnost zbavená vazeb náboženství a pravé spravedlnosti nemůže mít jiného cíle, než aby nabývala a hromadila hmotné statky, aniž by ve svém jednání se řídila jiným zákonem než nezkrotnou touhou srdce po rozkoších a výhodách, jimž otročí?“

Bl. Pius IX., Syllabus omylů (1864)

Omyl 77. V této dnešní době už není vhodné, aby katolické náboženství bylo jediným státním náboženstvím s vyloučením všech ostatních jakýchkoli kultů.

Omyl 78. Bylo proto chvályhodné, že v některých katolických zemích bylo zákonem postaráno o to, aby přistěhovalcům byl dovolen veřejný výkon jakéhokoli jejich kultu.

Omyl 79. Je totiž omyl, že občanská svoboda jakéhokoli kultu nebo plná a všem přiznaná svoboda pronášet zjevně a veřejně jakékoli názory a myšlenky vede příliš snadno ke zkáze mravů a myslí a k šíření zhoubného indiferentismu čili náboženské lhostejnosti.

Omyl 80. Římský biskup se může a má smířit s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací.

Lev XIII., Libertas praestantissimum (1888)

„Základní myšlenka, o niž se opírá náboženská svoboda, je tato: každý má svobodu vyznávat jakékoli libovolné náboženství nebo i vůbec žádné. A přece je beze všech pochybností největší a nejsvětější ze všech povinností člověka ta, která lidem přikazuje zbožnost a úctu k Bohu. To vyplývá z toho, že jsme neustále pod mocí Boha, že jsme řízeni jeho vůlí a Prozřetelností a že od něho jsme vyšli a k němu se musíme vrátit… Tážeme-li se však, které z různých, vzájemně si odporujících náboženství máme následovat, pak nás nepochybně již zdravý rozum odkazuje k tomu jedinému náboženství, které ustanovil Bůh a které jeho Prozřetelnost vyznamenala jistými vnějšími známkami, podle nichž je mohou všichni lidé snadno poznat; neboť omyl v otázce takové důležitosti by měl ty nejzávažnější důsledky. Náboženská svoboda by proto člověku přiznávala oprávnění beztrestně porušovat nejsvětější povinnost a zpronevěřit se jí, odvrátit se od neměnného dobra a přiklonit se ke zlu. To by však nebyla svoboda, nýbrž zneužití svobody a hanebné otroctví duše pod hříchem.

Když uvažujeme právě o této svobodě v souvislosti se životem státu, pak podle ní nemá stát důvod ctít Boha nějakým veřejným způsobem nebo žádat jeho uctívání; nemá dávat přednost žádnému náboženství, neboť všechna mají být považována za stejně oprávněná bez jakéhokoli ohledu na lid i tam, kde lid vyznává náboženství katolické. To by mohlo být správné jen za předpokladu, že pospolitost lidí ve státě nemá vůči Bohu žádné povinnosti nebo alespoň se jich může beztrestně zříci: obojí je však zjevně nesprávné.

Je to Bůh, kdo člověka stvořil k pospolitému životu a umístil ho do svazku bytostí stejného druhu, aby ve společnosti přijímal to, čeho jeho lidská přirozenost vyžaduje a čeho by pro sebe nemohl dosáhnout sám. Proto má občanská společnost právě proto, že je společností, uznat Boha jako svého Otce a Původce a sloužit mu jako svému Pánu a Králi v úctyplné bázni. Stát bez Boha nebo – což nakonec vyjde nastejno – stát, který se chová ke všem náboženstvím lhostejně a bez rozlišování je uznává za rovnocenná, se staví proti spravedlnosti a rozumu.

Stát se má hlásit k jedinému pravému náboženství a toto jako takové poznat není nijak těžké, zvláště v katolických zemích, neboť na sobě zřetelně nese známky pravdy. Rozumní státníci mají toto jediné pravé náboženství zachovat a chránit, jde-li jim skutečně o to, k čemu jsou zavázáni, totiž aby moudře a účelně podporovali blaho občanů. Ačkoli nejbližším účelem státní moci je podpora časného života na tomto světě, přece nemají člověku ztěžovat, ale spíše ulehčovat dosažení dobra nejvyššího, jímž je věčná blaženost.

Po vzoru Lucifera, který vyřkl rouhavá slova ‚Nebudu sloužit‘, usilují mnozí pod jménem svobody o absolutní bezuzdnost. K těm patří stoupenci tak široce rozšířeného a vlivného způsobu života, kteří odvozují své jméno od svobody (libertas) a chtějí být nazýváni liberály. Podle povahy věci to jsou jako ve filosofii naturalisté a racionalisté, tak v oblasti morálky a občanského života stoupenci liberalismu – od naturalistů vytýčené zásady přenášejí do mravů a praktického života. V základní myšlence celého racionalismu je vláda lidského rozumu nejvyšší. Rozum odmítá povinnou poslušnost božskému a věčnému Rozumu, prohlašuje se za nezávislý a navrhuje tak sebe za nejvyšší princip, za původce a soudce vší pravdy. Stejným způsobem popírají liberálové jakoukoli božskou moc, kterou bychom měli v životě poslouchat, tvrdíce, že každý je sám sobě zákonem. Podle toho hlásají mravní nauku, kterou nazývají nezávislou. Ta zprošťuje, pod zdáním svobody, vůli od podřízenosti pod božské příkazy a snaží se přinést pro člověka neomezenou bezuzdnost.

Ve veřejném životě se státní moc oddělí od svého pravého a přirozeného daného základu, o nějž se opírá celá její moc k podpoře všeobecného blaha: je to pak vůle většiny lidu, které přísluší zákonné rozhodnutí, co se má či nemá dělat – to je cesta úpadku do tyranského panství. Jestliže je jednou popřena nadvláda Boží nad člověkem a nad společenstvím lidí, pak už v důsledku toho neexistuje ani žádné veřejné náboženství a všechny náboženské záležitosti budou opomíjeny.

Z řečeného vyplývá, co si máme myslet o druhu svobody, o kterou stejně horlivě usilují a jíž si cení stoupenci liberalismu. Na jedné straně ji sice pro sebe a pro státní zřízení natolik rozšiřují, že nikterak neváhají otevřít dveře a brány všem zvráceným míněním, na druhé straně kladou Církvi do cesty mnohonásobné překážky a omezují její svobodu, nakolik je jen možno, ačkoliv nauka Církve nejen neposkytuje žádný podnět k obavám z nějaké újmy, nýbrž spíše lze od ní očekávat jen velké výhody. Velmi velebena je také tzv. svoboda svědomí. Jestliže se jí rozumí tak, že každý může podle libovůle Boha uctívat nebo ne, pak je toto již výše řečeným dostatečně vyvráceno.

Shrňme teď krátce pro přehlednost celou Naši řeč do podstatných bodů spolu s důsledky, jež z toho vyplývají. Základní myšlenka je ta, že každý člověk se skutečně a trvale nachází pod mocí Boží. Proto je lidská svoboda, která by nebyla podřízena Bohu a poddána jeho vůli, naprosto nemyslitelná. Popírat existenci tohoto svrchovaného panství Boha nebo je nechtít strpět – to není otázkou svobodného člověka, nýbrž toho, kdo svou svobodu zneužívá ke vzpouře. A z takového zaměření ducha se vyvíjí a v něm pozůstává základní chyba liberalismu.

Z řečeného vyplývá, že není v žádném případě dovoleno podporovat, hájit nebo dovolovat svobodu ve vytváření mínění, v písemném projevu, ve vyučování, jakož ani nerozdílnou svobodu náboženství, jako kdyby všechny tyto svobody byly od přirozenosti danými lidskými právy. Neboť kdyby byly skutečně dány od přirozenosti, pak by existovalo právo k odmítnutí svrchovaného panství Boha a lidská svoboda by nemohla být řádně uspořádána žádným zákonem.“

výber prebratý z www.tedeum.cz

Arcibiskup Marcel Lefèbvre: Čo sa to deje v Cirkvi?

2009-02-20T20:21:00.006+01:00

Tento článok je pokusom priblížiť dianie (rozumej krízu) v Cirkvi z tradicionalistického pohľadu. Suplujeme tým to, čo v mainstreamových médiách nemáte šancu nájsť. Ako by aj, veď by to narušilo masírovanie mozgov smerom „Vľavo hľaď!“ V záplave nehoráznych lží, ktorá sa v posledných dňoch valí médiami a na ktorej sa bohužiaľ podieľajú aj cirkevní predstavitelia chceme dať priestor zaznieť slovám samotného zakladateľa FSSPX, ktoré chce lživý liberálny systém umlčať.

Keď sa povie „Tridentský rítus“ – väčšina netuší, o čom je reč. Niektorým sa však vybaví jedno – Omša slúžená „chrbtom k ludu“. No a pár zainteresovaných si spomenie na meno človeka, vďaka ktorému nám tento stáročný liturgický poklad zostal aspoň relatívne prístupný (to, že nie absolútne, určite nie je jeho vinou) – Arcibiskup Mons. Marcel Lefèbvre. Ponúkame Vám jednu z jeho homílií, no najprv si povedzme pár dôležitých faktografických údajov o jeho osobnosti. Jednou vetou zhrnuté – je vodcovskou postavou Tradícii Cirkvi verných katolíkov.

Aktívne sa zúčastnil II. Vatikánskeho koncilu (Ako sám hovoril, prežil tri vojny – jednu v rokoch 1914 až 1918, druhú v rokoch 1939 až 1945 a tú tretiu v rokoch 1962 až 1965.), kde patril spolu s kardinálom Ottavianim a kardinálom Spellmanom k predstaviteľom „antireformistického krídla“. Odmietal mnohé závery koncilu kvôli ich kujónskej dvojznačnosti - od zmeny rímskeho Misála a zavedenia ľudových jazykov do Liturgie (to jediné je dnes považované za jednoznačné), cez rezignáciu na učenie o Cirkvi ako o jedinom spoločenstve, založenom Božím Synom ku spáse človeka, až po falošný ekumenizmus a modernistické herézy napr. o „slobode vierovyznania“, ale aj iné, ktorých najviditeľnejším prejavom je neustále sekularistické prispôsobovanie sa Cirkvi nevereckej spoločnosti, dôsledkom čoho je totálny rozklad jej tradičného doktrinálneho učenia a vzdanie sa pozícií, ktoré Hierarchia Cirkvi zastávala necelé dve tisícročia.

Vidiac, že koráb Matky Ecclesie nepláve dobrým smerom, založil s kňazmi, zdieľajúcimi jeho obavy seminár a spoločenstvo s názvom „Kňazské Bratstvo Svätého Pia X.“ (Fraternitas Sacerdotalis Sancti Pii X. (FSSPX)) Toto spoločenstvo dodnes udržuje predkoncilové liturgické, teologické a pastorálne postoje, vlastné Cirkvi po stáročia, až do oných šesťdesiatych liet storočia minulého...

Napriek viacerým výzvam Pápeža Pavla VI. vysväcoval otec Lefèbvre nových kňazov a diakonov, napokon bol Pavlom VI. suspendovaný – zbavený právomocí, ktoré mu vyplývali z jeho kňazského a biskupského úradu. Podvoliac sa tlaku z jeho vlastného okolia, odhodlal sa v roku 1988 k aktu, ktorý viedol k „exkomunikácii Latae sententiae“ (=činom samotným). Vatikánske úrady totiž napriek prísľubom zámerne odkladali termín vysviacky nového biskupa/nových biskupov pre Bratstvo Sv. Pia X. na stále neskorší a neskorší termín. Išlo o očividné hranie na čas, vyčkávanie na Lefèbvreovu smrť. Čakalo sa, že po jeho smrti sa FSSPX rozpadne samo a svetlým zajtrajškom vo „vynovenej“ Cirkvi už nebude nikto a nič brániť kadejakými kritickými rečami a poznámkami.

30. júna 1988 vysvätil arcibiskup Lefèbvre štyroch biskupov pre Bratstvo. Ich mená sú: Bernard Tissier de Mallerais (Francúz), Alfonso de Galarreta (Španiel), Richard Nelson Williamson (áno, ten Williamson [Angličan]) a Bernard Fellay (frankofónny Švajčiar [jeho nástupca na čele Bratstva Sv. Pia X]). Týmto aktom došlo k tomu, čo väčšina médií bez akéhokoľvek podrobnejšieho vysvetlenia okolností nazýva jednoducho exkomunikáciou. No a tento trest „exkomunikácie“ z nich sňal Pápež Benedikt XVI. pred niekoľkými dňami, vyvolajúc tým búrku nepochopenia v cirkevných aj mimocirkevných kruhoch.

Tu sú slová muža, ktorému vďačíme za zachovanie aktívneho vysluhovania Svätej Omše v jej tradičnom ríte - Obetu, nepoznačenú besnením revolučných vĺn.

Čo sa to deje v Cirkvi?

(Reč Exc. Mons. Marcela Lefèbvrea v chráme San Simone Piccolo v Benátkach dňa 7. apríla 1980)

V Mene Otca i Syna i Ducha Svätého. Amen.

Drahí bratia a sestry!

Dúfam, že mi prepáčite, že nehovorím veľmi dobre Vaším jazykom (taliansky, pozn. prekl.), no dúfam, že napriek tomu porozumiete mojim slovám.

Snáď sú medzi Vami takí, ktorí sa trápia neistotou a obavami. Možno myslia na to, ako je možné, že sem prišiel a prečo vlastne sem, do Benátok prišiel Mons. Lefèbvre bez toho, že by ho pozval kardinál Cé (dnes emeritný patriarcha benátsky, pozn. prekl.). Moja prítomnosť vytvára takú situáciu v Cirkvi, ktorú nie je možné označiť za normálnu. Je to naozaj tak. V časoch, keď som bol arcibiskupom Dakaru, by som sa bol veľmi začudoval, ak by bol do mojej diecézy prišiel nejaký biskup bez môjho pozvania, alebo, ak by som mal dostať nejakú podobnú návštevu, a nebol by som o nej aspoň dopredu upovedomený. Uznám, že stojíme zoči-voči abnormálnej situácii. Musíme si položiť otázku: Aká je súčasná situácia v Cirkvi? V akom sa nachádza stave?

Nikdy, nikdy som nechcel vykonať nič, čo by bolo v rozpore s Cirkvou! Celý svoj život som zasvätil službe Cirkvi. Počas päťdesiatich rokov môjho kňazstva, z ktorých tridsaťpäť som prežil ako biskup, som nečinil nič iné, ako službu Cirkvi ako misionár, neskôr ako biskup vo Francúzsku, ako najvyšší predstavený otcov Svätého Ducha (=Spiritánov, pozn. prekl.), napokon ako misijný biskup. Títo mladí kapláni a kňazi, ktorých tu dnes vidíte so mnou, tvoria len malý zlomok tých, ktorí študujú v mojich piatich seminároch.

Pred desiatimi rokmi som začal s týmto istým úmyslom služby Cirkvi aj svoje dielo – Kňazské Spoločenstvo Svätého Pia X. Prečo sa teda kardinál Cé, patriarcha benátsky neteší, že som dnes tu? Prečo nechápe dôvod mojej prítomnosti? Ako by som to aj mohol vysvetliť? Očividne sa neteší z toho, že odo dňa mojej kňazskej vysviacky pokračujem v plnení svojich povinností bez akejkoľvek zmeny. Nikdy som sa v tomto zmysle nezmenil, ani vtedy nie, keď som zakladal nové semináre v Afrike, ani vtedy nie, keď som ako apoštolský delegát Jeho Svätosti Pápeža Pia XII. počas jedenástich rokov navštívil 64 diecéz francúzskej Afriky. Navštívil som všetky semináre, stanoviac diecéznym biskupom normy, na základe ktorých má nový seminár fungovať.

Nikdy som sa nezmenil. To som kázal a konal, čo Cirkev vždy učila. Nikdy som svojím konaním nemenil to, čo Cirkev učila na tridentskom koncile alebo na Prvom vatikánskom koncile. Kto sa teda zmenil? Ja alebo kardinál Cé? Neviem, ale myslím si, že keď si všimneme, ako sa veci majú, teda, keď sa pozrieme na ovocie zmien, zavedených po Druhom vatikánskom koncile, každý môže vidieť odpoveď na moju otázku.

Ako sa teda majú veci v dnešnej Cirkvi? Opýtajte sa Mons. Pintonella, bývalého armádneho kaplána, ktorý vyhotovil podrobnú správu o stave talianskych seminárov. Katastrofa! Skutočná katastrofa! Koľko budov seminárov bolo odpredaných, koľko seminárov sa zatvorilo! Seminár v Turíne s tristo miestami je prázdny ! Ale aj Vy, koľkí z Vás vidíte vo vašich diecézach zatvorený seminár? Niečo teda funguje v Cirkvi zle, lebo keď niet seminárov, nebude ani kňazov a tým nebude ani tých, ktorí môžu vysluhovať Najsvätejšiu Obetu. Čím sa tak stáva Cirkev? Všetko toto je jednoducho neuveriteľné!

Zmenili sa, áno. Ale prečo sa zmenili? A prečo mnoho zmenili? Samozrejme, že veci zmenili a nové veci zaviedli s úmyslom, aby zachránili Cirkev. Pred Druhým vatikánskym koncilom bolo v Cirkvi badať poľavenie v činorodosti a tak si mysleli, že s novými zmenami prinesú do Cirkvi nový život. Ale nikto nemôže a nesmie zmeniť to, čo stanovil sám Ježiš Kristus. Obeta svätej Omše, Sviatosti, Vyznanie Viery, náš katechizmus, Sväté Písmo – to všetko pochádza od Ježiša Krista. Zmeniť tieto znamená to, že zmeníme niečo, čo vytvoril On sám. To je nemožné! Nikto nemôže vyriecť, že Cirkev sa mýlila. Ak niečo nefunguje dobre, treba nájsť dôvod, prečo tomu tak je – ale ten nespočíva vnútri Cirkvi.

Hovoria, že Cirkev sa musí zmeniť, ako sa mení aj moderný človek. Ako si aj moderný človek vytvoril nový svojský spôsob života, aj Cirkev sa tomuto musí prispôsobiť svojou náukou: nová Omša, nové Sviatosti, nový katechizmus, nové semináre. A tak potom zborili všetko. Všetko zrúcali!

Za všetko toto nie je zodpovedná Cirkev. Nie Cirkev, ale kňazi sú zodpovední za úpadok viery a náboženského života. Svätý Pápež Pius X. píše na prvých stranách encykliky „Pascendi Dominici gregis“ (šlo o odsúdenie modernizmu v Cirkvi, pozn. prekl.) o tom, že už aj za jeho čias nachádzame omyly a bludy, no nie mimo Cirkvi, ale na jej hrudi. Na hrudi Cirkvi, no nie v prvom rade medzi laikmi, ale medzi kňazmi. Svätý Pius X. už vtedy, na začiatku storočia spoznal nepriateľa. Môžme k tomu dodať, že ak by Svätý Pápež Pius X. ešte aj dnes žil, dnes by týchto nepriateľov našiel už nielen medzi kňazmi, ale aj medzi biskupmi a dokonca medzi kardinálmi. Žiaľ, je skutočnosťou, že je veľa kardinálov, ktorí rozširujú bludné náuky.

Odkiaľ pramení holandský katechizmus? Určite nie z katolíckeho katechizmu, hoci ho schválili aj kardináli a biskupi. Aj francúzsky katechizmus, ktorý dobre poznám, obsahuje omyly. Už nie vždy predkladajú a hlásajú katolícku náuku. Situácia je veľmi ťaživá.

Počas toho, ako som precestoval svet, na mnohých miestach som sa stretol s takými skupinami katolíckych veriacich, ako je tá Vaša, ktorí sa sami seba pýtali: „Čo sa deje v Cirkvi? Niekedy je túto Cirkev len ťažko spoznať.“ Obrady – poloprotestantská - polokatolícka liturgia, hotový cirkus. Už nehovorí o Mistériu. Božská Obeta Svätej Omše je svätým Mistériom, najväčším nebeským Mistériom, ale dnes naň už tak nehľadia. V dnešných obradoch už necítime nadprirodzenú povahu Svätej Omše. Tí, ktorí sú na nej prítomní, cítia skôr prázdno a často nevedia, či sa zúčastnili katolíckeho obradu alebo nejakej schôdzky iného druhu.

To je neprípustný stav! A veriaci, jednoduchí a dobrí ľudia, sa voči tomu aj postavili. Lebo vycítili, že je niečo v tej reforme, čo nie je dobré. Vidia prázdne semináre, prázdne noviciáty rehoľných spoločenstiev po celom svete. Musíme sa voči tomuto postaviť, pre dobro Cirkvi. Ale nesmieme byť proti pastierom. Vždy som cítil nekonečnú úctu voči Svätému Otcovi, voči biskupom a kardinálom. Nedokázal by som voči nim povedať slová neláskavosti, ale to ma ešte nemôže zastaviť pred tým, aby som neposilňoval katolícke učenie, pretože chcem katolíkom aj zostať.

Keď ma krstili, kňaz sa spýtal krstných rodičov: „Čo si žiada toto dieťa od Cirkvi?“ A oni odpovedali takto: „Vieru.“ A ešte aj dnes si žiadam od Cirkvi toto: Vieru. Katolícku vieru. Prečo si krstní rodičia žiadali od Cirkvi pre dieťa vieru? Preto, aby si získalo večný život. A ak je viera to, čo získava večný život, tak ja chcem práve túto vieru – bezo zmien!

Katolícka viera je katolícka viera. Vyznanie viery je vyznaním viery. Tieto nie je možno meniť. Nemožno zmeniť katechizmus. Nie je možné zmeniť Svätú Omšu. Degradovať ju na večeru, ako ju degradujú protestanti.

Obeta svätej Omše je Obetou Kríža a ako učí tridentský koncil, Obeta Svätej Omše, teda Obeta Kalvárie je tou istou Obetou a jediným rozdielom je to, že pokiaľ obeta Kalvárie je Obetou krvavou, tak Svätá Omša je nekrvavým predstavením tejto Obety. Ale tieto dve sú jedno a to isté. Ten istý je kňaz: Ježiš Kristus. A tá istá je aj obeť: Ježiš Kristus.

Ak je Obeťou skutočne Ježiš Kristus, náš Boh, náš Stvoriteľ, náš Spasiteľ, ktorý za naše duše prelial svoju krv, potom Ho nemôžeme vziať do dlane ako kus nejakého obyčajného chleba. To je nemožné, aby jedného katolíckeho veriaceho nenaplňovala úcta a zbožnosť, ak skutočne verí v to, že v Najvznešenejšej Sviatosti Oltárnej je prítomný Ježiš Kristus, sám Boh, Stvoriteľ a sudca, ktorý sa raz zjaví na oblakoch, aby súdil celý svet. Tak ako Vy, aj ja som rozosmutnený, pohoršený, a bolesť zapĺňa moje srdce, keď vidím – často to prenáša aj televízia – ako nejaký kardinál alebo biskup bez pokľaku, respektíve bez akéhokoľvek znaku úcty pristupuje k Sviatosti Oltárnej. Nič! Ešte raz, je to neprípustné správanie, Katolíckej Cirkvi nezodpovedajúce správanie. Musíme si udržať vieru v tejto búrke, ktorou táto Cirkev práve prechádza. Je to taká búrka, ktorá trvá už dlhé roky a my dúfame, že sa čoskoro skončí, aby sa Cirkev mohla vrátiť k tej viere, ktorá bola stále jej vierou.

Päť až šesťkrát do roka idem do Ríma, aby som hovoril s kardinálmi i so samotným Svätým Otcom a aby som ich prosil: „Vráťte sa naspäť k Tradícii a dajte Cirkvi späť to katolícke duchovno, katolíckeho ducha.“ Opäť citujem Svätého Pápeža, Pia X.: “Kto sú priatelia ľudu? Skutoční priatelia ľudu nie sú revolucionári alebo novátori, ale tradicionalisti.“ Toto boli slová Svätého Pia X. k francúzskym biskupom. Skutoční priatelia ľudu veru nie sú revolucionári, ani novátori – tí novátori, ktorých Pius X. odsúdil - ale tradicionalisti. Aj my chceme nasledovať ducha Svätého Pia X., aj preto som si zvolil Svätého Pia X. za patróna mnou založeného a Cirkvou uznaného kňazského Spoločenstva.

Toto kňazské spoločenstvo úradne uznal Rím a biskup švajčiarskeho Fribourgu, keďže bolo založené na pôde jeho diecézy. Už je tomu desať rokov. Progresivistickí a modernistickí biskupi zrazu, hľadiac na vlastné teorémy, uvideli v podobe môjho seminára akési nebezpečenstvo. Nahnevali sa na mňa a povedali: „Musíme tieto semináre zničiť, musíme skoncovať s Ecône-om a dielom arcibiskupa Lefèbvrea, lebo znamenajú nebezpečie pre naše progresivistické a revolučné plány.“ Obrátili sa s tým na Rím, ktorý s nimi súhlasil.

Ale – a to som povedal aj Jeho Svätosti Pápežovi Jánovi Pavlovi II.-mu – Spoločenstvo suspendovali spôsobom, ktorý odporuje Kánonickému právu. Ešte ani Sovieti nezvyknú vysloviť svoj rozsudok takým spôsobom, ako tak učinili kardináli v Ríme. Sovieti aspoň zvolajú súd – vieme, že aký, taký – ale zvolajú. V mojom prípade nebolo súdu, nebolo konania. Nebolo ničoho! Tak ma odsúdili, že ma ani neupozornili, nevarovali, nenapomenuli. Jedného dňa prišiel list s tým, že semináre treba zatvoriť.

Aj Svätému Otcovi som povedal, že takto sa nechovajú ani Sovieti. Povedal som mu, že ja som aj tak vo všetkom pokračoval ďalej, lebo Cirkev nevybavuje veci takýmto spôsobom. Tí, čo chcú zatvoriť semináre, sú odporcami Cirkvi. Katolícka Cirkev nemôže len tak, jednoducho, zabudnúť na svoju Tradíciu. To je nemožné! Nepriateľ je ten, ktorý, ako na to poukázal už Svätý Pápež Pius X., veru, nepriateľ pracujúci vo vnútri Cirkvi, lebo len on si praje, aby bol s Cirkvou a Tradíciou koniec. Lebo tento Nepriateľ zúrivo buráca proti Svätej Tradícii Cirkvi!

Vy musíte súdiť na základe faktov. V mojich seminároch študuje 200 bohoslovcov a mnoho mladých sa pripravuje aj na rehoľný život. Keď otvoríme jeden dom, rýchle sa zaplní novými povolaniami. Prečo? Lebo mladí hľadajú Cirkev a Tradíciu, túžia po nej. Tam, kde je Tradícia, tam je Cirkev. Kňaz si v tomto nájde svoje povolanie. V srdci všetkého stojí Obeta svätej Omše. Pristúpiť k oltáru, odslúžiť Obetu Svätej Omše, ukázať Krista, predniesť skutočnú Obetu dušiam. Toto je poslanie, povinnosť kňazstva a každého kňaza. Toto je ich naplnenie. Moji bohoslovci to vedia – na základe toho sa pripravujú na svoje kňazstvo.

Ďakujem tým, ktorí ma sem pozvali. Dúfam, že moja návšteva je povzbudením pre katolíckych veriacich, aby sa držali večnej Cirkvi, Katolíckej Cirkvi. V Ríme o mne hovoria, že len bránim a hatím rozvoj, ktorý je v Cirkvi. Kiež by som týmto vykonal zázrak! Zabrániť a zahatať pustošenie v Cirkvi.

Ale toto nie je našou jedinou povinnosťou. Neželáme si len prekážať v rozvrate, ale chceme aj postaviť všetko to, čo rozvrátili, živú Cirkev. Preto Vám ohlasujem križiacku výpravu, skutočnú križiacku výpravu každého veriaceho Katolíka, ktorý si chce udržať vieru. Aby ste ju mohli uskutočniť, musíte sa zhromaždiť okolo dobrých kňazov, ktorí chcú ochraňovať vieru, zabezpečiac tak v Cirkvi Život.

Na záver prosím všetkých, ktorí sa zišli tu, okolo oltára – okolo skutočného oltára so skutočným kňazom – aby pokračovali v Obete Svätej Omše. Modlíme sa i za Vaše deti, aby mohli vidieť a spoznať pravú katolícku vieru, aby mohli chodiť do katolíckych škôl. Katolíckych rodičov čaká veľká skúška – aj pre tieto deti musia udržať a chrániť Tradíciu. Pre toto vzývame na pomoc nami tak veľmi uctievaného Pápeža Svätého Pia X., ktorí túto budúcnosť predpovedal.

V tejto Svätej Omši prosíme Najsvätejšiu Pannu, voči ktorej musíme byť všetci plní zbožnosti, zvlášť modlitbou svätého Ruženca, aby ukončila túto krízu Cirkvi a aby dala Cirkvi späť Pokoj a Milosť Všemohúceho Boha.

V Mene Otca i Syna i Ducha Svätého. Amen.

Zdroj: WWW.Szentkoronaradio.com

Preložil: Ladislav Hajdu

Evelyn Waugh

2009-01-13T21:13:00.009+01:00

„A potom si (Američania) prenajali úbohého íra menom James Joyce, hádam ste o ňom nikdy nepočuli…A písal naozaj úboho… Mohli ste sledovať vetu po vete ako sa stáva bláznivým. Keď čítate Ulyssea je to úplne šialená kniha a postupne je stále šialenejšia.“

(Evelyn Waugh o Jamesovi Joycovi)

V 1. polovici 20. storočia nastal paradoxne v protestantskom Anglicku rozkvet katolicizmu v intelektuálnych umeleckých a teologických kruhoch. Mnohé naznačilo už oxfordské hnutie z 2. polovice 19. storočia, z ktorého vzišiel napríklad ctihodný kardinál Newman. V 1. polovici 20. storočia potom ako keby sa tu roztrhlo vrece s veľkými katolíckymi spisovateľmi: J. R. R. Tolkien, vdp. Robert Hugh Benson, Hilaire Belloc, G. K. Chesterton, Richard Dawson, vdp. Ronald Knox, vdp. Martin d’Arcy, Grahame Greene, Oscar Wilde, a ďalší. Čo tento rozkvet spôsobilo, keď svet kráčal presne opačnou cestou ?

Nuž bolo to pevné trvanie na katolíckych princípoch, zásadách a dogmách, filozofická sila tomizmu a hlboké povýšenie človeka skrze smrť Kristovu, vernosť Petrovmu stolcu a jeho učiteľskému úradu, ktorý ešte presne zadefinoval a ukotvil I. vatikánsky koncil, pevné učenie a svätosť vtedajších pápežov počnúc rurálnym Gregorom XVI. a nebeská liturgia posilnená liturgickým hnutím okolo doma Prospera Guerangera dávali pevnú bázu pre veľkú kultúrnu obnovu. Dnes keď je z Anglicka len krajina v rozklade, smetiskom zmietaným moderným liberalizmom a formálne najtalentovanejšími autormi sú ľavičiari a trockisti so zvrhlými názormi, môžeme len spomínať na tieto veľké osobnosti, medzi ktoré bez najmenších pochybností patril aj jeden z najväčších literátov 20. storočia – Evelyn Waugh.

Život

Evelyn Waugh sa narodil 28. októbra 1903 v Londýne ako druhý syn vydavateľa Artura Waugha. Študoval na Lancing College (kde sa stal agnostikom), nakoľko na prestížnu školu Sherborne ho nezobrali, keď jeho brat poukázal na sodomitské praktiky v nej panujúce (v Anglicku nič neobvyklé, podobne o tom píše C. S. Lewis v Prekvapení radosťou). Následne študoval históriu v Oxforde, kde sa priatelil s anglickou aristokratickou smotánkou. Tu videl nablýskaný, bohatý, noblesný, zhýralý a ľahostajný svet estétizmu. Sympatickou Evelynovou vlastnosťou bolo, že urážal ľudí, ktorých nemal v láske, napr. na jedného učiteľa volal: „Heš, heš Ty čierna mačka!“

V takomto prostredí samozrejme bola otázka zmyslu života po ruke a Waugh sa podľa svojich pamätí pokúsil v 20. tych rokoch o samovraždu v štýle Euripida. V roku 1928 potom uzavrel nesviatostné manželstvo s Evelyn Gardnerovou, ktoré bolo neskôr anulované.
Následne v roku 1930 spravil najzásadnejšiu vec vo svojom živote, keď dal konečne svojmu životu pravý smer a konvertoval na katolicizmus.
Ako píše o svojej konverzii: „Bolo mi celkom jasné, že nijaké kacírstvo alebo schizma nemôžu mať pravdu a Cirkev nemať pravdu. Bolo možné, že všetci sa mýlili a celé kresťanské zjavenie bolo podvodníctvom, alebo zle pochopené. Ale ak je kresťanské zjavenie pravdivé, vtedy Cirkev bola založená Kristom a všetky iné spoločenstvá sú len natoľko dobré, nakoľko si zachránili niečo z trosiek veľkej schizmy a z reformácie. Toto uvažovanie sa mi zdalo také jasné, že nepripúšťalo diskusiu. Ostávalo mi iba preskúmať historické a filozofické základy, aby sa dalo predpokladať, že kresťanské zjavenie je pravdivé. Mal som veľké šťastie, že som sa zoznámil a múdrym a svätým kňazom, ktorý si dal na tom záležať, aby mi to dokázal. Takto som bol prijatý do Cirkvi s pevným rozumovým presvedčením, ale bez veľkej citovosti.“ Waugha Cirkev zachránila a dala mu pevné istoty s ktorou dokázal zvládať púť života. O sedem rokov sa oženil, tentokrát s katolíčkou a v sviatostnom obrade. Manželstvo to bolo šťastné, Waugh mal sedem detí (najstarší syn Auberon bol tiež spisovateľom, gentlemanom a podporovateľom tradičnej liturgie), ktoré boli tiež náležite prísne vychovávané a ich otec okázalo pohŕdal hlúpym moderným kultom dieťaťa.

Mal typické vlastnosti veľkého katolíka v sekularizovanom svete – jedovatosť, úzkoprsosť, predsudky, halasne vyhlasované reakcionárstvo, popudlivosť voči všetkému a každému, útočnosť a nepríjemnosť k iným a v tom všetkom bol veľkým mužom, na rozdiel od mnohých súčasných prázdnych katolíkov s hubou potretou melasou, do ktorých stačí hodiť mincu a hneď vás zasypú naskrz debilnými liberálnymi frázami, ktoré verklikujú až im para stúpa z uší a vy sa musíte odvrátiť a nadýchnuť. Waugh videl platnosť starého pravidla Mundus senescit v nedôstojnom a nechutnom modernom obale.

Bol to typický gentleman, ktorého domácnosť bežala v nemennom rutinnom poriadku, kam patrilo napr. prezliekanie do smokingu pred každou večerou. Rovnako nádherný bol jeho odpor k pokrokárskym výdobytkom, keď napr. odmietal používať telefón. Obával sa moderného dekonštruktivistického pseudoumenia a umelosti moderného sveta. Miloval tradičnú liturgiu a patril ku katolíkom, ktorí žiadali o jej zachovanie (ona však našťastie pretrvala aj ťažké obdobie kedy sa nehanebne potierala, aj časné cirkevné autority, ktoré si voči nej dovolili útočiť). Hovoril o nej: „To bola omša, pre návrat ktorej išli alžbetínski mučeníci na popravisko. Sv. Augustín, sv. Tomáš Becket, sv. Tomáš Morus, Challoner a Newman by boli s ňou dokonale spokojní; a v skutočnosti aj boli.“ Taktiež mnoho cestoval – Afriku poznal z prvej ruky, rovnako tak navštívil i Mezoameriku.

Waugh bojoval aj v 2. svetovej vojne a preukázal v nej veľkú odvahu. V zhnojenom povojnovom perfídnom Albione akiste niet počudovania, že sa Waugh stále viac izoloval (podobne ako Dávilla) – okolo svojho domu dal vystavať vysoký múr s cimbúriami, repliku stredovekých hradieb a inzerátom v Times hľadal ľudské lebky, ktorými by tento výtvor vyzdobil.
Evelyn Waugh zomrel na veľkonočnú nedeľu v roku 1966 po návšteve tradičnej liturgie. K jeho čiernemu humoru patrilo, že sa tak stalo práve na toalete.

Dielo

Jeho prvý román Vzostup a pád (1928), nadväzujúci na jeho vlastnú skúsenosť s učením vo Walese, začína výbuchom bláznivej pitoresknosti - fantastickou scénou v ktorej zlatá zhýralá mládež z klubu Boolinger „kameňuje“ líšky fľašami šampanského. Za výstrelky tohto klubu je potrestaný hlavný hrdina románu Paul Pennyfeather. Ten je odsúdený a vyhodený zo štúdia bez toho, že by sa mohol (a ani akoby nechcel) proti rozsudku brániť. Ako by to bolo predurčenie, je taký celý jeho následný život, kde platí za chyby iných, unášaný svojvôľou osudu. Nakoniec sa kruh uzatvára a Pennyfeather sa vracia doštudovať v Oxforde, čím sa pomyselný románový kruh uzatvára. Hoci ide o autorovo rané dielo, je silne vyzreté (čítať Waugha je vždy neodškriepiteľný pôžitok a platí to pre každú jeho vetu) a prekypuje hyperbolami a skvelým humorom, vrátane humoru čierneho.

V ďalšom románe Krehké nádoby (1930) Waugh satyrizuje mladú a uhladenú britskú smotánku v medzivojnovom období, štýlovo ovplyvnený anglokatolíkom T. S. Eliotom. Úspešný a humorný román hovorí o páde a zhýralosti vyšších vrstiev v modernej spoločnosti. Zobrazuje stratu gentlemanstva a prechod k prázdnote a vláde peňazí. Hlavný hrdina Adam Fenwick-Symes sa v paródii na romantickú komédiu snaží získať manželku, končí však v zahornutosti stojac pred apokalypsou európskej vojny.

V knihe Čierna obluda (1932) podáva satirický obraz vlády Haile Selassieho I. černošského etiópskeho kráľa, ktorý sa snaží modernizovať svoju krajinu. Minie napríklad peniaze na tanky, ale nezaplatí za žold svojim vojakom, ktorí by v nich mali bojovať a tak sú mu samotné na nič. Kniha poukazuje na neschopnosť čiernej africkej kultúry viesť komplikované byrokratické inštitúcie západnej civilizácie. Za hrsť prachu (1934) napísal Waugh ako alúziu na Pustatinu T. S. Eliota. Kritizuje tu kapitalistov a opäť aj vyprázdnené vyššie vrstvy. Hlavný hrdina končí v jednom z možných vyústení románu v brazílskom pralese, kde číta Dickensovo zobrané dielo.

Jedným z vrcholov Waughovho humoru je nepochybne nesmierne zábavný román Sólokapor (1938), v ktorom Waugh (podobne ako napr. Karl Kraus) kritizuje tlač, jej fabulovanie a ideologizáciu. Na základe zámeny mien sa vidiecky autor stĺpca V lone sviežosti William Boot proti svojej vôli dostáva ako redaktor do fiktívnej africkej krajiny Izmaelie, kde sa vraj chystá občianska vojna. Kniha je výborným panoptikom komických absurdností, povrchných dialógov plných omylov a ironických charakteristík pisálkovského póvlu a vydavateľov plátkov pre ktoré píšu, akoby z našich čias, na pozadí neschopnosti a nezmyselnosti africkej politiky (africkým marxistom je jasné, že Karol Marx bol černoch). Slávny žurnalista Wenlock Jakes „raz vyrazil do istého hlavného mesta na Balkáne, kde zúrila revolúcia. Vo vlaku zaspal, zobudil sa na istej stanici, vystúpil, bez toho, že by si všimol svoj omyl, rovno odkráčal do hotela a poslal kábelogram o tisícoch slov o barikádach a uliciach, horiacich kostoloch, guľometoch rachotiacich v rovnakom rytme ako písací stôl, o mŕtvom dieťati, ktoré ležalo s rozčapnutými s rozhodenými rukami a nohami na opustenej ulici priamo pod jeho oknom … V jeho kancelárii vtedy boli celkom prekvapení, že dostali správu z úplne inej krajiny, ale pretože Jakesovi verili vytlačili ho v šiestich celonárodných novinách. Ešte ten týždeň dostali všetci spravodajcovia v Európe rozkaz pustiť sa do novej revolúcie. Prišli ich hordy. Všade bol pokoj, ale to im stavovská česť nedovolila napísať, keď Jakes písal tisíce slov o krvi a búrke a pridali si svoje. Nasledoval pád štátnych akcií, finančná kríza, vyhlásenie výnimočného stavu, mobilizácia, hladomor, vzbury a ani nie za týždeň vypukla revolúcia ako hovoril Jakes.“

V satire Vyveste viac vlajok (1942) písal o pochybnosti vojny. V roku 1945 potom Waugh vydáva svoje – neprávom kritizované – najkatolíckejšie dielo Nečakaný návrat (Brideshead revisited), zbožné i menej zbožné reminiscencie Karola Rydera o jeho vzťahu k Sebastiánovi Flytovi a jeho aristokratickej rodine sídliacej na Bridesheade. Sebastian Flyte bol Karolovým priateľom z Oxfordu, kde študovali. Postupne sa z neho stal alkoholik (v tejto vlastnosti typovo podobný z Dostojevského Marmeladovom), no postupne sa z neho stáva maličký a svätý muž, ktorý nachádza zmysel v tom, že sa stará ešte o biednejšiu existenciu ako je sám.
Ešte počas študentských rokov, kedy je Sebastián excentrickým alkoholikom, vŕšiacim na seba jeden škandál a jeden hriech za druhým, odvíja sa medzi ním a Karolom zásadný rozhovor:

S: - Vieš, že je to veľmi ťažké byť katolíkom.
K: - Pozoruješ nejaký veľký rozdiel oproti protestantom ?
S: - Samozrejme. Stále a vo všetkom.
K: - Nu, musím povedať, že ja som to ešte nespozoroval. Musíš zápasiť s pokušením ? Nezdá sa mi, že by si bol omnoho cnostnejší ako ja.
S: - Ja som omnoho hriešnejší´, vyznával sa Šebastián rozhorčene.
K: - A?
S: - Kto sa to modlieval, Bože urob ma lepším, ale dnes ešte nie ?
K: - Neviem, hádal by som, že Ty.
S: - Ale áno, ja sa tak modlím deň čo deň. Ale to nie je ono.´- Obracal stránky obrázkového denníku a prehodil - Zase jeden teplý brat.
S: - Myslím, že sa snažia vpraviť Ti do hlavy množstvo nezmyslov.
K: - Sú to nezmysly ? Prial by som si, aby to boli nezmysly. Niekedy sa mi zdá, že to vypadá strašne rozumne.
S: - Ale drahý Šebastián, Ty predsa nemôžeš vážne tomu všetkému veriť ?
K: - Myslíš, že nemôžem ?
S: - Myslím takú vianočnú hviezdu, Troch kráľov, vola s oslíkom...
K: - Ó áno, tomu verím, je to veľmi ľúbezná predstava.

Sebastiánova matka je oddaná katolíčka, no jej život je kríž, nakoľko ju manžel – lord Marchmain opustil a deti – Sebastián a Júlia nežijú v súlade s vierou, jedine najmladšia Kordélia a najstarší lord Bridey sú zbožní. S týmto krížom ich matka aj zomiera. Neskôr Karol ako ženatý muž nachádza útechu v mileneckom cudzoložnom vzťahu s vydatou Júliou. V rozuzlení tohto vzťahu je aj nádherné katolícke vyústenie románu. Júlia vidí po vyčítavých slovách Brideyho svoj život a hovorí: „A všetko máš obsiahnuté v jedinom slove, v prázdnom mŕtvom slovíčku, ktoré zahŕňa celý život. …Žiť v hriechu, s hriechom, pre hriech každý deň, každú hodinu, rok po roku. Budiť sa ráno s hriechom, zatiahnuť záclony za hriechom, kúpať ho, obliekať, zdobiť diamantmi, živiť ho, ukazovať sa s ním, kŕmiť ho …keď som odvrhla svojho manžela, zabudla som na neho a na seba, prežila som s Tebou dva roky a celú budúcnosť vidím len s Tebou, pokiaľ celú budúcnosť, či s Tebou, alebo bez Teba, nezakončí vojna, koniec sveta – a zrazu hriech. Je to slovo počúvané tak dávno… slovo počúvané na katechizme, keď sme bývali u maminky s Kordéliou, pred nedeľnými obedmi. Maminka nosila so sebou svoj hriech a zomrela pod ním a v kaplnke sa zastierala čiernymi šatami, v Londýne sa s ním vytrácala von, brala ho zo sebou do prázdnych ulíc, … maminka umierala na môj hriech a užieral ju krutejšie ako smrteľná nemoc. Maminka naň umierala, i Kristus preň umieral, pribitý na rukách a nohách na kríži… Hriech je vyvrhnutý do pustých miest, kde sa hyeny potulujú počas noci…, niet cesty späť, brány sú zatarasené a anjeli hliadkujú na hradbách.“
Júlia sa nakoniec láme, keď dovtedy agresívny ateista lord Marchmain prijme na smrteľnej posteli sviatosť zmierenia. Kňaz to komentuje: „Mám skúsenosť, že sa to stáva stále znova. Diabol sa bráni do poslednej chvíle, ale potom je na neho Božia milosť príliš silná.“ A Júlia sa postaví proti rozvodu: „Budem žiť ďalej. Ty, (Karol) ma poznáš skrz-naskrz. Ty vieš, že neviem žiť v popole. Vždy som bola hriešna. Pravdepodobne budem hrešiť znova a znova budem potrestaná. Ale čím som horšia, tým viac potrebujem Boha. Nemôžem sa vylúčiť z jeho milosrdenstva. Začať život s Tebou by znamenalo žiť bez neho. … a to zlo som skoro spáchala: vyvýšiť niekoho na úroveň Boha.“ Nečakaný návrat je tak katolícky román o jedinú možnosť spásy, cestu kríža a viery v Svätú Cirkev.

Drahí zosnulí (1947) nám pripomína Waughovo uhranutie pohrebnými obradmi. Je to čiernym humorom sýtený román o vzťahu medzi „zvieracím funebrákom“ a „mortuálnou asitentkou“, na pozadí ktorého sa odkrýva bezútešný svet, ktorý prišiel v pred koncom 1. polovice 20. storočia, kde svet sa zmenil na pohrebisko. Waugh v knihe demaskuje trápnosť sekulárnych pohrebných obradov a manichejský materializmus doby. Okrem iných diel, oplatí sa spomenúť ešte Ortieľ Gilberta Pinfolda (1957) v ktorej sa Waugh vyrovnával s duševnými problémami, ktoré mu spôsobil experimentálne neoverený liek.

Z nebeletristických diel zahodno uviesť ešte životopis svätého Edmunda Campiona, jezuitského mučeníka zavraždeného anglickou protestantskou zberbou a vdp. Ronalda Knoxa jedného z významných konvertitov z anglikánskej herézy.

Waugh nakoniec dostal zaslúženého uznania predovšetkým v konzervatívnych kruhoch, liberálom na ňom vadilo jeho „spiatočníctvo“. Vtipné a charakteristické je, že kým napr. William Buckley jr. písal na Waugha ódy ako najlepšieho románopiscu 20. storočia – a v tomto názore rozhodne nebol sám –, Waugh ním naopak pohŕdal, zrejme rovnako ako pohŕdal Spojenými štátmi. V každom prípade Waugh patril medzi najvýznamnejších katolíkov a spisovateľov minulého storočia.

Poznámka: Pri napísaní článku bol použitý dokument BBC o Najväčších spisovateľoch 20. storočia, časť venovaná Evelynovi Waughovi, článok Romana Jocha Návrat na Brideshead z Distance, článok Broskev bez pecky, uverejnená v časopise Te Deum 2/2008 a Waughove diela vydané v češtine.

Sv. Augustín: Myšlienky z De Civitate Dei

2008-12-19T16:33:00.004+01:00

Citované podľa vydania: Sanctus Aurelius Augustinus: De civitate Dei., SSV: Trnava, 1948

„Z pozemského štátu pochádzajú mnohí nepriatelia, proti ktorým treba brániť boží štát“.
s.27

„Dobrých utrpenie očistí a posilní, zlých však odsúdi tak, ako oheň očisťuje zlato a odstraňuje špinu“. s.31

„Judáš, tým, že sa obesil, nezmenšil svoju vinu, ale ju zväčšil, lebo zúfal nad božím milosrdenstvom. Nik sa nesmie dopustiť vlastného hriechu preto, aby sa vyhol cudziemu hriechu.“ s.39

„Okrem prípadov, keď alebo spravodlivé právo vôbec, alebo osobitne sám Boh, ktorý je prameňom všetkej spravodlivosti, rozkazuje zabíjať, každý človek, ktorý zbavuje života seba, alebo iného, dopúšťa sa vraždy.“ s.41

„... nemožno robiť jeden hriech, aby sme sa vyhli inému hriechu“. s.43

„…práve v pokojných časoch mnohí mravne upadli“. s.46

„Kto stavia túžbu po vláde nad slávu z čnosti, ten je schopný akéhokoľvek zla, to je tyran“. s.133

„… šťastie vladárovo nespočíva vo vonkajších úspechoch, ale v skutočnej čnosti“. s.134

„Ak Boh pozná poriadok vecí, to ešte nie je dôvod, že nič nie je v moci našej slobodnej vôle“. s.141

„Nijako nemožno o Bohu predpokladať, že by bol chcel nechať mimo zákonov svojej predvídavosti ľudské kráľovstvá a ich panovníkov ako aj poddaných“. s.145

„Kresťanských panovníkov voláme šťastnými ak vládnu spravodlivo, ak nemajú záľubu v rečiach, až do neba ich vychvaľujúcich a v kolenách až do prachu sa koriacich, ak sú si vedomí svojej ľudskosti, ak vykonávajú svoju moc na šírenie Božej cti a slávy, činiac ju slúžkou najvyššej božej velebnosti, ak sa boja Boha, milujú ho a ctia, ak milujú väčšmi ako to kráľovstvo, kde sa netreba obávať nijakých sokov, ak sa nepomstia a ľahko odpúšťajú, ak trestajú len pre obranu a ochranu štátu a nesýtia sa hnevom voči protivníkom, ak sú mierni nie pre beztrestnosť neprávosti, ale v nádeji na polepšenie života, ak musia niekedy niečo príkreho nariadiť príkrosť miernenia láskavou povoľnosťou a udeľovaním dobrodení, tým viac sa stránia rozkoší, čím sú prístupnejšie, ak radšej opanúvajú svoju žiadostivosť než cudzie národy a ak toto všetko konajú nie pre daromnú slávu, ale z lásky k večnému šťastiu a napokon, ak za svoje hriechy nezanedbávajú prinášať pravému Bohu obetu pokory, skrúšenosti a pokory“. s.159

„Pravý Boh je Bohom nie podľa presvedčenia, ale podľa prirodzenosti, celá príroda nie je bohom, nakoľko aj človek, aj dobytok, aj strom, aj kameň sú prirodzené a predsa ani jedno z nich nie je Bohom“. s.176

„Platón za najvyššie a opravdivé dobro pokladá Boha, preto tvrdí, že filozof je milovník Boha a pretože filozofia usiluje o šťastný život, jedine ten kto je v požívaní Boha blažený, kto Boha miluje“. s.222 Pozri Kolosanom 2, 8

„Zlo v diablovi nie je jeho podstatou, ale len odvrátením vôle od dobra a tým aj mocným svedectvom o jeho pôvodnej dobrote. Zlá vôľa diablov nemohla porušiť svetový boží poriadok, ale podľa úmyslov božích musí slúžiť dobrému a byť svetovému poriadku na ozdobu“. s.306

„Boží štát voláme to, čoho svedkom je sväté Písme, ktoré si všetky svoje odtiene ľudského ducha nepodrobilo náhodným hnutím ducha, ale svojou božskou autoritou podľa plánu najvyššej božskej Prozreteľnosti celkom vyniká nad všetky spisy všetkých národov“. s.308

„Občania svetského štátu dávajú prednosť svojim bohom pred Zakladateľom svätého štátu, lebo nevedia, že On je Bohom bohov, nie nepravých bohov, tj. bezbožných a pyšných, ktorí pozbavení jeho nemenného a všetkým spoločného svetla a preto uvedení do akejsi nedostatočnej moci, dosahujú akosi stratenú moc a vyžadujú božské pocty od svojich oklamaných poddaných“. s.308

„Boh nehovorí k človeku hlasom, ale hovorí pravdou, ak je niekto schopný počúvať mysľou a nie telom“. s.309

„Jediná neomylná cesta je sám Ježiš Kristus, Boh i človek súčasne“. s.309

„Zlo nie je bytosťou, ale strata dobra sa volá zlom“. s.315

„… aj zlá vôľa je svedectvom dobrej prirodzenosti. Boh, najlepší Stvoriteľ všetkých prirodzeností je rovnako spravodlivým usmerňovateľom zlej vôle“. s.322
„Boh je veľkým umelcom vo veľkých veciach, ale nie je menším v malých“. s.325

„Prameňom blaženosti pre anjelov, ako pre každú rozumnú bytosť môže byť jedine Boh. Každé odvrátenie sa od Boha je zas prameňom nešťastia“. s.339

„Dobro môže samostatne jestvovať, samotné zlo však nikdy“. s.345

„Keď opúšťa vôľa vyššiu vec a kloní sa k nižšej, stáva sa zlo vôľou nie preto, ako by zlom bolo to, k čomu sa kloní, ale preto, lebo sám príklon je prevrátený“. s.348

„Nakoľko si duša až zvrátene zamilovala slobodu a nepokladala za hodné slúžiť Bohu, niekďajšia poslušnosť tela jej vypovedala službu a poddaného služobníka neriadil viac jej rozum, prestala vládnuť nad telom /s.383/ čo by bola mohla, ak by zostala poddaná Bohu“. s.384

„Či filozofi poznali úmysly a moc božiu a proroci nie? Myslím, že skôr opak je pravdou“. s.386

II. zväzok

„Vonkajšiemu hriechu predchádza vnútorný pád…“. s.7

„Dopustili sa tak veľkého hriechu, že sa ním skazila ľudská prirodzenosť a hriech a nevyhnutnosť smrti prešla aj na ich potomkov. Kráľovstvo smrti zavládlo natoľko nad ľuďmi, že by zaslúženým trestom bolo zaviedlo všetkých do večnej smrti, keby niektorých nebola zachránila nezaslúžená milosť“. s.9

2štáty: „Jeden z ľudí, ktorí chcú žiť podľa tela, druhý zas z tých, čo chcú žiť podľa ducha, každý v pokoji svojho druhu. Keď dosahujú to, po čom túžia, žijú v pokoji svojho druhu“. s.9

„Apoštol preto volá tieto veci skutkami tela, aby naznačil, že sa to týka celého človeka, teda tela i duše“. s.10

„Veru sa mýlia tí, ktorí tvrdia, že všetko duševné zlo pochodí z tela“. s.10

„Nie porušiteľné telo urobilo dušu hriešnou, ale hriešna duša urobila telo porušiteľným“. s.11

„Keď žije človek podľa človeka a nie podľa Boha, podobá sa diablovi“. s.12

„Ak teda žije človek podľa pravdy, nežije podľa seba, ale podľa Boha“. s.12

„Chce byť blaženým aj vtedy, keď nežije tak, aby mohol byť blaženým. Čo však je klamlivejšie od takejto vôle?“ s.12

„Všetky telesné priestupky netreba pripisovať Stvoriteľovi telesnej prirodzenosti, lebo tá je v podstate dobrá. Avšak život podľa stvoreného dobra, keď sa opustí Stvoriteľ, ten už nie je dobrý“. s.13

„Záleží na tom, aká je ľudská vôľa, ak je prevrátená, budú aj hnutia prevrátené“. s.14

„Nik nie je zlý z prirodzenosti, ale ktokoľvek je zlý, zlý je pre hriech“. s.14

„Keď je vôľa dobrá, vtedy je aj láska dobrá. Láska dychtiaca za predmetom lásky je túžba, žiadosť. Keď už dosiahla predmet svojej lásky, to je radosť“. s.15

„Predmety lásky sú zlé, ak je zlá láska. A láska je zlá, keď je zlá vôľa“. s.15

„Veď bohumilý zármutok spôsobuje spôsobuje spásonosné pokánie a to netreba ľutovať! Zato svetský zármutok spôsobuje smrť“. s.15

„U nás podľa Písma a zdravej náuky občania svätého božieho štátu, žijúci podľa Boha, v životnom putovaní sa boja, túžia, žialia a radujú. A keďže majú pravú lásku, aj spomenuté hnutia majú v pravej miere“. s.16

„Dobro natoľko prevyšuje zlo, že hoci je zlo len dôkaz, ako najprozreteľnejšia spravodlivosť Stvoriteľa aj jeho môže použiť na dobro, predsa dobro môže byť aj bez zla, ako je práve najvyšší Boh, alebo ako jestvujú nad oblačným vzduchom nebeské stvorenia viditeľné aj neviditeľné. Zlo však ne môže existovať bez dobra, lebo prirodzenosť je dobrá“. s.21

„Rozhodnutie vôle je vtedy naozaj slobodné, keď neslúži nerestiam a hriechom“. s.21

„Potom ako pyšný anjel a preto závistlivý, pýchou sa odvrátil od Boha k sebe a akousi tyranskou nafúkanosťou zvolil si radšej mať poddaných ako byť poddaným, vypadol z duchovného raja…“. s.21

„Stvorenie je totiž tak uspôsobené, že mu je užitočné, keď je poddaným, škodlivým zas, keď plní svoju vôľu a nie vôľu toho, kto ho stvoril“. s.23

„Sebe sa zas páči vtedy, keď opúšťa nemeniteľné dobro, ktoré by sa mu malo väčšmi páčiť ako sám sebe“. s.23
„Preto nás učí aj Sv. Písmo že v božom štáte a božiemu štátu, putujúcemu v tomto veku, sa najviac odporúča pokora, najväčšmi sa však pripomína v jeho kráľovi, ktorým je Kristus“. s.24
„Dvojaká láska utvorila dvojaký štát: pozemský štát láska sebecká až do pohrdnutia Bohom, nebeský štát láska k Bohu až do pohrdnutia sebou. Pozemský hľadá slávu v sebe, nebeský zas v Pánovi“. s.37

„V Kainovi vystupuje pozemský štát, v Ábelovi boží štát“. s.41

„V tajomnom zmysle ich voláme dvoma štátmi, totiž dvoma pospolitosťami ľudí, z ktorých jedna je určená naveky s Bohom kraľovať a druhá znášať večný trest s diablom“. s.43

„Štát svätých je totiž v nebesiach, hoci jeho občania sa rodia na zemi, v nich putuje, kým nepríde čas jeho kráľovstva, keď zhromaždí všetkých zmŕtvychvstalých v ich telách a potom im bude dané sľúbené kráľovstvo, v ktorom budú vládnuť bez skončenia časov so svojím Pánom a Kráľom všetkých vekov“. s.44

„A Izrael sa rozdelí na dvoje, totiž na ľud izraelský, nepriateľský Kristovi a na ľud, pridŕžajúci sa Krista, na Izraela patriaceho slúžke a Izraela patriaceho slobodnej“. s.128

„Konečne v hebrejskom národe niet už rozdelenia, ale bez rozdielu spojený spoločným bludom, rozpŕchol sa po celej zemi“. s.129

„Nič neosoží Starý zákon z hory Sinaj, plodiaci k otroctvu, len že vydáva svedectvo Novému zákonu“. s.129

„Kto sa teda v Cirkvi oddáva nezdravým a nesprávnym náhľadom napomenutý, aby vyznával zdravé a správne učenie, tvrdošijne odporuje a nechce zanechať skazonosné a smrtonosné náuky, ale ide ich ešte brániť, stáva sa bludárom a pokladajú sa za odpadlíkov z lona Cirkvi do radov nepriateľov, bojujúcich s Cirkvou. A tak aj so svojim zlom osožia pravým katolíckym členom Kristovým, kým Boh používa aj zlo na dobro a tým, čo ho milujú všetko slúži na dobro“. s.189

„Posledné prenasledovanie, ktoré začne sám Antikrist, prekazí sám Ježiš Kristus svojou prítomnosťou“. s.192

„Kresťanstvo sa neodťahuje od spoločnosti, ale poukazuje, že život v spoločnosti je plný všelijakých nepríjemností a trápení“. s.197

„Najväčším šťastím pre človeka je pokoj. Ale pokoj nemožno nájsť na tejto zemi, ale dokonalý pokoj bude možný iba na druhom svete, vo večnom živote“. s.197

„Boží štát sa neuzatvára pred svetským štátom, chce s ním žiť v spoločnosti. Ba je aj za udržanie pokoja v pozemskom štáte, lebo patrí k blahu pozemského štátu“. s.198

„Rímsky štát nebol skutočný štátom, lebo nebolo v ňom skutočnej na Bohu založenej spravodlivosti“. s.198

„Pokoj a spravodlivosť na zemi nie je dokonalá a Boží štát len na druhom svete očakáva dokonalý pokoj, ktorý bude večný. Bude súčasne najväčším dobrom, konečným cieľom spravolivých a dobrých“. s.198

„Cieľom nášho dobra je to, pre čo si žiadame iné veci a dobro si žiadame pre dobro samo“. s.199

„Niet totiž iného dôvodu na filozofovanie, okrem túžby po blaženosti. Len to, čo človeka blaží, je cieľom dobra a niet iného dôvodu na filozofovanie, len cieľ dobra“. s.202

„Večný život je najvyšším dobrom a večná smrť najväčším zlom“. s.206

„Vo viere musíme túžiť po svojom konečnom dobre, lebo tu ho ešte nevidíme“. s.206

„Nespravodlivosť oprotivnej strany núti múdreho viesť spravodlivú vojnu“. s.214

„Prirodzený poriadok vyžaduje slobodu človeka“. s.222

„Otroctvo je trestom za hriech… Čestnejšie je byť otrokom človeka ako otrokom žiadostivosti, ktorá sa stáva človekovi najhorším tyranom“. s.222

„… nemožno riadiť štát bez spravodlivosti“. s.226

„Kde niet skutočnej spravodlivosti, tam niet ani práva. Čo sa deje podľa práva, to sa isto deje spravodlivo. Čo sa nedeje spravodlivo, to sa nemôže diať podľa práva. Nemožno nazvať právom alebo za právo pokladať nespravodlivé nariadenia ľudí, hoci oni pokladajú za právo to, čo vyviera zo žriedla spravodlivosti a za falošné, čo niektorí prevrátení pokladajú za právo, totiž to, čo osoží mocnejšiemu. Kde niet ozajstnej spravodlivosti, tam nemôže byť ani spoločnosti ľudí, spojených súhlasným právom“. HLAVA XXI., kniha IX., s.227

„Spravodlivosť je čnosť, ktorá dáva každému, čo mu patrí“. s.227

„Ak človek neslúži Bohu, čo môže byť v ňom /s.227/ spravodlivého? Keď teda duch neslúži Bohu, ani nad telom nemôže spravodlivo vládnuť, ani ľudský rozum nad ľudskými chybami“. s.228

„Tvária sa akoby Boha uctievali, ale nerobia to, čím sa Boh uctieva“. s.231

„Spravodlivosť na tejto zemi je v tom, že Boh vládne nad poslušným človekom, duch nad telom, rozum nad vášňami, podrobí si ich, alebo proti nim bojuje a že prosíme Boha o milosť zásluh a odpustenie viny a ďakujeme za prijaté dobrá“. s.236

„… celá Cirkev je jeho telom…“. s.246

„Niet pochyby že apoštol / poznámka Pavol II Sol 2, 1-12/ hovorí o Antikristovi a že deň súdu nepríde dotiaľ, kým sa nezjaví Antikrist, ktorého volá odpadlíkom, pravda od dobrého Pána Boha“. s.266

„… Boh nikdy neprestal súdiť, od začiatku hriechu rozumnej bytosti“. s.268

„Keď prorok dodáva: Pamätajte na zákon Mojžiša, môjho sluhu, ktorý som mu dal na Horebe pre všetkého Izraela, ustanovenia a súdy /4,4/, je to poukaz, aby zákon chápali duchovne a aby porozumeli, že Kristus príde rozdeliť dobrých a zlých. Nie nadarmo vyčituje Kristus Židom: Keby ste Mojžišovi verili, aj mne by ste uverili, lebo o mne písal /Jn 5,46/. Židia chápali zákon telesne a len to ich mohlo priviesť ku takým uzáverom ako hovorí Písmo: Márny je, kto slúži Bohu, aký úžitok máme z toho, že sme zachovávali prikázania, a že sme chodili v smútku pred Pánom zástupov? /Mal 3,14/. Preto musí prorok predpovedať posledný súd a všetko, čo s ním súvisí, totiž odplatu dobrých a zlých, aby sa nezdalo, že naozaj lepšie sa vodí tým, ktorí Bohom pohŕdajú. Po poslednom súde sa ukáže na viditeľnej biede zlých a na viditeľnom šťastí dobrých, kto mal pravdu, kto robil múdrejšie, či ten, kto Bohu slúžil, alebo ten, kto si Boha nevšímal.“ s.281

/Kristus/ „príde a duchovne vyloží zákon, ktorý chápu Židia telesne…“. s.281

„Všetky časné tresty posiela Boh, buď za minulé hriechy, alebo za hriechy minulého života, alebo tiež aj preto, aby sa človek cvičil v cnosti“. s.305

„Ráz očisťujúceho trestu majú teda len časné tresty, či už v tomto živote, alebo po smrti, avšak večný trest už nikoho neočisťuje“. s.305

„… ťažkosť tohto života je len následkom hriechu, spáchaného v raji“. s.306

„Kým žijeme na zemi, nemôžeme byť nikdy istí svojim dobrom a svojou dokonalosťou, len potom, keď dôjdeme ta, kde už niet nijakého pokušenia“. s.306

„Omnoho viac je takých, ktorí keď dostali príkaz zákona, ak keď predtým podľahli nerestiam a stali sa priestupníkmi zákona…“. s.307

„Niektorí zas tvrdia a pripúšťajú, že zlí si zaslúžia trest za svoje zlo, ale vraj pri poslednom súde zvíťazí božie milosrdenstvo a na príhovor svätých všetci dosiahnu odpustenie. Lebo ak sa vraj svätí modlili a prosili za nich, keď im boli nepriateľmi, keď ich mučili a trápili, či by nemohli prosiť za nich, keď ich uvidia pokorených? A zas tí, čo hovoria, že aj zlí dôjdu milosrdentsva a po vytrpení trestu za určitý čas, aj keď veľmi dlhý, radi sa /s.308/ dovolávajú na slová žalmu: Či sa Boh zabudne zamilovať, alebo vo svojom hneve zadrží svoje milosrdenstvo? /Ž 76,10/ Všetci však, ktorí takto vravia, nevzťahujú už širokosť božieho milosrdenstva aj na diablov, ale len na ľudí. V podstate ide v takých mienkach vlastne o to, aby uspokojili svoje svedomie, aby si mohli nejako vzbudiť nádej a ospravedlnenie svojho zlého života. Chcú si nahovoriť, že Boh odpustí všetkým a teda aj im samým“. s.309

„A keďže večný život svätých bude bez konca, tak isto aj večný trest, pre tých, ktorých zastihne bude bez konca“. s.312

„… Cirkev sa nemodlí za zomrelých nevercov a bezbožníkov“. s.312

Jednota vůkol, aneb kterak Jáel odložila své kladivo a mléko lidského srdce bylo stlučeno v máslo a podáváno na zlatém podnose (1. část)

2008-12-04T16:26:00.002+01:00

prebraté z www.tedeum.cz

Napísal Ronald Knox, v čase napísania bol ešte protestantom

Satirická esej Reunion all Round bývalého anglikánského duchovního a spisovatele detektivek Ronalda Knoxe pochází ještě z doby před jeho konverzí na katolickou víru, k níž došlo v roce 1917. Stojí za pozornost, že tehdy byla seminaristům v Římě doporučována jakožto nejen vtipná, ale také výstižná kritika ekumenického a mezináboženského úsilí, případně modernismu a biblické kritiky. Esej byla od té doby publikována ještě několikrát. V nedávném americkém vydání si dokonce vysloužila i vysvětlující předmluvu, z níž se čtenář dozví, že její obsah je dobově podmíněn a rozhodně ji nelze vztahovat na dnešní ekumenismus a mezináboženský dialog... čili jakákoli podobnost je jen čistě náhodná. Ostatně, posuďte sami.

Dnes se všeobecně uznává, že odlišnosti, které kdysi rozdělovaly křesťanská vyznání (např. zda je biřmování nutně obřadem Církve), již déle nepředstavují žádnou překážku jednoty a lásky mezi křesťany, ba právě naopak, čím více jich nacházíme, tím více křesťanský lid získává zásluh za to, kolik jich je schopen opakovaně strávit a ve všeobecném slavení se tvářit, jako kdyby vůbec nikdy neexistovaly.

Bez překonávání překážek není pokroku; a tak se dnes všichni shodujeme, že Satan, jenž byl dalek záměru způsobit lidské rase nějakou škodu, tím, že do světa vnesl hřích, je nám nejvýše nakloněn a netouží po ničem jiném než my sami, to jest, mít pár pořádných hříchů, jejichž přemáháním můžeme dosáhnout nepřehlédnutelného a vzrušujícího druhu ctnosti, místo toho, abychom věčně chřadli v onom bezúhonném stavu nevinnosti, který je tak nezáslužně vlastní andělům.

Podobně jsou všechny hereze a rozkoly nejhlubším předpokladem křesťanské jednoty, přičemž byly jistě zamýšleny jakožto povyražení, které má okořenit církvi putující její fádní pouť, a to na stejném principu, jakým malý kamínek ve voleti podporuje zažívání drůbeže. Proto není pro správně nastavenou mysl více povznášející podívané než pohled na dva bratry vyznavače, z nichž jeden ve svém srdci praví: „Velká je Artemis Efesanů!“[1] a druhý: „Baale, vyslyš nás!“[2], přičemž oba své niterné úmysly vyjadřují společným krédem, když otevřeně svými rty vyznávají, že upřímnost je tou nejlepší cestou.

Jak vyhovět adventistům

Domnívám se tudíž, že za několik let zcela zmizí rozdělení křesťanů na různé frakce a nad civilizovaným světem zavládne jedna velká Sjednocená protestantská církev. Nepopírám, že se během dosahování cíle mohou vyskytnout určité těžkosti; např. Pátí monarchisté[3] nemusí do schématu zapadnout, pokud ovšem všichni neuznáme za článek víry, že vbrzku nastane soudný den, což by na druhou stranu vrhlo nepřípustný stín na většinu z našich potěšení a vedlo ke snížení důvěry v proces změny.

Střízlivou úvahou dojdeme bezpochyby ke zjištění, že se musíme zbavit svých úzkoprsých podivností vyplývajících z ducha sektářské výjimečnosti a vyjít vstříc druhé straně. Za příklad může posloužit postoj k adventistům sedmého dne, kdy se jako sváteční den Církve zavede vedle neděle také sobota; a tak budeme mít dva sedmé dny místo jednoho a tudíž i více příležitostí ležet v posteli až do poledne, přejídat se nebo si vyjet někam na výlet.

Symporodoxní církev

V této souvislosti vzniká jistá pochybnost, zda církve Ruska a Řecka, jež se povýšeně označují za ortodoxní, mohou mít nějakou účast v Církvi budoucnosti. Nutno přiznat, že jejich název zní našim uším nemile až odpudivě; neboť jak může člověk vydávat své názory za ortodoxní, aniž by tím zároveň nenaznačoval, že přesvědčení druhých lidí je méně pravdivé než to jeho? Tak by tomu být nemělo; nové pojmenování nechávám jejich vlastnímu uvážení, za sebe jim místo stávajícího označení navrhuji „symporodoxní“[4], čímž se nenaznačuje nic jiného, než že shledávají svou nauku užitečnou.

Náš starý spor ohledně klauzule Filioque[5] jistě zmizí, pokud se shodneme na následujícím: tradice podává, že když apoštolové poprvé tvořili Krédo, nevyznávali ho společně, nýbrž každý z nich něčím přispěl (Petr například prosadil „Věřím v Boha“), a stejně tak v nové Církvi nebude nikdo nucen recitovat celé Krédo, ale pouze ty části, které se mu budou zamlouvat, přičemž lze předpokládat, že s trochou štěstí bude větší náboženská obec schopna takto odříkat postupně celé Vyznání víry.

K tomuto ujednání však nemůže dojít bez jistého příslibu východních církví, že si i ony zametou před vlastním prahem: např. přeloží liturgii do současného lidového jazyka, nebo se přinejmenším zaručí, že nebude alespoň tři sta let zastaralý; vzdají se všeho toho mumlání, pohupování, uklánění, zavírání a otevírání dveří, líbání, rozkládání rukama atp.; pověsí všechny ikony výše na zeď, aby se snížilo nebezpečí úrazu během bohoslužby; a pokud se nemohou vzdát svého příšerného zlozvyku manipulace s ohněm na Boží hod velikonoční, alespoň zajistí, aby byl používán toliko za účelem osvícení.

Mohamed – protestant

Naši předci označovali Mohameda titulem „falešný prorok“. Modernější a střídmější posudek nám již nedovoluje tvrdit, že se ve svých výrocích dopouštěl nemírností.

Na jeho adresu musí být řečeno, že to byl dobrý a zdravý protestant, jehož střet s tehdejší upadlou Církví se týkal zejména pohanské marialatrie[6] a přemrštěně úzkoprsých názorů na manželství; v tom všem si zaslouží naše pochopení a obdiv, vždyť se v mnoha ohledech jednalo o předchůdce reformace.

Dále nelze popřít, že mohamedáni uznávají historickou pravdivost událostí, na nichž údajně stojí, či přinejmenším do druhé poloviny minulého století stálo křesťanství. Je pravdou, že tyto události dosud dostatečně teologicky nezpochybnili, jak je naším zvykem, a vykazují jistou nechuť hlásit se k základním článkům naší víry.

Jsou to však nepřekonatelné překážky? Zavřete na týden pohromadě pět křesťanských a pět mohamedánských teologů, nechť spolu o sporných bodech diskutují, ať křesťané mohou svým méně osvíceným bratřím vysvětlit, co ono učení ve skutečnosti vyjadřuje, a velmi by mne překvapilo, kdyby mohamedáni nebyli na konci týdne připraveni přijmout Atanášovo vyznání víry v tom smyslu, jak je chápou někteří naši nejvýše postavení církevní představitelé.

Dva klobouky

Služby v našich kostelech (nebo mešitách) by se měly vyznačovat duchem pohostinnosti. Nelze však jednoduše od křesťanských mužů očekávat, aby si, tak jako muslimové, při vstupu do budovy zouvali boty; nicméně si můžeme předsevzít, že ke dveřím položíme bytelnou rohožku, aby si je alespoň důkladně vytřeli; a bylo by zajisté velmi vtipné umístit na rohožku nápis Salve na znamení toho, že na bohoslužbě vítáme všechny, bez ohledu na jejich přesvědčení.

Vzájemnost od nás na druhou stranu vyžaduje nezatěžovat svědomí orientálců zbytečným jařmem, např. smekáním turbanu: snad by s sebou mohli v ruce nosit druhý klobouk (doporučuje se hedvábný), aby, když usednou do lavice, nebyli ochuzeni o podstatnou náležitost modlitby.

Směrem k magnetickému pólu

Mohamedáni mají podivný zvyk: při modlitbě v určitou denní hodinu vytahují malé koberečky a klekají si na ně s tváří obrácenou k východu. Je zcela zřejmé, že každý křesťanský muž by raději zemřel, než aby byl při takových praktikách spatřen na veřejnosti. Proto bude nutné tento obyčej zakázat, a to zejména ve větších městech, kde by mohl narušovat veřejnou dopravu.

Pokud ovšem bude někdo cítit niternou nutnost tento pochybný zvyk zachovávat, pak by se s ním mělo jednat vstřícně. Dovolme mu, nechť s sebou nosí malou stoličku, na které by si mohl v jakékoli méně zalidněné oblasti pod širou oblohou v klidu zameditovat. To však není vše: mohamedáni během svých zbožných praktik tvrdošíjně trvají na obrácení směrem k východu, to jest směrem, odkud vychází slunce; směrem k počátku všech věcí, zkrátka, směrem ke skličující vzpomínce na minulost.

To není (díky Bohu) v Evropě náš případ; pokud by přece jenom někdo chtěl z nějakého neznámého důvodu upřednostnit při modlitbě jednu světovou stranu, pak by to měl být zcela jistě západ, ona říše zacházejícího slunce, vznešená vyhlídka vzdálené budoucnosti, jež podle všeho bude dobou nesmírného štěstí, výkvětem ctností a blahobytu. V otázce směrování bychom tedy měli provést jistou, říkejme tomu okcidentaci[7]; a obracet se ne k Mekce, nýbrž směrem k Chicagu.

Duch našeho náboženského kompromisu si žádá, aby takovýto pobožný člověk s sebou nosil kompas, a když nadejde čas jeho pověrečných rituálů, natočil se neprodleně směrem k magnetickému pólu.

Muezzinův nový pokřik

V mohamedánských zemích vládne ještě jiný obyčej, a to o tak pochybných kvalitách, že na něj bez opravdu vážných důvodů nemůžeme nikdy přistoupit; mám na mysli zvyk, kdy jsou lidé ráno probouzeni hulákáním chlapíka z vrcholku minaretu, které má připomenout, že (pokud mě paměť nemýlí) Alláh je velký. Pro nás, jež jsme přivyklí západním standardům vkusu, je jen těžko představitelné, že by tito muezzini, jak se jim říká, mohli veřejně pronášet tak kontroverzní tvrzení. To nesmíme připustit; vždyť je zřejmé, že by to mohlo způsobit vážný otřes svědomí u ateistů či agnostiků, kteří by se náhodou nacházeli na doslech.

Nicméně se lze uvedenou tradicí obohatit; vždyť kdo by si nepřál, když se v neděli převaluje o deváté hodině ranní v posteli, nějaký méně hlučný způsob, jak budit několik zbožných žen, než je halasné řinčení zvonů, které vyzvánějí, jako kdyby bylo celé město v plamenech?

Nebylo by skvělé umístit na naše kostelní věže muezziny, kteří by však neprovolávali žádné provokativní věty, nýbrž něco vhodnějšího, kupříkladu: „Ranní ptáče dál doskáče,“ nebo by mohli zpívat na jednoduchý nápěv: „Brzy do postele a brzy vstát, pak budeš, občane, krásný a zdráv“?

Řešení otázky asasínů

Existuje pár skupin mohamedánů, kteří by nám mohli působit potíže; jako jsou například tančící dervišové, kteří považují tanec za nedílnou součást náboženského obřadu. Měli bychom jim velmi jemně vysvětlit, že cvičení duše je jedna věc a cvičení nohou věc druhá. Bylo by vůbec vhodné zakázat jim veškeré tance, s výjimkou ruských; pokud se budou věnovat pouze těmto, pak jejich tanec brzo ztratí veškerou spojitost s náboženstvím, ba dokonce i s morálkou.

Jsou zde ještě asasíni, kteří věří, že je správné a dovolené zabíjet lidi kvůli náboženským různicím, což nedávno velmi nemile uplatnili na jistém Pařížanovi. Přesto by neměli být považováni za nepřátele, nýbrž za mýlící se bratry: to jest, měli by být připuštěni do plnosti společenství s tím, že je při každé příležitosti budeme upozorňovat na nedostatky v jejich doktríně, a to prostřednictvím kázání, připomínajíce jim, že praktikování vražd má pro pachatele často nebezpečné následky, jako je například krevní msta, a že (pokročíme-li o stupínek výš) kdekoli se podobné praktiky rozšířily, vyvolaly jistou všeobecnou nejistotu ohledně trvání života, přičemž udržení veřejného pokoje a pořádku je za těchto podmínek mnohem těžší, než je jinak běžné. Zakrátko svou věrouku zcela jistě sami přehodnotí.

Pivo a vepřové

Na cestě ke sjednocení stále zůstává jedna překážka, která, přiznávám, vypadá na první pohled zcela nepřekonatelně; mohamedáni totiž považují za hříšné a nečisté pojídat maso prasat a pít kvašené nápoje. A přestože naši občané jsou připraveni obětovat pro věc všeobjímajícího míru cokoli, dvou věcí se nikdy nevzdají, jmenovitě vepřového a piva. Podobné praktické problémy znamenají pro tak věcný národ, jako je ten náš, mnohem více než nějaké abstraktní teorie či duchovní poučky. Ale dokonce i zde existuje zlatá střední cesta, kterou si dovoluji předložit k úvaze všem těm, jimž leží nejvyšší dobro náboženství na srdci.

Vždyť je přeci možné přidat do kanonického práva, hned za rubriky pojednávající o pátečních a jiných postech, následující vsuvku: „... a za žádných okolností není dovoleno pojídat slaninu, šunku, jaternice nebo vepřové a pít jakýkoli druh kvašeného nápoje. Pokud místní farář zjistí, že někdo uvedené nařízení porušuje, nechť ho, jakožto zatvrzelého hříšníka a prohnilého úda Církve, předvede před odpovědného ordináře.“

To zcela jistě uchlácholí svědomí našich východních bratří, neboť seznají, jaké je smýšlení Církve v dané věci; a my, na druhou stranu, nepocítíme při konzumaci prasete vůbec žádné skrupule a dále budeme po všechny dny roku pojídat naše řízky se stejným odhodláním, jak to činíme již nyní o pátcích: zkrátka, nikdo nedojde na svém životním stylu újmy, snad jen s výjimkou několika málo opovrženíhodných zpátečníků, kteří se pyšně snaží rozmnožit své zásluhy před zraky nebe dodržováním těch nebo oněch předpisů, které na nás uvalili zakladatelé naší Církve, místo toho, aby se spokojili s duchovním půstem, jenž je daleko více milejší Bohu a mnohem lépe podporuje trávení.

Desatero bez mýtů

Zmíněné nařízení pochopitelně zmenší třecí plochy i s jinými náboženskými směry, zejména s prastarým židovským národem. I když je otázkou, zda tento projev připravenosti obětovat vše ve prospěch jednoty zcela uspokojí jeho trucovité předsudky.

Nicméně ani v tomto případě bych nelámal nad vzájemným sblížením hůl. Osobně však nesouhlasím s návrhem doktora Medového přivést židy blíže křesťanským pozicím, vysvětlujíce jim (jak neochvějně dokázali naši moderní teologové), že Zákon neobdržel Mojžíš od Hospodina na hoře Sinaj, nýbrž že ho sesmolil nějaký nevzdělanec, který neměl během babylónského zajetí patrně nic lepšího na práci: z čehož vyplývá, že se nemusíme podřizovat skrupulím, které se v návalu deprese zrodily v hlavě nějakého podivína. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že jeho návrh tak trochu zavání propagandou, která by měla být našemu osvícenému věku cizí; dal by se dokonce zneužít k prohlášení, že nějaký náboženský názor může být lepší než jiný.

Pokračování příště.

Převzato z Reunion all Round, Society of SS.Peter and Paul 1914.

Přeložil a poznámkami opatřil Isnard Kievit.

[1] Skut 19, 28.

[2] 1 Král 18, 26.

[3] Fifth Monarchists nebo také Fifth Monarchy Men – anglická judaizující milenaristická sekta z dob vlády Olivera Cromwella.

[4] Z řeckého sympatheia – „sympatie“, „náklonnost“.

[5] Viz Franciszek Rostafiński, Krátký přehled sporu o „filioque“, Te Deum 3/2008.

[6] Marialatrie – urážlivé označení úcty k Panně Marii, kterým protestanti naznačují, že katolíci vzdávají Nejsvětější Panně bohopoctu.

[7] Od latinského slova occidens – „západ“.

Hillaire Belloc: Nové pohanstvo

2008-11-05T18:57:00.004+01:00

článok prevzatý z TE DEUM

Pohanstvím nazýváme nepřítomnost křesťanského zjevení. Proto rozlišujeme mezi pohanstvím a různými herezemi; a ze stejného důvodu přisuzujeme pojmenování „křesťanský“ i nedokonalým a naukově pokřiveným křesťanům, kteří mají jen část katolické pravdy a obvykle k ní přidávají nauky, které katolické pravdě odporují. Ačkoli může být označení „křesťanský“ mnohdy obsahově neurčité, ne-li přímo zavádějící, přesto jistým způsobem vystihuje rozdíl mezi společností, životem nebo literaturou, jejichž ráz můžeme obecně označit za křesťanský, a těmi, kterým je křesťanská nauka zcela cizí. Neboť v křesťanských společnostech a jejich členech stále přetrvávají některé prvky katolicismu. Ale když se vytratí i jeho poslední střípky, pak lze daný stav nazvat „nekřesťanským“.

Dnes musí být každému jasné, že s útokem na víru a Církev za reformace, jež ke vzpouře a následnému odštěpení od křesťanstva svedla mnohé, započal proces, který u odpadlíků nemůže skončit jinak než pouze naprostou ztrátou veškerého katolického učení a mravů. Těchto „výdobytků“ jsme v současnosti svědky. Trvalo to dlouho, ale nakonec se dílo podařilo. Stačí se podívat kolem a uvidíme, jak se v kdysi křesťanském světě stále více a více rozšiřují oblasti, kde křesťanský duch upadá či naprosto mizí. „Rozšiřujícími se oblastmi“ mám na mysli zejména oblast morálky, ale také oblasti fyzické, geopolitické. Dnes existují celé zástupy lidí, kteří jsou zcela pohanští, a dále se sdružují do větších skupin. Je to stejné, jako když zamrzá hladina rybníka. Zprvu vznikají malá ledová políčka, ta se postupně spojují, až nakonec na hladině vytvoří jednu souvislou plochu ledu. V moderním světě existuje nepřeberné množství literatury, a to jak filosofické či historické, tak zejména beletrie, která tvoří pohanskou koalici, korpus protikřesťanského vlivu. Nejde pouze o to, že její autoři popírají vtělení a vzkříšení nebo tuto nauku přehlížejí. Problém spočívá zejména v tom, že odporují zděděnému křesťanskému morálnímu řádu, k němuž tíhli lidé ještě dlouho poté, co se nadobro vzdali nauky samotné.

Nové pohanství je svým vlastním světem. Tváří se důležitě, a zcela jistě usiluje proniknout co nejvíce institucí a hrát stále významnější roli v životě moderní společnosti. Je nadmíru důležité, abychom byli schopni správně a včas rozpoznat jeho možné následky. Jinak se může stát, že sami jeho vlivu do jisté míry podlehneme a naše děti již budou téměř, ne-li zcela, v jeho zajetí. Zmíněný vliv je již zcela zřejmý v tisku, jazyce, zákonech, architektuře a zvycích naší doby...

Na zrození nového pohanství měly podíl dvě síly, které se vzájemně sbližují: žádostivost a předtucha konce. To, že jedna z oněch sil, tedy důraz na smysly, souvisí s uvolněním morálních omezení jdoucích ruku v ruce s popřením víry, snad již dnes nikdo nezpochybňuje, otázkou však zůstává, zda zmíněné uvolnění, které vedlo k úpadku zdrženlivosti a nárůstu svévole zvané „sebevyjádření“, má dobrý, či špatný dopad na jednotlivce i celou společnost. V životech většiny pohanských novopohanů křesťanské schéma stále přežívá, ať již jako vzpomínka na společenskou atmosféru nebo jako odmítaná zkušenost. Bez omezení nemůže pochopitelně existovat žádná společnost, avšak omezení zavedená křesťanskou morálkou byla náročná a početná, přičemž část z nich je pro ty, kteří opustili křesťanské učení, nepochopitelná, neboť zmíněná morálka je plodem daného učení.

A nejedná se pouze o oblast sexuality (která je obvykle zmiňována na prvním místě), ale rovněž o estetické kánony, společenské chování, vnímání krásy v poezii, próze nebo sochařství. Tam všude propukla vzpoura. K průlomu došlo v literárních postupech nutných pro srozumitelnost prózy, v měření veršů, rytmice většiny básní; v povinnostech vůči starším, ve vztazích mezi rodičem a dítětem, v úctě k právu na majetek a dalších a dalších oblastech života. Svévole v chování a s tím související rozšířená svévole v jazyce se takto staly znamením nového pohanství.

Abychom pochopili, k čemu vlastně dochází, je nutné vedle popisované negativní síly, tj. odmítání – křesťanství, zmínit také sílu pozitivní, a tou je přijímání – filosofie, již můžeme nazvat monistickou, fatalistickou, deterministickou či jakýmkoli jiným jménem označujícím myšlení, které buďto popírá existenci svobodné uvědomělé vůle, nebo ve světě předpokládá přítomnost pouze jediné takovéto vůle [např. osud – pozn. překl.].

Moderní kořeny zmíněných názorů lze najít v Kalvínově učení, přestože většina z těch, kteří padli za oběť jeho vlivu, se k němu už nebude hlásit, ať již proto, že ho nikdy nečetli (respektive nečetli o něm nic ve svých oblíbených novinách), nebo, což bývá velmi časté, je Kalvín v jejich hlavách jaksi nejasně spojen s nějakým zájmem o teologii, tedy oborem, který věda již dávno údajně roztrhala na kusy. Jistá nechuť možná pramení z toho, že se jedná o Francouze, ale to nebývá příliš často zdůrazňováno, takže význam jeho původu patrně nehraje větší roli. Kalvín je přesto pramenem onoho nového pocitu osudovosti. Avšak za Kalvínovým fatalistickým názorem stojí samozřejmě jiná idea, která je stará jako svět. Jedná se o pokušení, jemuž lidský duch podléhá již od prvních dob, či alespoň od těch dob, z nichž máme zmínky zachycující jeho zážitky a výklady světa. Pro mysl v takovémto rozpoložení se všechny věci stávají od příčiny k následku součástí daného, nezměnitelného děje.

Přímým důsledkem této filosofie, přestože to její oběti vášnivě popírají, je setření rozdílu mezi dobrem a zlem. Naše činy nezávisejí na naší vlastní vůli; ti, kteří si myslí, že pocházejí z aktu vůle, podléhají klamu; lidský čin, počínaje tím, co bylo nazýváno nejušlechtilejší sebeobětí, a nejpodlejším obchodním podvodem konče, je neodvratným výsledkem sil, jež člověk nemůže nikterak ovlivnit – čili, jak skvěle napsal Jonathan Swift ve svém mistrovském díle Pohádka o kádi: „Zhruba tři dny před stvořením světa bylo dáno, že se můj nos potká s tímto sloupem pouličního osvětlení.“

Nehledejme však u vyznavačů zmíněného kréda nějakou logiku; málokdo se jim totiž vyrovná v projevech mravního rozhořčení, zvláště když pranýřují mravní poklesky věřících; a jelikož k jejich krédu patří i popírání lidského rozumu či přinejmenším popírání jeho významu jakožto nástroje k poznávání pravdy, tak rozpornost v jejich vzplanutí jim nikterak zvlášť nevadí, vždyť rozporné či nelogické není čímsi odsouzeníhodným a směšným, je to naopak slovo „logický“, jež z jejich úst zaznívá jako cosi absurdního a prázdného.

Zmíněný determinační rys nás v našem rozboru nového pohanství přivádí k praktickým úvahám. A to je: Novopohanství postupně buduje svou vlastní společnost, jež se bude, oproti tomu, co kdysi bývalo křesťanstvem, vyznačovat dvěma novými rysy. Tyto dva rysy jsou již dnes patrné a postupně získávají vliv v sobě vlastních oblastech – jednou z nich je oblast práva, tj. donucovací zákony, druhou je postavení ve státě, tj. správa společnosti.

V první oblasti, tj. pozitivního práva, nové pohanství již začalo zavádět, a nemůže ani jinak, stále více a více omezujících zákonů. Je samozřejmě paradoxní, že se z nálady, která původně vznikla jako odpor proti omezování, zrodilo restriktivní zákonodárství, ale fakta hovoří sama za sebe – vše se odehrává před našimi zraky. Popření svobodné vůle nutně vede k zpochybnění významu slova „svoboda“. V křesťanské společnosti jste mohli svobodně dělat celou řadu věcí, za některé vám hrozil na základě křesťanského práva trest, za jiné vás žádný stát ani jakákoli jiná autorita potrestat nemohly, nicméně se protivily náladě společnosti, v níž jste žili. Nové pohanství však od trestání směřuje k utahování smyčky; omezováním činnosti, zaváděním donucovacích prostředků. Tato mechanická síť pomalu postupuje všemi oblastmi života a nátlakem, jemuž nelze uniknout, spoutává své poddané. Tam, kde nové pohanství udává tón společnosti, musí ze své přirozenosti také nevyhnutelně znovu zavádět stav otroctví, který díky křesťanské morálce postupně mizel. Pokud otroctví uspěje, stane se tak s tichým souhlasem těch, kteří budou zotročeni, neboť dají přednost dostatku a jistotám otroctví před svobodou, zodpovědností, nejistotou a možností nedostatku. Dosud se nacházíme v přechodném období, kde vládne nelogická, a tudíž pomíjející směs starého a nového.

Ve společnostech, kde nové pohanství ovládne myšlení lidí, dojde k postupnému omezování obecných svobod i svobody jednotlivce. Proto tvrdím, že debata o novém pohanství není pouze nějakým akademickým přemítáním, nýbrž má, jak jsem již uvedl, bezprostřední praktický význam. Pokud nové pohanství přijmeme, pak se musíme také připravit na následky, které sebou nese; pokud se nám tyto následky protiví a nehodláme se s nimi smířit, pak je naší povinností rázně proti novému pohanství vystupovat.

I zde, ostatně stejně jako i v jiných otázkách, jsem na kordy s těmi pokrokáři, kteří z náboženství dělají soukromou věc (žádný katolík nesmí přehlížet společenský význam náboženství), přičemž nám tvrdí, že jde pouze o osobní posvěcení a spásu jednotlivých duší, což prý nemá žádnou souvislost s politikou. Právě naopak, zájem náboženství o politiku je nevyhnutelný. Ne proto, že by křesťanské učení a morálka zavrhovaly některý z klasických způsobů vlády – demokracii, aristokracii či monarchii, případně nějaké jejich spojení –, nýbrž proto, že zavrhují takové jevy ve společnosti, které odporují křesťanským společenským výdobytkům, neboť ve své podstatě vycházejí z popření svobodné vůle.

Boj o pravou nauku v teologii je také vždy bojem za zachování pevných společenských jistot (institucí, obyčejů), které z pravé nauky vyplývají; není nic rozumově zavrženíhodnějšího než postoj těch, kteří si myslí, že když se nauka vyjadřuje abstraktními pojmy, tak nemá žádné praktické použití, nepřináší žádné skutečné plody do skutečného světa skutečných lidí. Právě naopak, rozdíly v nauce jsou zdrojem všech politických a společenských rozdílů; a proto je boj za pravou nauku či proti ní tím nejvlastnějším zápasem o život.

Přesvědčení o vlastní pohanské starobylosti se vine jako nit celým novým hnutím. U některých učenců je to patrné již na první pohled, u většiny ostatních až na druhý, třetí, čtvrtý či pátý, nicméně ho nalezneme všude. Vládne všeobecné povědomí, že lidé byli kdysi volní od jařma křesťanských povinností, které ústí do rozšířeného mínění, že se v oněch dobách žilo lépe, neboť vše bylo rozumnější a zaměřené k věcem, kterými si mohou být lidé jisti a které si lze ověřit, jako jsou zdraví těla, hmotný blahobyt, rozkoš a další. Zaměřit život opět k těmto cílům, učinit člověka znovu spokojeného se sebou samým a zacházet s časnými dobry jakožto s dobry nejvyššími, to je mottem nového pohanství.

Za nejdůležitější v této souvislosti považuji zdůraznit, že všechny výchozí předpoklady toho všeho jsou falešné. Nové pohanství se liší, a musí se značně lišit od starého; jeho důsledky pro lidský život budou zcela jiné; podle všeho daleko, daleko horší.

Důvodem je, že zkušenost nelze nadobro vymazat. Nemůžete člověka nebo společnost odříznout od minulosti; a křesťanský svět kdysi zakusil víru. Když odchází od víry a vrací se zpět k pohanství, tak nedělá tu samou věc, nevzbuzuje ty samé pocity, neprochází stejným procesem, nezakouší stejné vjemy, jak tomu bylo u starého pohanství, které směřovalo k víře. Jedna věc je jít z Arktidy směrem k civilizovaným oblastem Evropy, a věc jiná jít z civilizovaných oblastí Evropy na sever k Arktidě. A to ne kvůli tomu, že se vracíte na místo, z něhož jste vyšli, nýbrž proto, že během cesty zažíváte zcela odlišné pocity.

Kdyby nové pohanství někdy ovládlo celý svět, nebo převládlo v některé oblasti či společnosti, nikdy nebude tím, čím bylo pohanství staré. Bude jiné, bude to zkomolenina.

Staré pohanství bylo naprosto tradiční; vlastně vyjma tradice žádné jiné kořeny nemělo. Hluboká úcta k vlastní minulosti a moudrosti předků a hrdost, to byl pravý duch starého pohanství; proto vytvořilo tak pevné základy, na nichž byla postavena katolická církev, ačkoli to byl také důvod, proč se tak dlouho a odhodlaně bránilo růstu katolické církve. Nové pohanství je ale už ve své samotné podstatě pohrdáním tradicí a předky. Možná nemá úctu k ničemu, avšak nejméně ji rozhodně projevuje k duchu „naši otcové nám říkali“.

Staré pohanství uctívalo lidské věci, ale byly to nejvznešenější lidské věci, zejména rozum a smysl pro krásu. Právě zde dosáhlo výšin, srovnatelných toliko s tím, čeho rozum či schopnost tvořit krásná díla dosáhly v průběhu křesťanských staletí.

Nové pohanství ale pohrdá rozumem a holedbá se tím, že útočí na krásu. Obdařuje nás domýšlivou disharmonickou hudbou, odpudivou architekturou, mazanicemi, které se vydávají za obrazy, posmívá se logickým postupům v myšlení, vlastně už samotné slovo „logický“ považuje za nejapný vtip.

Povaha starého pohanství byla taková, že se, když nastal správný čas, otevřelo autoritě katolické církve. Mělo alespoň uši k slyšení a oči k vidění; avšak nové pohanství nejenže své smysly uzavírá, ono je nechává záměrně zakrnět, aby dosáhlo stavu, kdy zde nebudou žádné uši k slyšení, žádné oči k vidění.

Jednomu se neustále ostřil zrak a zlepšoval sluch; druhé upadá do stavu, kdy společnost, kterou proniká, bude slepá a hluchá, dokonce i k nejobyčejnějším přirozeným radostem života a světským pravdám – nebude je schopna pochopit.

Staré pohanství mělo velký smysl pro nadpřirozeno. Jeho náboženství se často zaměřovalo na špatné předměty a vždy na předměty nedokonalé, bylo však vášnivé a pevné; veškerá poezie starého pohanství je jím prodchnuta, byť jí mnohdy schází naděje. Dokonce i u těch básníků, kteří se náboženství protivili, jako je např. Lucretius, nacházíme jasný náboženský smysl pro důstojnost a řád. Z nového pohanství čpí povrchnost, namlouvá si, že se zbavilo veškerého zla i dobra v tom, co považuje za staré pověry a bláhové snění.

V tom se naprosto mýlí. A tím také svou úvahu skončím. Lidé nežijí příliš dlouho bez bohů; ale když bohové nového pohanství přijdou, tak nebudou pouze nedokonalí, jako byli bohové Řecka, nebo falešní; budou zlí. Rozsudek lze vynést již nyní: Nové pohanství, které bláhově očekává uspokojení, se, aniž zpozoruje jak, zvrhne v satanismus.

Uverejnené v časopise TE DEUM 4/2008

Převzato z Essays of a Catholic, The Macmillan Company, New York 1931. Zkráceno.

Přeložil Isnard Kievit.

Joseph-Marie gróf de Maistre : Papežové a občanská svoboda

2008-10-24T21:10:00.004+02:00

Svrchovaný velekněz je přirozenou hlavou, nejmocnějším podněcovatelem, veliký Demiurgos světové civilisace; jeho síly v tomto oboru nemají mezí leda v zaslepenosti nebo zlé vůli vladařů. Papežové neméně se zasloužili o lidstvo odklizováním poroby a otroctví, proti nimž bez oddechu bojovali, a jež potlačí neomylně bez otřesů, bez roztržek a bez nebezpečí všude, kde sej im to dovolí. Zvláštní směšno zachvátilo lidstvo v minulém století (osmnáctém). Soudilo o všem podle abstraktních pravidel, nedbajíc skušenosti; a toto směšno je tím pozoruhodnější, že totéž století nepřestalo zároveň řváti proti všem filosofům, kteří začali abstraktními principy, místo aby je hledali ve zkušenosti.

Rousseau počína svou Společenskou Smlouvu touto zvučnou větou: Člověk se rodí svoboden, a všude jest v okovech. To se mu opravdu podařilo!

Co tím chce říct? Jistotně nemluví o tom, co je každému zřejmo, protože v téže větě tvrdí, že VŠUDE jest člověk v okovech. V okovech! Hleďme ho, básníka! Běží tedy o právo; ale to bylo třeba dokázati, protože skutečnost je jiná.

Člověk se rodí svoboden! Jaké to bláznivé tvrzení, když přece opak jest pravdou. Ve všech dobách a na všech místech, až do založení křesťanství, ba i tehdy, když toto Náboženství vniklo již dostatečně do srdcí, otroctví bylo vždy považováno za vládní nezbytnost a za normální politický stav národů, v republikách i v monarchiích, a žádnému filosofu nevstoupilo na mysl, aby otroctví odsuzoval, nevyskytl se ani jeden zákonodárce, aby na ně útočil základními zákony ústavními nebo příležitostnými.

Jeden z nejhlubších filosofů starověku, Aristoteles, šel až, jak každý ví, tak daleko, že řekl: Jsou lidé, kteří se rodí otroky, a nic není pravdivějšího. Vím, že v našem století byl tupen za toto tvrzení; ale lépe by bylo bývalo, kdyby se přičinilo a pochopilo ho, místo aby ho posuzovalo. Jeho věta jest založena na celé historii, jež jest pokusnou politikou, a na samé povaze člověka, který historii způsobil. Kdo dostatečně studoval tuto smutnou povahu, ví, že člověk povšechně, ponechán-li jest sám sobě, jest příliš zlý, než aby byl svoboden.

Nechť každý skomá človéka ve svém vlastním srdci, a pozná, že všude, kde občanská svoboda budenáležeti každému, nebude již čím, bez nějakého zvláštního zásahu, bez něčí pomoci, spravovati lidí jako národní těleso. Odtud pochází, že otroctví bylo vždy přirozeným stavem převeliké části lidského rodu, a to až do založení křesťanství; a protože všeobecný zdravý smysl cítil nezbytnost tohto stavu věcí, nikdy se nikdo proti němu nepostavil ani zákonem ani slovem.

Jeden básník latinský vložil strašnou myšlenku do úst Cesarových: Humanum paucis vivit genus (LUCAN Phars). Rod lidský jest učiněn pro několik lidí!

Tato myšlenka se ovšem jeví ve smyslu, který jí dává básník, machiavelskou a urážlivou, ale zaujme lis e k ní pravé věcné stanovisko, jest velmi správná. Všude velmi velký počet byl veden malým počtem; neboť bez jisté více nebo méně silné aristokracie, svrchovanost není již dosti svrchovaností.

Počet svobodníků ve starověku byl mnohem menší než počet otroků. Atheny měly 40.000 otroků a 20.000 občanů (LARCHER, Sur Hérodote, liv. I., note 258). V Římě, v němž se čítalo ke konci republiky asi 1.200 000 obyvatelů, bylo sotva 2.000 vlastníků. Vix esse duo millia hominum qui rem habeant. (CIC.de Officiis, II, 21). Už to dokazuje nesmíné množství otroků. Jeden pán jich měl někdy k své službě i několik tisíc (JUVEN.Sat. III, 140).

Stalo se jednou, že jich bylo v jednom domě 400 popraveno; bylť v Římě strašný zákon: byl-li některý římský občan zabit ve svém domě, všichni otroci, kteří bydleli pod toutéž střechou, byli vydáni na smrt (TACIT. Ann.XIV, 43). Řeči, jež o takových případech byly konány v senátě, jsou zvláště zajímavé.

A když přišlo na přetřes, zda otrokům dáti zvláštní znamení, senát to zavrhl, a to ze strachu, aby jim neořišlo na mysl spočítat se (ADAMS Roman Antiquities in-8, London, p.35 et seqq).

Jiní národové poskytli by skoro tytéž příklady, ale jest zbytečno se o tom šířiti. Bylo by bez užitku dlouze dokazovati, co každý ví, že celý svět až do doby křesťanství hemžil se otroky, a že moudřítento obyčej nikdy nehanili. Této věty nelze zviklati. Ale konečně božský zákon se objevil na zemi. Ihned zmocnil se srdce člověkova a změnil je způsobem takovým, aby vyvolal trvalým obdiv každého opravdového pozorovatele. Náboženství jalo se zvláště bez únavy pracovati o zrušení otroctví; toho se žádné druhé náboženství, žádný zákonodárce, žádný filosof nikdy neodvážil, o tom se nikomu ani nesnilo. Křesťanství, jež působilo božsky, už proto působilo pozvolna; neboť všechno legitimní podnikání, ať je jakéhokoli druhu, děje se vždy způsobem neznatelným. Všude, kde se setkávate s hlukem, křikem, nerozvážností, pustošením, atd., můžete býti jisti, že tam jedná zločin nebo šílenství.

Náboženství tedy ustavičně utkává se bojem s otroctvím, zasahujíc hned zde, hned tam, tím nebo ním způsobem, nikdy se však neznavujíc; a panovníci, cítíce, aniž byli ještě s to, aby si z toho vydali počet, že kněžství jim ulehčuje část jejich břemene a jejich obav, neznatelně mu ustupovali, propujčujíce se jeho blahodárním hlediskům.

Konečně roku 1167 papež Alexandr III. Prohlásil jménem koncilu, že všichni křesťané mají být prosti otroctví. Tímto zákonem vepsal se v paméť všech národů, právě tak jako pro jeho úsilí, aby podepřel svobodu Itálie, stalo se jeho jméno vzácným Italům. Na základě tohto zákona dlouho potom Ludvík Haštěřivý prohlásil, že všichni nevolníci, kde ještě po Francii zůstali, mají býti osvobozeni ... A přece lidé nenastupovali než po stupních a velmi nesnadno ve své „právo přirozené“.

Z knihy Les Papaes et la Papauté

Prebrané z: Archy, ve Staré Říši na Moravě 1946 (prekladateľ neuvedený)

Evelyn Waugh: Moja konverzia

2008-09-26T16:09:00.001+02:00

Narodil som sa v Anglicku roku 1903 so silným dedičným sklonom k anglikánskej cirkvi. Môj rodokmeň mal na každej vetve anglikánskych duchovných. Môj otec bol takzvaný „zdravý cirkevník“, to znamená, že pravidelne chodieval do kostola a žil príkladným životom. Nezaujímal sa ani o teológiu ani o politiku... Bol však puntičkárom vo svojich náboženských povinnostiach.

Keď som mal desť rokov, napísal som dlhú a nudnú báseň o očistci podľa vzoru diela Hiawatha. Na prekvapenie rodičov prejavil som úmysel stať sa duchovným. Oduševnenie, ktoré moji spolužiaci venovali vtáčim vajíčkam alebo hrám s lokomotívou, ja som obrátil na cirkevné záležitosti... Podľa toho ma poslali do školy, ktorá vynikala najsilnejším cirkevným duchom. Keď som mal 16 rokov, formálne som upovedomil duchovného školy, že niet Boha. Vo veku 26 rokov som bol prijatý do katolíckej Cirkvi. To čo som neskoršie skúsil, iba potvrdilo moje rozhodnutie.

Požiadali ma aby som opísal svoje blúdenia.

Najprv aspoň slovíčko o mojej včasnej religiozite. Nemôžem poprieť skutočnosť tohto predčasného oduševnenia, ale to bola zväčša záľuba, „koníček“, tak ako vtáčie vajíčka alebo hračky mojich spolužiakov. Príťažlivosť k tomu bola čiastočne zdedená, čiastočne estetická. Mnohí sa cítia priťahovaní na túto životnú cestu. V mojom prípade to sprevádzala puberta. Moji čitatelia mimo Anglicka si musia uvedomiť, že estetická príťažlivosť anglikánskej cirkvi je jedinečná a zvláštna na týchto ostrovoch. Inde prvý záujem o katolícku Cirkev sa rodí v obrazotvornosti konvertitu pri pohľade na krásu jej bohoslužieb, ktoré sú v kontraste s pošmúrnosťou a jednoduchosťou protestantských cirkví. V Anglicku je to práve naopak. Stredoveké katedrály a kostoly, bohaté obrady okolo monarchie, historické tituly miest ako Canterbury a York, spoločenská organizácia vidieckých farností, tradičná kultúra Oxfordu a Cambridgea, liturgia zostavená na vrchole rozkvetu anglického prozaického štýlu – to všetko patrí anglikánskej cirkvi, zatiaľ čo katolíci sa schádzajú v moderných kostoloch, často úbohého štýlu, a medzi nimi pracujú zväčša jednoduchí írski misionári.

Na plytkosť mojej včasnej nábožnosti poukazuje ľahkosť s akou som ju zanechal. Nájdu sa pravda nespočetní katolíci, ktorí aspoň na určitú dobu stratia vieru, ale to sa vždy stáva po urputnom boji, zvyčajne po mravnom boji. Ja som zhodil svoju zdedenú vieru tak ľahko, ako keby to bol býval kabát, z ktorého som vyrástol. Stalo sa to v nasledujúcich okolnostiach: Počas prvej svetovej vojny mnohí univerzitní hodnostári hlásili sa patrioticky do škôl nahradiť mladých profesorov, aby sa mohli uvoľniť pre vojsko. Do našej školy prišiel vedúci oxfordský teológ, terajší biskup. Tento učený a nábožný muž urobil zo mňa neúmyselne ateistu. Cez vyučovanie náboženstva vysvetľoval triede, že ani jedna kniha Biblie nebola napísaná predpokladanými autormi. Ďalej nás vyzýval špekulovať o Kristovej prirodzenosti, ako sa to robilo vo štvrtom storočí. Keď odstránil zdedené zásady mojej viery, necítil som sa už vôbec pri sile nasledovať ho vo vyšších letoch logiky, ktorou sa usiloval zmieriť svoj vlastný skepticizmus so svojou pozíciou duchovného.

V tom istom čase som čítal Popeho Esej o človeku. Poznámky ma viedli k Leibnitzovi. Pustil som sa do polovičatého čítania a štúdia metafyziky bez toho, že by ma niekto viedol. Dosť som pokročil na to, aby som sa dal popliesť ohľadom prirodzenosti poznania. Najjednoduchšie sa mi pozdávalo zrieknuť sa hľadania a usúdiť, že človek je neschopný akéhokoľvek poznania. Nemal som pochybnosti o tom, že som bol puntičkárom a nudným človekom, ale myslím, že keby som bol býval katolíckym chlapcom v katolíckej škole, medzi rehoľníkmi, bol by som našiel nejakého trpezlivého človeka, ktorý by bol preskúmal spolu so mnou moje nezrelé domnienky. Keby som bol býval posilňovaný sviatosťami, bol by som si vysoko cenil svoju vieru a nebol by som ju tak rozmarne stratil. V mojej škole ma správne pokladali za žiaka, ktorý prechádzal „ normálnou fázou“ ako všetci šikovní chlapci; preto ma nechali, aby som si sám našiel cestu domov.

Ďalších desať rokov môjho života je materiálom, vhodnejším pre románospiscu než pre esejistu. Tí, čo čítali moje diela, zaiste chápu svet, do ktorého som sa vrhol s toľkým nadšením. Ďesať rokov prežitých v tomto svete mi stačilo dokázať, že život tam alebo kdekoľvek inde je nepochopiteľný a neznesiteľný bez Boha. Uzáver bol samozrejmý. Teraz sa natíska otázka: Prečo Rím? Katolík, ktorý stratí svoju vieru a znova zacíti jej potrebu, nevyhnutne sa vracia do Cirkvi, ktorú opustil. Prečo som to ja neurobil?

Myslím, že v týchto veciach majú Európania trošku výhodu, zvlášť pred Američanmi. Podľa môjho chápania je možné, aby človek vyrástol v Spojených štátoch bez toho, že by si uvedomil jedinečnú pozíciu Cirkvi. Na katolíkov sa díva ako na jednu z viacerých podivuhodných spoločností, z ktorých sa každá domáha, aby aj on patril do nej. Pre Európana je to nemožné. Anglicko bolo katolícke 900 rokov, protestantské za 300 rokov a konečne agnostické za jedno storočie. Katolícka štruktúra je ešte vždy skrytá v každej fáze anglického života; história, topografia, zákony, archeológia všade prezrádzajú katolícke začiatky. Ak cestujete kdekoľvek na svete, všade odhaľujete miestny, dočasný charakter bludov a schiziem a všeobecný charakter Cirkvi. Bolo mi celkom jasné, že nijaké kacírstvo alebo schizma nemôžu mať pravdu a Cirkev nemať pravdu. Bolo možné, že všetci sa mýlili a celé kresťanské zjavenie bolo podvodníctvom, alebo zle pochopené. Ale ak je kresťanské zjavenie pravdivé, vtedy Cirkev bola založená Kristom a všetky iné spoločenstvá sú len natoľko dobré, nakoľko si zachránili niečo z trosiek veľkej schizmy a z reformácie. Toto uvažovanie sa mi zdalo také jasné, že nepripúšťalo diskusiu. Ostávalo mi iba preskúmať historické a filozofické základy, aby sa dalo predpokladať, že kresťanské zjavenie je pravdivé. Mal som veľké šťastie, že som sa zoznámil a múdrym a svätým kňazom, ktorý si dal na tom záležať, aby mi to dokázal. Takto som bol prijatý do Cirkvi s pevným rozumovým presvedčením, ale bez veľkej citovosti.

Odvtedy bol môj život neustálou radostnou objaviteľskou cestou po obrovskom teritóriu, v ktorom som sa slobodne pohyboval. Počul som, že niektorí konvertiti v neskoršom živote sa vraj pozerajú nazad dosť zamyslene na horlivosť svojich prvých mesiacov viery. So mnou je to celkom opačne. S údivom sa pozerám na opovážlivosť, s akou som sa pokladal za schopného vstúpiť do Cirkvi a obdivoval som dôveru kňaza, ktorý videl možnosť rastu v takej vysušenej duši.

Z času na čas sa priatelia mimo Cirkvi prichádzajú so mnou poradiť. Niektorými črtami katolicizmu sa cítia byť priťahovaní, inými zase odpudzovaní, alebo uvádzaní do pomykova. Z vlastnej skúsenosti im môžem povedať len toto: „ Poďte dnu! Zvonku nemôžete vidieť, čo je Cirkev. Akokoľvek ste učení v teológii, to čo viete, sa nedá vôbec prirovnať k poznatkom toho najjednoduchšieho skutočného člena spoločenstva svätých.“

Preklad: Štefan Senčík SJ

Nad mou Říší slunce zapadá I.

2008-08-21T20:39:00.006+02:00

Znáte to: na břehu moře stojí Filip II. Španělský, žhavé slunce se kutálí po obloze a kousíček od Jeho katolického veličenstva uctivě naslouchá malé a příští Apoštolské veličenstvo Rudolf II. Starý praktik a říše rozmnožitel Filip plavně máchá rukou k obzorům a dí nad hošíkovou plavou hlavou: „Nad mou Říší slunce nezapadá.“ A malý Rudi spokojeně naslouchá. To se nám to bude vládnout, říká si, to bude bašta, to bude povládnutíčko: strejda tady, já tam a slunce se bude pořád kulit kolem té naší Říše a ne a ne zapadnout. S hrdostí kroutí habsburský svůj ret, vysouvá ho, až je skroucený k bradě jak barokní kartuše, až vlaje v západním větru jak plachtoví karavel a mává na pozdrav tomu nekonečnému impériu.

Tolik dějepisná čítanka a její obrázky. Ten s Filipem a Rudim jsem poprvé viděl v Kalouskem ilustrovaných quasi-komiksových Dějinách národa českého, které po mně pořád žádala vrátit paní knihovnice v místní knihovně. Mně se tehdy líbily takové barokní punčocháče, co přes ně hopsala pouzdra s rapírem. Líbily se mi Filipovy a Rudiho pláštěnky, srandovní kalhoty rozkrájené jako pomeranč, barety šejdrem a krajky z Bruselu. Současnost mi připadala banální.

Leč Filipovo Španělsko, metr, jímž jsem leccos onehdá měřil, smrsklo se do podoby trpasličí. Španělské sluníčko se kutálí jen takový kousíček. Nad Atlantikem zamává a jde dál do Říše svobody. Co však je horší, k soumraku se blíží už i to smrsklé Španělsko, samo vykazujíc všechny znaky rychlé degenerace.Kde a kdy to vzalo však ten špatný konec, musí se jeden pořád ptát, patře na obludnost a ubohost španělské současnosti. Jak se to semlelo, že národ sv. Hermenegilda a sv. Isidora Sevillského považuje za svou rozkoš největší váleti se v moderní močůvce, když ještě před sedmdesáti lety budil dojem Fénixe z popele znovusebeuplácávajícího?

Názory se různí. Pro ty, kdo křičí až tehdy, když jim rudý komisař krade hodinky a znásilňuje dceru a ve všem, co tomu předcházelo, vidí rajskou zahradu demokracie, započala tragedie až tehdy, když se ve Španělích ujal moci socialistický předseda vlády Zapatero. Ten vystřídal svého „konzervativního“ soupeře Aznara, jenž se zkompromitoval svým pro-americkým patolízalstvím a vysláním španělských vojáků do krajně nepopulární války v Iráku. Co naplat, že v domácí politice zastával relativně konzervativní postoje, když je poskvrnil servilním přitakáváním báchorce o ZHN v Iráku. Tím hůř. A to není samozřejmě problém tzv. „pravice“ jenom ve Španělsku. Osvobozující pro skutečné konzervativce může být poznání, že tzv. „pravice“ má k po staletí prověřené pravicovosti dál než k soudruhům, se kterými se teď přetahuje o krajáč sádla.

To platí již o jejich vztahu k pravicovosti anglosaského typu a tím spíš to platí o vztahu k španělské politické tradici, která je té albionské na hony vzdálená. Takže, když ukážeme souboj lidovců a socialistů na Pyrenejském poloostrově jako střet dvou kohoutů z téhož liberálního smetiště, nebudeme asi daleko od pravdy. Odpověď na otázku po původu současného marasmu ve Španělsku se z tohoto úhlu pohledu posouvá do doby mnohem vzdálenější, do doby, kdy se tam současný demo-liberální systém etabloval.

Křivopřísežník

Malost současného Španělska se vyjímá jen na pozadí jeho gigantických dějin. Bez nich bychom řadili tento stát mezi středně velké, prosperující zemičky, jakých je v Evropě do tuctu. S Ferdinandem III. Kastilským, Cortézem, Cervantesem, Pizarem, Filipem II. za zády však působí španělská realita dneška úděsně. V roce 1895, po fiasku španělské armády na Kubě, se zdálo tehdejší mládeži, že Španělsko kleslo na dno. Šťastné doby optimismu! Jak byli tito ohniví hoši z generace 1895 vzdáleni od pojmu toho, co se nazývá dnem.

Poslední člověk, který přinutil svět vůbec se Španělskem zabývat v jiné rovině, než jsou kupříkladu prasečinky Penelope Cruz a její povedené rodiny, byl generál Franco. Ať je hodnocení jeho osoby jakékoliv, a ať jsou vřídla levicově-liberálních slin jakkoliv hluboká a bohatá, jeho osobní velikost je nepopiratelná. Po něm už ve Španělsku skončila éra mužů a nastala éra šašků a deviantů.

Tragédie Francova života spočívala v neschopnosti připustit fakt, že není zakladatelem nové španělské velikosti, ale pouhým posledním výhonkem odumírající rostliny, jejíž květy se proplétaly evropskými dějinami celá staletí a teď zacházejí na úbytě. Kola neúprosného vývoje rozdrtila jeho sny na prach. Franco je dalším exemplářem do sbírky potvrzující moc okolností nad sebevětší vnitřní silou jedince. Čeho Bůh nedopustí, nestane se, sic by se sebevětší génius rozkrájel. Politik není umělec a stát není umělecké dílo, ale organický útvar, jenž si žádá života ke své existenci. Toho se mu může dostat jen od živých. Nutně proto musí hledat tvůrce státu svého následníka, který bude oživovat svým duchem korály institucí navršené do státního atolu, když už zde tvůrce nebude. Nenalezne-li ho, vbrzku se dílo jeho odporoučí v zapomnění.

V případě Franca a jeho díla padl los a volba na Dona Juana Carlose, syna tehdejšího exilového pretendenta španělského trůnu Dona Juana de Borbón y Battenberg, hraběte Barcelonského. Již tatík kandidátův dával tušit, jakým asi způsobem bude naloženo se Španělskem. Notorický liberální kverulant, který do umdlení omílal svou mantru: „Chci být králem všech Španělů,“ čímž naznačoval, že je mu v podstatě jedno, jací ti Španělé jsou, hlavně, že jsou občany jeho státu. Přístup vpravdě liberální. Jelikož slýcháváme totéž moudro před každou volbou prezidenta od Kordiller až po Pamír, nebude zatěžko rozpoznat v něm duševní impotenci, dnes tak hojně žádanou na těchto kandidátech. To se samozřejmě nemohlo líbit Francovi a tak odložil tatíka bokem do jeho liberální almárky a sáhl po jeho mladším vydání, které si psalo za Juana ještě Carlose.

Psal se rok 1968, všude hrály kytary a voněly halucinogenní květy a 15. ledna se Franco definitivně rozhodl pro mladého Juana Carlose. Otec Don Juan se kupodivu docela neliberálně urazil a na určitou dobu přestal se svým vykutáleným synkem vycházet. To však Juana Carlose nezmátlo a šel cílevědomě za svým snem – stát se španělským králem. Jenže bylo zde malinké „jenže“, které spočívalo ve Francově nedůvěře a to „jenže“ se jmenovalo „přísaha na Movimiento“ tj. přísaha na principy frankistického hnutí zaručující jejich kontinuitu po Francově smrti. Franco byl hodně mazaný, ale jeho mazanost se vždy snažila pohybovat v rozmezí vojenské cti. Pravděpodobnost, že by se šlechtic a princ dopustil veřejně přísahy, kterou nemíní dodržet, mu připadala minimální. I mistr tesař se však utne.

A tak se dostáváme k základnímu kameni současného španělského marasmu, který jest, jako ostatně vše zakládající na tomto světě, povahy metafyzické.

Dnes již sotva kdo věří tomu, čemu se zhusta věřívalo v dobách minulých, že vládce státu a národa, Bohem mocí obdařený, může svým chováním uvalit na svou vlast pohromu a dopuštění, na čemž nic nemění relativní (ale vskutku jen relativní) nevinnost mas jemu svěřených. Církev svatá trestala však interdiktem celé národy za nepravosti jejich vládců, vědouc, že komu dal Bůh moc, tomu nadělil odpovědnost strašnou, ze které bude mu dlužno skládati účty. Odpovědnost ta spočívá ve vedení lidu k spáse. Vládce, jenž žije ve stavu smrtelného hříchu, táhne svůj lid do Pekla s sebou. A i když zajisté nemá moci stáhnout všechny, jeho příklad je erbovním znamením národa, hanbou a potupou celého státu. Bude souzen, až se čas naplní, a jeho národ s ním. Stát a národ jako živý organismus citlivě reaguje na své zahnívající tkáně, sněť se pomalu rozmáhá, plížíc se stezkami neviditelnými, až zasahuje morek kostí a národ uhnívá jako celek. Jak neuvěřitelné pro polykače denních zpráv, a přitom se na to díváme v přímém přenosu. Což není právě Španělsko živoucím, nebo spíš umírajícím důkazem oné magické změny? Kam se podělo to katolické Španělsko, jež tu ještě před čtyřiceti lety bylo? Kde jsou všechny ty plné kostely, poutě, vlajky, procesí? Řeknete, že je to tak všude, jenže Španělsko nebylo to co „všude“. A zde s politováním nutno konstatovat, že ve Španělsku jsou na tom hůř než v mnoha zemích nekatolických, že nejsou již schopni toho, co schizmatici pod Uralem – namlátit holemi demonstraci deviantů, naopak, stavějí ji na piedestal, z něhož shazují svého zachránce před bolševismem. Španělsko se rozkládá Evropě před očima.

Nepochybně jednou z příčin čistě lokálních, doplňujících a vylepšujících vliv pandemonia univerzálního, je fakt, že Juan Carlos je křivopřísežník. Přísahal na krucifix, přísahal Bohu Všemohoucímu, že bude zachovávat dílo protibolševické a protizednářské politiky Francova Španělska, a už při té přísaze věděl, že lže. I kdyby skutečně věřil tomu, že touto nejapnou lstí přinese svému lidu světský blahobyt, je neskonale ohavné zatahovat do svých časných čachrů Boží velebnost a nakládat s ní jako s pouhým nástrojem své machiavelské taškařice. Dokonce se nechal ubezpečit svým právním poradcem Fernandézem Mirandou, že přísaha se dá právními kličkami obejít a bude následně možná „demokratizace“ země. Věděl tedy přesně, co se od něho bude žádat...

Uverejnené v časopise TE DEUM 2/2008 (www.tedeum.cz)

Pozývame Vás na prednášku

2008-08-10T19:12:00.006+02:00

Slovenský Kruh Leva XIII.

vás pozýva na prednášku

Mgr. Michala Semína

riaditeľa Inštitútu sv. Jozefa v Prahe

Cirkev po II. vatikánskom koncile - obrodenie
alebo úpadok ?

Prednáška sa uskutoční 1.septembra 2008 o 10:00 hod. v priestoroch farského klubu dona Titusa Zemana

v Bratislave, mestská časť Vajnory,

námestie Titusa Zemana pri kostole Sedembolestnej Panny Márie.

Na miesto prednášky je možná doprava linkami

MHD č. 65, 53, 54, 630

Krištof Kolombus - objaviteľ indiánskych duší II.

2008-08-06T06:33:00.002+02:00

Povaha

Hrabivec, vypočítavec, arogantný nafúkanec, ješitný domýšlavec, diletant loviaci v cudzích vodách, zlodej nápadov; to sú len niektoré z mnohých prívlastkov, ktorými častuje vďačná Európa jedného zo svojich najväčších synov už päť storočí. Človek má po prečítaní podobných „kritických“ príspevkov pocit, že je mu predkladaný k čítaniu život nejakého ordinérneho hulváta, ktorý sa nejakým nedopatrením doplížil do Ameriky a tak je o ňom nutné čo-to napísať. Jeho proklamovaná zbožnosť je braná ako pretvárka alebo dobové klišé. Jediné čo sa oceňuje je jeho nezlomná vôľa, ktorá je tak evidentná, že sa nedá poprieť, ale práve preto ju treba pošpiniť a priradiť jej nízke motívy. Ako prví príznak Kolumbovej nenásytnosti bývajú uvádzané jeho podmienky, ktoré predložil dvoru pred cestou. To, že chcel byť admirálom, miestokráľom, sudcom obchodných sporov, rentierom jedného desiatku z nových území je hodnotené ako bezuzdná hrabivosť a drzosť, nie ako oprávnená požiadavka. Potom nasleduje jeho neustále vypytovanie sa Indiánov na zlato, jeho posadnutosť zlatom. A je tu samozrejme jeho chuť rozkazovať a vnucovať svoju vôľu.

Keď sa však pozrieme na iné historické postavy, ktoré sa naopak tešia priazni dejepiscov, zisťujeme, že taký Cromwell, Napoleon, Cézar alebo Mohammed vykazujú ctižiadosť omnoho väčšiu, hrabivosť horšie maskovanú a drzosť nesmiernu. Takže sa musíme nevdojak pýtať: kdeže sa vzala tá nadmiera kritickosti? Čo tak irituje na veľkom admirálovi všetkých forsírovačov pokroku? Zpupnosť to asi nebude, tej mali ich mocní miláčkovia, vrátane tých revolučných, vždy viac než dosť. Čoho sa im však nedostávalo, to bola práve ona katolícka zbožnosť, tak typická pre Kolumba, to pomenovávanie všetkých objavených miest po Spasiteľovi, panne Marii, to krstenie Indiánov, to vypisovanie Svätému otcovi o oslobodení Jeruzaléma a krížovej výprave...Toto predsa nemôže byť hrdina pokrokovej historiografie.

Kto sa to tu vlastne sprostredkovane necháva počuť cez ústa tzv. vedy? Niekto komu Kolumbus ublížil, komu ukradol milióny duší, komu vzal vládu nad polovicou zemegule. Kedy však zrovna tomuto pánovi vadila práve ľudská hrabivosť, spupnosť a podvodnosť? To všetko je len zástierka. To čo irituje je Kolumbus nesúci kríž.

Nič neodhaľuje Kolumbovu povahu lepšie ako jeho predsmrtný spis Libro de las Profecias (Kniha proroctiev). V ňom sa vyznáva z inšpirácie, ktorá ho viedla k zámorským objavom. Bolo to Písmo sväté, konkrétne proroctvo Izaiáša 51, 5: „...na mňa čakajú ostrovy a nadejú sa na moje rameno,“ v ktorom videl predobraz svojej cesty a spásy donesenej Indiánom. Tento muž, plaviaci sa s námorníkmi hrubých mravov, sa každý deň modlil modlitby hodín ako mu to prikazoval rád františkánskeho terciára. Jeho postoj k Indiánom nám opísal Bartolomej de Las Casas, osobne ho poznajúci.

Vykreslil Kolumba ako pravého kresťana, neopovrhujúceho barbarským detinstvom divochov, ale naopak otcovsky zhovievavého a dôverčivého. V dochovaných torzách jeho cestovného denníka môžeme čítaťo Indiánoch: „Čoskoro som poznal, že sú to ľudia, ktorých získame pre naše sväté náboženstvo omnoho lepšie a istejšie prívetivosťou a dobrotou než mečom, a preto som sa rozhodol, že si ich priateľsky nakloníme. ... Náboženstvo nemajú asi žiadne, ale pretože sú to ľudia dobrého srdca, verím, že bez väčších problémov príjmu krst.“

Kolumbus pravda nepoznal ľudožrútskych Karibov a zvrhlých Aztékov, či Inkov. Indiáni z ostrova Espaňola boli oproti nim skutoční dobráci. Pri druhom príchode na ostrov Espaňola, keď všetci Španieli, vrátane kňaza otca Boyla podozrievali náčelníka Guakanagariho z neloajálnosti, Kolumbus naopak zaháňal podozrenia a veril tomuto „kazikovi“. Uprostred besov závisti a chamtivosti to bol práve on kto si uchoval odstup od mamonu, pretože mu bol prostriedkom a nie cieľom. Prostriedkom k čomu? Neuveriteľné v čase rozbujnelej renezancie: ku krížovej výprave a k oslobodeniu Jeruzalema. Táto vec ho zamestnávala natoľko, že sa dochovala korešpodencia medzi ním a pápežom na túto tému a ešte tesne pred smrťou píše pápežovi Alexandrovi VII. ospravedlňujúci list, že neuskutočnil svôj sľub a neoslobodil Svätý hrob. A v záveti pamätá naň a prikazuje synovi aby v janovskej banke otvoril konto za týmto účelom. Kde je tu spupnosť, kde hrabivosť?

Čo sa týka ostatných vlastností, ktoré sú mu vyčítane ako pýcha, arogancia, sebastrednosť, kto môže po päťsto rokoch posúdiť čo je pravda a čo klam? Sv. František La Salle o tom pekne pojednal v spise Filotea. Na príklade ľudí, ktorí pozorujú ako dlho je niekto v spovednici ukazuje premenlivosť ľudského úsudku. Ak je niekto veľmi dlho, tak má veľa hriechov a je lump. Ak krátko, tak je povrchný alebo zatajuje, ak priemerne tak je len vlažný kresťan a rutinér. Podobne Jaime Balmes vo svojom Kriterio popisuje nestálosť ľudského úsudku. Vieme si to predstaviť. Stačilo aby niekto nedostál svojim povinnostiam, Kolumbus ho prísne pokarhal a už tu bola legenda o spupnosti. Rozkázal niečo španilskemu grandovi, čím ho samozrejme urazil a už bol domýšľavcom a kariéristom.

Dosť o tom. Pre kresťana musí stačiť, že zbožnosť bola jeho základnou povahovou črtou. Všetko čo je nad rámec toho sú vášne a ľudské spory, ktoré rozsúdi až Boh.

Dielo

Kolumbov život, povaha, vášne to všetko sú len terče dohadov a špekulácii. V podstate nie sú dôležité. Každý kresťan by mal posudzovať podľa učenia Nášho Pána: „Po ovocí poznáte ich.“

Kolumbovo dielo hovorí jasnou rečou: objavil pre kresťanstvo nový kontinent, doplnil tvárnosť obrazu zeme a hlavne bol skutočným apoštolom, ktorý priniesol Evanjelium do druhej polovice sveta. Jemu patrí zásluha spásy miliónov duší. Bez jeho vôle a nadzemskej inšpirácie by možno celé desaťročia, či snáď storočia padali duše Indiánov do pekla ako lístie. Samozrejme to čo je pre kresťana zdrojom obdivu, to je pre nepriateľov kresťanstva zdrojom nenávisti. A tak môžeme počuť náreky o tom, ako Kolumbus odštartoval vyhladzovanie Indiánov a ničenie ich unikátnej kultúry, ktorá je vykreslovaná div, že nie ako rousseauovská idyla prirodzeného dobrého divocha. Odhliadnuc od toho, že Indiánov je v súčasnosti viac ako v čase príchodu belochov, čo stavia báchorky o vyhladení do iného svetla, je nutné pozrieť sa na oplakávanú kultúru takú, aká bola v skutočnosti.

Dajme slovo účastníkovi conquisty Bernálovi Diaz del Castillo, ktorý v Pravdivej histórii dobývania Mexika vylíčil ako očitý svedok túto kultúru: „... tie kraje boli plné obetí a zla, veď len v meste Mexiku a v niekoľkých obciach ležiacich pri jazere zabíjali každoročne cez dvetisíc malých aj veľkých osôb...v iných provinciách bol vraj počet ešte vyšší; a obetovanie bolo sprevádzané rôznymi ohavnosťami... ...Mali vo zvyku obetovať tváre a uši, jazyky, pery, hrude, paže a mäsité časti tela, nohy ba aj prirodzenie a mali na to nože z pazúrika... ...okrem toho boli Indiáni väčšinou pohlavne zvrátení, obzvlášť tí, čo žili na pobreží a v teplých krajoch, a to natoľko, že chlapci tam chodili oblečení do ženských šiat, aby si to diabolsky hnusné obcovanie uľahčili; ďalej: jedia ľudské mäso, ako my jeme hovedzie mäso z jatiek, a vo všetkých obciach majú žaláre z hrubých trámov...a do nich dávajú mnohých Indiánov a Indiánky i chlapcov, aby ztlstli a keď stlstnú, tak ich obetujú a jedia...“

Takto spomína del Castllo na Tenochtitlan, hlavné mesto Aztékov: „Spomínam si, že na námestí, kde stáli svätyne, boli zložené také hromady lebiek nebožtíkov, že súdiac podľa toho, ako boli naskladané, bolo ich snáď viac než stotisíc, a ešte raz vravím: cez stotisíc; a na druhej strane námestia bolo mnoho hromád hnátov, nespočetných kostí z mŕtvol a pozdĺž námestia mali na koloch napichnuté hlavy...“

Samotní Indiáni, ktorí boli v područí Aztékov, vítali Cortéza ako vysloboditeľa a bojovali s ním proti ohavnej tyranii, ktorú inak samozrejme samy tiež prevádzkovali.
Ako vidieť bola to skutočná rajská idylka. A že severoamerickí Indiáni nezaostávali za juhoamerickými, o tom svedčí Charlevoix, vo svojom popise Hurónov, spojencov Francúzov v boji proti Irokézom: „Tí potom začali konať svoje obvyklé krutosti na zajatcoch a zjedli jedného z tých, ktorí boli zabití, čo vyvolalo u Francúzov hrôzu.“ Antropofágia bola zrejme jedním z hlavných koníčkov tohoto úctyhodného kultúrneho okruhu.

O ohavnosti ich náboženstva, či skôr démonolatrie, je zbytočné sa podrobne šíriť. Tu zlyháva fantázia starého kontinentu, kde sa aj v najtemnejších dobách dralo na povrch svetlo zo záplavy bahna. Nič také nevidíme v predkolumbovskej Amerike. Len bezbrehé temno od pólu po pól a celý kontinent pod vládou satana.
Tieto pekelné ohavnosti zanikli vďaka jednému mužovi, ktorý preplával Atlantik a priniesol Indiánom svetlo kresťanstva. Hnev pekelných mocností proti nemu preto nepozná medzí. Toto je jeho dielo a na ničom inom v súvislosti s ním až tak nezáleží.

Odmena

Zadržaná mzda volá do neba o pomstu. Tak vraví Náš Pán. Kolumbova pozemská mzda mešká už cez päťsto rokov. Zaiste je mu to už jedno. Dosiahnuvší odmeny večnej málo sa stará asi o svetské uznanie. Sliny do neba nedoletia a sterilné hádky škrabákov od pera nerušia šum anjelských krídeľ. Je však jedna inštitúcia, ktorá stojí na rozhraní Neba a Zeme, aby sprostredkovávala medzi Bohom a ľudmi; a tou je Cirkev. Jej odmeny vydané tu na Zemi sú platné zároveň aj v Nebi; čo ona zviaže tu dole, bude zviazané aj hore a čo rozviaže bude taktiež rozviazané aj tam. O uznanie Cirkvi by tento jej verný syn určité stál. Boli časy keď nebol ďaleko od pozdvihnutia na oltár.

Celá kauza sa započala v roku 1844, keď Antoine Felix Valblettes, neskorší gróf Roselly de Lorgues vydal svoju knihu Kríž v dvoch svetoch, pojednávajúcu o Kolumbovi ako o svätcovi. Neskôr sa z Rosellyho stal hlavný postulátor Kolumbovej kauzy pri Svätej stolici. Záležitosť sa ťahala takmer päďesiat rokov, pápeži sa striedali, takmer tisíc biskupov podpísalo žiadosť o svätorečenie, pripojila sa aj španielska kráľovná. Vynikajúci spisovateľ Léon Bloy sa zapojil do kampane svojim spisom Objaviteľ Glóbu. Predchádzalo a nasledovalo ho mnoho ďalších.
Pápež Pius IX. bol veľmi naklonený tejto myšlienke. Napísal grófovi Rosellymu dvojnásobné breve, ktoré plne uznávajú evanjelizačné ciele Kolumbove.

Aj pápež Lev XIII. vydáva 10. januára 1887 breve kde doslovne píše, že cieľom všetkých Kolumbových útrap bolo zvestovanie Evanjelia a že Kolumbove činy v Novom svete boli tak všestranné a veľké, že môže byť zrovnaný len s málokým. Nakoniec ale celá kauza stroskotáva na údajnom konkubináte s Beatriz, ktorý začínajú presadzovať ako fakt aj niektorí cirkevní spisovatelia, napr. Msgre. Sanguinetti. Ten je za to obvinený grófom Rosellym, že jeho písanie je „židomurárskym a protestantským výplodom“. Toto, v tej dobe tak odvážne obvinenie, nám po skúsenostiach s 20. storočím nemusí pripadať až také nafúknuté.

Kolumbus je nakoniec kompromisne označený pápežom Levom XIII. v encyklike De Christophoro Columbo za muža mimoriadnych zásluh o ľudskú spoločnosť, čo vyznieva skutočne tým najneutrálnejším možným spôsobom. Je samozrejme prihliadnuté na to, že bol katolíkom a šíril vieru. Tým bola kauza Kolumbovho blahorečenia definitívne pochovaná. Gróf Roselly ešte dostal vyznamenanie, aby nemal zrejme pocit, že sa pachtil celý život len tak nazmar a za pár rokov zomrel. Po smrti (aké milé) bol označený dokonca za podvodníka. Jeho údajné podvody spočívali v tom, že kolumbovské dokumenty interpretoval v Kolumbov prospech. Ak by ich interpretoval v Kolumbov neprospech, tak by bol samozrejme zaslúžilým mužom vedy. Všetkých tisíc kardinálov a biskupov čo podpísali postuláciu boli samozrejme tiež podvodníkmi. Veď nakoniec aj celá Cirkev je len znôška podvodníkov, ako dobre vedia všetci priatelia voľnej myšlienky.

Som samozrejme vzdialený od toho aby som popieral rozhodnutia Magistéria. Len si tak spomínam na niektorých svätých vládcov, sv. Štefana Arpádovca, sv. Leopolda, sv. Ľudovíta či sv. Olafa, o ktorom čítame v ságe Snoriho Sturlusona, že keď potláčal sedliacke povstanie (už po svojej konverzii), tak „štedrí král štiepal lebky sedliacke“ a „svojim mečom zasiahol Torgeira z Kvistsstadovcov...Keď klesol Torgeir k zemi, riekol mu král: -Nemal som pravdu, Torgeir, keď som ti povedal, že z našeho súboja nevyjdeš ako víťaz.“ Nedá sa to ľahko označiť ako krutosť a spupnosť? A ktohovie kto z tých horeuvedených by splnil náročné kritéria kľadené dnes na objaviteľa Ameriky.

Je jedna vec, ktorá však Kolumbovy vynahradí všetky ústrky a príkoria. Nepochybne všetky tie zachránené duše ho velebia v Nebi a aj jeho spupnú posadlosť plavbou cez Oceán. Pramálo sa starajú o vytáčky komisii, univerzít a vedeckých ústavov, keď za to, že teraz môžu hľadieť na slávu Božiu, vďačia práve jemu. Pretože Krištof Kolumbus bol predovšetkým objaviteľom ich duší a až potom Nového sveta. A k tejto sláve už nemá svet čo dodať.

Opus opificem probat

2008-07-31T21:52:00.004+02:00

... tak sa volá nový projekt Slovenského Kruhu Leva XIII., ktorý sprostredkúva múdrosť minulosti, citáty a úryvky z diel veľkých majstrov, či texty, ktoré stoja za to v mori post-moderného trashingu slov, jazyka a literatúry.

Opus opificem probat nájdete na http://sicitaty.blogspot.com/